Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Lev Nikolajevič Tolstoj. Povídka klasika ruské literatury. Překlad a úprava Alena Morávková.

Natočeno 1989.  Premiéra  26. 2. 1989 (Vltava, 20:00 – 21:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.

Lit.: Lev Nikolajevič Tolstoj: Albert. In Rozhlas 9/1989 (13. 2. 1989), s. 4. (článek). – Cit.: Povídka Albert je datována únorem 1858, je tedy dílem autora ještě ani ne třicetiletého, který ovšem měl již tehdy za sebou několik pozoruhodných titulů: především slavnou trilogii Dětství, Chlapectví, Jinošství, pak také Sevastopolské povídky, Statkářovo jitro, Luzern; do tohoto údobí můžeme zahrnout i novelu Kozáci, na niž Tolstoj v té době intenzívně pracuje (vyšla v roce 1863). Bohatství témat i umělecké prostředky a postupy, jimiž je vlastně teprve začínající spisovatel uchopil, dávají již tehdy tušit velikost génia — a přes všechnu později tolikrát zdůrazňovanou rozporuplnost jeho života a díla i jejich jednotlivých vývojových etap podávají důkaz Tolstého vnitřní celistvosti. V jeho životě — řečeno slovy B. Mathesia — v jeho nepřetržitém a souvislém vývoji nebylo »obrácení«. Umělec obíral se otázkami etickými, etik pracoval metodami uměleckými.

Již v povídce Luzern (1857) — skrze postavu potulného zpěváka, který svým uměním sice zaujme lázeňskou společnost, ale ne zas tolik, aby v ni probudil obyčejný lidský soucit — prozrazuje Tolstoj, jak mocně na něj působí hudba, jak silně ho zaujalo téma obrodné a záro-veň spalující sily uměleckého génia, fenomén umění vůbec. Když pak v lednu 1857 poznal Tolstoj v Petrohradě bývalého člena orchestru Petrohradské opery, houslistu Georgije Kizevettera, dala jeho životní historie autorovi Luzernu impuls k napsáni povídky Albert. Po mnoha úpravách, jimiž Tolstoj reagoval na připomínky prvních čtenářů — Turgeněva, Někrasova, Botkina —, byla pak povídka otištěna v časopise Sovremennik.
Umění, úděl umělce, jeho vnitřní rozporuplný svět, pokrytecká morálka salónů — to jsou tematické uzly celé Tolstého tvorby, a že je nikdy docela neopustil, dosvědčuje v pozdějším období např. Kreutzerova sonáta nebo traktát Co je to umění. (Magická síla tohoto tématu začne zákonitě brzy přitahovat i další velké duchy evropské literatury — za všechny připomeňme v této souvislosti alespoň T. Manna nebo R. Rollanda.)

»Umění je nejvyšší projev lidských schopnosti. Je přístupné jen několika málo vyvoleným a zvedá vyvolence do takové výše, že se mu hlava točí a jen stěží si zachová zdraví. V umění jako v každém zápase existuji hrdinové, kteří se cele oddali službě, a zahynuli, aniž dosáhli svého cíle.« Tak obhajuje malíř Petrov lidský úpadek svého dávného přítele, houslisty Alberta. Tento geniální muzikant, vzbuzující v přepychových salónech v nejlepším případě útrpný soucit, je jedním z mnoha Tolstého zaníceným hledačů pravdy, kteří nemohouce najít v životě, hledají ji i ve smrti. V tomto smyslu je Albert předzvěstí povídky Trojí smrt nebo později Smrti Ivana lljiče a lze vystopovat i souvislost se slavnou scénou umírajícího Andreje Bolkonského na slavkovském bojišti (Vojna a mír). Andrej dovršuje v hodině smrti své lidské sebepoznání a sebezdokonalení, dosahuje vyšší svobody splynutí s nadosobním — Albert v předsmrtných mrákotách mumlá své »já ještě žiju, já žiju«, vědom si nejasně, že jeho fyzická smrt je jenom jednou z obětí kladenou na oltář nesmrtelného umění.

Povídku Albert pro rozhlasovou Schůzku s literaturou přeložila a upravila Alena Morávková, s herci pražských divadel ji nastudoval režisér Petr Adler.