Lubomír Martínek. Esej spisovatele a překladatele. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Igor Bareš.
Natočeno 2012. Premiéra 20. 4. 2012 (15 min) v cyklu Psáno kurzívou.
Lubomír Martínek. Esej spisovatele a překladatele. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Igor Bareš.
Natočeno 2012. Premiéra 20. 4. 2012 (15 min) v cyklu Psáno kurzívou.
Paolo Bacigalupi- Sci-fi povídka amerického spisovatele. Překlad Richard Podaný. Připravila Dana Tučková. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Vladimír Čech.
Natočeno 2012. Premiéra 19. 4. 2012 (29 min) v cyklu Moderní povídka. Repríza 11. 9. 2020 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Daniel Raus. Fejeton.
Natočeno 2012. Premiéra 14. 4. 2012 (ČRo 6, 9:05 h.).
Lit.: Raus, Daniel: Titanic a jeho tajemství. In web ČRo 6, duben 2012 (text + nahrávka). – Cit.: Od zkázy Titanicu uplyne dnes v noci přesně sto let. K jeho kolizi s ledovcem došlo krátce před půlnocí. Dodnes je neštěstí opředeno záhadami, vzrušuje nás ale především symbolikou, která se k němu vztahuje. Díky ní byl příběh několikrát zfilmován, objevují se jeho podrobné rekonstrukce a předměty, spojené s touto lodí, mají cenu pokladů. Titanic představuje ale i tajemné poselství. (more…)
Kari Hesthamar (Norsko). První z plánovaného výběru severských dokumentů, oceněný na prestižní berlínské přehlídce Prix Europa 2006. Kari Hesthamar zaznamenala intimní vzpomínku Marianne Ihlen, pro kterou kanadský zpěvák Leonard Cohen napsal dnes už legendární píseň So long, Marianne. Vyprávění milostného příběhu zpěváka a jeho múzy doprovází hudba Leonarda Cohena. Zvukový mistr Ladislav Reich. Dramaturgie Eva Nachmilnerová. Režie Tomáš Vondrovic.
V českém znění dokumentu hlas Marianne Ihlen interpretuje Taťána Medvecká. Dále účinkuje Hana Kofránková.
Natočeno v roce 2012. Premiéra 18. 4. 2012 (ČRo 3 Vltava, 45 min) v cyklu Severský rok. Repríza 28. 12. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.)
Lit.: Hesthamar, Karin – Nachmilnerová, Eva: So long, Marianne. Dokument o životní lásce Leonarda Cohena. In web ČRo 3 Vltava, 28. 12. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Marianne, už nastal čas, kdy jsme tak staří, že se naše těla pomalu rozpadají, a myslím, že tě brzy budu následovat. Věz, že jsem tak blízko za tebou, že kdybys natáhla ruku, dotkneš se mé.“ Takto se v červenci letošního roku Leonard Cohen v dopise Marianne Ihlenové rozloučil s ženou, kterou poprvé spatřil počátkem šedesátých let na řeckém ostrově Hydra. Když jí dopis předčítali, tak se prý usmívala. Zemřela ve věku 81 let 28. července 2016 v Oslu. Leonard Cohen ji následoval 7. listopadu.
Potkal ji na samém začátku písničkářské kariéry a stala se inspirací hned pro několik jeho skladeb, z nichž nejznámější je So long Marianne. Dokument norské dokumentaristky Kari Hesthamar So long, Marianne (Na shledanou, Marianne) z roku 2005 zachycuje vyprávění Marianne Ihlenové o jejím vztahu s kanadským zpěvákem. „Viděla jsem její fotku na zadním obalu desky Songs from a Room. Marianne, oděná celá v bílém, sedí v pokoji v Řecku u psacího stroje patřícímu Leonardu Cohenovi. Vypadala neuvěřitelně mladě a nevinně. Cohen řekl, že to byla nejkrásnější žena, kterou kdy potkal,” říká ve svém dokumentu autorka Kari Hesthamar.
Kromě silného milostného příběhu zpěváka a jeho múzy v sobě vyprávění Marianne skrývá i obecnější témata o hledání štěstí, prožití plného života i schopnosti jít dál. Celé ho doprovází hudba Leonarda Cohena. Reprízu norského dokumentu uvádíme jako vzpomínku na Marianne Ihlenovou a Leonarda Cohena v pořadu Radiodokument. Hlas Marianne Ihlenové v české verzi interpretuje Taťjana Medvecká.
Kari Hesthamar chtěla být původně sociální pracovnicí, od roku 1998 působí v oddělení dokumentu Norského rozhlasu. Ve svých dokumentech zůstává v pozadí: S empatii naslouchá vyprávění, které jen místy přeruší shrnujícím komentářem, majícím formu takřka vnitřního monologu.
Lit.: Nachmilnerová, Eva: So long, Marianne. In web ČRo 3 Vltava, duben 2012 (článek). – Cit.: Skandinávské rozhlasové dokumenty patří tradičně ke špičce daného žánru. Svou křehkou poetikou, schopností vcítění do osobnosti protagonisty a jeho života, vynalézavou prací se zvukem v technicky prvotřídní kvalitě vzbuzují na přehlídkách evropského dokumentu tradičně zaslouženou chválu. Nabízí těžko postihnutelné kouzlo, které v paralele lze snad přirovnat k zasněným jazzovým skladbám norských hudebníků.
V dubnu uvádíme v rámci Severského roku na ČRo 3 – Vltava první z plánovaného výběru severských dokumentů: Pořad norské dokumentaristky Kari Hesthamar So long, Marianne / So long, Marianne z roku 2005 získal ocenění na prestižní berlínské přehlídce Prix Europa a je v něm obsaženo vše, co činí severské dokumenty tak působivé.
Kari Hesthamar chtěla být původně sociální pracovnicí, od roku 1998 působí v oddělení dokumentu Norského rozhlasu. Ve svých dokumentech zůstává v pozadí: S empatii naslouchá vyprávění, které jen místy přeruší shrnujícím komentářem, majícím formu takřka vnitřního monologu.
V dokumentu So long, Marianne autorka zaznamenala intimní vzpomínku Marianne Ihlen, pro kterou kanadský zpěvák Leonard Cohen napsal dnes už legendární píseň So long, Marianne. Vyprávění milostného příběhu zpěváka a jeho múzy doprovází hudba Leonarda Cohena.
Popis událostí nešťastného manželství s norským spisovatelem a notorickým playboyem Axelem Jensenem, se kterým dvaadvacetiletá Marianne odešla na řecký ostrov Hydra, vede až ke vzpomínce na její první setkání s Cohenem. Vyprávění je to jednoduché, citlivé a slovy jednoho recenzenta „intoxikující“.
Příběh v sobě skrývá i hlubší rovinu v podobě otázek po hledání štěstí, prožití plného života a schopnosti zdolávat a přenést se přes rány osudu.
O tom, jak dobu společného soužití, která pro oba patrně představovala zásadní etapu jejich života, chápal Leonard Cohen, vypráví další dokument Kari Hesthamar POKUD TO BUDE TVÁ VŮLE/If it be your will, nazvaný opět podle Cohenovy písně. Tento dokument odvysíláme v některém z příštích večerů věnovaných severskému dokumentu.
Českou verzi dokumentu So long, Marianne připravil režisér Tomáš Vondrovic, hlas Marianne Ihlen v něm interpretuje Taťána Medvecká. Dokument spolu s komentářem redaktorky Radiodokumentu vysílá ČRo 3 – Vltava ve středu 18. dubna ve 21:45.
Příběh českého vědce v kraji pirátů. Český vědec František Peterka už procestoval nutný kus světa a vždy to bylo napínavé a mnohdy, jak se říká, o fous. Připravil Karel Tejkal.
Natočeno 2004 (25 min).
Hovoří historik Zdeněk Hojda. Připravila Eliška Závodná.
Natočeno 2012. Premiéra 18. 4. 2012 (30 min).
Tomáš Syrovátka. Rozhlasová hra – žert pro jednoho herce se dvěma hlasy. Hudební a zvuková režie Matouš Godík. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Kateřina Dušková.
Účinkuje Jiří Lábus.
Natočeno 2012. Premiéra 29. 4. 2012 (ČRo 3 Vltava, 19:00 h.; 37 min.) v cyklu Hry a dokumenty nové generace. Po hře následovala beseda s autorem (60 min.).
Repríza 28. 7. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.).
Lit.: Venclová, Renata: Žert pro jednoho herce s více hlasy. In Týdeník Rozhlas 17/2012 (článek). – Cit.:
Dubnová premiéra vltavského cyklu Hry a dokumenty nové generace musí nutně působit dojmem, že byla psaná na objednávku jako svérázný komentář k aktuálním výsledkům výběrových řízení v několika pražských divadlech a tenzím v pražské divadelní síti. Ve skutečnosti vznikala hra dramaturga a dramatika Tomáše Syrovátky Sen divadelního ředitele mnohem dříve, jen se dotkla tématu, které viselo už dávno ve vzduchu.
Řízení divadla a klidný spánek se navzájem vylučují. Role ustaraného divadelního ředitele se zhostil Jiří Lábus.Někde na začátku byla nejspíš frustrace mladého divadelního dramaturga z nekonečných monologů nejmenovaného ředitele v nejmenovaném divadle. Monomanické projevy na téma návštěvnosti, divadelního repertoáru, divákových potřeb a jeho očekávání, postřehy o současné dramatice a o poslání divadla, se navždycky vepsaly do dramaturgovy paměti. S každým dalším angažmá (a ředitelem) přibývaly další odstavce a řádky, které nějak ne a ne dostat z hlavy. Až se z nich dramaturgovi jednou cestou ve vlaku složil horečnatý Sen divadelního ředitele, ve kterém můžeme nahlédnout nejen do myšlenek, ale rovnou do podvědomí jednoho řídícího pracovníka věčně podfinancované kulturní instituce.
Syrovátkův smutný hrdina, divadelní ředitel Otokar Lála, je ve funkci čtyři roky a za tu dobu především pochopil, že řízení divadla a klidný spánek se navzájem vylučují. Peskován úředníky na magistrátu a nenáviděn umělci vede osamělý život v kanceláři ve věčné úzkosti, kdy se zase ohlásí někdo s problémem, který by měl vyřešit. Divadlo straší nebohého ředitele doslova i ve spaní, a když se mu o něm zdá, není to útěšné snění, ale pořádná noční můra…
První verze hry byla psána pro režisérku Kateřinu Duškovou, která také výsledný text nastudovala. Syrovátkův „žert pro jednoho herce s více hlasy“ nabídla Jiřímu Lábusovi, který se hříčky ujal s velkou chutí. Hudbu k inscenaci vybral, napsal a na zvukovém řešení se podílel Matouš Godík. V neděli 29. dubna v 19 hodin vysílá ČRo 3 – Vltava.
Lit.: Venclová, Renata: Jiří Lábus v premiéře rozhlasové hry Sen divadelního ředitele. In web ČRo 3 Vltava, duben 2012 (článek). – Cit.: V rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace uvádíme v neděli 29. dubna v 19.00 původní rozhlasovou hru Sen divadelního ředitele, kterou pro Čajovnu napsal divadelní dramaturg a dramatik Tomáš Syrovátka. V groteskním monologu se seznámíme s jedním řídícím pracovníkem věčně podfinancované kulturní instituce, který po čtyřech letech ve funkci marně vzdoruje pocitům vlastní nedostatečnosti a zmaru.
Dubnová premiéra cyklu Hry a dokumenty nové generace musí nutně působit dojmem, že byla psaná na objednávku, jako svérázný komentář k aktuálním problémům v síti pražských a mimopražských divadel. Ve skutečnosti vznikala hra Tomáše Syrovátky mnohem dříve, jen se dotkla tématu, které viselo už dávno ve vzduchu.
Někde na začátku byla nejspíš frustrace mladého divadelního dramaturga z nekonečných monologů nejmenovaného ředitele v nejmenovaném divadle. Monomanické projevy na téma návštěvnosti, divadelního repertoáru, divákových potřeb a jeho očekávání, postřehy o současné dramatice a o poslání divadla, se navždycky vepsaly do dramaturgovy paměti. S každým dalším angažmá (a ředitelem), přibývaly další odstavce a řádky, které nějak ne a ne dostat z hlavy. Až se z nich dramaturgovi jednou cestou ve vlaku složil horečnatý Sen divadelního ředitele, ve kterém můžeme nahlédnout nejen do myšlenek, ale rovnou do podvědomí jednoho řídícího pracovníka věčně podfinancované kulturní instituce.
Syrovátkův smutný hrdina, divadelní ředitel Otokar Lála, je ve funkci čtyři roky a za tu dobu především pochopil, že řízení divadla a klidný spánek se navzájem vylučují. Peskován úředníky na magistrátu a nenáviděn umělci vede osamělý život v kanceláři ve věčné úzkosti, kdy se zase ohlásí někdo s problémem, který by měl vyřešit. Divadlo straší nebohého ředitele doslova i ve spaní, a když se mu o něm zdá, není to útěšné snění, ale pořádná noční můra. I když je Syrovátkův portrét divadelního ředitele značně nelichotivý, autor zdůrazňuje, že mu rozhodně nešlo o nějaké zpětné vyřizování účtů s bývalými nadřízenými. Svou grotesku opatřil věnováním „mým ředitelům s láskou“, což podle vlastních slov nemyslí ironicky.
Po odvysílání najdete hru k poslechu po dobu jednoho týdne na stránce Hry a literatura ve streamu.
První verze hry byla psána pro režisérku Kateřinu Duškovou, která také výsledný text pro Čajovnu nastudovala. Syrovátkův „žert pro jednoho herce s více hlasy“ nabídla Jiřímu Lábusovi, který se hříčky ujal s velkou chutí! Hudbu k inscenaci vybral, napsal a na zvukovém řešení se podílel Matouš Godík, za vydatné spolupráce mistra zvuku Tomáše Gsöllhofera, technikem byl Dominik Budil. Ke konečné podobě textu přispěla dramaturgyně inscenace Renata Venclová.
Pár slov o autorovi
Tomáš Syrovátka, vystudoval obor Teorie a dějiny divadla na Filozofické fakultě v Brně, po absolutoriu nastoupil jako dramaturg do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, se kterým spolupracoval už během studií. Pro činohru libereckého divadla napsal několik dramatizací např. Tři muži ve člunu, Satiry aneb Zmizení Píseckého, spolu s režisérem Martinem Tichým v české premiéře uvedli Arabskou noc, inscenace získala na Pražském divadelním festivalu německého jazyka Cenu MAX 2004. Po neshodách s tehdejším ředitelem Divadla F.X. Šaldy Tomáš Syrovátka z liberecké činohry odešel, krátce působil ve Středočeském divadle Kladno a od roku 2008 ve Východočeském divadle v Pardubicích. Letos se do jako dramaturg do rodného Liberce vrátil. Snem divadelního ředitele v rozhlase nedebutuje, v brněnském studiu Českého rozhlasu byla natočena jeho hra Štít, se kterou se umístil na třetím místě v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka za rok 2005.
Lit.: anonym: Tomáš Syrovátka: Sen divadelního ředitele. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2015 (anotace). – Cit.: Do své původní rozhlasové hry Sen divadelního ředitele promítl Tomáš Syrovátka četné zážitky z ředitelských kanceláří několika oblastních divadel, kterými jako dramaturg prošel. Vyslechl v nich nejeden proslov na téma návštěvnosti, divadelního repertoáru či divákových potřeb, stejně jako poznámky o současné dramatice a poslání divadla. Z těchto vzpomínek pak vyrostl groteskní monolog jednoho řídícího pracovníka věčně podfinancované kulturní instituce, který po čtyřech letech ve funkci marně vzdoruje pocitům vlastní nedostatečnosti a zmaru.
Arthur Schopenhauer. Fragmenty úvah německého klasického filozofa. Překlad Milan Váňa. Vybral Miloš Doležal. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Milan Váňa.
Natočeno 2012. Premiéra 18. 4. 2012 (15 min) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 10. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 9:10 h) v cyklu Esej.
Josef Kroutvor. Zápisky básníka, esejisty a historika umění z cesty do jižní Francie po stopách českého malíře Otakara Kubína. Připravil Miloš Doležal. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Jiří Hromada.
Natočeno 2012. Premiéra 17. 4. 2012 (15 min) v cyklu Psáno kurzívou.
Soubor anekdot. Použitá hudba Jaroslav Ježek, texty písní Jiří Voskovec a Jan Werich.
Účinkují Jiřina Jelenská, Pavla Tomicová, Václav Dušek, Roman Štolpa.
Natočeno 1995. Vydal Amabile, Hradec Králové v roce 1995 (1 MC).
Powered by WordPress