Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

James Herriot. Četba na pokračování. Překlad Eva Marxová. Připravil Hynek Pekárek. Hudba Ernest Tomlinson, Van Phillips. Zvukový mistr Milan Křivohlavý. Režie Vlado Rusko. Mastering CD Miroslav Mareš. Produkce a redakce obalu CD Bohdana Pfannová. Design Atelier Degas.

Účinkují Michal Pavlata a Jolana Nováková.

Připravil Český rozhlas v roce 2012 (5 x 25 min.). Premiéra 24. – 28. 9. 2012 v cyklu Četba na pokračování (ČRo 2 Praha, 22:00-22:30).

Vydal Radioservis, květen 2014 (2 CD; CD: CR0697-2 – 8590236069725; celkem 113 min.).

Obsah: 1. Cukrárenský kocour Alfréd, 2. Oskar – tvor společenský, 3. Boris a kočičí kolonie paní Bondové, 4. Emily a džentlmen z iglú, 5. Štědrovečerní kocourek Blesk.

Pozn.:  James Herriot, vlastním jménem James Alfred Wight, přáteli zvaný Alf, byl populární britský veterinář a spisovatel, autor mnoha knih ze života zvěrolékaře. Narodil se v roce 1916 v anglickém Sunderlandu, v době, kdy už rodina bydlela ve skotském Glasgow. Ve Skotsku v 23 letech ukončil veterinární školu a krátce poté se odstěhoval do Yorkshiru, kde pak po celý život vykonával v městě Thirlby zvěrolékařskou praxi a kde je dnes v jeho původní ordinaci muzeum Svět Jamese Herriota.

V roce 1941 se oženil s Joan Catherine Anderson Danburyovou, postupně se jim narodily dvě děti, James Alexandr (1942), který později přebral otcovu veterinární praxi, a dcera Rosemary (1947), která se stala lékařkou. James Herriot napsal sérii knih, ve kterých zvěčnil mnoho komických příhod ze své veterinární praxe. Prvotina mu vyšla až v 50 letech. Pod pseudonymem (James Herriot byl skotský fotbalový brankář) psal kvůli zákonu, který zakazoval veterinářům podobnou reklamu. Jeho knihy byly velice populární nejen ve Velké Británii a USA, ale byly přeloženy do mnoha jazyků a dočkaly se i filmového zpracování a devadesátidílného seriálu, v němž hrál Herriota Christopher Timothy.

Jeho knihy byly přeloženy i do češtiny, mezi nejznámější patří To by se zvěrolékaři stát nemělo, Zvěrolékař a psí historky, Zvěrolékař a kočičí historky, Zvěrolékař na blatech nebo Veterinář v chomoutu. V několika knihách, např. Zvěrolékař mezi nebem a zemí, se Herriot vrátil i ke své válečné službě u Britského královského letectva v roce 1942. James Herriot zemřel na rakovinu v roce 1995, v 78 letech, ve svém domě v Thirlby. Od roku 2009 jezdí ze Sunderlandu do Londýna vlak, který nese jeho jméno. (anotace)

Lit.: (anonym): James Herriot: Zvěrolékař a kočičí historky. In web ČRo 24. 9. 2012 (anotace). – Cit.: Příhody populárního spisovatele Jamese Herriota, které prožil za své 50leté veterinární praxe na britském venkově, se hemží nejen svéráznými osobnostmi venkovanů, ale zároveň pozoruhodnými typy velkých i malých zvířat: autorových pacientů.

Protože James Herriot měl od dětství v oblibě kočky, věnoval hodně pozornosti ve svých knihách právě jim. Ty nejlepší příběhy, v nichž hlavní roli hráli právě jeho svérázní kočičí pacienti, sám vybral do souboru Zvěrolékař a kočičí historky, z něhož nám bude číst Michal Pavlata v režii Vladimíra Ruska.

François-Auguste-René vikomt de Chateaubriand. Četba na pokračování z pamětí francouzského spisovatele a diplomata. Překlad Aleš Pohorský. Připravil Jaroslav Havel. Režie Ivan Chrz.

Účinkuje Alfred Strejček a Marek Němec.

Připravil Český rozhlas v roce 2012. Premiéra 26. 9. – 7. 10. 2012 (ČRo 3 Vltava, 17:30-18:00). Repríza 1. dílu 17. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h).

Vydala Radiotéka 23. 11. 2018 (MP3).

Lit.: (anonym): Chateaubriandovy autobiografické Paměti ze záhrobí. In web ČRo 26. 9. 2012 (anotace). – Cit.: Autobiografické Paměti ze záhrobí (1848-1850) jsou Chateaubriandovým posledním dílem. Začal je psát r. 1803, rozsáhlé dílo zahrnuje podstatnou část jeho života. Během psaní se text čím dál více měnil v jakýsi esej o autorovi samém. Autor jde po stopách vlastního prožitého času, snaží se postihnout vše, ale nezastírá, že s uplývajícím časem o všechno postupně přichází.

Francouzský prozaik, historik a politik François-Auguste-René vikomt de Chateaubriand (1768-1848) pocházel ze staré rodové šlechty, proslavil se jako autor povídky Atala (1801). Jeho život byl plný zvratů. R. 1803 jej Napoleon pověřuje diplomatickou funkcí, ale později jde s legitimisty do opozice. Po Napoleonově pádu je Chateaubriand za restaurace Bourbonů stoupencem ústavnosti, stává se vyslancem v Berlíně a v Londýně. R. 1824 upadá v nemilost. V roce 1833 navštíví dvakrát krále Karla X. v českém exilu („Když jsem dvacátého šestého v osm hodin večer dorazil do Buštěhradu, ležel král v horečkách na lůžku. Pan de Blacas mne uvedl do ložnice. Karel X. mne dojímá jako člověk, ale jako panovník mne zraňuje. Nechávám se unášet tímto dvojím citem v jeho rozporuplnosti, nepokouším se jej sjednotit.“) Pak žije v ústraní, píše paměti a v r. 1848 umírá.

Chateaubriand patří mezi největší francouzské moderní prozaiky, je významným preromantikem, předjímá řadu rysů typických pro pozdější fr. romantismus. Jeho ohlas a vliv je nesmírný, autor patří k základním hodnotám evropské kultury. Autobiografické Paměti ze záhrobí (1848-1850) jsou posledním jeho dílem. Začal je psát r. 1803, rozsáhlé dílo (přes 4 000 stran rukopisu) zahrnuje podstatnou část jeho života. Chateaubriandův vztah k okolnímu světu je nesouhlasný, polemický, je obezřetný především ve vztahu k mocným panovníkům, je obhájcem svobody tisku. Čteme vzpomínky člověka, který dlouho žil a byl přímým účastníkem vzrušeného dobového dění (jako literát, jako politik a diplomat), byl svědkem zániku jednoho a vznikání nového světa. Jeho paměti čteme po letech i kvůli jejich vysoké literární kvalitě: mnohé stránky této rozsáhlé knihy patří nejen do historické, ale i krásné literatury.
Lit.: Turek, Petr: Po stopách prožitého času. In Týdeník Rozhlas 39/2012 (článek). – Cit.: Z Pamětí ze záhrobí francouzského spisovatele a diplomata Francoise-René de Chateaubrianda (1768-1848) se bude v závěru září číst na stanici Vltava.
Tuto autobiografickou knihu začal Chateaubriand psát roku 1803. Rozsáhlé a zároveň autorovo poslední dílo čítající přes čtyři tisíce stran rukopisu zahrnuje podstatnou část jeho života. Během psaní se text čím dál více měnil v jakýsi esej o autorovi samém. Chateaubriand jde po stopách vlastního prožitého času, snaží se postihnout vše, ale nezastírá, že s uplývajícím časem o všechno postupně přichází. Chateaubriandův vztah k okolnímu světu je nesouhlasný, polemický, je obezřetný především ve vztahu k mocným panovníkům, je obhájcem svobody tisku. Čteme vzpomínky člověka, který dlouho žil a byl přímým účastníkem vzrušeného dobového dění (jako literát, jako politik a diplomat), byl svědkem zániku jednoho a vznikání nového světa. Jeho paměti čteme po letech i kvůli jejich vysoké literární kvalitě: mnohé stránky této rozsáhlé knihy patří nejen do historické, ale i krásné literatury.
Francois-René de Chateaubriand pocházel ze staré rodové šlechty. Roku 1801 se proslavil jako autor povídky Atala. V roce 1803 jej Napoleon pověřil diplomatickou funkcí, ale později přešel s legitimisty do opozice. Po Napoleonově pádu byl Chateaubriand za restaurace Bourbonů stoupencem ústavnosti, stal se vyslancem v Berlíně a v Londýně. Roku 1824 upadl v nemilost. V roce 1833 navštívil dvakrát krále Karla X. v českém exilu: „Když jsem dvacátého šestého v osm hodin večer dorazil do Buštěhradu, ležel král v horečkách na lůžku. Pan de Blacas mne uvedl do ložnice. Karel X. mne dojímá jako člověk, ale jako panovník mne zraňuje. Nechávám se unášet tímto dvojím citem v jeho rozporuplnosti, nepokouším se jej sjednotit.“
Chateaubriand dnes patří mezi největší francouzské moderní prozaiky, je významným preromantikem, předjímá řadu rysů typických pro pozdější francouzský romantismus. Jeho ohlas a vliv je nesmírný a autor patří k základním hodnotám evropské kultury.
Dvanáctidílnou četbu na pokračování z Chateaubriandových Pamětí ze záhrobí z překladu Aleše Pohorského připravil Jaroslav Havel. V režii Ivana Chrze účinkuje Alfred Strejček.