Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Sjón (vl. jm. Sigurjón Birgir Sigurðsson). Rozhlasová hra. Příběh hliněného chlapce stvořeného na pokraji katastrofy. Česká premiéra dramatizace příběhu islandského spisovatele a básníka Sjona – poetické drama o tom, co vykřešeme vprostřed války, a o co přitom přijdeme. Překlad Jiří Procházka.  Hudba Tomáš Vtípil. Mistr zvuku Zdeněk Prchlík. Technická spolupráce Zdeněk Slavotínek. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Tomáš Soldán.

Osoby a obsazení: hliněný chlapec (Michal Isteník), Marie Sophie (Tereza Richtrová), Loewe (Jaroslav Haidler), majitel penzionu (Jan Fišar), Innhaberin (Simona Peková), Karl Maus (Robert Mikluš), první muž (František Strnad), druhý muž (David Viktora), anděl Freude (Ladislav Kolář), stará žena (Jiřina Barášová), posluchač (Igor Bareš) a kuchařka (Ivana Plíhalová).

Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2014. Premiéra 27.  1.  2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 30. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra; 24. 6. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: Hra byla natáčena v srpnu 2014 ve vile Primavesi.

Lit.: Březinová, Helena: Punk mě přivedl k dada a surrealismu. Rozhovor s islandským spisovatelem Sjónem. In web ILiteratura, 25. 5. 2006 (rozhovor). –  Cit.: Sjón, jehož celé jméno zní Sigurjón Birgir Sigurðsson a jehož pseudonym v islandštině znamená „vize“, se na Islandu řadí k nejosobitějším umělcům. V patnácti letech spoluzaložil na reykjavíckém předměstí Breiholt surrealistické sdružení Medúsa, úzce spolupracoval s legendární hudební skupinou Sykurmolarnir, kterou hudební fanoušci znají pod anglickým názvem Sugarcubes, a stál u zrodu vydavatelství Smekkleysa neboli „nevkus“, kde dnes vydávají své desky zpěvačka Björk i mezinárodně ceněná skupina Sigur Rós. Texty pro Björk Guðmundsdóttir píše už od éry Sugarcubes a za ty, které zazpívala v muzikálu Larse von Triera Tanec v temnotách, byl nominován na Oscara. V patnácti letech si svépomocí vydal sbírku básní a sám ji kolportoval po barech, restauracích a autobusových zastávkách. Kromě lyriky píše i dětské knížky a je autorem čtyř románů. Ten třetí Uzřely mě oči tvé (Augu þín sáu mig) přinesl Sjónovi mezinárodní úspěch a byl přeložen do ostatních severských jazyků, ale i do španělštiny. Jeho zatím poslední próza Stínobaldr (Skugga-Baldur) mu kromě uznání domácí kritiky a prestižní ceny Severské rady zajistila i komerční úspěch.  (…)

Lit.: anonym (= Soldán, Tomáš): Tvé oči mě viděly. In Facebook, 14. 1. 2015 (článek). – Cit.: Do malého hotelu na březích saského Labe přivedou cizince. Je špinavý, polomrtvý a něco skrývá. Na jeho strážce z něj přechází strach. Marie-Sophie, služka, která cizince dostane na starosti, s ním i přes svou neochotu musí trávit večery v zastrčeném pokoji číslo dvacet tři v prvním patře. Muž nemluví, nejí, přesto jakoby na něco čekal. Marie-Sophie i ostatní zaměstnanci penzionu si hned první noc uvědomí, že po jeho příchodu se všem opět začaly zdát sny – poslední dobou, kdy byla všudypřítomná válka nejzuřivější, se snění z jejich života vytrácelo.

Neklidem vprostřed bouře začíná příběh islandského básníka a spisovatele Sjona, který ve své knize nazvané Tvé oči mě viděly vypráví básnickou vizi o zániku, ale také o tom, že v jeho středu se vždy něco rodí. Sjona při psaní inspirovaly osudy parní lodi Godafoss (pojmenované po islandském „vodopádu bohů“), jejíž posádka v listopadu 1944 navzdory rozkazu zastavila motory, aby pomohla trosečníkům z potopeného britského tankeru Shirvan. Tato záchrana se však stala bojem o přežití, když byla Godafoss zasažena torpédem a během sedmi minut zmizela pod hladinou islandských vod. Zemřelo 25 členů posádky, mimo jiné jedna pětičlenná rodina.

Zmíněná ztráta byla jednou z největších tragédií Druhé světové války na Islandu. Zní to asi poněkud paradoxně, přesto celá nešťastná událost zanechala v historii ostrova silné stopy. Sjon se však k příběhu staví po svém a tak Godafoss se stává jen loďkou do světa mrtvých v závěru celé knihy, důležitější je v ní příběh vězně Loeweho a jeho ošetřovatelky Marie-Sophie. Ti se – zavření v pokoji číslo 23 – stávají jedinými nositeli jakési naděje ve válkou zničeném světě. Dva unavení a špinaví lidé, kteří se z toho nejhoršího okolo pokoušejí vykřesat jiskru něčeho životadárného. Sjonovo vyprávění, které v sobě splétá mýty i střepy z historie, se tak stává poutavým svědectvím o naději.

Rozhlasová adaptace tohoto příběhu získala první cenu na Prix Europa 2009. Nyní ji čeká uvedení v Českém rozhlase. Režisér Tomáš Soldán a dramaturg Martin Velíšek se rozhodli českou adaptaci hry postavit na zmíněné islandské dramatizaci (jejímž autorem je Bjarni Jónsson), přesto se při realizaci vydali zcela jinou cestou. S herci natáčeli nejen v olomouckém studiu Českého rozhlasu, ale také v secesní vile Primavesi či na faře kostela svatého Michaela archanděla. Původní hudbu ke hře složil výrazný multiinstrumentalista Tomáš Vtípil, při své práci používal mimo jiné také záznamy dechu herců.

V příběhu se představí herci Michal Isteník, Igor Bareš, Tereza Richtrová, Simona Peková, Robert Mikluš, Jan Fišar a další. Roli tajemného Loeweho režisér svěřil Jaroslavu Achabu Haidlerovi. Drama Tvé oči mě viděly odvysílá v premiéře Český rozhlas Vltava v úterý 27. ledna ve 21:30.

Lit.: Soldán, Tomáš: Sjón: Tvé oči mě viděly. In web ČRo 3 Vltava, leden 2015 (článek). – Cit.: Do malého hotelu na březích saského Labe přivedou cizince. Je špinavý, polomrtvý a něco skrývá. Na jeho strážce z něj přechází strach. Marie-Sophie, služka, která cizince dostane na starost, s ním i přes svou neochotu musí trávit večery v zastrčeném pokoji číslo dvacet tři v prvním patře.

Neklidem a uprostřed bouře začíná příběh islandského básníka a spisovatele Sjona, který ve své knize nazvané Tvé oči mě viděly vypráví básnickou vizi o zániku, ale také o tom, že v jeho středu se vždy něco rodí. Sjona při psaní inspirovaly osudy parní lodi Godafoss (pojmenované po islandském „vodopádu bohů“), jejíž posádka v listopadu 1944 navzdory rozkazu zastavila motory, aby pomohla trosečníkům z potopeného britského tankeru Shirvan. Tato záchrana se však stala bojem o přežití, když byla Godafoss zasažena torpédem a během sedmi minut zmizela pod hladinou islandských vod. Zemřelo 25 členů posádky, mimo jiné jedna pětičlenná rodina.

Zmíněná ztráta byla jednou z největších tragédií Druhé světové války na Islandu. Zní to asi poněkud paradoxně, přesto celá nešťastná událost zanechala v historii ostrova silné stopy.

Sjón se k příběhu staví po svém, a tak se Godafoss stává jen loďkou směřující do světa mrtvých v závěru celé knihy. Důležitější je v ní příběh vězně Loeweho a jeho ošetřovatelky Marie-Sophie. Ti se – zavření v pokoji číslo 23 – stávají jedinými nositeli jakési naděje ve válkou zničeném světě. Dva unavení a špinaví lidé, kteří se z toho nejhoršího okolo pokoušejí vykřesat jiskru něčeho životadárného. Sjónovo vyprávění, které v sobě splétá mýty i střípky historie, se tak stává poutavým svědectvím o naději.

Rozhlasová adaptace tohoto příběhu získala první cenu na Prix Europa 2009. Nyní ji uvádí Český rozhlas. Režisér Tomáš Soldán a dramaturg Martin Velíšek se rozhodli českou adaptaci hry postavit na zmíněné islandské dramatizaci (jejímž autorem je Bjarni Jónsson), přesto se při realizaci vydali zcela jinou cestou. S herci natáčeli nejen v olomouckém studiu Českého rozhlasu, ale také v secesní vile Primavesi či na faře kostela svatého Michaela archanděla. Původní hudbu ke hře složil výrazný multiinstrumentalista Tomáš Vtípil, při své práci používal mimo jiné také záznamy dechu herců.