Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Daniela Fischerová. Původní rozhlasová hra české dramatičky, ve které hrdinům přijdou v poslední vteřině života vystavit účet jejich dvacetiletá „mladší já“. Zvuk Ladislav Reich. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Šárka Aplová (Dana Syslová), Eduard Helebrant (Bořivoj Navrátil), Edita Helebrantová (Jitka Smutná), mladá Šárka (Lucie Pernetová), mladý Eda (Kryštof Hádek), mladá Edita (Magdaléna Borová), Mini (Klára Sedláčková-Oltová) a vypravěč (Lukáš Hlavica).

Natočeno květen – červen 2010. Premiéra 30. 11. 2010 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 30. 8. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h); 12. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h); 12. 10. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 17. 7. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli; 6. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: 3.cena na festivalu Prix Bohemia Radio 2011 – Královská disciplína.

Pozn.: Už vás už někdy dostihla vlastní minulost? Smutným hrdinům rozhlasové hry Nevděčné děti se to přihodí nejen obrazně. V časové smyčce, v níž se ocitnou na jednom místě, kde dožívají svoje neurovnané životy, k nim přijdou na návštěvu jejich skutečné dvacetileté protějšky. Povědět sobě samým, byť o půlstoletí mladším, jak v životě naložili s ideály a nadějemi svého mládí, bude těžší, než se zdálo… (anotace)

Lit.: Pekárek, Hynek: Nevděčné děti Daniely Fischerové. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2010 (září 2010), s. 20-21 (rozhovor s autorkou a režisérkou).

Pekárek, Hynek: Fotografie z natáčení (6 fotografií).

Pekárek, Hynek: Daniela Fischerová: Nevděčné děti. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2011 (článek). – Cit.: Už vás někdy dostihla vlastní minulost? Smutným hrdinům nejnovější rozhlasové hry Daniely Fischerové Nevděčné děti se to přihodí nejen obrazně. V časové smyčce, v níž se ocitnou na jednom místě, kde dožívají svoje neurovnané životy, k nim přijdou na návštěvu jejich skutečné dvacetileté protějšky. Povědět sobě samým, byť o půlstoletí mladším, jak v životě naložili s ideály a nadějemi svého mládí, bude těžší, než se zdálo….

Spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová (narozena 13. 2. 1948 v Praze) absolvovala v roce 1971 studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU; od roku 1972 působila ve Filmovém studiu Barrandov, v letech 1973-74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis a poté ve svobodném povolání. Je členkou výboru Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Vyučuje obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, jako pedagožka působila externě na DAMU.

Jako dramatička se v roce 1979 představila hrou Hodina mezi psem a vlkem, řešící ve fiktivním procesu s básníkem Françoisem Villonem nadčasový konflikt umělce a společnosti (pro alegorické paralely s dobovou realitou byla hra po čtyřech reprízách zakázána a autorčina díla se po sedm let nesměla provozovat). Jinotajný kontext měly i pozdější hry (Princezna T., 1986 a Báj, 1987; Pták Ohnivák, 1999; Náhlé neštěstí, 1993). Daniela Fischerová je autorkou řady rozhlasových her (Čeho se bojí mistr, 1978; Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži, 1989; Neděle, 1991; Velká vteřina, knižně 1997; Andělský smích, 1994), scénářů krátkých, animovaných i celovečerních filmů (Neúplné zatmění, 1982; Vlčí bouda, 1986 – s Věrou Chytilovou), spoluautorkou vědecko-populární publikace (Hvězdy a osudy, 1993), učebnice (Občanská výchova pro 6.-9. ročník, 1993); povídek (Prst, který se nikdy nedotkne, 1995; Duhová jiskra, 1998) a knihy aforismů (Přísudek v této větě je podmět, 1996) a pozoruhodného románu Happy end (2005). Za svoji divadelní a rozhlasovou tvorbu získala domácí i mezinárodní ocenění. Mezi její záliby patří jóga, astrologie a psychoterapie. Je dcerou hudebního skladatele Jana F. Fischera.

Lit.: Hnilička, Přemysl:  Co jsme to provedli se svými životy? In Týdeník Rozhlas 48/2010 (článek). – Cit.:  V českém tvůrčím prostředí je skutečně málo autorů, kteří by se tak soustavně věnovali rozhlasové hře jako Daniela Fischerová. Debutovala sice hrou divadelní (Hodina mezi psem a vlkem), napsala román (Happy End) a knihy povídek, podílela se na hodnocení několika generací recitátorů na Wolkerově Prostějově, nejvíce se však s jejím jménem setkáváme v rozhlasovém archívu.

Stačí připomenout jen několik titulů – Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži (1989), Andělský smích (1994) nebo strhující mikrohru Velká vteřina (1992). Hlavní postavy těchto her jsou jemní, senzitivní lidé, kteří jsou postaveni před zkoušku, kterou zpravidla není v jejich silách zvládnout. Ať už je to malý Albert, který ve světě spoutaném lží řekne jedinou pravdivou větu a odsoudí tím tři lidi na smrt nebo nešťastná Julie, která připoutána k invalidnímu vozíku a zbavena své hlavní opory – svého otce – musí odolávat všem nebezpečím nastupujících padesátých let. A koneckonců, patří sem i ona mladá žena, která se v jediné – titulní – velké vteřině musí rozhodnout mezi životem a smrtí malého dítěte.

Ve hře Cesta k pólu (2007) již Fischerová ubrala ze své nekompromisnosti, aby se k ní opět vrátila v nejnovějším rozhlasovém opusu – Nevděčné děti.

Téma hry nám nejlépe přiblíží úryvek z rozhovoru, který Daniela Fischerová poskytla magazínu Klubu Vltava: „Minulost je batoh, který nemůžeme sundat. To, že něco takzvaně zapomeneme, ještě neznamená, že to nepůsobí dál. Působí, ale zezadu a ze tmy. V šedesáti věříme nesmyslům, které nám namluvili, když nám bylo pět. Snažíme se zavděčit rodičům, kteří jsou desítky let mrtví.“ Co se může stát, když na konci našich životů, v poslední vteřině před posledním nadechnutím přijde s námi účtovat naše mládí, naše staré ideály, které jsme desítkami let praktického života zašlapali do nejzazších hlubin svého podvědomí? Účtování se životem, rekapitulace našich životů pohledem našich mladších já – to je to, co autorku zajímalo. Vznikl tak opět dějově, filozoficky a stylisticky bohatý text, plný jemných nuancí, vzájemných dějových i myšlenkových vazeb.

Hru uslyšíme v režii Hany Kofránkové, dvorní režisérky Daniely Fischerové. V obsazení překvapí především Jitka Smutná – herečka spíše drobných rolí zde získává velký tvůrčí prostor v postavě, která svou inteligenci programově topila v alkoholu a která je autorkou charakterizována jako „buchtička se šodó“. Množství hereckých proměn nabídl text i dalším obsazeným, ať už jde o vynikajícího Bořivoje Navrátila či Danu Syslovou, Lucii Pernetovou, Kryštofa Hádka nebo Kláru Ottovou-Sedláčkovou.

Pozn.: Nová hra Daniely Fischerové je „záznamem“ poněkud zvláštní návštěvní hodiny v lepším domově důchodců. Jeho obyvatelé – pan Eduard a jeho žena Edita a osamělá paní Šárka, Editina starší sestra, očekávají své hosty v obvyklých půtkách. Ve chvíli mezi tím, kdy u dveří penzionu zazvoní pošťák s balíkem a než si Šárka zásilku převezme, se opravdu dostaví návštěvníci, ale my teprve postupně pochopíme, že tu něco nehraje: ti, kdo za starými lidmi přicházejí, nejsou totiž jejich děti, ale oni sami ve své mladé podobě – mladí lidé se svými plány, předurčeními i předsudky. Sportem žijící Eduard, který netuší, že se ožení s emancipovanou a vzdělanou Editou, Edita, která
netuší, že ona, se svými nároky, přece jen zůstane se svým nedovzdělaným manželem Eduardem, a Šárka, která se právě zotavuje ze sebevraždy z nešťastné lásky a neví, že se jednou stane slavnou literátkou. „Nevděčnými dětmi“ těchto mladých zarputilců tu paradoxně jsou oni sami ve své zralé lidské podobě. Nad vzájemnými výčitkami jejich různých já se vznáší otázka po smyslu snažení trojice postav – i kompromisů, které musely v životě udělat.
Jistý smysl ve hře reprezentuje jiná návštěva: Eduardova a Editina dcera Mini, jež se nakonec smíří se svými rodiči, i když největší pochopení nalezne u Šárky. Závěrečným akordem hry je smrt, která přichází reálně i metaforicky jako časovaná bomba. A s ní nalezne smysl svého života i bezdětná Šárka.

Švejda, Martin J.: Kontext – Co s literární ekvilibristikou? In Divadelní noviny 22/2010 (recenze). – Cit.: 30. listopadu uvedl Český rozhlas 3 – Vltava v režii Hany Kofránkové premiéru nastudování nové hry Daniely Fischerové Nevděčné děti. Autorka v ní klade otázku Jak bychom žili, kdybychom věděli, co nás čeká – žili bychom jinak, lépe? Prostřednictvím (poněkud nadbytečného) zpravděpodobňujícího rámce hry, který představuje bombový útok, při němž se „cosi“ stane s časem, autorka nechává potkat trojici starých lidí se svými mladými alter egy, konfrontujíc jejich přítomné rozpoložení s dobou, kdy tyto osoby stály na počátku životní cesty. Respektive je konfrontuje s uzlovými okamžiky jejich životů, které předurčily další osud těchto osob (nad nímž si nyní zoufají).

Zdeněk Kaloč. Hudba Zdeněk Pololáník. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno v roce 196?

Euripides. Překlad Rudolf Mertlík. Rozhlasová úprava Karel Tachovský. Hudba Zdeněk Pololáník. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: Afrodita, bohyně lásky (Libuše Billová), Artemis, bohyně lovu (Helena Kružíková), Théseus, athénský král (Zlatomír Vacek), Faidra, jeho druhá manželka (Dagmar Pistorová), Hippolytos (Václav Postránecký), Faidřina chůva (Marie Pavlíková), starý sluha (Otakar Dadák), služka (Helena Trýbová), posel (Ladislav Lakomý), ženy (Jiřina Prokšová, Olga Hauková-Šteflová).

Nastudovalo Brno v roce 1967 (?). Vysíláno 13. 12. 1967 (Československo II, 16:30 – 17:38 h.).

Vladislav Vančura.  Pro rozhlas upravil Karel Tachovský. Hudba Zdeněk Pololáník. Režie Olga Zezulová.

Osoby a obsazení: Doktor-učitel (Rudolf Jurda), Jan (Ladislav Lakomý), strýc (Zlatomír Vacek), teta (Helena Trýbová), Anna (Helena Kružíková), Marie (Jiřina Prokšová), hlas (Rudolf Walter), lékař (Jiří Tomek), soudce (Vilém Pfeiffer), chlapec (Libuše Vaněčková), děvče (V. Šusteková).

Nastudovalo Brno. Uvedeno 27. 8. 1966 (Praha, 9:30-10:40 h.).

Miroslav Nejezchleb. Hudba Zdeněk Pololáník. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno v roce 196?

Raúl Gonzáles de Cascorro. Drama z kubánské revoluce. Překlad Vladimír Hvížďala. Rozhlasová úprava Jan Kaván. Hudba Zdeněk Pololáník. Režie Miroslav Nejezchleb.

Osoby a obsazení: matka (Dagmar Pistorová), Rolando, její syn (Josef Husník), Noel, její syn (Otakar Prajzner), Teresa, její dcera (Růžena Michalová), otec (Otakar Dadák), policista (Ladislav Suchánek), žena ve smutku (Stanislava Strobachová), Felipe, Rolandův přítel (Jiří Hanák).

Nastudovalo Brno v roce 1962. Premiéra 20. 5. 1962 (Praha – RPD, 20:00 – 21:00 h.) v cyklu Nedělní večery. Repríza 3. 1. 1973 (Praha, 19:15 – 20:15 h.).

Lit.: anonym: Raúl Gonzáles de Cascorro – Strom, pod nímž spočívá mrtvý. Kubánská divadelní hra. In Československý rozhlas a televize 20/1962 (květen 1962), s. 2 (anotace). – Cit.: (…) Titul je částí věty kubánského národního klasika, básníka a bojovníka za svobodu a demokracii Martího: „Nejlepší plody dává strom, pod nímž spočívá mrtvý.“

Příběh hry se odehrává v dusném předrevolučním ovzduší Batistovy diktatury, jež všemi prostředky, drasticky potlačovala sílící hnutí národní revoluce a především vraždila národní inteligenci, jež v té době působila a rozšiřovala svůj vliv mezi vrstvami pracujících. Ústřední postavou je matka, žena z nižších vrstev, jejíž synové jsou stále více angažováni v zápase o svržení prolatifundistické a proimperialistické diktatury. Základní dramatický konflikt  mravní – je její zápas: zápas mezi mateřským pudem, ubránit před „neklidnou, nebezpečnou dobou“ své děti stůj co stůj a za každou cenu – a mezi poznáním a přijetím vyšší společenské nutnosti.

Cascorrova hra je především svědectvím – o době zrání národní revoluce – a zároveň o určité, dnes již minulé fázi ve vývoji kubánské literatury, do revoluce silně poznamenané cizími vlivy, skepsí, pasivní kontemplací a velmi často pesimismem.

„Až do vítězství revoluce – píše kubánský literární kritik Virgilio Pinera – stál kubánský spisovatel stranou národního života. Ne však z vlastní vůle, nýbrž vinou vládní politiky. Povolání umělců bylo na Kubě po dlouhá léta vystaveno téměř posměchu. Nuceni prodávat svá díla za nepatrný peníz, žili spisovatelé bezmála z veřejné dobročinnosti. Mimo to si museli sami financovat náklady kniha nebyli chráněni žádnými autorskými právy. Je pochopitelné, že za takové situace nemohli plně rozvinout svůj talent a že jejich díla byla naplněna pesimismem… Po 1. lednu 1959 se začala situace v kulturní oblasti měnit. Když se stát ujal řízení veškerého národního života, nemohl pominout ani kulturu. Literární život se začal pozvolna konsolidovat, spisovatelé se navrátili opět ke svému povolání a mají nyní stejná práva a povinnosti, jaké má kterýkoli rolník či dělník. Dnes už kubánský spisovatel, ví, proč píše a pro koho píše: je pěvcem revoluce, umělecky vyjadřuje její poslání.“

A nejen to: Kuba se pozvolna i v kulturní oblasti, zejména v oblasti vydavatelské, stává jakýmsi nevyhlášeným, ale všeobecně uznávaným centrem pro spisovatele celé Latinské Ameriky, jak o tom svědčí činnost vydavatelství La Casa de los Américas.

Jestliže Cascorrovu hru bezděky srovnáváme s Gorkého Matkou a Matkou Čapkovou, nezapomínejme nejen na dřívější podmínky, ale i na ladění, postupy a konvence, jež kubánská literatura z minulosti zdědila. Určitý rys elegičnosti se projevuje u všech starších spisovatelů, u Cascorra jako u Felipeho nebo Barralta. Dramatická tvorba posledních dvou – tří let však už přinesla nová, svěží díla, jako Krádež vepře od J. Estorina, Šťastná vdova od A. Arrufata, Medeu v zrcadle od J. Triany, Kompas od G. Parradové, Klepny od N. Dorra aj.

André Still. Hudba Zdeněk Pololáník. Další tvůrci a interpreti nezjištněi.

Nastudovalo Brno v roce 1961 (?). Vysíláno 9. 1. 1962 (Československo I, 19:00 h.).

Dobroslav Chrobák. Překlad Herta Chrobáková. Rozhlasová úprava Helena Šoltészová. Hudba Milan Baginský. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Hajdučík.

Osoby a obsazení: Luděk Munzar (Martin Lepiš přezdívaný Drak), Zdeněk Buchvaldek (Šimon Jariabek), Jana Hlaváčová (Eva, jeho žena), Ilja Prachař (rychtář), Čestmír Řanda (krčmář Baumhorn), Ladislav Trojan (pastýř Kuba), Vladimír Hlavatý (děda), Marie Vášová (teta). Dále účinkují Ladislav Šimek, Soběslav Sejk, Jan Teplý, Zdeněk Kutil, Václav Stýblo, Svatopluk Skládal, Lída Plachá, Jarmila Krulišová, Vladimír Pospíšil, Miroslav Chorvát, Miloš Rozhoň, Jaroslava Drmlová a Jindra Kvardová.

Natočeno 1982. Premiéra 29. 8. 1982 (Praha, 19.15-20.17 h.). Obnovená premiéra 20. 6. 2010 (ČRo 2 Praha, 20:05 – 21:05 h.). Repríza 21. 6. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Pozn.: Baladický příběh zasazený do tatranské přírody, v němž se svérázný hrdina potýká s lidskými předsudky a zlobou.

Lit.: tom: V rozhlase. In Tvorba 35/1982 (1. 9. 2022), s. 19 (recenze).