S Janem Burianem za básníky, muzikanty a vypravěči do zemí Skandinávie. Režijní spolupráce Alena Zemančíková.
Natočeno 2012. Premiéra 26. – 30. 3. 2012 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 5 x 10 min.).
Obsah: 1. Rímur. – 2. Hudba duchovní a strašidelná. – 3. (Jón Leifs – mládí.) – 4. Zkamenělé slzy (Jón Leifs – pozdější život a dílo.) – 5. Skladatelé nové a experimentální islandské hudby.
Lit.: Zemančíková, Alena: Jón Leifs a jeho gejzíry a sopky. In web ČRo 3 Vltava, březen 2012 (článek). – Cit.: Po celý Severský rok, každý všední den zve písničkář Jan Burian posluchače Vltavy za skandinávskými hudebníky, básníky a spisovateli. V tomto týdnu se zaměří na islandského hudebního skladatele Jóna Leifse.
Jón Leifs, narozený roku 1899, je moderním klasikem islandské hudby a autorem hudby takzvaně programní. V našem seriálu ale půjdeme až k počátkům islandské lidové hudby, ke zvláštnímu zpěvu rímur a raddir, k duchovní a strašidelné hudbě, až se po těchto stopách dostaneme k osobnosti Jóna Leifse. Byl o něm natočen film, jmenuje se Kamenné slzy. Důvěrná sdělení o islandské hudbě, jejích zdrojích a výhoncích zakončí Jan Burian představením několika skladatelů nové a experimentální hudby. Jako všechno na Islandu, i hudba je zde silně spjatá s přírodou a pro nás je tím přitažlivá a zvláštní.
Lit.: Hanáčková, Andrea: Ještě s pohledem Na sever. In web Radio Dock, 16. 6. 2013 (recenze). – Cit.: V plném proudu je rok 2013, rok, který Český rozhlas věnuje sám sobě – pořadům, které reflektují jeho devadesáté narozeniny. Pořád je mi ale teskno za Rokem severským a za některými pořady zvláště. Ještě že jsou mnohé porůznu na netu dostupné, ještě že si vydařené kousky mohu pouštět i jako alternativu k některým českým rozhlasovým „klenotům“ z padesátých a šedesátých let.Přihodilo se mi to během uplynulého roku mnohokrát – zapnula jsem si v autě rádio a vmžiku byla jinde než na dálnici nebo mezi městskými semafory. Ocitala jsem se v uhrančivém světě hudby, krajiny a mentality zcela nepodobných našemu. Během krátké chvíle jsem stála na palubě lodi a jela na některý ze severských ostrovů. Nebo jsem nahlížela do dveří, oken, dílny, zahrady některého severského básníka, spisovatele, výtvarníka, vydavatele. Nechala se ohlušit finským akordeonistou nebo ukolébat konejšivým pobrukováním ostrovanů a pastevců. Mám řadu z těch desetiminutovek nahraných a pouštím si je pořád dokola.Ano, jsem ve vzpomínce na chvíle Severského roku na Vltavě, který se mi ještě nechce opouštět. Zcela konkrétně trávím zmíněný čas s Janem Burianem, empatickým, pozorným průvodcem, který to, co ví, nevtíravě nabízí a nechává se stále znovu překvapovat. Objevuje spolu s posluchačem. Nepoučuje, jde s námi stejnou cestou, již prostě už párkrát šel, ale vůbec si nemyslí, že ji zná.Desetiminutový formát celoročního cyklu Na sever! (a v něm obsažené literárnější drobné pořady Důvěrná sdělení v režijní spolupráci Aleny Zemančíkové) Janu Burianovi plně vyhovuje. Často začíná detailem, prvním impulsem a než přijdeme k předmětu vyprávění, máme za sebou již nečekané spojení, drobnou úvahu, postřeh. Třeba o neexistenci pevných cest na Islandu ještě před druhou světovou válkou, o čekání na letišti nebo islandském větru.Věcnost a úspornost vyjádření nebrání Burianovi vytvářet bohaté obrazy. Se stejnou lehkostí, s jakou Karel Čapek na svých cestách črtal holandské grachty, anglický venkov nebo benátské gondoly, vytvoří Jan Burian několika větami majestátní sopku, rybářské městečko s řadou sušených ryb na molu, i nekonečné šero, v němž cestu od statku ke statku odměřuje počet odříkaných modliteb. Klidně téměř celých deset minut věnuje ovci, která zbloudila a stojí dlouhé hodiny na nepřístupném místě, aby vás jindy zvukově a informačně zavalila nabitá desetiminutovka, v níž experimentuje, zpívá, vyje a naříká Björk. Jednotlivá témata jsou koncipována vždy do pěti dílů – to je dost času na to, abychom se jako posluchači na daném místě zabydleli, poznali místní obyvatelstvo, přehlédli celek a měli čas i na detaily. U portrétů autorů a muzikantů je v úhrnu padesát minut vlastně skoro tolik, kolik mají k dispozici Schůzky s literaturou nebo Čajovna, podržíme-li se žánrově spřízněných vltavských pořadů. Přesto mi to nikdy nestačilo.Rekviem Jóna Leifse mě opakovaně vedlo k touze, aby hudba prostě nepřestala. Příběhy o kamenných slzách malého trolla, požehnaném útesu nebo o tom, kde se na světě vzali skřítci, si oblíbily naše děti a také by chtěly vědět a slyšet víc. To byly taky jediné okamžiky, kdy jsem občas zalitovala, že Burian v podstatě nevystupuje ze své průvodcovské role – k vyprávění příběhu by někdy zvolnění tempa a mírná změna dikce patřily. Burian má své oblíbené leitmotivy, které neopomene zmínit vždy, když se to jen trochu hodí – přestože se živí také jako profesionální průvodce, nikdy není líný najít nějaký štiplavý příměr pro turisty, turistický průmysl a turismus obecně.Stále přítomný je také naprostý respekt k severské přírodě a všem bytostem, již ji v nelehkých podmínkách obývají. „I zloduši někde bydlet musejí,“ vypráví Burian o trollech. Obsadíme-li, zaplníme-li, rozuměj zasviníme-li lidskou přítomností v euro-americké variantě úplně vše, nezůstane na zemi ani místečko pro skřítky, elfy a jedinečné lidi. Ještě že máme Island. Budou mi ty pravidelné výlety Na sever letos chybět.