Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ödön von Horváth. „Země se dostává do znamení Ryb. Lidská duše bude nehybná jako tvář ryby“. Na pozadí kriminální zápletky sledujeme zápas středoškolského profesora s fašizující se společností, ale především se sebou samým.  Přeložila Lucy Topoľská. Dramatizace a režie Ivo Krobot. Hudba Lubor Šonka. Dramaturg Martin Velíšek.

Osoby a obsazení: Učitel (Vladimír Javorský), jeho matka (Růžena Merunková), jeho otec (Karel Pospíšil), žák B (Jiří Suchý z Tábora), žák N (Vojtěch Hájek), ředitel + sluha (Zdeněk Maryška), Nelly (Miroslava Pleštilová), Caesar (Alois Švehlík), farář (Jan Hartl), šikovatel (Miroslav Táborský), komisař (Martin Zahálka), obhájce (Aleš Procházka), předseda soudu (Petr Pelzer), stařec z trafiky (Rudolf Pellar), sedlák + vrátný (Ivo Kubečka), stařena z trafiky (Blanka Bohdanová), matka Z (Lenka Skopalová), žák T (Lukáš Příkazký), paní kominická mistrová (Marcela Nohýnková), mamá (Simona Postlerová) a další.

Natočeno 2010. Premiéra 16. 10. 2010 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 77 min.). Repríza 5. 4. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 23. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 77 min.); 6. 5. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Rozhlasový debut Ivo Krobota. Natáčení zahájeno 17. 5. 2010.

Lit.: Velíšek, Martin: Ödön von Horváth: Století ryb. In web ČRo 3 Vltava, duben 2012 (článek). – Cit.: První díl souboru Století ryb, próza Mládež bez boha obsahuje sice kriminální zápletku, ale podstatnější je příběh jejího hlavního hrdiny, středoškolského profesora, který v sobě najde odvahu a vnitřní sílu k odpovědnosti za sebe i dění ve společnosti. Pro známého divadelního režiséra Ivo Krobota byla jeho režie vlastní dramatizace románu Století ryb v roce 2010 rozhlasovým debutem. (….)

„Pokud se mě ptáte po mé vlasti, pak vám mohu říct následující: narodil jsem se ve Fiume, vyrůstal jsem v Bělehradě, Budapešti, Bratislavě, Vídni a Mnichově a mám maďarský pas – ale vlast? Tu neznám! Já jsem typický starorakousko-maďarský mišunk: maďarsko-chorvatsko-německo-český; jméno mám maďarské, rodnou řeč němčinu. Daleko nejlépe píšu německy, píšu nyní už jenom německy, náležím tedy k německému kulturnímu okruhu, k německému lidu. Ovšem pojem otčina (Vaterland) národnostně zfalšovaný, je mi cizí. Mojí otčinou je Volk.“ napsal Ödön von Horváth.

To, že se čím dál tím víc cítil a byl světoobčanem, nepramenilo jen z jeho povahy a vůle. V roce 1929, kdy psal předchozí řádky, žil a úspěšně psal v Berlíně, který byl v té době považován za hlavní město evropského divadla. Ale jeho konflikty s nacisty se množily. V restauraci například žádá, aby byl vypnut rozhlasový přijímač, který vysílal vůdcův projev, u soudu svědčí proti provokatérům, kteří vyvolali rvačku. V únoru 1932 prohledaly jeho dům SSmani a v dubnu byly jeho knihy demonstrativně spáleny na Královském náměstí v Mnichově. Jeho žádost o občanství byla opakovaně zamítnuta. V roce 1934 odjíždí do Vídně a stává se světoobčanem de-facto.

Horváth je znám především jako dramatik. V jeho svérázných „lidových hrách“ skrze vrstvu kolorovaného realismu vyvěrá nemilosrdná ironie a groteska. Nicméně za pozornost stojí i jeho próza. Franz Werfel o ní napsal, že převyšuje všechno, co vytvořil.

Ivo Krobot si pro svou dramatizaci vybral první díl souboru Století ryb – Mládež bez boha, který Horvath napsal v roce 1937 ve Vídni a vyšel poprvé v nakladatelství Allert de Lange v Amsterdamu. To, že musel román vyjít za hranicemi není náhodou – popisuje velmi jasně nástup fašismu. Obsahuje kriminální zápletku, ale podstatnější je příběh jeho vypravěče, středoškolského profesora, který v sobě najde odvahu a vnitřní sílu k odpovědnosti za sebe i dění ve společnosti. Horváth tak znovu zpracovává téma víry a spravedlnosti jako před tím například v dramatu Soudný den. Druhou část diptichu tvoří próza Dítě naší doby (1938).

28. května 1938 se Ödön von Horvath sešel v Paříži s režisérem Robertem Siodmakem, který chtěl v Americe román Století ryb zfilmovat. Odpoledne před schůzkou shlédl v Cinema Marignan tehdejší filmový hit Sněhurka a sedm trpaslíků Walta Disneye. Když se po sedmé hodině vracel pěšky do hotelu po Champs Elysées zastihla jej prudká bouře. Větev, která se ulomila z kaštanu, pod nímž se schoval, ho zasáhla do hlavy. Byl na místě mrtev.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Ryby v čase mezi psem a vlkem. In Týdeník Rozhlas 45/2010 (recenze). – Cit.: Divadelní režisér Ivo Krobot si zajistil proslulost inscenacemi v brněnské Huse na provázku (Rozvzpomínání, Taneční hodiny pro starší a pokročilé) a v pražském Činoherním klubu (Něžný barbar, Portugálie). Jeho rozhlasový režijní „křest“ se odehrál 16. října.

Krobotova dramatizace zpracovává první knihu diptychu Ödöna von Horvátha Století ryb – Mládež bez boha. Na příběhu středoškolského profesora (Vladimír Javorský) ukazuje onu „hodinu mezi psem a vlkem“, těch několik měsíců či let, během nichž se ustavoval v Německu nacionální socialismus. Morální přerod se tu zobrazuje na obyčejných lidech a na dospívajících dětech; profesor si musí dávat pozor na to, co přednáší, rodiče dětí to totiž bedlivě kontrolují, chlapci z jeho třídy až příliš rychle přejímají rasistické názory svých rodičů a sdělovacích prostředků nebo naopak vytvářejí „buňky“ čtenářů zakázaných knih. Tím vším se navíc proplétá až detektivní zápletka, spojená se smrtí jednoho ze studentů a prvním sexuálním vzplanutím druhého.

Ivo Krobotovi se podařilo vytvořit dramatizaci srozumitelnou a přehlednou, věnující se hlavnímu ději a nepomíjející hlavní smysl Horváthova textu. Děj jde víceméně lineárně, hlavní jednající postava je tu zároveň i vypravěčem, autorským subjektem, skrze něj se vše odehrává i vysvětluje. Zde měl šťastnou ruku i jako režisér – Vladimír Javorský je zcela jedinečný. Jeho profesor je hbitý v myšlenkách a v pozorování svého okolí, to vše pak dokáže vyslovit a popsat s nadhledem až cynickým. V hlasové rovině se tyto hlavní motivy zobrazují v dokonalém kontrastu monotónního hlasového gesta v protikladu k vnitřnímu napětí a zvídavosti až klukovské. Javorskému velká role sluší a nutno říci, že je to i velkou zkušeností z malých scén (Husa na provázku), kde docházelo k intimnímu kontaktu s publikem; není tedy pro něj problém hovořit na mikrofon.

Ani další obsazení nelze „přeslechnout“: ať už jde o výrazově robustního Aloise Švehlíka v roli Caesara, zupácký šikovatel Miroslava Táborského, ztišený kněz Jana Hartla nebo nedávno zesnulý Rudolf Pellar ve dvojroli stařečka z trafiky a Boha. I jednotlivé chlapecké role dávají znát talent (Jiří Suchý, Vojtěch Hájek, Lukáš Příkazský).

Století ryb bylo pro Ivo Krobota režijním debutem. Nutno říci, že se s novým médiem vyrovnal velmi dobře; vyhýbá se přílišnému kouzlení, spíše rozhlasový prostor prozkoumává. Věnuje se vedení herců a jak je poznat z předchozích řádek, dařilo se mu to dobře. Výtky bychom mohli mít snad vůči vedení hereckého sboru ve scénách u soudu, kde občas dojde ke zvukovému zmatení či nelogičnostem v reakcích diváků na proces, to jsou však jen drobné vady. Doufejme, že Století ryb bude první z mnoha Krobotových rozhlasových inscenací. Má totiž cit pro děj a pro slovo, a to je dnes velká devíza.

Lit.: Velíšek, Martin: Století ryb. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2010 (září 2010), s. 7 (článek).

Fotografie z natáčení

Felix Mitterer. Tragikomedie rakouského dramatika o stáří, osamění a touze po lidské blízkosti. Přeložila Magdalena Štulcová. Rozhlasová úprava a režie Lída Engelová. Dramaturg Hynek Pekárek.

Osoby a obsazení: Marion (Blanka Bohdanová), muž (Josef Somr) a Heinz (David Novotný).  

Natočeno 2010. Premiéra 26. 6. 2010 (ČRo 3 Vltava, 14:00 – 15:22 h.; 72 min.). Repríza 21. 10. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.).

Pozn.: Natáčení zahájeno 17. 5. 2010. – Hra, jejíž titul inspirovala stejnojmenná báseň, v níž básník Rainer Maria Rilke sugestivně popisuje rezignaci zvířete doživotně uvězněného v kleci. Přestože Mittererova hra má rysy komediální konverzačky, její téma je hlubší – je to příběh o dvou osaměle žijících seniorech, kteří si uvědomují, že stojí na sklonku života a s nostalgií hledí za léty svého mládí.

Fotografie z natáčení

Lit.: anonym (= Pekárek, Hynek?): Felix Mitterer: Pardál. In web ČRo 3 Vltava, 26. březen 2011 (článek). – Cit.: Premiéru hry rakouského dramatika Felixe Mitterera Pardál uvede Český rozhlas 3 – Vltava v sobotu 26. března ve 14.00 hodin. Její titul inspirovala stejnojmenná báseň, v níž básník Rainer Maria Rilke sugestivně popisuje rezignaci zvířete doživotně uvězněného v kleci. Přestože Mittererova hra má rysy komediální konverzačky, její téma je hlubší – je to příběh o dvou osaměle žijících seniorech, kteří si uvědomují, že stojí na sklonku života a s nostalgií hledí za léty svého mládí.

Jakkoli se může zdát, že křestní jméno Felix mohlo od počátku předurčovat úspěšnou životní dráhu jednoho z nejpopulárnějších rakouských dramatiků současnosti, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Mitterer se nenarodil pod šťastnou hvězdou. Jeho matka ho okamžitě po porodu dala k adopci. Vyrůstal pak v rodině námezdných čeledínů a odmalička byl zvyklý tvrdě pracovat na poli.

Rodina se však od většiny tyrolských sousedů něčím lišila: oba rodiče rádi četli a matka dokonce hrála ochotnické divadlo. Felix jako nadané dítě z chudých poměrů mohl studovat alespoň učitelský ústav, už tehdy však bylo jeho životním cílem stát se spisovatelem, a tak mu jeho vášeň k četbě a umění nedovolovala věnovat se dostatečně studiu. Ústav nedokončil a potom víc jak deset let pracoval na celním úřadě.

V roce 1970 stanice ORF sice odvysílala jeho rozhlasovou hru, ale trvalo ještě celých sedm let, než se mohl vydat na dráhu volného spisovatele. Od té doby publikoval přes třicet divadelních her a jako scénárista s úspěchem spolupracuje s rozhlasem, televizí a filmem.

Rozhlasoví posluchači měli možnost se s jeho dramatickou tvorbou seznámit poprvé v roce 2005, kdy Český rozhlas nastudoval rozhlasovou hru (později jím samotným přepracovanou pro jeviště a film) Zpověď. Rok předtím byla tato hra reagující na sexuální skandály v církvi oceněna nejvyšší cenou festivalu Prix Italia.

Další inscenaci Mittererovy hry natočila v pražském karlínském studiu režisérka Lída Engelová. Hra se jmenuje Pardál a její titul inspirovala stejnojmenná báseň, v níž básník Rainer Maria Rilke sugestivně popisuje rezignaci zvířete doživotně uvězněného v kleci. V hlavních rolích seniorů Marion a Muže beze jména, jež svede na začátku dohromady drobná dopravní nehoda, uslyšíte Blanku Bohdanovou a Josefa Somra.