Absolvoval JAMU v Brně, poté působil v Divadle Jiřího Wolkera v Praze. Účinkoval rovněž v Divadle S. K. Neumanna, Divadle Na zábradlí, Divadle Komedie a Divadle Archa. V brněnském Národním divadle zastával funkci uměleckého ředitele. Televizní diváci si jej mohou pamatovat ze seriálů Rodinná pouta, Velmi křehké vztahy či Kriminálka Anděl. Hojně se věnuje i práci pro dabing a rozhlas.
Lit.: anonym: {Lolita}. In Literárky, leden 2017 (recenze). – Cit.: Slavný a pro mnohé kontroverzní román spisovatele Vladimira Nabokova LOLITA, vydaný poprvé roku 1955 a posléze zfilmovaný režisérem Stanleym Kubrickem, vychází nyní zásluhou vydavatelství OneHotBook jako audiokniha. S využitím překladu Pavla Dominika a pod režií Michala Bureše jej s nezvyklou mírou exprese načetl ostřílený herec a dabér Miloslav Mejzlík. Více než třísetstránkový rozsah knižní předlohy přinutil tvůrce Nabokovův text zkrátit a nově rozčlenit do 29 kapitol, což ovšem atmosféru ani vyznění románu nikterak nenarušilo. Posluchače výsledného CD čeká i tak mnohahodinový zážitek (délka nahrávky 9 hodin 36 minut), ozvláštněný nadto původními minimalistickými skladbami Lukáše Hurníka a nápaditou atmosférickou zvukovou koláží, kterou připravil francouzský komponista Benoît Bories. Šokující zpověď čtyřicetiletého, „nymfičkou“ posedlého spisovatele Humberta Humberta, za níž se ukrývá mnohovrstevnaté poselství o lidské smyslnosti, lásce a hříchu, slibuje bezpochyby jeden z nejintenzivnějších audioknižních zážitků poslední doby.
Lit.: Bureš, Michal: An ještě o nahrávce LOLITY. In Facebook, 14. 3. 2017 (status). – Cit.: Zajímavé je, že v knize nenajdete ani jednu pornografickou scénu. Vše je popsáno zdvořile a s citem. Pro toho, kdo dokáže nahlédnout pod pěknou fasádu slov a vidět špínu za nimi, je Nabokovova Lolita pravé potěšení. Zvlášť, když kniha promlouvá hlasem Miloslava Mejzlíka. Sametový, lehce ochraptělý, občas jen šeptající a celou dobu tak hypnotizující, se samozřejmou autoritou. Tak musel znít i samotný Humbert, o tom nezapochybujete.
Pokiaľ vám dej knihy nie je až taký známy, jeho sumarizácia je veľmi stručná. Nabokov ponúka spoveď pedofila Humberta prostredníctvom vnútorného monológu. Humbert sa najskôr snaží čitateľa získať na svoju stranu a presviedča ho o svojej neskazenej morálke a o práve milovať malé nymfyčky. Neskôr sa pomocou melanchólie pokúša vyvolať aspoň sympatie k svojej osobe a svoje činy obhajuje. No a nakoniec Humbert sám pred sebou odkrýva zvrátenú tvár monštra a šialenca, snažiaceho sa vyrovnať sa s pocitom viny za to, že Lolitu pripravil o detstvo.
Celý príheh Humberta sa nám odkrýva cez jeho vlastnú pokrivenú perspektívu, cez jeho pocity žiadostivosti, túžby, hnevu, odporu či nenávisti. Humbertove myšlienkové pochody a logika uvažovania sú desivé. Zároveň je ale jeho schopnosť udržať čitateľa v neustálom úprimnom záujme o jeho osobu absolútne fascinujúca.
Po dopočúvaní takmer desaťhodinovej audioknihy som presvedčená, že jej knižnú podobu by som prijímala s omnoho menším nadšením. Miloslav Mejzlík mi svojím úžasným výkonom pomohol zvládnuť aj tie najťažšie scény bez toho, aby som potrebovala oddych od spoločnosti pedofila. Práve naopak, Mejzlíkovo rozprávanie ma nielenže udržalo pri počúvaní, no osud Humberta v jeho podaní ma častokrát prikoval na stoličku s nutnosťou dopočúvať kapitolu do konca. Voľba tempa rozprávania a dikcie bola perfektná a spôsob, akým Mejzlík Humberta nenápadne pretváral z normálneho muža na pedofila bol pozoruhodný. Osobne sa mi najviac vryli pod kožu pasáže Humbertovho hnevu, odporu a znechutenia – v týchto chvíľach som naozaj mala pocit, že Mejzlík všetky tieto pocity pretavuje do hmotnej formy. Dramatizácia scény, v ktorej si Humbert v hlave predstavuje vraždu svojej manželky, je nezabudnuteľná.
Niet divu, že je toto dielo považované za literárny skvost čo sa týka výrazových prostriedkov a techniky. Text v preklade od Pavla Dominika (preklad získal v roku 1991 ocenenie) je plný náročných slovných hračiek a narátor sa s nimi popasoval na výbornú. Aj keď, ako sám Mejzlík v rozhovore hovorí, to bola náročná práca, s ktorou sa občas aj on sám trápil. Mňa práve naopak udivovalo, s akou ľahkosťou kľučkuje medzi všetkými tými krkolomnými súvetiami. Audiokniha je citlivo sprevádzaná aj občasným krátkym hudobným podkladom, no najviac ma upútal asi na troch miestach použitý dievčenský smiech. Ten pôsobil ako ľadová sprcha reality, kedy som si uvedomila, že Humbert, aj keď sa všemožne snaží obhájiť svoje činy, je neustále tým nemorálnym šialencom. Veľmi inteligentným, no stále šialencom.
Mám napočúvaných už naozaj veľa audiokníh, ale táto sa svojou kvalitou dostáva na absolútnu špičku. Ak by sa udeľoval Oscar za dramatizáciu klasického diela, Miloslav Mejzlík a režisér Michal Bureš by ho tento rok určite dostali.
Znal jste román Lolita i před tím, než jste byl osloven k četbě audioknihy?
I když jsem předtím román nečetl, měl jsem o něm jisté povědomí, stejně jako o filmové adaptaci, z níž jsem však viděl pouze ukázky. Tušil jsem sice, jakým směrem se asi bude ubírat, ale nevěděl jsem, že to bude pro mě až tak náročné. Ač mi samotný problém vypravěče není ničím blízký, jako herec jsem se zkrátka musel nějak transformovat do dané postavy a vstřebat ji. Což pro mě nebylo snadné. Náročná byla i příprava textu, který není stylisticky jednoduchý a je v něm také spousta cizích slov v mnoha jazycích. S režisérem Michalem Burešem sice pracuji velice rád ‒ také jsme spolu natočili spoustu věcí, třeba
Robinsona Crusoa ‒ ale tohle zkrátka nebyla jednoduchá četba. Původně plánované čtyřhodinové frekvence jsme tudíž občas museli ukončit dříve, protože jsem byl už po dvou hodinách hodně unavený. Na druhou stranu mě však ten román do jisté míry pohltil, protože jsem přemýšlel, jakým psychickým procesem asi ten člověk prochází, a hledal jsem různé přístupy.
Jak jste se tedy vypořádával s jazykovými požadavky?
Dostal jsem seznam o několika stránkách s výslovnostmi v anglických jménech a názvech a jiných cizích slovech. Vzhledem k tomu, že režisér Michal Bureš umí velice dobře francouzsky, tak mi vždycky před replikou výslovnost předvedl a já se mu snažil ten akcent co nejlépe připodobnit.
Co pro vás obnáší příprava na čtení ve studiu?
Už při tom, jak si text poprvé čtu, si v něm podtrhávám nebo zvýrazňuji. Mám trochu vizuální paměť, takže si vybavuji, co se v kterém odstavci odehrává. Po té první řemeslné fázi, kdy si text opoznámkuji, si ho načítám. Podtrhaný text už si nějakým způsobem dostáváte do očí, do hlavy, a pak si ho čtete nahlas – nemá smysl číst si ho v duchu, protože vnitřní hlas často vůbec neodpovídá potřebné interpretaci. A hledáte pocit, který vás na základě určitých replik ovlivňuje. Tentokrát mi příprava na každou frekvenci trvala ještě déle, než nahrávání samotné frekvence.
Co pro nejtěžší? Jak jste už zmínil, text je to náročný i stylisticky.
V dlouhých souvětích je důležité neztratit smysl toho, co říkáte. Ale musím se přiznat, že četba je pro mě obtížná kategorie. Sám bych osobě řekl, že jsem trochu ‘drmola’ a musím se hodně připravovat. Třeba i v dabingu… Nejsem z těch dabérů, kteří si k tomu sednou a rovnou jedou. Potřebuji si před tím text aspoň přečíst, dostat ho do hlavy ‒ pak už jsem schopen jej bezchybně interpretovat, ale příprava je zkrátka nutná. Myslím si, že to se mnou nebylo jednoduché ani pro Michala Bureše.
Jak vás vlastně režisér vedl?
Michal Bureš mi pokaždé vyložil svoji představu, jak by to mělo znít a působit. A vždycky, když jsem se z té jeho vize nějakým způsobem ztratil, mě si nechal dočíst danou stránku a pak jsme se k tomu vrátili, jen s malou poznámkou z jeho strany. To ale bývalo poměrně stručné, šlo jen o mírnou navigaci, jakým způsobem pokračovat. Proces spolupráce mezi režisérem a hercem se vždycky špatně vysvětluje ‒ zvlášť, když jsme na sebe byli určitým způsobem napojeni.
Vzpomněl byste si tedy na konkrétní příklad?
Snažili jsme se ve vypravěči najít a posluchači zprostředkovat i jistou sebeironii. Ale asi to nejtěžší, co režisér chtěl, byl požadavek, aby příběh působil autenticky a emotivně, jako když ho hlavní protagonista znovu prožívá, přestože vše vypráví až po letech, kdy už paměť může spoustu pocitů smazat.
Záludnou záležitostí příběhu je i fakt, že čtenář nebo posluchač, který se do něj ponoří, by měl vlastně s antihrdinou jistým způsobem sympatizovat. Jak jste s tím pracovali?
S tím jsem měl na začátku také trochu problém, jak už jsem zmínil. Humbert Humbert mi byl velmi nesympatický… ale jak uhrát padoucha, který vypráví sám o sobě? Takže asi jako každý herec jsem najednou svou postavu začal obhajovat. On si uvědomoval chyby, které udělal, nebo nesprávnost svého jednání, ale zkrátka si nemohl pomoct.
Jak byste pro někoho, kdo tu knihu nezná, charakterizoval hlavního hrdinu?
Je to příběh do jisté míry nešťastně šťastného muže, který měl přes svůj ‘sexuální problém’ v jistém ohledu štěstí, že potkal někoho, s kým mohl tímto způsobem část života prožít, i když si uvědomoval, že to není správné. A možná, že i druhá strana jeho lásku aspoň do určité míry nebo doby opětovala, takže byl vlastně šťastný. Ale vidíte, už ho obhajuji a interpretuji jej z jeho vlastního pohledu. Protože nečekaná neovladatelná vášeň může potkat každého muže v jakékoliv situaci, v jakémkoliv věku. Jenže v jeho případě cesta za naplněním touhy překračuje hranice, které se překračovat nesmí.
Jaké je pro herce zvyklého pracovat na jevišti i před kamerou, když vás „oberou“ o všechny vyjadřovací prostředky kromě hlasu?
Mikrofon je obrovské médium. Odhaluje spoustu věcí, které film schová, protože když hrajete filmovou roli, spoustu věcí lze něčím zastřít. Možná si to uvědomíte, když koukáte na film: díváte se herci do očí i na tom plátně. A pokud si herec v tu chvíli něco nemyslí, tak vás přestane zajímat. Každou chvíli si musí něco myslet, musí v sobě mít nějaké vnitřní napětí, které se odrazí v očích, v komunikaci. A právě to je podstatné pro kameru. Kdežto mikrofon potřebuje něco jiného, tam oči nikdo nevidí ‒ mikrofon zaznamenává stav duše. A to mě na tom strašně baví, mikrofon odhalí všechno, každou faleš, kterou v sobě máte nebo nemáte.
Co byste popřál posluchačům audioknihy?
Byl bych rád, kdybyste si to poslechli a prošli podobnou cestou jako já, protože byla trpce radostně krásná.
Lit.: anonym: Kontroverzní román Lolita nyní jako audiokniha s hlasem Miloslava Mejzlíka. In web Fantom, b. d. (recenze). – Cit.: Jeden z nejlepších románů 20. století Lolita Vladimira Nabokova, který byl v roce 1962 zfilmován režisérem Stanley Kubrickem a roku 1997 Adrianem Lynem v hlavní roli s Jeremym Ironsem, nyní vyšla jako audiokniha v podání Miloslav Mejzlíka. Nahrávka vychází z překladu Pavla Dominika, jenž se autorovi systematicky věnuje a jehož práce byla v letošním roce odměněna Státní cenou za překladatelské dílo a to za další Nabokovův román Ada aneb Žár.
„Tak krásný jazyk, promyšlený, dokonalý a těžko zařaditelný text, je nevyhnutelně předurčen také k četbě nahlas a poslechu, při němž teprve naplno vyzní hra se slovy, jazykem, významem. Text je napsán jako vrcholná symfonie, kdy každé slovo jako tón přesně na dobu zapadá na své místo, drží rytmus, vyniká pestrou dynamikou, nádherně plyne ve své vlastní harmonii. Zatímco vypravěč maluje slovy, vytáhnete plachty, které plně nadují emoce, pocítíte intenzivně ironii, cynismus, zoufalství, stravující vášeň, osamělost, lásku, utrpení, ohromný smutek. Vše, co při čtení vnímáte jako informaci zasunutou mezi řádky, dokázal Miloslav Mejzlík ve svém expresivním projevu zachytit s opravdovou dokonalostí. Snažili jsme se zkrátka o adekvátní zpracování, které knihu zprostředkuje v nové formě a umožní zase jiný způsob vnímání tohoto díla,“ uvedl Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook.
„Mnozí čtenáři dosud tuto knihu vnímají jen jako ‚pikantní čuňačinku’, ale Lolita je mnohem víc. Je to mimořádně krásný román o tom nejhorším, co může postihnout dítě. Je to zábavný příběh o nesmírně smutných věcech. Nejlépe to vystihl režisér Stanley Kubrick, když připravoval svou filmovou adaptaci: Lolita je o tom, že dobro a zlo přicházejí v nečekaných podobách,“ prohlásil k vydání audioknihy spisovatel Michal Sýkora, který je nejen autorem krimi série Detektivové od Nejsvětější trojice (a tedy i audioknihy Modré stíny), ale napsal také dvoudílnou monografii (Host, 2002 a 2004) o Vladimiru Nabokovovi.
Šokující zpověď o zničující erotické posedlosti čtyřicátníka „nymfičkou“ Dolores Hazeovou je virtuózně komponovaným mnohovrstevnatým pojednáním o smyslnosti, lásce a hříchu, prosycené pro Nabokova typickou slovní virtuozitou, humorem i ironií. Krátce po vydání vzbudila kniha bouři odporu i nemístná očekávání, aby pak zajistila svému autorovi celosvětový věhlas.
„Ač mi samotný problém vypravěče není ničím blízký, jako herec jsem se zkrátka musel nějak transformovat do dané postavy a vstřebat ji. Což pro mě nebylo snadné. Náročná byla i příprava textu, který není stylisticky jednoduchý a je v něm také spousta cizích slov v mnoha jazycích. Na druhou stranu mě však ten román do jisté míry pohltil, protože jsem přemýšlel, jakým psychickým procesem asi ten člověk prochází, a hledal jsem různé přístupy,“ vysvětluje narátor audioknihy Miloslav Mejzlík. A dodává: „Je to příběh do jisté míry nešťastně šťastného muže, který měl přes svůj ‘sexuální problém’ v jistém ohledu štěstí, že potkal někoho, s kým mohl tímto způsobem část života prožít, i když si uvědomoval, že to není správné. Nečekaná neovladatelná vášeň může potkat každého muže v jakékoliv situaci, v jakémkoliv věku. Jenže v jeho případě cesta za naplněním touhy překračuje hranice, které se překračovat nesmí.“ I když však pro něj byla četba románu náročná, na práci za mikrofonem nedá dopustit. „Když koukáte na film, díváte se herci do očí i na tom plátně. A pokud si herec v tu chvíli něco nemyslí, tak vás přestane zajímat. Každou chvíli si musí něco myslet, musí v sobě mít nějaké vnitřní napětí, které se odrazí v očích, v komunikaci. Kdežto mikrofon potřebuje něco jiného, tam oči nikdo nevidí ‒ mikrofon zaznamenává stav duše. A to mě na tom strašně baví, mikrofon odhalí všechno, každou faleš,“ prozrazuje interpret.
Nahrávku doprovází původní moderní a minimalistické skladby zkomponované skladatelem Lukášem Hurníkem. Není to však jediný hudební počin, který toto zpracování obsahuje. Atmosférickou zvukovou koláž do projektu připravil francouzský komponista Benoît Bories. Celek tak kombinuje hru na klasické hudební nástroje s pestrobarevnou směsicí náladové vrstvy, ve které lze v prostorovém mixu zaslechnout například jiskřivé chichotání mladého dívčího hlasu, šustění a přerývavé dýchání, praskot, přibližující se kroky či dětskou zvonkohru.
Lit.: Matějka, Ivan: Nabokov poprvé v audiu. In web Naposlech.cz, 20. 2. 2017 (zpráva). – Cit.: „Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše…“ Už v krátké vstupní kapitole, kterou začíná zvuková nahrávka románu Vladimira Nabokova Lolita, rozehrává Miloslav Mejzlík polohy, s nimiž se posluchač setká v následujících hodinách poslechu. Nenaplněná – protože nenaplnitelná – touha, občasné záblesky radosti, byť pokřivené, melancholický smutek, vědoucí cynismus… Volba Miloslava Mejzlíka pro mnohovrstevný text Vladimíra Nabokova (do češtiny výborně převedený Pavlem Dominikem) byla víc než šťastná. Skoro bych řekl, že si po poslechu neumím lepšího interpreta představit. Humbert Humbert je v Mejzlíkově podání přesně takový, jaký má být – zároveň odpuzující i přitažlivý, či alespoň hodný našeho soucitu.
Ruský porevoluční exulant Nabokov nosil téma
Lolity v hlavě dlouhá desetiletí. Román postupně dozrával v řadě rozličných náčrtků a fragmentů, téma probleskuje i v některých jiných románech, byť třeba v pozměněném gardu (autor o tom podrobněji píše v textu, který uzavírá české knižní vydání, a věnuje se tomu i Václav Jamek v doslovu k druhému českému vydání). Když záměr dozrál a
Lolita vyšla – nejprve roku 1955 v Paříži (anglicky) a teprve o tři roky později i ve Spojených státech, kde od roku 1940 autor žil – konal se pochopitelně skandál. Ten zajistil Nabokovovi finanční nezávislost i širší věhlas.
Lolita je od té doby obecně známa a jméno, které vypravěč Humbert objektu své touhy přiřkl, dokonce žije svým vlastním životem – stalo se synonymem „nymfiček“. Obecná známost ovšem s sebou až příliš často nese mnohá zjednodušení, literární dílo se scvrkává na banalitu. To se stalo i
Lolitě, k jejímuž „věhlasu“ přispěly dvě filmové adaptace (1962 a 1997), v nichž byl mnohavrstevný a komplikovaný text nutně osekán na pouhopouhou obscénní historku o obsesivním vztahu dospělého muže k dvanáctileté nymfičce – tu první, černobílou, nezachránilo ani režijní umění Stanleye Kubricka.Nabokovovu
Lolitu totiž, podle mého názoru, nelze převést z jazyka literatury do jazyka nějakého jiného uměleckého žánru, aniž by utrpěla nějakou citelnou ztrátu. Načíst ji jako audioknihu je naopak ideální řešení – pokud najdete interpreta, jenž textu dokáže proniknout pod kůži, jako právě
Miloslav Mejzlík. Nahrávka režiséra
Michala Bureše je tedy v tomto ohledu téměř dokonalá. Vadou na kráse je snad jen to, že Nabokovův text byl proškrtán. Sice ne tolik, jako se to děje třeba u rozhlasových čtení z románů, ale přesto se z
Lolity vytratily některé detaily, které mi připadají podstatné.Nahrávky OneHotBook se už tradičně vyznačují nápaditými zvukovými doplňky čteného slova, které dotvářejí celkovou náladu. Tentokrát jsou zvukové předěly dílem Benoîta Boriese, který s vydavatelem spolupracoval už na titulech
Poslední Laponec či
Nebezpečné známosti. Zvuková koláž využívá hudbu Lukáše Hurníka pro dechové nástroje, která prohlubuje pocit smutku, jenž se posluchače s odvíjejícím se příběhem nutně zmocňuje, a rozličné zvuky, ruchy, šumy či hlasy, které souzní s mnohovrstevnatostí vyprávění.
Lolita je prvním titulem Vladimira Nabokova, který u nás získal podobu audioknihy. Možná, že se dočkáme i dalších, autor – jeden z nejlepších, které literatura 20. století měla – by si to bezesporu zasloužil. V archivu Českého rozhlasu ostatně odpočívají, kromě nahrávek rozličných povídek, přinejmenším tři četby z větších próz –
Bend Sinister, Lužinova obrana a
Slídil.
Lit.: Špetlíková, Tereza: Zvrhlá, ale naprosto skvostná Lolita. In IDnes Blog, 17. 4. 2017 (recenze). – Cit.: Čtyřicátník Humbert Humbert a „nymfička“, na počátku příběhu pouze dvanáctiletá Dolores Hazeová… Kdo by neznal jejich kontroverzní milenecký příběh?
Kniha ruského klasika Vladimira Nabokova s až virtuózně vytříbeným stylem byla ihned po svém vydání společensky odsouzena, ale přesto právě ona přinesla svému autorovi nesmrtelnost. A není se čemu divit. Ačkoliv téma je zvrhlé, před autorem, před jeho zápalem, spisovatelským umem a procítěním hlavní postavy musí každý smeknout. Je to dílo tak propracované, přesvědčivé a zároveň patologické, že naprostá většina nynějších autorů by se s ním nemohla vůbec poměřovat.
Lolitu před nedávnem vydavatelství audioknih OneHotBook zpracovalo jako mluvené slovo, s Miloslavem Mejzlíkem za mikrofonem a s Michalem Burešem u režijního stolku. Lolitu jsem znala pouze z filmového zpracování a váhala jsem, jestli si ji vůbec mám poslechnout, ale dámy a pánové, nevím, jakými slovy správně popsat to, co vzniklo spojením mistrových not a citlivého, až hrůzně uvěřitelného pojetí interpreta, herce nesporných kvalit. Toto „představení pro uši“ považuji za jeden ze svých vůbec nejlepších audio-knižních zážitků.
Ještě na chvilku se vrátím k autorovi. Tato audio kniha pro mě byla prvním setkáním s Vladimirem Nabokovem. Pokud se dnes o někom napíše, že má zajímavý styl, používá zvláštní metafory, pak tento pán je v nich dokonalý mistr: flanelově ochmýřený tenisový míček, s meruňkově opálenými údy. Lolita je velmi zvláštním dílem. Každá věta je maximálně promyšlená, povětšinou dlouhá. Nejde jen o to, o čem kniha je, jelikož děje je v ní v podstatě pomálu. Jde zejména o to, jakým způsobem o svých zážitcích, vzpomínkách, touhách a snech hovoří Humbert Humbert. A on s naléhavostí tak překvapivě a přitom tak přesně pojmenovává běžné věci a události, že mi nad tím zůstával rozum stát a že jsem si některé fráze přehrávala i vícekrát. Přidanou hodnotou zpracování je v tomto případě pan Mejzlík, právě on ho dotáhl k té nejmyslitelnější dokonalosti vůbec. Podle mého názoru tohle snad ani nebylo možné lépe natočit. Emoce, touha, rozčilení, vzrušení, bolest, zklamání, prosení, odevzdání se osudu – to vše interpret obsáhl vskutku grandiózně a dílo tím pozvedl ještě o úroveň výš. Myslím, že i sám autor knihy by panu Mejzlíkovi složil poklonu.
A o čem že Lolita vlastně je? Dolores alias Lolita (nebo také Dolly, Lola, Lo nebo prostě jen L) je objektem Humbertovy nesmírné, ničivé, zhýralé touhy. Je jeho životní láskou, kterou miluje až posedle, ale přesto kriticky. Jako s dvanáctiletou žabkou se s ní náhodně setkává u domu své domácí Charlotty Hazeové, jež se posléze, právě a pouze díky své dceři Lo, stane Humbertovou ženou. Když Charlotta kvůli své zvědavosti přijde tragicky o život, malá, na tábor odsunutá Dolly se stává Humbertovou nevlastní dcerou a hned první společnou noc také milenkou. Cestují spolu napříč Amerikou, naoko jako otec a dcera. Na Humbertovi existenčně závislá Lo ale má své výkyvy nálad, někdy dokonce vyhrožuje prozrazením jejich vztahu, jelikož Humbert na ni velmi žárlí, a nakonec… To už si doposlouchejte sami! Určitě to stojí za to!
P.S. Předěly v podobě naivní hudby s nakažlivým, dráždivým dětským smíchem holčičky, to už je jen ona pověstná sladká tečka na závěr.
Lit.: Antea: Recenze: Lolita (audiokniha). In web Antea bloguje, 3. 9. 2017 (amatérská recenze). – Cit.: Pedofilní uchylák opakovaně znásilňující nevinnou mladou dívku, skoro holčičku. Ještě jí chudince nebylo ani patnáct… To jsem si vždy říkala, když jsem o Lolitě slyšela. Ale po skutečném seznámení se s dílem ruského spisovatele Vladimira Nabokova, jsem byla nucena svůj názor přehodnotit. Zásadně přehodnotit…
Lolita je psychologický román a ve své době (r. 1953) vzbudil obrovské pozdvižení. Byla označována za „nejzvrácenější knihu“, „bezostyšnou pornografii“ a situace došla tak daleko, že Británie rozkázala všechny Nabokovy knihy na hranicích zabavit a zanedlouho zakázala Lolitu i Francie. Naopak Amerika přijala Lolitu, překvapivě, klidně a roku 1958 se kniha stala bestsellerem a dodnes je považována za jeden z nejlepších románů 20. století.
Kniha je zpověď rozvedeného čtyřicátníka Humberta Humberta, který je eroticky posedlý „nymfičkami“ tzn. mladými, přitažlivými dívkami. Jeho obsese je v podstatě neškodná a jen teoretická dokud nepotká ji – Lolitu. Mladičká, teprve dvanáctiletá, Dolores Hazová je dcera jeho bytné a později se stává jeho nevlastní dcerou. Ve své zpovědi Humbert Humbert otevřeně popisuje své myšlenkové (i jiné) pochody ohledně jeho Lolity.
Když se Humbertovi naskytne příležitost, vyráží s dívkou sám na cestu napříč Amerikou a konečně si plní svůj životní sen.
Příběh Lolity a Humberta mě dost zaujal, protože i v dnešní době může někoho šokovat. Já mezi ně nepatřím, naopak pro mě Lolita potvrzuje, jak nesmyslná je hranice 15 let pro začátek sexuálního života…
Audiokniha, mě překvapila svým příhodným zpracováním. Stejně jako v knižní předloze se jedná o prosté vyprávění, kterého se výborně zhostil Miloslav Mejzlík. Svým hlasem posluchače zaujme a dokáže jej bavit celých 9:36 hodin trvání audioknihy. Velmi se mi líbilo celkové zvukové zpracování knihy, protože její tvůrci dokázali udržet vyprávění tak prosté a jednoduché, brutální ve své upřímnosti a nesnažili se přebít příběh zbytečnými zvukovými efekty.
V podstatě jediná významnější zvuková stopa je začátku každé kapitoly, kterou uvadá tajemný a vyzývavý dívčí smích, který láká Humberta Humberta do záhuby, viz ukázka.
Lolita je povedeně zpracovaná audiokniha a pokud odmítáte číst povinnou četbu, tato audiokniha vás k maturitě dostatečně připraví a když si Lolitu vytáhnete, nebudete se mít čeho bát – díky audioknize budete vědět všechno.
Vladimir Nabokov. Audiokniha. Překlad Pavel Dominik. Hudba Lukáš Hurník. Mistr zvuku Miloš Kot. Zvuková koláž 