Petr Žantovský. Fejeton.
Natočeno 2014. Premiéra 12. 6. 2014 (ČRo Plus, 18:10 h.) v cyklu Názory a komentáře.
Lit.: Žantovský, Petr: Petr Žantovský: Žaloba OAZA. Rozum zvítězil – ale na jak dlouho? In web ČRo Plus, červen 2014 (text příspěvku + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ústavní soud vydal před několika dny nález, jímž anuluje absurdní žalobu ochranné organizace zvukařů OAZA, o níž před touto kauzou jen málokdo tušil, že vůbec existuje.
Adresátem té žaloby je prodejna cyklistických potřeb z Hradce Králové, jejíž zaměstnankyně učinila tu nepředloženost, že si v provozovně během pracovní doby pustila rádio, z něhož se linuly písně spadající, jak uvádí OAZA, pod ochranu kolektivních správců autorských práv, aniž by tato uzavřela s daným správcem smlouvu o užívání těchto práv.
Jinak řečeno – prodavačka poslouchala v rádiu nějaké písničky a kdosi v autorské organizaci usoudil, že by za to měla platit. Že to je absurdní? Koho to dnes zajímá.
Dnes prožíváme v přímém přenosu stále těsnější sešněrování veškerého veřejného života absurdními regulacemi, klauzulemi a vyděračskými zákony, mezi nimiž ty autorskoprávní jsou ještě jedny z nejnevinnějších, což ovšem neznamená, že jsou méně absurdní a bohulibější. Možná právě na nich je vidět celá nesmyslnost současného systému Velkého Bratra nejlépe.
O co totiž jde? Autorskoprávní organizace si vylobbovaly zákon, podle něhož jsou nárokovými platebními místy, údajně spravujícími autorská práva například hudebních umělců. Zasvěcení pozorovatelé opakovaně upozorňují, že tato takzvaná správa znamená jen nekřesťanské obírání o peníze každého, koho lze nachytat při zločinu veřejného poslechu či provozování hudby.
Přitom ani zdaleka není zajištěno, že takto zrekvírované peníze dojdou vskutku až na účet skutečného autora a tvůrce. Často se rozplynou právě v análech autorské organizace. To je jeden hrubý nemrav.
A druhý spočívá v následujícím: rádio, které ona prodavačka pustila v prodejně cyklosoučástek, hraje program nějaké rozhlasové stanice. Tato stanice však už povinně ze zákona zaplatila autorským organizacím svůj desátek. Nárok přehrávaných umělců by tedy měl být uspokojen.
Organizace však soudí jinak: je nutné oholit nejen rádio, které hudbu pouští, ale i toho, kdo ji náhodou tak trochu veřejně poslouchá. Co na tom, že tímto veřejným přehráním nevydělává – co kdyby náhodou mohl?
Ústavní soud v souladu se zdravým rozumem usoudil, že prodavačka v cykloprodejně nezvyšovala svůj obrat puštěním rádia, a proto platit nemusí. Ochranná organizace ovšem obratem prohlásila, že najde jinou právní cestu, jak se údajně svých peněz domoci. Příběh tedy patrně ještě není u konce.
A co jiné příběhy? Co stejně absurdní vynucování autorskoprávních poplatků po provozovatelích lázeňských zařízení? Cožpak oni tím, že umožní pacientům poslech rádia, zvyšují svůj obrat na úkor umělců?
Je to opravdu tak, že pacient jede do lázní proto, aby mohl poslouchat rádio? Asi ne. V principu jde tedy o stejný případ. Bude se jím zabývat ústavní soud? Toť otázka. (more…)