Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jiří F. Hájek. Rozhlasová hra. Režie Jan Lorman.

Osoby a obsazení: František Benda (Josef Větrovec), Katka Malá (Helga Čočková), Kasal (Josef Vinklář), José Alves (Vlastimil Fišar), Josef Marek (Viktor Preiss), Hanzl (Vítězslav Jandák), Naďa Hourová (Alena Vránová), Pavel Houra (Václav Voska).

Natočeno 1979. Premiéra 5. 4. 1979 (Vltava, 11:30 – 12:20 h.).

Lit.: tom [=TOMÁŠ, Jiří]: Rozhlas. Cesta do pekel. In Tvorba 16/1979, 18. 4. 1979, s. 20 (recenze). – Cit.: “ … {Hra} přinesl příběh ze současnosti, z pracovního prostředí, jehož zápletku se autor vcelku se zdarem pokusil ozvláštnit téměř detektivním pátráním po skutečném pozadí jednání a činů hlavních hrdinů. V průběhu stavby přehrady ve složitých geologických podmínkách autor přivádí hrdiny svého příběhu do spletitých situací, v jejichž pozadí může, ale také nemusí stát pokus zahraniční firmy o zkorumpování několika našich předních odborníků, kteří svým názorem mohou ovlivnit rozhodnutí, zda několikamilionovou zakázku přenechat zahraničnímu nebo domácímu podniku. Rozvíjení epické linie příběhu mělo napínavost, spád i přesvědčivost, sympatickým rysem je také skutečnost, že jedním z hlavních hrdinů hry byl předseda stranické organizace. Snad jenom samotný závěr, v němž se vše až příliš náhle k dobrému obrátí, měl být podepřen důmyslnějším uměleckým ztvárněním, především větší dramatickou propracovaností. I tak se však Hájkova Cesta do pekel řadí k poměrně úspěšným pokusům o ztvárnění naší současnosti..“

 Karel Šmíd a Petr Markov. Rozhlasová hra. Hudba a aranžmá Vítězslav Hádl, diriguje Jan Hrábek. Režie Olga Valentová.

Osoby a obsazení: šatnář (Miroslav Moravec), Standa Hudec, jeho bývalý přítel a kolega ze studií (Zdeněk Ornest), Jarmila (Daniela Kolářová), Slavíček, vedoucí vinárny (Josef Langmiler), Zdeněk Horák, předseda družstva na zpracováni kůží DRUKO (Vladimír Ráž), Ferdinand Dvořáček, vedoucí odbytu DRUKO (Josef Patočka), muž (Milan Neděla), žena (Stanislava Bartošová), Francouz (Alain Slivinský), Francouzka (Jarmila Baxová), opilec (Vladimír Hrubý).

Natočeno 1978. Premiéra 20. 4. 1978 (Vltava, 11:30 – 12:15 h.).

Lit.: anonym: Šatnář. In Tvorba, 3. 5. 1978 (recenze). – Cit.: „Dramatický debut autorské dvojice K. Šmíd – P. Markov se vymyká běžnému průměru a představuje nevšední dílo rozhlasové dramatické produkce. Vtipná, promyšlená fabulace umožnila autorům rozvíjet příběh v dramatickém oblouku, jehož vnitřní napětí vychází z postupného odhalování charakterů dvou bývalých přátel. Tato konfrontace charakterových vlastností a motivů jednání protagonistů vša není samoúčelná, neslouží ani jako pouhý zdroj napětí, nýbrž jako velmi působivé demaskování kariérismu, pokrytectví, egoismu a bezzásadovosti. Vedle samotného námětu upoutává i smysl obou autorů pro komediální vidění skutečnosti, jejich schopnost znamenitého pointování a gradování příběhu, právě tak jako vysoká kultura slova a vtip dialogů…“

František Mareš. Rozhlasová hra. Hudba Miroslav Klega. Zvuk Lubomír Výrek. Záznam a střih Anna Steinerová. Mixáž Marta Szusterová. Zvuková koláž Jiří Žižka. Asistent režie Leoš Janáček. Dramaturg Vladimír Remeš. Režie Jan Lorman.

Osoby a obsazení: Trnkoci (Miloslav Holub), Trnkociová (Jiřina Froňková), Pečonka (Otakar Prajzner), Pečonková (Eva Jelínková), Malý (Alexander Postler), Kubišta (Bohuslav Čvančara), údržbář (Václav Antoš), Javůrek (Adolf Kohuth) a další.

Natočeno 1979. Premiéra 1. 1. 1980.

Cena města Plzeň na Prix Bohemia 1980 a mimořádná tvůrčí prémie Českého literárního fondu autorovi hry. Cena Českého literárního fondu režisérovi Janu Lormanovi.

Lit.: anonym: 3. ročník festivalu původní české rozhlasové hry Plzeň 19. – 23. května 1980. Praha: Český rozhlas, 1980 (anotace). – Cit.: „Tato hra – shodneme-li se v tom, že Čas trvá osm hodin je hra – se vrací pro inspiraci, metodu a konečně i estetický názor až někam k okouzlení prostou všedností. Moderní velkoměsto, které se v ní probouzí do jitra nikterak zajímavého, najdeme už v pokusech filmových autorů dvacátých a třicátých let. I zde jsme svědky procesu pozvolného odkrývání jedinečnosti; také v tomto případě dávají tvůrci přednost návratu k sociální realitě před vyumělkovaností námětu i obrazového vidění. Spolehlivostí nezkomoleného autentického postřehu. Krásu chtějí hledat v pravdě.

Tvůrčí rozhlasová praxe tak vlastně po mnoha letech podrobuje zatěžkávací zkoušce emotivní kompozice výsledky dlouhodobého a důkladného sociologického pozorování a výzkumu. Nikoliv pro potřeby vědecké, ale umělecké. (more…)

Pavel Kraus. Satirická komedie. Hudební spolupráce Radislav Nikodém. Zvuk Hana Milenová. Záznam a střih Jana Fišerová. Asistentka režie Kateřina Hrdinová. Dramaturg Vladimír Gromov a Pavel Minks. Režie Alena Adamcová.

Osoby a obsazení: Josífek (Josef Somr), Havelka (Jaroslav Cmíral), Josífková (Bohumila Míla Myslíková), Modráčková (Ludmila Lída Roubíková), Vlašínová (Miriam Kantorková), Vlašín (Jiří Bruder), strýček (Ivo Gübel), tetička (Stella Zázvorková), vrchní (Jan Teplý I.), ing Janeček (Milan Mach), Janečková (Blanka Vikusová), Lacroix (Zdeněk Dítě), telefonistka (Eva Klepáčová), recepční (Jan Přeučil), Kubíčková (Karolina Slunéčková), Mládek (Pavel Robin), televizní hlasatelka (Dagmar Dvořáčková), muž (Ota Žebrák), mužský hlas (Radislav Nikodém), major Jirsák (Leoš Jirsák),  dívky (Ljuba Krbová, Magda Weigertová, Consuela Morávková, Jana Břežková, Lenka Termerová, Jorga Kotrbová, Helga Čočková, Taťjana Medvecká, Jarmila Švehlová, Jana Walterová a Jana Fišerová).

Dokončeno 14. 6. 1979. Premiéra 29. 9. 1979 (59 min.).

Lit.: anonym: 3. ročník festivalu původní české rozhlasové hry Plzeň 19. – 23. května 1980. Praha: Český rozhlas, 1980 (anotace). – Cit.: „ (…) Dějově bohatá hra má v jádru anekdotický základ. Věčně živý gogolovský motiv podvodníka, který se rozhodne těžit z lidské hlouposti, je rozveden v současném příběhu hrdiny hry Josefa Josífka, povoláním nákupčího ve šroubárně, v jehož hlavě se rodí velkolepý plán. Zanedlouho je však vlastním nápadem zaskočen a jeho situace se stává čím dál tím méně záviděníhodnou. Na paty mu začíná šlapat jeho žena a nakonec je Josífek o výtěžek svého „podniku“ připraven. V rovině komediální nadsázky rozehrává autor řadu humorných situací s překvapivými zvraty a celý příběh dobře pointuje. Satirické ostří je zaměřeno proti novodobému měšťáctví, proti sobectví a snobismu.„

Hana Kašparová. Rozhlasová hra z pracovního prostředí. Hudební a zvukové efekty Dana Brochová. Zvuk Blanka Bezrová. Záznam a střih Hana Jírová. Asistentka režie Kateřina Hrdinová. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Stanislav Vyskočil.

Osoby a obsazení: Vašek (Jiří Novotný), mistr (Čestmír Řanda), jeřábník (Antonín Hardt), provozní technik (Viktor Vrabec), Radimec (Ladislav Šimek), Blažek (Miroslav Zounar), soudce (Václav Stýblo).

Natočeno 1979. Premiéra 18. 9. 1979 (47 min.). Repríza 2. 1. 1986.

Lit.: anonym: 3. ročník festivalu původní české rozhlasové hry Plzeň 19. – 23. května 1980. Praha: Český rozhlas, 1980 (anotace). – Cit.: „Hana Kašparová ve snaze napsat hru z pracovního prostředí vyšla z přesvědčení, že jádrem příběhu by měla být autentická událost. Proto se před započetím práce na hře, která je zasazena do prostředí velkého ocelárenského závodu, seznámila nejen s okolnostmi konkrétního případu, který se rozhodla zachytit, ale i s prostředím, v němž se odehrál. Jádrem příběhu se stal smrtelný pracovní úraz pracovníka, ke kterému došlo – jako v mnoha podobných případech – následkem nedodržení bezpečnostních předpisů. Autorka však nezůstala u popisu tragédie. Naopak: Hra začína v okamžiku, kdy je celá záležitost soudně uzavřena.

Tehdy se s případem začíná hlouběji seznamovat hrdina hry – mladý ocelárenský dělník Vašek. V podniku pracuje krátce, celou událost vlastně ani sím neviděl, a tak je trochu zaskočen, když se má účastnit ředitelské porady, na níž se budou projednávat opatření, která by měla podobným tragédiím zamezit. Jak postupně poznává fakta případu, začíná si uvědomovat, že je rozdíl mezi spravedlností právní a morální. Soud po právu potrestal přímého viníka; jaké spravedlnosti však podléhá člověk, který neštěstí nezpůsobil přímo, ale svým nezodpovědným rozhodnutím hrál v případu velkou roli. Tímto člověkem je Vaškův bezprostřední nadřízený. (…)“