Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Radka Lokajová. Další díl cyklu Bitvy 1. světové války mapujícího důležité okamžiky tzv. Velké války. Režie Vlado Rusko.

Účinkují Svatopluk Schuller, Marcel Rošetzký, Ivan Řezáč, Zdeněk Dolanský, Jan Szymik, Jaroslav Beránek.

Natočeno 2014. Premiéra 27. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:45 H.; 50 min) v cyklu Radiodokument. Repríza 2. 11. 2014 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). K poslechu zde.

Pozn.: Byla to jedna z největších bitev první světové války. Odehrála se u francouzského města Verdun a padlo při ní na obou stranách zhruba 700 000 vojáků. Patří k nejdelším bitvám v historii lidstva vůbec – trvala 10 měsíců – od února do prosince roku 1916. Nikdy před tím ani poté nezahynulo tolik lidí v bojích o tak malé území na ploše necelých deset kilometrů čtverečních. Ke konci bitvy dospěly obě strany zhruba do stejné situace, v níž byly na začátku. Ze strategického ani taktického hlediska neexistuje žádné ospravedlnění pro tak otřesné ztráty.  (anotace)

Lit.: Kubalík, Štěpán: Mezi reportáží a rozhlasovou hrou. In web DokRevue, 20. 11. 2014 (recenze). – Cit.: Štěpán Kubalík srovnává obsahovou náplň i způsob zpracování dvou „vlajkových lodí“ radiodokumentu Českého rozhlasu – pořadů Dobrá vůle plus a Radiodokument.

Radiodokument Mecenáš Karl Wittgenstein a jeho Poldi (Maria Hammerich-Maier) byl v repríze vysílán u příležitosti továrenského ročníku MFDF Ji.hlava 2014.  

Francouzský filozof Paul Ricoeur se v poslední části svého stěžejního díla Čas a vyprávění, na půdorysu úvah o různých druzích času, jejich vnímání a jejich filozofické tematizaci, zamýšlí nad vztahem historie a fikce. Mimo jiné si všímá, že historický text (historické vyprávění) „se nepřipojuje k historickému poznání zvnějšku, nýbrž spadá vjedno s ním,“ což by nám mělo pomoci uznat skutečnost, že „historie ve svém textu imituje ony typy konstrukce zápletky, jejichž původ je v literární tradici.“ To znamená, že vědomí historické události se vždy objevuje jako text, jako vyprávění. Jinak žádnou (autonomní) existenci nemá. Jako příběh se již konstituuje, a tudíž tomu není tak, že by naše představa o události existovala nějak sama o sobě předem a teprve ex post se vtělila do formy vyprávění (případně nějaké jiné). Dále Ricoeur poznamenává, že „výpůjčky historie u literatury se neomezují jen na rovinu kompozice … Výpůjčka se rovněž týká reprezentační funkce historické imaginace: učíme se vidět určitý sled událostí jako tragický, jako komický atd.“ A tendenci zprostředkovat čtenáři či posluchači ucelenou přesvědčivou historickou zkušenost dějepisec z logiky věci završuje tím, že „si nezakazuje „líčení“určité situace, „reprodukovat“ jistý myšlenkový pochod a dát mu „živost“ vnitřní řeči.“ (P. Ricoeur, Čas a vyprávění III, s. 266-267). I když k tomu nemá a ani nemůže mít dostatečné podklady (ty, díky nespolehlivosti paměti a mnohdy pouze vágně uvědomovaným motivům konání, nebývají zřejmé ani aktérům samotným) a musí tudíž začít fabulovat.

Tyto postřehy jsou pochopitelně relevantní pro úvahy o žánru dokumentu obecně, ale mně se připomněly zejména při srovnání rozhlasových dokumentů, které prezentují dvě relace Českého rozhlasu, jejichž programovou náplní je v podstatě výlučně dokumentární tvorba. Jsou jimi Radiodokument na ČRo Vltava a Dobrá vůle Plus na ČRo Plus. Netvrdím, že se s rozhlasovým dokumentem nelze setkat na žádné jiné stanici Českého rozhlasu či v rámci žádného jiného pořadu; nicméně, tyto dvě relace svoji programovou náplň samy jako rozhlasový dokument explicitně deklarují a zároveň je jejich zaměření dlouhodobě stabilní (obě tyto podmínky by splňovaly ještě Příběhy 20. století na ČRo Plus, ale vzhledem k vyhraněnému profilu tohoto pořadu, který je zaměřen na „biografický“ dokument, jej nechám prozatím stranou).

Radiodokument nabízí převážně (pouze s několika výjimkami) díla zabývající se historickými událostmi, a to „historickými“ v běžném slova smyslu, tj. takovými událostmi, od kterých nás již dělí dostatečně velká časová vzdálenost, abychom se k nim vztahovali jako k událostem, u nichž se již vytratil pocit, že by měly bezprostřednější vztah k naší současnosti. Kdežto u Dobré vůle Plus, pořadu zaměřeném na dokumenty o lidsko-právní problematice, je tomu právě naopak: zpravidla se zde může posluchač setkat s příspěvky zpracovávajícími aktuální témata.

Tolik, pokud jde o rozdílnou dramaturgii obou pořadů. Skutečně podstatný rozdíl ovšem spočívá v dokumentech samotných: díla uváděná Radiodokumentem mají ve srovnání s pořady tvořícími program Dobré vůle Plus jednoznačně blíže k rozhlasové hře, než k reportáži, zatímco v druhém případě je tomu zase přesně naopak. A jde o rozdíl skutečně markantní: jak v objemu použité hudby, tak v poměru hraných, dramatizovaných rekonstrukcí k přímým rozhovorům a zároveň také v míře „prokomponovanosti“ celku díla. Dokumenty zaměřující se na současné problémy působí daleko syrovějším, naléhavějším dojmem, jsou méně stylizované, skládají se výhradně z materiálu natočeného v terénu (obejdou se tedy bez účasti herců) a zároveň, což je také příznačné, vyznívají ambivalentněji. Kdežto dokumenty „historické“ nabízejí většinou ucelený narativ, dramaticky se rozvíjející zápletku s více méně jednoznačným vyvrcholením.

Jako příklad prvního typu bych vybral dokument Radky Lokajové Do posledního muže – příběh bitvy u Verdunu, významně se opírající o dopisy psané malířem Franzem Marcem (jedním ze zakladatelů výtvarné skupiny Der Blaue Reiter, který u Verdunu padl) jeho ženě. Druhý typ může reprezentovat kterýkoli ze tří dokumentů, které za poslední rok a půl byly v rámci Dobré vůle Plus věnovány romské problematice (Chanov žije; Setkání hudebníků z České filharmonie s dětmi z romských osad; Dokument o Radaně Parmové; zajímavě tuto trojici, jak tématicky, tak i tvůrčím přístupem, doplňuje rozhlasový dokument Černobílé perspektivy, který ovšem není dílem ČRo, ale redakce internetového portálu a2larm, komentářového webu kulturního čtrnáctideníku A2).

Samozřejmě, nabízí se jednoznačné vysvětlení této odlišnosti, které bude stavět na rozdílu v dostupnosti autentického materiálu (současné dění nemusíme rekonstruovat, máme k němu sami přímý přístup) a na distanci od historických událostí a objemu badatelské práce, která již byl provedena (ambivalence, jež je příznačná pro aktuálně prožívanou zkušenost, je redukována, pokud získáme od události dostatečný odstup).

Domnívám se však, že Ricoeurova úvaha nám dokáže odkrýt ještě hlubší vrstvu tohoto rozdílu. Ta bude spočívat v odlišné míře volnosti, jakou dokáží jednotlivá témata nabídnout autorovi pro práci s posluchačovou představivostí. Nebo jinak: jde o různost v míře, s jakou se musí autor snažit představivost posluchače podněcovat, aby u něj dokázal vyvolat dostatečně názornou zkušenost. Je zřejmé, že v případě témat spadajících do naší současnosti, je prostor pro akty imaginace velmi omezen (resp. pro více méně dokonalou názornost není zapotřebí původní materiál příliš dále „dramatizovat“), a to zkrátka proto, že naše obeznámenost s dobovým kulturním a společenským kontextem je větší, než u událostí „historických“. Ovšem kvazi-názornost fikce (Ricoeurův termín) je více než na místě v případě dokumentů z období, která jsou současnému posluchači již více méně cizí.

Animovaná konverzace s Noamem Chomským. Nejnovější film Michela Gondryho jako východisko k zamyšlení nad významem reflexí N. Chomského v tuzemském i zahraničním kontextu.

Diskutují Vladimír Hendrich, politolog a filosof Jaroslav Fiala a filosof Michael Hauser.

Natočeno 2014. Premiéra 27. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.; 30 min).