Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Konrad Lorenz. Ukázka z eseje  rakouského etologaz knihy Odumírání lidskosti. Překlad Miroslav Rýdl a Jan Kamarýt. Připravila Blanka Stárková. Účinkuje Miloš Hlavica. Režie Petr Adler.

Natočeno 2010. Premiéra 18. 5. 2010 (15min.).

Pozn.: Odumírání lidskosti je jednou z knih rakouského etologa a nositele Nobelovy ceny Konrada Lorenze, která (spolu s prací „Osm smrtelných hříchů a částečně také s knihou „Takzvané zlo“) se snaží slovy biologa pojmenovat vzorce chování zhoubné pro lidský druh a civilizaci. V knize se opakují některé motivy známé z „Hříchů“ (například teze o zhoubnosti fungování některých instinktivních mechanismů, vzniklých pro podmínky nedostatku a mezidruhové soutěže v dnešní době nadbytku – např. radost z růstu, přílišná specializace, kolektivní agresivní nadšení) či „Takzvaného zla“ (nebezpečí související se zaměřením druhu na výlučně vnitrodruhovou konkurenci).

Jaroslav Med. Úvaha literárního historika o kvalitě a místě literatury nejen v postmoderní podobě demokracie. Připravil Miloš Doležal. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Jiří Schwarz.

Natočeno 2010. Premiéra 17. 5. 2010 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 31. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.) v cyklu Psáno kurzívou; 3. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 8:05 h.) v cyklu Víkendová příloha a Esej.

Lit.: Pavlovský, Petr: Čilý kmet na swingovém pozadí. In Týdeník Rozhlas 20/2012 (recenze). – Cit.: Havlíčkobrodský rodák Jaroslav Med oslavil 19. dubna osmdesátiny v plné duševní svěžesti. Důkazy přinesl i Český rozhlas 3 – Vltava, a to jedním jednorázovým pořadem a jedním krátkým seriálem.
Nejprve ve čtvrtek 23. dubna dopoledne v pravidelníku Psáno kurzívou přečetl Jiří Schwarz v režii Vlada Ruska patnáctiminutový, myšlenkově kondenzovaný esej Žijeme v době pocitů, racionalistickou, vrcholně aktuální úvahu o smyslu literatury v dnešním postmoderním světě, o jejích uměleckých funkcích i funkcích mimouměleckých („praktických“). Se suverénním vhledem do našich dějin dvacátého století se ztotožnil s tezí „demokracie je způsob pobývání ve světě“, s pochopením ukázal Šaldovu poněkud elitářskou obavu z jednostranně kvantitativního rozměru demokracie („umění se nemusí líbit, líbit se musí děvka“) a ztotožnil se – on, katolík – s čapkovskou „hrází proti komunistické avantgardě i katolickým fundamentalistům“.
Po půlstoletí totalit žijeme už dvacet let v postmoderním eklekticismu, kde je všechno možné (a dovolené), kdy se za literaturu může vydávat jakékoli blábolení. „Zůstalo slovo zbavené jakékoli vazby k transcendentálním hodnotám“, čímž je zásadním způsobem zpochybněna etická funkce umění: „Literatura by se měla pokusit přimět našeho současníka, aby se na sebou opět naučil červenat.“
Ano, to je přesně pojmenované specifikum, které udivuje cizince nahlížející do české společnosti, ať jsou to polský, u nás dnes populární spisovatel Mariusz Szczygieł, naturalizovaný arabský mohamedán, nebo britský novinář, udivený nad tím, že u nás neplatí žádné obecné „it‘s not done“ (to se nedělá) a tím méně pak „it‘s not faire“ (jakkoli je férovost oblíbenou floskulí českého prezidenta). (…)