Théo Fleischmann. Přeložil Svatopluk Ježek. Režie Jaroslav Hurt.
Osoby: vypravěč – kapitán Cavallé Mercer – poručík – lord Uxbridge – 1. jízdní myslivec císařovy tělesné stráže – 2. jízdní myslivec císařovy tělesné stráže – bručoun – kapitán Coignet – Marchand, císařův komorník – Ali, císařův mameluk – generál Drouot – generál Gourgaud – 1. francouzský důstojník – 2.francouzský důstojník – Marie Houzeau, služka statkáře Boucquéaua – komorník – Fouché, vévoda Otrantský, policejní ministr – pan Pasquier – Napoleon – Bertrand, vrchní maršálek – Soult, vévoda dalmatský, generálmajor – Ludvík XVIII. – pan de Blacas – generá La Bédoyére – generál Müffling – Hervey, pobočník vévody Wellingtona – vévoda Wellington – generál Petit – 1. anglický voják – 2. anglický voják – feldmaršál Blücher – kapitán Martin – seržant – starý bručoun.
Natočeno 1935. Premiéra 27. 6. 1935 (Praha I, 19:55-21:15 h.).
Lit.: Ježek, Svatopluk: Waterloo. In Radiojournal 25/1935 (22. 6. 1935), s. 5 (článek). – Cit.: K vysílání Fleischmanovy rozhlasové hry Waterloo dne 27. června 1935 z Prahy. O něco více než před stodvaceti lety bylo slovo Waterloo světu prázdným zvukem. A za nedlouho potom by bylo Waterloo málem obrátilo tvářnost světa na ruby. Pomineme-li úvahy o historickém významu bitvy u Waterloo, v níž podlehl Napoleonův strategický genius soupeři prokazatelně méně talentovanému, pochopíme zejména, že Waterloo lákalo silným kouzlem všechny umělce. A byla to jistě ona úžasná přitažlivost tohoto nadlidského zápasu, která nejvíc lákala umělce, zoufalé hrdinství na jedné a chladná vypočítavost a vytrvalost na druhé straně.
Při poslechu rozhlasové hry belgického autora Théo Fleischmana, jehož díla jsou pravidelně v Československu uváděna, si mnohý posluchač jistě vybaví mistrné románové vylíčení bitvy v Hugových Bídnících. Nemůžeme si představit úchvatnějšího a barvitějšího vylíčení událostí a byť se básník držel celkem přesně historického děje, cítíme tu mohutný dech jeho tvůrčí fantasie. Proto snad se setkáváme v Hugově líčení s oním osudným hlubokým úvozem v úbočí výšiny Mont-Saint-Jean, který se stal hrobem výkvětu napoleonského jezdectva. O této katastrofě se však nemluví v pramenech a není o něm také zmínky ve Fleischmanově rozhlasové rekonstrukci. Neboť Fleischman založil svou hru jako historickou reportáž, spočívající na solidních pilířích historických zpráv a líčení účastníků bitvy.
V textu hry je mnoho autentických výroků jak Napoleonových, tak Wellingtonových. Přesto, že se autor neuchyluje nikde k básnické licenci, máme tentýž úžasný pocit jako při četbě Hugových nezapomenutelných řádků. Cítíme, jak nepochopitelně, z čista jasna a bez vážnější příčiny počíná nerozborná řada Napoleonových gard kolísat a jak je celá pyšná armáda rozprášena. Při vší objektivnosti líčení jsme strhováni sympatií pro Napoleona. Tím spíše, že dílo je po právu též jeho odpůrcům, čímž velikost malého Korsikána ještě roste. Fleischman rozvrhl bitvu, která trvala tři dny, od soboty 17. června od jedné hodiny odpolední do pondělka 19. června roku 1815, do řady scén, které se odehrávají na rozličných místech bojiště v postupných fázích bitvy. Obraz rozvíjející se bitvy je doplněn scénami z Paříže a Gentu. Technicky obratné prolínání dialogu s typickými válečnými zvuky, zpěvy vojska a tlumenou válečnou vřavou, která představuje základní intonaci bitevních scén. (…)