V dnešním Dokumentu si můžete poslechnout unikátní příběh kostela v obci Senetářov na Blanensku, který si postavili místní farníci v letech nastupující normalizace. Scénář a režie Jan Hanák. Dramaturg Jan Sedmidubský.
Hovoří Ludvík Kolek, Mojmír Kyselka, Jitka Kyselková, Blaženka Hrstková, Ruda Formánek, pan Gabriel, pan Zouhar.
Natočeno 2016. Premiéra 28. 3. 2016 (Český rozhlas Plus 6:00 h.; 47 min.) na pondělí velikonoční. Repríza 28. 3. 2016 (ČRo Plus, 13:00 h.); 17. 4. 2017 (ČRo Plus, 10:05 h.) na Velikonoční pondělí; 21. 4. 2019 (ČRo Plus, 17:05 h.); 17. 4. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.); 26. 1. 2023 (Rádio Proglas) v cyklu Za kostelem.
Pozn.: Prý prostý člověk rozumí jen doslova řečenému či zobrazenému, prý obyčejný člověk nerozumí abstrakci a umění je pro něj sprosté slovo. Zveme k jednomu důkazu, že tomu tak není. Zveme k příběhu stavby, která nejen promlouvá abstraktními obrazy, ale sama je abstrakcí. Abstrahuje od běžných smyslů a komunikuje jinudy. Možná právě o to v životě jde. Přemoci smysly a naučit se komunikovat jinak. Až totiž dojde k tomu, že o všechny své smysly přijdu a k tomu jednou dozajista dojde, abych uměl vyjádřit, co chci, co mám na mysli, co cítím. Ano, uhádli jste, jde o kostel. V zapadlém kousku Moravy, na Drahanské vrchovině, domovině Moravského krasu, v Senetářově, kde stojí umělecké dílo, kostel-plastika-socha, přelomové dílo moderní architektury. Vzniklé naprosto nečekaně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Výtvarné dílo v rozhlasu. Není to taky tak trochu abstrakce?
Lit.: Hanák, Jan: Tady bude kostel, soudruzi! In web ČRo Plus, 21. duben 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Prý prostý člověk rozumí jen doslova řečenému či zobrazenému, prý obyčejný člověk nerozumí abstrakci a umění je pro něj sprosté slovo. Zveme k jednomu důkazu, že tomu tak není. Zveme k příběhu stavby, která nejen promlouvá abstraktními obrazy, ale sama je abstrakcí. Abstrahuje od běžných smyslů a komunikuje jinudy.
Možná právě o to v životě jde. Přemoci smysly a naučit se komunikovat jinak. Až totiž dojde k tomu, že o všechny své smysly přijdu a k tomu jednou dozajista dojde, abych uměl vyjádřit, co chci, co mám na mysli, co cítím.
Ano, uhádli jste, jde o kostel. V zapadlém kousku Moravy, na Drahanské vrchovině, domovině Moravského krasu, v Senetářově, kde stojí umělecké dílo, kostel-plastika-socha, přelomové dílo moderní architektury. Vzniklé naprosto nečekaně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Inspirace Le Corbusierem?
Výtvarné dílo v rozhlasu…není to taky tak trochu abstrakce? Jedni tvrdí, že jde o čistý Brusel. Jiní, že jde o inspiraci Corbusierovou kaplí v Ronchamp ve východní Francii. Sám autor, malíř a sochař Ludvík Kolek, však říká, že v roce 1968, kdy kostel za dva týdny navrhl, o těchto inspiracích nic nevěděl.
V každém případě je to příběh umění, které je hybatelem dějů a nejen zmrtvělým komentátorem již odehraného, příběh umění zakazovaného a kostela nuceně muzealizovaného. Napínavý, téměř detektivní příběh za účasti venkovského faráře, špičkových výtvarníků a tajné policie. Za neuvěřitelných okolností byl postaven jedinečný kostel, k jehož svěcení a otevření se sjíždí tisíce věřících a zaskočená StB na poslední chvíli stahuje sítě.
Fenomén faráře Vavříčka
Farnost Jedovnice, do níž Senetářov patří, se za působení faráře Františka Vavříčka stala jedním z center sakrálního umění dvacátého století u nás. Vše začalo radikální přestavbou interiéru jedovnického farního kostela za účasti špičkových, stejně jako zakázaných výtvarníků Mikuláše Medka, Jana Koblasy, Josefa Istlera, Karla Nepraše a Ludvíka Kolka.
Otec Vavříček se rozhodl v roce 1963 nahradit jedovnický, červotočem poničený, pseudogotický oltář a proměnit celý interiér kostela do fascinující formy zcela současného sakrálního umění. „Je to světlo,“ říká jeho dávný ministrant Ruda Formánek. Byl to od něj neuvěřitelně odvážný počin, i vzhledem k některým, řekněme tradičněji laděným farníkům. „Mladí byli nadšení a těm starším to dokázal pěkně vysvětlit,“ vzpomíná neteř pana faráře, Blaženka, rozená Vavříčková.
A nešlo jen o Jedovnice, ale také o úpravu kaple v nedalekých Kotvrdovicích a především o stavbu nového kostela v nedalekém Senetářově (1969-1971), dodnes nejvýraznějšího tuzemského díla sakrální architektury po koncilní liturgické reformě. I to, že ji zadal mladému malíři a sochaři Ludvíku Kolkovi, který dosud nic nepostavil a který to zprvu považoval za vtip. Kromě Kolkových realizací se v kostele nachází jedno z pozdních děl Mikuláše Medka, křížová cesta.
Farníci sobě
Od začátku až do konce šlo o komunitní akci. Návrh, projekt i stavební práce byly obstarány zdarma. Penězi na stavbu přispěli jak místní, tak i dárci ze zahraničí. Lidé ze Senetářova a okolí odpracovali na stavbě kostela přes třicet tisíc hodin zdarma. Výrobce bednění pro složité železobetonové konstrukce, tesařský mistr Karel Skoták ze Suchdol, denně dojížděl do Senetářova pracovat. Vedl všechny hlavní práce a po celou dobu pracoval bez nároku na honorář.
Stavba probíhala vzhledem k úřadům chytře, zemitě, odhodlaně, svižně, prakticky. Plánované svěcení kostela odhalila StB až na poslední chvíli. Co to? Církev byla v tehdejší propagandě odsouzena k vymření a najednou stavba nového kostela? Starého biskupa brněnského Karla Skoupého do Senetářova nepustili, ovšem nedokázali už zastavit tisíce věřících. Kolem vesnice se tak alespoň rozložila armáda včetně několika vodních děl, aby „bránila socialismus“, jak vzpomíná senetářovský kostelník pan Zouhar, tehdy voják v nasazení. Podle Blaženky, neteře pana faráře, si však z toho poutníci nic nedělali.
Kostel byl zanedlouho po této události v roce 1971 uzamčen a přístup byl cizím návštěvníkům i místním věřícím mimo období bohoslužeb odepřen. I když pan farář vybojoval, že bohoslužby tam bývaly každý týden. Kostel nakonec slavnostně vysvětil až biskup Vojtěch Cikrle při dvacátém výročí jeho dostavění a otevření roku 1991.