Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Knut Hamsun. Překlad Božena Köllnová-Ehrmannová. Dramatizace Josef Štefánek. Hudba Jiří Berkovec. Dirigent Jiří Váchal. Asistentka režie Mili Doubková. Asistent výroby Antonín Hajšman. Zvuk Čestmír Kolečko. Magnetofonový záznam a střih Vlasta Kraftová. Montáž Marie Krausová. Režie Ludvík Pompe.

Osoby a obsazení: Viktorie (Eva Dudková), Jan Moller (Viktor Vrabec), jeho tec (Jiří Kostka), jeho matka (Dagmar Stříbrná), Otto (Pavel Pavlovský), Kamila (Monika Švábová), zámecký pán, otec Viktorie (Jaroslav Choc), jeho žena (Dagmar Neblechová), paní Seierová, Kamilina matka (Jarmila Balašová), učitel (Miloslav Včala), soused (Jan Jánský), redaktor (František Baťka). Dále účinkují Milan Rybák, René Přibil, Ladislav Beneš a členové hereckého sboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni.

Nastudovala Plzeň v roce 1969. Premiéra 30. 5. 1970 (Praha, 10:00-11:00 h.; 55 min.). Repríza 28. 3. 1971 (Třetí program, 10:00 h.), 24. 1. 1983 (Vltava, 22:15 h.). Obnovená premiéra 23. 7. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Lit.: Velíšek, Martin: Knut Hamsun: Viktorie. Poetický příběh lásky, která nedošla naplnění. In web ČRo 3 Vltava, 23. červenec 2023 (článek). – Cit.: Mlynářův syn Jan se zamiluje do dcery venkovského šlechtice Viktorie. Sledujeme jejich dospívání uprostřed kouzelné přírody, kdy dětské kamarádství přerůstá v milostný vztah. Johannes bojuje se společenskou hierarchií a stává se úspěšným autorem, ale Viktorie takové štěstí nemá… (…)

I díky svému původu a osobní zkušenosti s životem proletariátu se záhy začal vymezovat vůči kapitalismu, který podle něj ničí odvěké morální hodnoty. Se svým pozdějším příklonem k německému nacismu se pokusil vyrovnat v díle Po zarostlých stezkách (1949).

Román Viktorie patří k nejpopulárnějším Hamsunovým dílům. O tom, že si ho cenil i on sám, svědčí to, že dal své dceři toto jméno. Román zaujal také řadu filmových tvůrců. První adaptace vznikla ještě jako němý film v roce 1917 v Rusku a režírovala ji Olga Preobraženskaja. Zatím naposledy látku zpracovala norská režisérka Torun Lian v roce 2013.

Jules Verne. Překlad Václav Netušil. Dramatizace Karel Zajíček. Hudba Jindřich Brabec. Texty písní Jiří Kafka. Režie Pavel Michal.

Nastudoval Liberec v roce 1966 (?). Premiéra (?) 1. 10. 1966 (Praha, 14:00-15:15 h.). Repríza 22. 6. 1968 (Praha, 13:45 h.); 4. 7. 1970 (Praha, 13:45-15:00 h.);  3. 3. 1973 (Praha, 13:45-15:00 h.).

Peter Gregor. Hudební dramaturgie Lýgia Vojtková. Hudební improvizace Dušan Húščava. Zvuk Ĺuboš Klásek a Vladimír Mihálek. dramaturg Milan Materák. Režie Viliam Sýkora.

Osoby a obsazení: Kubík (Július Vašek), Donát (Ĺubo Roman), sestra (Oľga Solárová), lékař (František Kovár), staniční sestra (Oľga Zöllnerová), noční sestra (Nataša Kulíšková).

Natočeno 1986 (75 min.).

Pozn.: Pôvodná rozhlasová hra, ktorá je hlbinnou psychologickou sondou, otvárajúcou nezmapované zákutia ľudskej duše. (anotace)

František Langer. Tragédie ve třech dějstvích. Rozhlasová úprava Miloš Kareš. Hudbu napsal a pražský rozhlasový orchestr řídí Otakar Jeremiáš. Režie Karel Dostal.

Osoby: Václav – Boleslav – 1. slepec – 2. slepec – Drahomíra – služebná dívka – suchdolský vladyka – kbelský vladyka – 1. vladyka – 2. vladyka – uprchlík ze Stodor – 1. posel z Pomezí – 2. posel z Pomezí – strážce – vladykové – vojsko – lid. Obsazení nezjištěno.

Natočeno 1935. Premiéra  28. 9. 1935 (Praha – Brno – Bratislava – Košice, 19:30-20:50 h.).

Jiří Mahen. Režie Miloš Jareš. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1935. Premiéra 11. 9. 1935 (20:55-22:15 h.).

Lope de Vega. Přeložil Jaroslav Vrchlický. Rozhlasová úprava Vladimír Müller. Režie Milan Svoboda.

Obsazení nezjištěno.

Natočeno 1935. Premiéra  20. 8. 1935 (20:45-22:15 h.).

Théo Fleischmann. Přeložil Svatopluk Ježek. Režie Jaroslav Hurt.

Osoby: vypravěč – kapitán Cavallé Mercer – poručík – lord Uxbridge – 1. jízdní myslivec císařovy tělesné stráže – 2. jízdní myslivec císařovy tělesné stráže – bručoun – kapitán Coignet – Marchand, císařův komorník – Ali, císařův mameluk – generál Drouot – generál Gourgaud – 1. francouzský důstojník – 2.francouzský důstojník – Marie Houzeau, služka statkáře Boucquéaua – komorník – Fouché, vévoda Otrantský, policejní ministr – pan Pasquier – Napoleon – Bertrand, vrchní maršálek – Soult, vévoda dalmatský, generálmajor – Ludvík XVIII. – pan de Blacas – generá La Bédoyére – generál Müffling – Hervey, pobočník vévody Wellingtona – vévoda Wellington – generál Petit – 1. anglický voják – 2. anglický voják – feldmaršál Blücher – kapitán Martin – seržant – starý bručoun.

Natočeno 1935. Premiéra 27. 6. 1935 (Praha I, 19:55-21:15 h.).

Lit.: Ježek, Svatopluk: Waterloo. In Radiojournal 25/1935 (22. 6. 1935), s. 5 (článek). – Cit.: K vysílání Fleischmanovy rozhlasové hry Waterloo dne 27. června 1935 z Prahy. O něco více než před stodvaceti lety bylo slovo Waterloo světu prázdným zvukem. A za nedlouho potom by bylo Waterloo málem obrátilo tvářnost světa na ruby. Pomineme-li úvahy o historickém významu bitvy u Waterloo, v níž podlehl Napoleonův strategický genius soupeři prokazatelně méně talentovanému, pochopíme zejména, že Waterloo lákalo silným kouzlem všechny umělce. A byla to jistě ona úžasná přitažlivost tohoto nadlidského zápasu, která nejvíc lákala umělce, zoufalé hrdinství na jedné a chladná vypočítavost a vytrvalost na druhé straně.

Při poslechu rozhlasové hry belgického autora Théo Fleischmana, jehož díla jsou pravidelně v Československu uváděna, si mnohý posluchač jistě vybaví mistrné románové vylíčení bitvy v Hugových Bídnících. Nemůžeme si představit úchvatnějšího a barvitějšího vylíčení událostí a byť se básník držel celkem přesně historického děje, cítíme tu mohutný dech jeho tvůrčí fantasie. Proto snad se setkáváme v Hugově líčení s oním osudným hlubokým úvozem v úbočí výšiny Mont-Saint-Jean, který se stal hrobem výkvětu napoleonského jezdectva. O této katastrofě se však nemluví v pramenech a není o něm také zmínky ve Fleischmanově rozhlasové rekonstrukci. Neboť Fleischman založil svou hru jako historickou reportáž, spočívající na solidních pilířích historických zpráv a líčení účastníků bitvy.

V textu hry je mnoho autentických výroků jak Napoleonových, tak Wellingtonových. Přesto, že se autor neuchyluje nikde k básnické licenci, máme tentýž úžasný pocit jako při četbě Hugových nezapomenutelných řádků. Cítíme, jak nepochopitelně, z čista jasna a bez vážnější příčiny počíná nerozborná řada Napoleonových gard kolísat a jak je celá pyšná armáda rozprášena. Při vší objektivnosti líčení jsme strhováni sympatií pro Napoleona. Tím spíše, že dílo je po právu též jeho odpůrcům, čímž velikost malého Korsikána ještě roste. Fleischman rozvrhl bitvu, která trvala tři dny, od soboty 17. června od jedné hodiny odpolední do pondělka 19. června roku 1815, do řady scén, které se odehrávají na rozličných místech bojiště v postupných fázích bitvy. Obraz rozvíjející se bitvy je doplněn scénami z Paříže a Gentu. Technicky obratné prolínání dialogu s typickými válečnými zvuky, zpěvy vojska a tlumenou válečnou vřavou, která představuje základní intonaci bitevních scén. (…)

Vladimír Müller. Obraz dne básníkovy smrti. Režie Miloš Jareš

Obsazení nezjištěno.

Natočeno 1935. Premiéra 22. 5. 1935 (21:00-21:30 h.).