Věra Linhartová. Pásmo o nově vydané knize Když hodiny padaly z věže. Použitá hudba Ahmed má hlad. Připravila Alena Blažejovská.
Hovoří Věra Linhartová. Ukázky z povídky čte Drahomíra Hofmanová.
Nastudovalo Brno v roce 2011. Premiéra 19. 3. 2011 (ČRo Brno, 17:00 h.) v cyklu Zelný rynk.
Pozn.: Věra Linhartová ve své knize Když hodiny padaly z věže vypráví několik příběhů Ukrajinek, které se rozhodly žít v Brně a na jižní Moravě. V Zelném rynku uslyšíte celkem tři ukázky z titulní povídky. Knihu vydalo brněnské nakladatelství Cerm s doslovem Oxany Šmeralové – předsedkyně Asociace ruských spolků v České republice, zakladatelky sdružení Ukrajinské matky a iniciátorky vzniku Školy Radost pro děti cizinců. Oxana Šmeralová se stala také realizátorkou projektu, jehož výstupem je literární zpracování příběhů ukrajinských žen.
Úryvek: Se Světlanou a Vasylynou se Eliza dohodla už předem, vyjedou si na přehradu, projdou se po hrázi, vydýchají ty smrady z ovčích kůží, zastaví se v restauraci na kávu a třeba i na dvojku červeného, prostě pohodový podvečer. Ale nebyl. Na přehradě je zastavila policejní hlídka, chtěli vidět doklady. Eliza byla bez nich, marně kamarádky ty maníky z cizineckého přesvědčovaly, že má všechno v pořádku stejně jako ony, ale bohužel doma. „Tak se pojedeme přesvědčit,“ řekl ten starší, naložil Elizu do auta a odjeli. „Kam to bude, mladá dámo?“ zeptal se zbytečně posměšným tónem ten od volantu. „Na Radlas. Přece jsme vám říkaly, že pracujeme v Mosilaně a bydlíme na Radlasu, že jsme spořádané ženské, a ne nějaké poběhlice,“ vychrlila vztekle Eliza, tváře jí přímo hořely zlostí a pokořením. „No, ne tak zhurta, jsme ve službě, konáme jen svou povinnost, paninko,“ obrátil se na ni. „Ráno třeba děláte ve fabrice a odpoledne pak nabízíte kdejaké služby, my už to známe. Už to známe, kdekdo tu dělá načerno, našim bere práci.“ „Jistě, práci, tu nejpodřadnější, kterou tu nikdo nechce dělat. O jinou práci tu ani nezavadíme,“ skočila mu Eliza do řeči, rozpálená těmi poznámkami. „Vy jste mi pěkný orgán cizinecké policie,“ řekla posměšně, „vy nám máte pomáhat, a ne nás ponižovat. Jsme stejně lidi jako vy.“ „Tak jste měli sedět doma na zadku a nevopruzovat tady,“ odsekl ten od volantu. „Nech toho. Mílo,“ uklidňoval ho ten starší, „když je sem pustili, tak jsou tady, my jen máme zkontrolovat, jestli legálně, a je to. Tady paní dovezeme domů, přesvědčíme se a máme padla. Anebo jste slečna?“ obrátil se už přívětivěji na Elizu. „Ještě slečna,“ odpovídala neochotně, tónem, který prozrazoval, že se dál nemíní bavit. Cítila se zahanbená, představovala si, jak se po ní bude vrátná ušklibovat, až uvidí, kdo ji přivezl. „Kde jste se tak dobře naučila česky? Nepředstíráte, že nerozumíte, nezadrháváte, jak to na nás zkouší jiní,“ sondoval. „Učila jsem jazyky v Mukačevě na vysoké škole, mám filologické vzdělání, nedělá mi potíže učit se cizím řečem, navíc češtině, je to přece slovanský jazyk, jako ten náš.“