Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jan Suk. Z knihy básníka a filozofa „V aréně prachu, stínů a večerů“ připravila Eva Willigová. Režie Vlado Rusko.

Účinkují Jiří Schwarz (1, 4, 5), Stanislava Jachnická (1, 2), Kamil Halbich (2-4) a Zdeňka Sajfertová (3, 5).

Natočeno 2011. Premiéra 11. – 15. 4. 2011 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 21. – 25. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.) v cyklu Psáno kurzívou.

Obsah: 1. V aréně prachu, stínů a večerů. Georges Bizet: Carmen. – 2. Bílá růže ve stříbrném zrcadle. Richard Strauss: Salomé. – 3. Nevím, jak začít. Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin. – 4. Žaloba proti neznámé. Bohuslav Martinů: Julietta. – 5. Cestou do skleněného jasu. Zdeněk Fibich: Šárka. (5 x 15 min.).

Lit.: anonym: Jan Suk: Eseje o ženských postavách v opeře (3/5). In web ČRo 3 Vltava, září 2015 (anotace). – Cit.: Eseje Jana Suka vyzařují vášnivé zaujetí pro operu, lásku k hudbě, zvídavost a míru empatie, kterou najdeme v české literatuře s hudební tématikou jen zřídkakdy. Jeho analýzy, obsahové, psychologické, estetické i komparativní, mají přesnost Leksellova gama nože a sondy do „záhudbí“ jsou vzrušujícím putováním za operními paradigmaty. 

Přes jistou literárnost, ba snad svým způsobem básnivost, má kniha pevné odborné základy. Hluboké znalosti jsou patrné z každé kapitoly. Kniha V aréně prachu, stínů a večerů nabízí netradiční, jiný pohled, a možnost pochopit osudovost Carmen, Julietty, Salome, Rusalky, Šárky, vztah Tristana a Isoldy nebo Táni a Oněgina. Eseje Jana Suka, geneticky spjatého staletým svorníkem s génii české hudby, jsou ve své vybroušenosti a stylové čistotě vzacným kořením. Je to opus, který čtenáři pomůže lépe pochopit živý svět opery. 

Kateřina Szczepaniková. Připravila Alena Blažejovská.

Nastudovalo Brno v roce 2011. Premiéra 23. 4. 2011 (ČRo Brno, 17:00 h.). v pořadu Zelný rynk.

Lit.: Blažejovská, Alena: Velikonoční fejeton. In web ČRo Brno, duben 2011 (článek + úryvek). – Cit.: Kateřina Szczepaniková (nar. 1973) vystudovala obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika na Divadelní fakultě JAMU, pracovala mj. v Českém rozhlase Brno a pak byla téměř deset let na mateřské dovolené – z toho dva roky v německém Výmaru. V současnosti působí jako pracovnice Family Pointu v brněnském Centru pro rodinu a sociální péči.

Dnešní sobota nese pojmenování Bílá. Co vás napadne, když se řekne bílá barva? Prázdný prostor? Čistota? V bílém nevěsta prožívá a oznamuje začátek nového způsobu života. Bílý je křehký porcelán, papír a nezdobené stěny. Bílá jsou letící oblaka, pěnící se voda a taky sníh, který milosrdně přikrývá holou hrůzu zimy, bílé jsou květy třešní. Ale všechna tato bělost je dočasná. Vrcholem pomíjivosti je pak mlha, bílé nic. S mlhou jsem letos v zimě učinila zajímavou zkušenost. Znovu jsem se ocitla na vrcholcích rakouských Alp, já nesportovkyně, vedena vírou, že rodina má držet pohromadě. Když jsem přečkala sedm hodin jízdy autem, druhý den se vystrojila na lyže, vyjela vláčkem v tunelu a poté kotvou na vrchol kopce, nezbývalo mi nic jiného než se taky dostat z kopce dolů. Za normálních okolností – zejména pokud v mojí blízkosti není mnoho dalších lyžařů – si svou nepříliš rychlou jízdu užívám, ale tentokrát jsem spolu s ostatními zůstala bezradně stát na vršku. Kolem nás se v hustých chomáčích valila neproniknutelná mlha. Měla konzistenci mléčné polévky, kterou promíchával vítr. V husté mlze je snadné ztratit představu o tom, kde a jak daleko od cíle se nacházíte. Četla jsem o tragédii horské výpravy, která v mlze sešla z cesty a po mnoha hodinách bloudění padla vyčerpáním kousek od chaty, kterou neviděli. Dosud jsem měla co do činění především s výpary ranní mlhy, které se v řídkých cárech romanticky vznáší nad zemí. Jemný závoj mlhy ale neměl nic společného s rýžovým pudingem, do kterého jsem se nyní měla zabořit, bez pevné půdy pod nohama. Protože jsem na téhle sjezdovce stála poprvé, nevěděla jsem, jaký má tvar a kde končí bezpečný prostor upravené dráhy. Musela jsem jet velmi pomalu, mnohem pomaleji, než obvykle. Jak se tak sunu, nečekaně se přede mnou vynořují další postavy. Postávají na svahu a bezradně se rozhlížejí. Pouštíme se společně do lyžařského tance, lyže lyži mine, nikdo nepospíchá. Začíná se mi to líbit. Stále nic nevidím, sníh splývá v mlze s bílou oblohou. V břiše mne šimrá závrať, ale nohy na lyžích tiskne k zemi váha těla. Nezbývá mi než důvěřovat Hospodinu, že se přede mnou neotevře propast, nečekaně neobjeví oceán, že nejsem nohama vzhůru a neletím volným prostorem.