Miloš Vojtěchovský. Zvuková esej věnovaná architektonice i archeologii technického nástroje komunikace – různým modům dorozumívání se pomocí zvukových prostředí a rádiových vln. Připravil Michal Rataj.
Natočeno v roce 2004. Premiéra 29. 5. 2004 (25 min). Repríza 4. 7. 2014 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) v cyklu Radioateliér – PremEdice.
Přímý přenos slavnostního večera u příležitosti státního svátku ČR spojeného s prezentací vzdělávacích a charitativních projektů. Moderují Filip Tomsa a Barbora Černošková. Uvádí Václav Žmolík.
Petr z Mladoňovic, kazatel, pozdější rektor na Karlově univerzitě, ale také Husův průvodce do Kostnice a písař poselstva. Hovoří historička Marie Bláhová. Připravila a uvádí Eliška Závodná.
Petr Pýcha. První příspěvek k novému žánru „dramaloci“ – dramatu s géniem loci. Tentokrát z Karlových Varů. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Aleš Vrzák.
Osoby a obsazení: Oldřich (Oldřich Kaiser), Roman (Ondřej Vetchý), Milan (Leoš Noha), moderátorka (Patricie Strouhalová), reportérka + hlasatelka (Jolka Krásná), reportér (Ĺubomír Smatana) a další.
Natočeno v roce 2014. Premiéra 4. 7. 2014 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.; 18 min.) v cyklu Kabinet. Repríza 19. 6. 2015 (ČRo 2 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet; 31. 12. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Silvestr na přání; 10. 8. 2025 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.
Lit.: Kamberský, Jakub: Malá ryba v automobilu. In Týdeník Rozhlas 31/2014 (recenze). – Cit.: Mám z praxe vyzkoušeno, že když mezi občasnými posluchači Českého rozhlasu vyslovím jméno Petr Pýcha, leckdo tápe. Jakmile ale dodám, že to je ten, který psal v tandemu s Jaroslavem Rudišem, mnohým začne svítat a vybaví si hry Strange love (2008), Salcburský guláš (2009), černou komedii Lidojedi (2011) anebo nedávno reprízované Léto v Laponsku (2006). Tedy hry, ve kterých autoři brilantně zpracovali mnohé fenomény naší současnosti, povětšinou ty neblahé. Jejich tvorbu lze vnímat jako nahořklé tragikomedie, které v posluchači dlouho rezonují. Jistě i zásluhou reálných a uvěřitelných dialogů a hlavně pak díky štěstí na realizátory a herce. S výjimkou Léta v Laponsku byl jejich dvorním režisérem Aleš Vrzák. Ten ostatně pokračuje v režii samostatných Pýchových dramatických textů.
Také v mé mysli bylo jméno Petra Pýchy nějaký čas tak trochu ve stínu Jaroslava Rudiše, a nutno dodat, že zcela neprávem. Pýcha totiž vlastní tvorbou dokazuje, že je zralým autorem. Jistě o tom svědčí hra Benzina Dehtov, oceněná 2. místem v soutěži o původní rozhlasovou hru, již Český rozhlas vysílal v březnu letošního roku. V miniatuře Malá ryba, pojednávající o únosu na karlovarském filmovém festivalu, autor dokazuje, že i na malé ploše dokáže vystavět silné drama s komickými prvky.
Taxikář Roman (Ondřej Vetchý), frustrován nepříznivou životní situací, se utápí v depresích a alkoholu jako malá ryba mezi štikami, čekajícími na svou příležitost. Notně posilněn alkoholem a vyhecován kamarádem v baru se rozhodne situaci řešit svérázným způsobem – únosem ještě menší ryby, než je on sám. Vše se ale vyvine jinak, jak už to bývá.
Uneseného si zahrál Oldřich Kaiser. S tím režisér Vrzák spolupracuje často, ovšem pro Ondřeje Vetchého šlo po zmíněné Benzině Dehtov teprve o druhou význačnou roli pro rozhlas za dlouhou dobu. Je potěšující, že nejenom divadlo, televize a film, ale také rozhlas dává oběma zralým hercům zapamatovatelné umělecké příležitosti.
Obdiv si zaslouží i zvukový designér Ladislav Železný, kterému se podařilo splnit další z náročných úkolů režiséra, a sice téměř celou hru nahrát v reálu, tedy v automobilu. Tato situace mě vybídla k drobnému experimentu – vyslechnout hru za jízdy v autě. Byl to mimořádný prožitek, řekněme velmi iluzorní. Už při prvním poslechu bylo jasné, že se děj odehrává v dešti, ale až při poslechu v autě mi došlo, že déšť postupně zesiluje. Bylo to natolik autentické, až jsem se musel přesvědčit, zda jsme do deště nevjeli i ve skutečnosti. O zvláštním účinku spojení zvuků reálného motoru s tím natočeným ani nemluvě. Byť jsou tyto poznatky ryze subjektivní, potvrzují správnost směru, jimž se vydal Aleš Vrzák a kterému přicházejí na chuť další režiséři, například Ivan Chrz či Petr Mančal, který aktuálně natáčí hru v důlním prostředí.
Vltava odvysílala Malou rybu příznačně, v pátek 4. července, tedy v den zahájení letošního ročníku karlovarského festivalu. Dodejme rovněž, že jde o první vlaštovku ze zamýšlené řady, kterou autor pracovně nazval „dramaloci“, tedy drama vážící se k danému městu. Jak jsem se doslechl, není to výzva jen pro něj samotného, ale i pro další autory. Tak se těšme.
Lit.: Bíč, Jindřich: Hvězda Devadesátek Kryštof Bartoš o děsivé autonehodě: Kotrmelce přes střechu a pád do potoka! In web Blesk, 6. 2. 2022 (rozhovor). – Cit.: (…) Já měl v hlavě radu od Ondry Vetchého, a když jsme se o tom pak s Martinem bavili, ulevilo se mi, že k tomu přistupuje podobně. I proto jsem rád, že jsem Ondřeje Vetchého poslechl, respektuji ho, dokonce jsem se s ním potkal už při své první profesionální práci. (…) Byla to rozhlasová hra, kde hráli hlavní role Oldřich Kaiser a právě Ondřej. Já tam tehdy měl jen čurdu. Režisér Aleš Vrzák to natáčel v terénu. Byli jsme na ulici v Karlíně a měli jsme skandovat: Černá zmije, černá zmije! Možná ta hra byla ze sportovního prostředí, už nevím. Skandovali jsme a kolem procházelo zrovna několik mladých Romů. Zaslechli to a připadalo jim, že to jsou rasistické nadávky, tak šli na nás. My jsme se s Oldřichem Kaiserem na sebe podívali a přemýšleli, co budeme dělat, ale najednou vystoupil Ondřej Vetchý z auta (…).
Obsah: 3. Pan Petr, pan Pavel a dřez. – 4. Pan Petr a pan Pavel o nákupech. – 5. Pan Petr, pan Pavel a navigace.
– 16. Pan Petr, pan Pavel a divadlo. – 17. Pan Petr, pan Pavel a zoologická zahrada. – 18. Pan Petr a pan Pavel o pubertě. – 19. Pan Petr, pan Pavel a e-mail. – 20. Pan Petr a pan Pavel o maminkách.
Připravili Bronislava Janečková (1, 4, 6, 8), Daniel Moravec (2), Jana Davidová (3, 10), Hana Soukupová (5), Jitka Škápíková (7), Miroslav Kobza (9), Petr Mančal (1) a Stanislav Motl (1).
Obsah: 1. Řidič vozu smrti. Leopold Lojka – řidič, který vezl následníka trůnu dne 28. 6. 1914. Osobní zpověď člověka, který byl přesvědčen, že mohl odvrátit jeden z největších válečných konfliktů v dějinách. Připravili Bronislava Janečková, Petr Mančal a Stanislav Motl. Premiéra 2. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 14 min).
2. Vojákem pražského sboru. Příběh Egona Erwina Kische v bitvách na Drině. Připravil Daniel Moravec. Premiéra (?) 12. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).
3. Čas, ten mi byl požehnáním. A. Masaryková jako zdravotní sestra v Pardubické nemocnici. Připravila Jana Davidová. Režie Bronislava Janečková. Premiéra 16. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 16 min).
4. Poslední obraz. Příběh 27-letého malíře Jindřicha Pruchy z Vysočiny – v bitvě o Halič. Popisuje krajinu a atmosféru Haliče jako jeden velký obraz, který však už nikdy nenamaluje. V 1. světové válce padl mezi prvními. Připravila Bronislava Janečková. Režie Petr Mančal. Premiéra 23. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 16 min).
5. Snad nám Bůh dá dočkat šťastnýho návratu. Příběh z válečné korespondence F. a G. Jindřichových. Připravila Hana Soukupová. Premiéra 30. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30h.; 16 min).
6. Tvrdé přistání. Příběh „nebeského jezdce“ Václava Růžičky. Připravila Bronislava Janečková (?). Účinkuje Jiří Hromada. Natočeno 2014. Premiéra 2. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 15 min.).
7. Nabídl jsem svůj život Francii. Příběh sochaře Otto Guttfreunda z 1. světové války. Připravila Jitka Škápíková. Premiéra 13. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30h.; 16 min).
8. A nastalo zde hrůzné ticho. Příběh paní Josefiny ze Zlína, matky dvou synů na frontě první svétové války. Připravila Bronislava Janečková. Premiéra 20. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).
9. Válečné dny Alfreda Schosse. Připravil Miroslav Kobza. Režie Bronislava Janečková. Účinkují Jiří Hromada a Jaroslav Plesl. Premiéra 27. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 15 min).
10. Při cti svého národa přísaháme! Příběh Václava Kasala v bitvách na Soče a ve slovinském krasu. Připravila Jana Davidová. Premiéra 3. 9. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 15 min).
12. Moje válka. Příběh Václava Kasala na italské frontě. Připravila Jana Davidová. Premiéra 17. 9. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 15 min).
Lit.: anonym: Příběhy 1. světové války. In web ČRo 2 Praha, červenec 2014 (článek). – Cit.: Minisérie dokumentů mapující 12 lidských osudů ve válečných letech 1914 až 1918. Připraveno při příležitosti 100. výročí rozpoutání 1. světové války. Všech 12 osudů dokumentují dopisy a deníky z fronty, které jsou v držení potomků, nebo dokumenty v archivech a depozitářích regionálních muzeí. Zaznamenávají vliv velkolepě tragického válečného dění v „malém českém životě“. Válka nebyla jen polem slávy a monumentálním hřbitovem bojišť, ale také zhoubně vyčerpávajícím morem, který znepříjemňoval život v zázemí.
Bída, hlad, drama opuštěných žen, dezertéři… To všechno ještě znásobeno paradoxem našeho českého národa, který válku nechtěl. Byl do ní ale jako součást Rakousko-Uherska vmanipulován. Téměř 1,5 milionu českých mužů tak obléklo vojenskou uniformu proti své vůli a na rozkaz jeho veličenstva císaře Františka Josefa I. Vedle známých osobností jako sochaře Otto Guttfreunda, Alice Masarykové nebo malíře Jindřicha Pruchy poznáte i zcela neznámé příběhy řidiče Leopolda Lojky, Josefíny Stloukalové, obchodníka Václava Kasala a dalších.
Připravují Stanislav Motl, Daniel Moravec, Bronislava Janečková.
Dokážeme si představit atmosféru života v zázemí v 1. světové válce?
Asi těžko, ale napoví dopis, jehož pisatele už dnes neznáme:
„Draze milovaná matičko, tatínku a dítky… jaký je zde boj o tu mouku, to bylo strašné. Za kilo mouky by snad člověk dal život. Jest několik odhadů, kde se prodávala mouka. Každý ten obchodník jí měl asi jen 100 kilo, ale přihnalo se takové množství lidu a prodávalo se jen na chlebenky, že ještě musel mít každý od policajta lístek, kdo smí do krámu. Několik policajtů ty lístky vydávalo. Ráno v 6 hodin jsem tam poslala Bětušku, aby se tam vmačkla, ale když bylo půl deváté, ještě tam byla zavřená a někteří se valně mačkali, že jsem s velkým namáháním Bětušku vytáhla celou nemocnou – někdo jí vrazil loket do žaludku. Dva policajti na koních vjeli mezi lidi a to teprve bylo zděšení. Budeme raději jíst brambory, jenž i o ty jest bída. Bylo jich na dráze zabaveno mnoho vagónů – nepustěji je do Prahy, snad nás chtějí vyhladovět. Chleba se nedostane, a jak se nějaký objeví, tak jest takový nával, že neví člověk jestli jej kupuje a nebo vybojuje. Dej Bože, aby to již bylo ukončeno… Líbá Vás Vaše Anna“
Ve válečném roce 1917 posílá jistá paní Hübschmannová jednomu mlynáři dopis, na který dostává obratem odpověď.
„Stachův mlýn Ctěný pane! Jak Vám známo, prokázali jsme Vám ochotu zapůjčením vozíků. Mohu tudíž od Vás i já ochotu požádati. Potřebovala bych asi 10 kilo mouky pro svoji jedenáctičlennou rodinu, abych jim po dlouhém čase mohla upraviti knedlík. Spoléhám, že mně tuto ochotu prokážete a bílou mouku mi zašlete. Mám ještě žádost jednu – a sice asi 5 kilo mouky pro husy. Poroučím se Vám. Ida Hübschmannová – choť advokáta. 27. 7. 1917“
„Milostivá Paní! S největší radostí bych Vám posloužil, jen kdybych měl, ale tak pokročila doba, jest vše vyčerpáno, takže i já nemám ani pro sebe a musíte mi prominout. Ohledně toho vozíku – ten vozík nejni dlužený, ten jest zaplacen při těch švestkách – dal jsem za něj 5 korun.“
Lit.: Kubalík, Štěpán: Postavíš se tváří v tvář válce a žasneš, že je to možné. In web DokRevue, 13. 8. 2015 (recenze). – Cit.: Štěpán Kubalík si v souvislosti s dokumentárním cyklem Příběhy 1. světové války klade otázku, zda vůbec dokáže současné lidstvo pochopit hrůzy války a poznat svého nepřítele.
Můžeme hrůzy války pochopit bez osobní zkušenosti?
Nedávná premiéra nového snímku Heleny Třeštíkové Mallory a některé kritické reakce na něj mne přiměly vrátit se k rok starému dokumentárnímu cyklu, který k příležitosti loňského stého výročí vypuknutí první světové války připravil Český rozhlas Dvojka (dříve Praha). Filmu režisérky Třeštíkové jsou totiž vyčítány do jisté míry stejné neduhy, kterými podle mne trpí i seriál dokudramat zpracovávajících příběhy z první světové války, totiž neschopnost překročit rovinu subjektivní zkušenosti a zkoumat nadosobní, společenský kontext a jeho vliv na naše jednání.
Cyklus jedenácti krátkých dokumentů s názvem Příběhy 1. světové války, v premiéře vysílaný vloni od začátku července do poloviny září, na sebe významněji upozornil úspěchem svého prvního dílu s názvem Řidič vozu smrti hned ve dvou mezinárodních soutěžích: v URTI 2014, kde se umístil v první desítce nejlepších rozhlasových dokumentů z celkových devadesáti dvou soutěžních příspěvků, a na Prix Marulić 2015 získal v kategorii krátkých forem druhou cenu.
Jedenáct příběhů obyvatel území budoucího Československa je sice do jisté míry řazeno chronologicky (začíná se sarajevským atentátem na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d“Este, na nějž v druhém dílu navazuje vyhlášení války Srbsku, všeobecná mobilizace a první boje na Drině; závěr seriálu nás zase v předposledním dílu přenáší do května roku 1918, kdy se v rumburských kasárnách odehrála vzpoura českých vojáků, a poslední, do jisté míry bilanční epizoda pak zprostředkovává dojmy Václava Kasala, českého příslušníka rakouské armády, z konce bojů na sočské frontě, kde od roku 1915 až do konce války přežil několik italských ofenziv, které ale nikdy nepřinesly významnější výsledky – jeho válečná zkušenost tak má na závěr demonstrovat nesmyslnost celého válečného snažení z perspektivy jeho konce. Ambicí seriálu ale není systematicky zmapovat celý průběh tohoto válečného konfliktu. Základním tvůrčím konceptem dokumentárního cyklu je totiž snaha zprostředkovat osobní zkušenosti jednotlivců na základě jejich autentických písemných svědectví – především deníkových záznamů či osobní korespondence, případně doplněných různými úředními dokumenty. Proto nelze organizaci celého seriálu označit za jednoznačně chronologickou: válečné zkušenosti jejich protagonistů se ve většině případů neomezují na jednu událost (jako je tomu třeba v případě prvního dílu věnovaného sarajevskému atentátu), ale pokrývají rozsáhlejší časové úseky, mnohdy i celé období války.
V tomto dramaturgickém rozhodnutí, totiž opřít všechny díly cyklu o individuální zkušenost a svědectví těch, kdo válku prožili, spočívá největší síla i slabina celého díla. Mnohá líčení si svojí intenzitou nezadají s obrazy válečných hrůz, které nalezneme v literárních klasikách zpracovávajících traumatické zkušenosti první války, jako je Remarqueův román Na západní frontě klid či Barbussův Oheň. Většina dílů přináší skutečně silné výpovědi a výběr, uspořádání i herecká prezentace částí deníků a korespondence nabízí mnohdy strhující výsledek (jako ukázku lze doporučit třeba hned druhý díl cyklu Vojákem pražského sboru – Příběh Egona Erwina Kische v bitvě na Drině).
Ovšem čím více dílů člověk vyslechne, tím obtížněji se brání dojmu, že dokumentární seriál naráží na hranice svého tvůrčího principu. Celkem příznačně končí jedenáctý díl a s ním i celý cyklus následujícím citátem z deníku Václava Kasala: „Pochopí příští generace onu marnou práci? Uzná či zavrhne onen zápas – zda musel být? Ten obrovský zápas lidského hněvu, lidské zvířecí vášně a bestiality?“ Obávám se, že stejně jako Kasal, který přehlížeje své otřesné válečné zážitky stanul tváří v tvář této otázce celkem bezradný, na tom bude i posluchač Příběhů 1. světové války. Neustálé opakování obrazů válečných zvěrstev a nelidského násilí nás znovu a znovu dovádí k tomu, že se sice dokážeme přiblížit traumatům těch, jejichž prožitky nám dokumenty sdělují, ale stejně tak jako oni jsme nuceni si bez jakéhokoli vodítka pouze opakovat tytéž otázky, na jaké Kasal narážel: Jak je něco takového možné a jaký to mělo smysl?
Asi nejsilněji na posluchače dolehne tíha tohoto deficitu při poslechu třetího (Deník Alice Masarykové – Čas ten byl mi požehnáním) a osmého dílu seriálu (Válečné dny Alfreda Schosse). Deníkové záznamy Alice Masarykové jsou v dokumentu představeny jako jasný projev rezignace: jejich autorka se pod tlakem konkrétních otřesných prožitků vzdává snahy o jakékoli hlubší porozumění společensko-ekonomickému kontextu celého konfliktu. Masaryková je jak výběrem ukázek z jejího deníku, tak komentáři historičky Masarykova ústavu, Dagmar Hájkové, vylíčena jako bytost primárně emocionální, která se o hledání jakéhokoli vysvětlení soudobého stavu věcí ani nepokouší. Její pozorování se omezují jen na obrazy individuální bolesti, která sice dokáže sblížit a vyvolat soucit, ale o povaze příčin, jež dovedly vojáky do stavu, v němž o ně ve své nemocnici pečuje, nám nic nenapoví: „Všechny noviny světa, všechny popisy jsou malé. Postavíš se tváří v tvář válce a žasneš, že je to možné … žasneš … .“ A posluchač je odsouzen právě pouze k témuž žasnutí jako Alice Masaryková.
V osmém dílu, vycházejícím ze svědectví bývalého lesníka Alfreda Schosse z Bílého potoka ve Slezsku, je zase vylíčena velmi působivá epizoda příměří mezi rakouskými a ruskými vojáky o velikonočních svátcích roku 1915. Schoss popisuje své dojetí z přátelského setkání s vojáky druhé strany. Intenzitě tohoto prožitku se pak patrně vyrovnal zase jen zmatek, který s sebou přinesl konec příměří: „V šest hodin večer příměří skončilo. Bílé prapory se stáhly a čisté nepřátelství opět zachvátilo obě před chvílí tak kamarádsky spolupracující strany.“ Stejně jako v případě Václava Kasala zde narážíme na nesmyslnou, vnitřně rozpornou situaci, která si žádá vysvětlení. Ale my, posluchači, jsme ponecháni napospas ochromujícímu účinku její rozpornosti, bez jakékoli vážnější snahy o reflexi jejích příčin. Spíše jako výmluva pro absenci jakéhokoli pokusu o vysvětlení pak vyznívá frázovité shrnutí Schossovy válečné i poválečné zkušenosti v závěru tohoto dílu: „Osudy lidí a států psali často mocní tohoto světa. Pojmy jako hrdinství, zrada, vlastenectví, nacionalismus a loajalita mohou být v časech válečných a bezprostředně po nich mocnými tohoto světa zneužity. Alfred Schoss, který politikou nikdy nežil, se tak stal živou obětí dějinných událostí.“
Jak jsem již předeslal, na seriál krátkých dokumentů o 1. světové válce a jistou frustraci, kterou ve mne navzdory svým kvalitám (anebo vlastně do značné míry právě kvůli nim) vyvolal, jsem si nedávno vzpomněl při četbě kritiky posledního snímku Heleny Třeštíkové Mallory. Je mu vytýkána přílišná individualizace jednání a zkušeností hlavní postavy, což je přístup, který neumožňuje povšimnout si jakýchkoli nadosobních podmínek tohoto jednání, jež nemá hrdinka ve své moci, a přesto její osud determinují. Teprve jejich nahlédnutí by umožnilo překonat příliš omezené hledisko pouze etického posuzování jednotlivých skutků a poskytlo by skutečné porozumění tomu, co se vlastně stalo a proč se tak stalo. I autoři našeho seriálu ulpívají především na emocionální rovině individuální zkušenosti, o níž se domnívají, že je univerzálně srozumitelná a nadčasová. Tím si „usnadňují práci“ a snaží se navodit u posluchačů dojem, že participace na této zkušenosti automaticky poskytne i porozumění situaci, z níž vycházela. Ale takové porozumění bude vždy značně povrchní. Události, na které přijde v jednotlivých dílech řeč, jsou nahlíženy prizmatem bezprostředního účinku na jejich přímé účastníky, kterým chybí jakýkoliv odstup. Doprovodné komentáře historiků se zase většinou omezují jen na vysvětlení strategií jednotlivých armád či na technické popisy vojenského vybavení nebo informace o prostoru bojiště. Pohybujeme se tudíž mezi dvěma krajnostmi: buď se jedná o emocionální líčení prožité zkušenosti z individuální perspektivy účastníka, nebo naopak zase o zcela technické komentáře válečné mašinérie. Nic mezi tím. Nic, co by se alespoň blížilo odkrytí reálných motivů a sil řídících jednání postav, a to jak na makro-úrovni politických rozhodnutí („zlou vůli mocných tohoto světa“ nelze přijmout ani jako parodii na, byť krajně naivní, vysvětlení), tak mikro-úrovni sdílených představ, stereotypů, ekonomických a společenských vlivů, kterým jednotlivec vždy podléhá (jak si například vysvětlit Schossovo vyznání se z patriotismu a věrnosti službě a disciplíně ve vojsku rakouského císaře poté, co sám ve válce prožil?).
Historická zkušenost může nabídnout lekci a poučení pro budoucnost pouze tehdy, když porozumíme příčinám chyb, kterých jsme se v minulosti dopustili, natolik, že v nich dokážeme rozeznat rysy našeho současného konání. Nestačí se jen dojímat či děsit nad jejich dopady. Dokumentární cyklus Příběhy 1. světové války dokáže, obávám se, spíše jen působivě přiblížit ony nelidské důsledky, než ukázat cestu k porozumění jejich příčinám (i když podstatné otázky mnohdy přímo sugeruje). Těžko lze ale na základě tohoto typu pohledu začít plodně uvažovat o analogiích mezi tehdejší situací a dneškem. Jde o líčení prožitků, do nichž se můžeme pokoušet vciťovat, které ale zůstávají uzavřeny ve své době, ve světě, který se tváří, že nemá s tím naším nic společného, a tudíž se nás jeho události jaksi nedotýkají. A právě dnes, v době sílících xenofobních nálad všude po Evropě, by byl velmi žádoucí příspěvek k porozumění mechanismu vzniku nepřítele, v němž nakonec nejsme ani s to vidět člověka. A pak bohužel až samotná válečná zkušenost, jak seriál vícekrát ukazuje, přiměje jedince tento blok překonat.
O nejzajímavějších filmech, režisérech i hostech 49. ročníku MFF Karlovy Vary rozmlouvá Vladimír Hendrich, umělecký ředitel festivalu Karel Och a filmový kritik Tomáš Stejskal.
Mark Twain. Četba na pokračování. Překlad Jarmila Fastová. Připravil Libor Magdoň. Režie Tomáš Jirman.
Čte David Viktora.
Připravil ČRo Ostrava v roce 2014. Premiéra 30. 6. – 4. 7. 2014 a 7. – 11. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 10 x 29 min).
Lit.: Vojtíšková, Zuzana: Mark Twain: Našinci na cestách (3/10). In web ČRo 2 Praha, červen 2014 (článek). – Cit.: Vyprávění o zábavné plavbě na lodi Quaker City do Evropy a Svaté země. Mark Twain během svého života podnikl celkem tři zámořské cesty. Humoristický cestopisný román Našinci na cestách vznikl hned z první pětiměsíční cestovatelské zkušenosti v roce 1867. Tehdy se vydal za poznáním Starého světa.
Pro Twaina měla plavba dokonce osudový význam. Jeden ze spolucestujících mu ukázal podobenku své sestry. Twain se do ní okamžitě zamiloval a v roce 1870 byla svatba. Slavný americký spisovatel se skupinou amerických turistů navštíví Azorské ostrovy, Gibraltar, Maroko, Francii, Itálii, Řecko, Smyrnu, Svatou zemi, Egypt, Maltu, Sardinii, Alžír i Španělsko. Pozoruhodné je, že téměř nikde, až na výjimky, se mu vlastně nelíbilo. Oblíbeným terčem jeho sarkasmu jsou tak jeho snobští spolucestující.
Napsal tak nenapodobitelný a na svou dobu nový druh cestopisu. V něm vzdělaný a kultivovaný plavčík Mark Twain spojuje cestopisné líčení s „twainovskou“ ironií, poučením a zábavou.
