Gotthold Ephraim Lessing. Konflikt mezi láskou a libovůlí mocenských praktik je obsahem této „první měšťanské“ tragédie. Rozhlasová úprava divadelní hry. Překlad Václav Cejpek. Dramaturgie Hana Hložková. Hudba David Rotter. Režie Hana Mikolášková.
Osoby a obsazení: Emilia Galotti (Lucie Schneiderová), Odoardo Galotti (Zdeněk Junák), Claudia Galotti (Ivana Plíhalová), Hettore Gonzaga, princ z Guastally (Petr Jeništa), Marinelli, komoří (Luboš Veselý), Camillo Rota, tajemník (Vladimír Hauser), Conti, malíř (Marián Chalány), hrabě Appiani (Pavel Vacek), hraběnka Orsini (Iva Pazderková), Angelo (Jiří Daniel), Pirro (Tomáš Sýkora).
Nastudoval ČRo Brno v roce 2015. Premiéra 6. 2. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 99 min.). Repríza 19. 11. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 23. 5. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 20. 1. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Lit.: Hložková, Hana: Gotthold Ephraim Lessing: Emilia Galotti. In web ČRo 3 Vltava, únor 2016 (článek). – Cit.: Konflikt mezi láskou a libovůlí mocenských praktik je obsahem této „první měšťanské“ tragédie. „První evropské politické drama“ anebo „první měšťanská tragédie“, tak bývá označována Emilia Galotti německého osvícenského myslitele, dramaturga a dramatika Gottholda Ephraima Lessinga. Hra vznikla v roce 1772, a ačkoliv je ústředním tématem milostný trojúhelník, ve své době byla považována za vysoce politický kus. Autor v ní zkoumá procesy mocenských vztahů mezi aristokracií a měšťany, mezi mužem a ženou, a zároveň kritizuje ortodoxní přístup k víře. Romantizující příběh o vášni a intrikách v kombinaci se společenskokritickým apelem činí hru dodnes divácky a posluchačsky atraktivní.
Tragédie v pěti dějstvích, vycházející z tradice literárních adaptací legendy o Římance Verginii, byla Lessingem zasazena do italského regionu Emilia Romagna, kde od 14. až do poloviny 18. století vládla rodina Gonzaga, které mj. patřil kraj Guastalla. (Postava prince Hettore Gonzagy však byla fiktivní.)
V časovém rozsahu pouhého dne zde autor líčí následky špatných rozhodnutí, které mají prvopočátek v konfliktu mezi dvorem a měšťanstvem. Lehkovážnost touhy po novém milostném dobrodružství, která je prezentována skrze postavu prince, je dávána do kontrastu s opačným extrémem – urputným lpěním na odosobněných morálních zásadách, jež zosobňuje otec Galotti. Výsledkem dvou nerozumných postojů je oboustranná manipulace s jednotlivcem – v tomto případě s mladou ženou.
Emilia Galotti je hračkou v rukách obou stran. Pod tímto tlakem nemá šanci rozhodnout o sobě samé, tudíž se uchýlí k extrémnímu řešení své situace. Lessingovo drama je fascinující tím, jak začíná v ležérním poklidu banálního štěstí dvorské i měšťanské konverzace, aby se nečekaně proměnilo v dynamický sled akcí a prudkých emočních zvratů, a skončilo v ovzduší totálního zmaru a zoufalství.
Rozhlasová inscenace vznikla úpravou původně divadelní hry, kterou přeložil Václav Cejpek. K dílu poznamenává: „Půvab Emilie Galotti spočívá v mnohovrstevnatosti textu. Téma této tragédie je tvárné a lze ho proto vnímat aktuálně navzdory posunům v čase, prostoru i mentalitě. Zatímco v době vzniku tragédie bylo jednou ze značně zajímavých (revolučních) okolností to, že Emilia je neurozeného původu a stává se obětí aristokratické zvůle, dnes je tato skutečnost neaktuální; mnohem víc nás zajímá lidský profil jednotlivých aktérů a mechanismus fungování vztahů mezi nimi.“
A právě spleť vztahů a osobní motivace a zájmy postav jsou stěžejními prvky inscenace. Režisérka Hana Mikolášková se soustředila na precizní práci s herci a záměrnou zvukovou antiiluzivnost díla. Ve spolupráci se skladatelem Davidem Rotterem vznikla hudba dynamizující děj, předjímající věci příští a tematizující zásadní kroky a rozhodnutí, které vedou ke zkáze těch, kteří je učinili. Ve spolupráci s mistrem zvuku Lukášem Dolejším dohromady vytvořili maximálně sugestivní audiální tvar.
Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781) už během svých studií na univerzitě v Lipsku spolupracoval se slavnou divadelní skupinou Friederike Caroline Neuberové. Proto nebylo nikterak překvapující, když v roce 1767 přijal místo poradce a dramaturga Německého národního divadla v Hamburku. Na této pozici se snažil přispět k rozvoji nového měšťanského divadla v Německu tím, že se distancoval od napodobování francouzských klasicistních zásad trojí jednoty dramatu, stavějících na vzorech Aristotelovy Poetiky.
Ve sbírce teoreticko-kritických statí, vydávaných pod názvem Hamburská dramaturgie (1767-1769), tak určil cestu německé dramatiky skrze vzor anglický (konkrétně Shakespearovy hry). V tomto duchu sám napsal několik dramat, např. Židé (1749), Miss Sara Sampson aneb Dvě milenky (1755), Emilia Galotti (1772), Moudrý Nathan (1779) a první německou měšťanskou komedii Mína z Barnhelmu aneb Vojácké štěstí (1767), která byla na pruských jevištích zakázána kvůli satirickému duchu. Ve své literární tvorbě se vždy snažil o nezávislost a dodnes je jedním z nejvýznačnějších spisovatelů německého osvícenství; pro jeho díla ať kritická, náboženská či teoretická např. Laokoon čili o Hranicích malířství a poezie (1766), Výchova lidského pokolení (1780) je typická ironie, vtip, polemika, možnost vidět problematiku z více úhlů pohledu, tolerance k náboženstvím a víra v rozum.