Adam Drda a Luděk Jirka.
Připravil Český rozhlas Česko + Post Bellum v roce 2012. Premiéra 20. 5. 2012 (ČRo Česko, 10:05 h.).
Lit.: Drda, Adam – Jirka, Luděk: Dostálovi. Příběh „obyčejné“ rodiny z časů protektorátu Böhmen und Mähren. In web ČRo Česko, květen 2012 (článek). – Cit.: Sestry Drahoslava a Libuše Dostálovy přišly na svět v Olomouci, první roku 1922, druhá v roce 1925. Jejich bratr František utekl po německé okupaci Čech a Moravy do Anglie, kde se stal pilotem 311 československé bombardovací perutě. Po atentátu Heydricha začala nacistická perzekuční Akce E (emigranten): Dostálovi byli zatčeni a internováni.
Rodina nádražáka a sokola Aloise Dostála byla vlastenecká, a tak nikoho příliš nepřekvapilo, že se syn František rozhodl v roce 1939 tajně odejít do ciziny a bojovat proti Hitlerovi. „Moc před námi nemluvil, ale věděla jsem to. Když se s námi loučil, plakal,“ vzpomíná jeho sestra Libuše. Dodává, že rodiče byli z odchodu syna nešťastní, ale chápali jeho důvody.
František se přes Jugoslávii a Francii dostal do Anglie, stal se pilotem a sloužil jako rotmistr v RAF. 24. dubna 1943 zahynul spolu s šesti kamarády při cvičebním letu s Wellingtonem X HE 496. To už byli jeho blízcí příbuzní, kteří o něm neměli žádné zprávy, ve věznicích.
Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 bylo v Čechách a na Moravě pozatýkáno několik set lidí z rodin zahraničních vojáků. Aloise a Josefu Dostálovi zatklo gestapo už předtím: otec, snad zapojený do odboje, prošel tvrdými výslechy a poté ho německá státní policie propustila, aby byl záhy, 18. září 1942, znovu zatčen, i s manželkou a dvěma dcerami. Libuše a Drahoslava měly ještě několik provdaných sester, které gestapo nesebralo. Doma zůstala jen patnáctiletá Božena. Nové zatčení prý Alois Dostál očekával.
„Měli jsme všechno přichystané, a když pro nás přišli, nic jsme nemuseli hledat, bez řečí jsme chytli kufry a šli jsme. Já jsem měla vyvalené oči, držela jsem se maminky za ruku a jeli jsme pro Líbu. Ale ta dělala cirkus. Křičela, nechtěla do toho auta. Patama se zapírala. Táhli ji po těch cihlách a ona nechtěla,“ vypráví Drahoslava.
Dostálovi byli odvezeni do věznice v Olomouci, okdud otce Aloise deportovali do Brna a poté do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Libuši, Drahoslavu a maminku Josefu odvezli do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, kde bylo v té době internováno asi 2600 lidí.
Tábor byl zřízen 17. září 1942 a jeho prvním velitelem se stal četnický poručík Franz Kaiser (do okupace čs. občan František Císař), kterého vězni přezdívali Punťa. Za jeho vlády trpěli vězňové hladem i nedostatečnou hygienou (přeplněné místnosti byly plné vší) a za každou maličkost dostávali muži i ženy tresty. To se přihodilo třeba Libuši, která v 18 letech musela strávit celou noc v márnici.
„Potrestal mě, že jsem seděla, když jsem sedět neměla. Musela jsem za trest do márnice… Byl tam železný stůl a na zemi dvě rakve, a protože jsem se bála znovu si sednout, prostála jsem celou noc v jedné z těch rakví, aby mi nebyla zima od nohou.“
Drahoslava zase vzpomíná na židovské spoluvězně: „Mlátili je, pumpovali na ně studenou vodu a pak museli mokří běhat dokola po lágru.“ Židé měli nesrovnatelně horší podmínky než ostatní. Bydleli v nedostavěném baráku, spali bez přikrývek, byli ponižováni a mučeni.
„Jeden chlapec tam z hladu otrhal keř s červenými bobulemi. Byly jedovaté, ale vypadaly jako rybíz. Potom mu šla pěna z úst, zvracel, měl křeče. Ležel tam a nikdo mu nesměl pomoct.“ Židé byli ze Svatobořic záhy odvezeni do vyhlazovacích táborů.
Vězňové museli často na nástupy před budovy, kde bez ohledu na počasí dlouho stáli a čekali, než četníci nebo gestapáci se psy prohledají místnosti. Kvůli nekonečným nástupům dostala Libuše těžký zánět pohrudnice a nakonec byla v lednu 1943 propuštěna. V březnu ji předvolali na gestapo a oznámili, že otec Alois zemřel v Osvětimi 25. února 1943.
Byla to tragédie pro celou rodinu a Aloisova stará maminka, která už za první světové války přišla o tři syny, zprávu nepřežila: „Když se dozvěděla, že umřel, tak prý spadla a byl konec. Asi ji ranila mrtvice. Už žádného syna neměla.“
Libuše směla matce a sestře do Svatobořic psát, dokonce jí povolili i návštěvu. Josefa a Drahoslava Dostálovy, stejně jako většina dalších vězňů, byly z tábora propuštěny v dubnu 1945. Celá rodina pak čekala na návrat Františka z Anglie: a teprve po čase zjistili, že zahynul, že se předtím v Anglii oženil a že po něm zůstala vdova Oliva a dcera Joy.
Paní Oliva přijela později rodinu navštívit a zůstala v Československu sedm měsíců. Po únoru 1948 a po nástupu komunismu se ze strachu před zatčením vrátila do rodného Manchesteru a pak se odstěhovala do USA. Od té doby už o ní sestry Dostálovy nic nevěděly, odřízl je od ní nový, tentokrát sovětský totalitní režim.