Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Šestá část z cyklu Historie českého zločinu. Připravila Bronislava Janečková a publicista a spisovatel Emil Hruška. Zvuk Petr Špíchal. Režie Vít Vencl.

Účinkují Miroslav Hruška, Tomáš Pavelka, René Přibil, Marie Turková, Anna Klusáková, Šárka Skaláková a Rostislav Novák.

Natočeno 2016. Premiéra 10. 2. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 22 min) v cyklu Historie českého zločinu. Repríza 10. 8. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 22 min.); 16. 8. 2026 (ČRo 2 Praha, 18:04 h.; 22 min) v cyklu Historie českého zločinu.

Pozn.: Od února 1948 začaly tisíce lidí opouštět republiku, aby utekli před komunistickým terorem. Neexistoval přehled o těch, kteří uprchli na západ, a tak uprchlíci bývali považováni často za nezvěstné a naopak. Až do léta 1951 policie netušila, že kdosi z převaděčů na západě Čech uprchlíky vraždí. Ale když se začaly množit nálezy mrtvých, byla k případu v Plzni ustavena skupina kriminalistů v čele s Janem Znamenáčkem. Ti brzy poznali, že jdou po stopách jednoho z nejmasovějších vrahů v historii československé kriminalistiky. I když byl vrah dopaden, nebyl nikdy odsouzen. Proč?  (anotace)

Lit.: Janečková, Bronislava – Hruška, Emil – Taud, Rostislav: Oběti strýčka Huberta. In web ČRo 2 Praha, únor 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Konec prvního masového vraha v Čechách. Případ ojedinělý brutalitou pachatele. Za oběti si navíc vybíral výhradně uprchlíky.

Od února 1948 docházelo v Československu k razantním zásahům proti odpůrcům nového režimu. Vyvlastňoval se majetek, probíhaly politické procesy. Tisíce lidí opustily nebo chtěly opustit republiku směrem na Západ. Toho okamžitě využívali převaděči přes hranice.

Pohřešovaní vs. přeběhlíci

V této době, konkrétně 20. července 1951, byla v pískovně u obce Senec nalezena mrtvola ženy ve značném stadiu rozkladu. Tehdy se začal rozkrývat případ sériového vraha Huberta Pilčíka. Kriminálka se k němu dostala poměrně pozdě. Až když jeho bestiální skutky měly několik obětí.

Tehdy totiž neexistoval žádný přehled o lidech, kteří uprchli na Západ. Žádné statistiky se nevedly. Uprchlíci se často považovali za nezvěstné a nezvěstní za uprchlíky. Pátrání po nezvěstných bývalo povrchní. Pokud k němu vůbec došlo. Až do léta 1951 policie netušila, že kdosi z převaděčů uprchlíky vraždí.

Mrtvá těla v opuštěných hájovnách
– na podzim 1950 u Mariánských Lázní
– v březnu 1951 u obce Nekmíř severně od Plzně

Zkušený prvorepublikový kriminalista

Vyšetřováním vraždy v pískovně byl pověřen zkušený a pečlivý plzeňský kriminalista Jan Znamenáček, který sloužil u policie už za první republiky. Podle zubů se podařilo identifikovat oběť: 31letá Renata Balleyová. Její rodina „pohřešovala“ i jejího otce a dceru Danielu (všichni tři měli utéct za hranice).

Na stopu 12leté Daniely kriminalisty přivedl dopis vlastnoručně psaný právě dívkou. Tvrdila v něm, že je celá rodina v pořádku v Bavorsku. Lístek ale nepřišel poštou. Rodině ho přinesl „strýček“ ze sousední vsi. Kriminalisté jednali okamžitě.

Strýčkův mučící postroj

V zahradním chlívku pro kozu u domku „strýčka“ Huberta Pilčíka našli podivné zařízení: dřevěnou desku s koženými pouty na ruce a nohy a s přiklápěcí bednou vycpanou hadry. Ta měla zakrývat hlavu, aby nebylo ven slyšet, kdyby oběť křičela. K přívodu vzduchu do bedny sloužila úzká trubka.

V tomto mučícím postroji byla 12letá dívka připoutaná až 16 hodin denně. V domě a v kůlně se našla zavazadla s věcmi minimálně pěti osob. Dále byly nalezeny čtyři zbraně, včetně samopalu. Mezi velkým množstvím šperků byly i šperky patřící zavražděné Renatě Balleyové.

Kolik bylo obětí?

Prohlídkou kůlny byl nalezen maskovaný prostor, ve kterém byly uloženy další kufry s oděvy, pánským i dámským prádlem a značné množství obuvi různé velikosti. V hromadě popela na zahradě byl nalezen ohořelý občanský průkaz na jméno osoby, která chtěla opustit republiku.

Bylo jasné, že Hubert Pilčík přechovává doma věci zmizelých nebo prokazatelně zavražděných osob. Bylo zřejmé, že dopadli vraha (dokonce prvního českého sériového vraha), který sliboval lidem bezpečný přechod hranic a místo toho je vraždil s cílem ponechat si jejich majetek. Navíc si předem nechal za přislíbenou „službu“ platit.

Symbolický konec

Pilčík byl sadista. A tvrdý a lstivý protivník kriminalistů, který přiznával jen to, co mu prokázali. Kriminalisté měli na jeho vyšetřování jen dva dny. 9. září 1951 se totiž ve vazbě uškrtil pomocí dvou kapesníků.

Do domu po Pilčíkovi se dlouho nikdo nechtěl nastěhovat. Lidé se dokonce báli kolem domu projít. Nakonec se sem nastěhoval sám inspektor Znamenáček. Jakoby symbolicky.

Případem Huberta Pilčíka se (velmi svérázně) inspiroval díl Bestie tendenčního seriálu 30 případů majora Zemana. V roce 2010 se o mnohem věrnější zpracování pokusil televizní film Kráska a netvor 1950. Tvůrci se v obou případech vyhli zobrazení brutálních mučících scén.

O významu, kvalitách i kontextech nejnovějšího filmu Quentina Tarantina rozmlouvá se svými hosty Vladimír Hendrich.

Natočeno 2016. Premiéra 10. 2. 2016 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.; 30 min) v cyklu Americký rok.

Připravil Stanislav Motl. Byl jedním z tisíců. V době, kdy ho odsoudili – společně s mnoha jinými muži, ženami, dokonce i dětmi – k životu v ponížení a v postupnému umírání, tak se vzbouřil. Vyhlásil osobní válku svým katům. Jeho zbraněmi byly víra, vůle, optimismus. Především pak síla ducha. V terezínském ghettu se stal legendou. Inspirující osobností. Muž, který na prahu oddělujícím Život od Smrti dokázal dávat ostatním naději….

Natočeno 2016. Premiéra 8. 2. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min) v cyklu Stopy, fakta, tajemství…  (264).

Lit.: anonym: Vzpoura Miloše Saluse. In web ČRo 2 Praha, únor 2016 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Byl jedním z tisíců. V době, kdy ho odsoudili, společně s mnoha jinými muži, ženami, dokonce i dětmi, k životu v ponížení a v postupnému umírání, tak se vzbouřil.

Vyhlásil osobní válku svým katům. Jeho zbraněmi byly víra, vůle, optimismus. Především pak síla ducha. V terezínském ghettu se stal legendou. Inspirující osobností. Muž, který na prahu oddělujícím Život od Smrti dokázal dávat ostatním naději. 

Pavel Janáček debatuje se svými hosty o románu Jana Faktora Jiříkovy starosti o minulost.

Hovoří literární kritička Jitka Nešporová a s literární kritik Vladimír Karfík.

Natočeno 2016. Premiéra 8. 2. 2016 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.; 30 min). Repríza 4. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.; 30 min).

Napsala Jana Soprová. Režie Bela Schenková.

Účinkují Jan Vlasák a Marie Štípková.

Natočeno 2016. Premiéra 8. – 12. 2. 2016 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.).

Obsah: 1. Bakule čili Hilar (5 min) – 2. Dandy s napudrovanou tváří. – 3. Vstup do divadelního světa – z holky pro všechno režisérem. – 4. Vinohradská horská dráha. – 5. Národní divadlo – Hilarův epilog.

Lit.: Soprová, Jana – Luptáková, Věra: Diktátor nebo umělec? Příběhy slavných: Karel Hugo Hilar. In web ČRo 2 Praha, únor 2016 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.:  Jeden z nejkontroverznějších českých divadelníků počátku 20. století. Jako režisér formoval žáky moderní české režie. Jeho expresionistické výboje se staly základem pro pozdější scénické experimenty velkých českých divadel. K jeho odkazu se hlásila celá generace. Současně byl taky nenáviděný jako nesmlouvavý diktátor.

Narodil se 5. listopadu 1885 v Sudoměřicích u Bechyně jako Karel Bakule. Proč si změnil příjmení, se neví. Od roku 1911 si prostě začal říkat Karel Hugo Hilar. Pocházel ze starého rodu. Otec pracoval jako úředník, ale byl i autorem naučných erotických publikací. Karel Hugo už ve 12 psal milostnou poezii a truchlohry se zpěvy a tanci.

Už od mládí měl přímo hektickou energii, se kterou se vrhal jak na psaní literatury, tak na divadelní kritiku. Hned po maturitě v roce 1903 začal vydávat Moderní bibliotéku, běhal po divadlech, psal kritiky všude, kde mu je vytiskli. Nakonec sám zakotvil ve vinohradském divadle, kde se nejdřív držel při zemi. (more…)