Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Kateřina Rudčenková. Ukázka z knihy Noci, noci. Režie Michal Bureš.

Čtou Dita Vojnarová, Miroslav Hruška, Pavel Juřica a Martin Mňahončák.

Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2008.

František Němec. Soudnička.

Čte Jan Pivec.

Natočeno 1961 (?).

Pozn.: Co si představíte, když se řekne soudnička? Slovník říká, že jde o drobný literární útvar, kterým noviny referují o případech ze soudní síně. Její úkol je prostý, informativní. Co se ale stane, když se úkolu zhostí literárně nadaný novinář, jakým byl třeba František Němec? Soudnička se změní v uměleckou prózu, přežije prchavou aktuálnost novin a na stránkách knih přetrvá i desetiletí.
František Němec (nar. 1902, zemř. 1963) začínal jako básník, ale jeho sbírky ze začátku 20. let zavál čas. Byl soudním zpravodajem Tribuny, Lidových novin, Českého slova a dalších předválečných deníků. Ani Němcovy romány dnes nejsou příliš známé, Holátko Max (1922) či Alibi (1931), zato jeho soudničky patří dodnes k čtenářsky oblíbené četbě. Němec se vzdálil od běžného referování ze soudní síně, ze skutečných případů bral jen inspiraci a a soudničku rozvinul v osobitou humoristickou črtu či fejeton. Nejčastěji v nich líčí prostředí drobných lidí na rozhraní periférie, maloměšťáctví a podsvětí.
Kořeny soudničky sahají až ke kramářské písni. Němec tento žánr zpopularizoval a bylo jeho zásluhou, že se mu začali věnovat i další autoři: například Rudolf Těsnohlídek, Karel Poláček, Jan Drda a jiní. Pozdější variací soudničky bývaly svého času oblíbené písně „zpívajícího právníka“ Iva Jahelky. O soudničky se pokoušejí mnozí autoři i dnes, řadu jich najdeme třeba na internetovém portálu ministerstva vnitra České republiky. Potvrzují, že malá soudnička je jen zdánlivě nenáročný útvar. Teprve skutečný autor dokáže zadání využít a vytvořit nadčasové literární dílo.

František Němec. Soudnička. Miroslav Horníček.

Natočeno 1961 (?).

Pozn.: Co si představíte, když se řekne soudnička? Slovník říká, že jde o drobný literární útvar, kterým noviny referují o případech ze soudní síně. Její úkol je prostý, informativní. Co se ale stane, když se úkolu zhostí literárně nadaný novinář, jakým byl třeba František Němec? Soudnička se změní v uměleckou prózu, přežije prchavou aktuálnost novin a na stránkách knih přetrvá i desetiletí.
František Němec (nar. 1902, zemř. 1963) začínal jako básník, ale jeho sbírky ze začátku 20. let zavál čas. Byl soudním zpravodajem Tribuny, Lidových novin, Českého slova a dalších předválečných deníků. Ani Němcovy romány dnes nejsou příliš známé, Holátko Max (1922) či Alibi (1931), zato jeho soudničky patří dodnes k čtenářsky oblíbené četbě. Němec se vzdálil od běžného referování ze soudní síně, ze skutečných případů bral jen inspiraci a a soudničku rozvinul v osobitou humoristickou črtu či fejeton. Nejčastěji v nich líčí prostředí drobných lidí na rozhraní periférie, maloměšťáctví a podsvětí.
Kořeny soudničky sahají až ke kramářské písni. Němec tento žánr zpopularizoval a bylo jeho zásluhou, že se mu začali věnovat i další autoři: například Rudolf Těsnohlídek, Karel Poláček, Jan Drda a jiní. Pozdější variací soudničky bývaly svého času oblíbené písně „zpívajícího právníka“ Iva Jahelky. O soudničky se pokoušejí mnozí autoři i dnes, řadu jich najdeme třeba na internetovém portálu ministerstva vnitra České republiky. Potvrzují, že malá soudnička je jen zdánlivě nenáročný útvar. Teprve skutečný autor dokáže zadání využít a vytvořit nadčasové literární dílo.

František Němec. Soudnička. Čte František Filipovský.

Natočeno 1961 (?).

Pozn.: Co si představíte, když se řekne soudnička? Slovník říká, že jde o drobný literární útvar, kterým noviny referují o případech ze soudní síně. Její úkol je prostý, informativní. Co se ale stane, když se úkolu zhostí literárně nadaný novinář, jakým byl třeba František Němec? Soudnička se změní v uměleckou prózu, přežije prchavou aktuálnost novin a na stránkách knih přetrvá i desetiletí.
František Němec (nar. 1902, zemř. 1963) začínal jako básník, ale jeho sbírky ze začátku 20. let zavál čas. Byl soudním zpravodajem Tribuny, Lidových novin, Českého slova a dalších předválečných deníků. Ani Němcovy romány dnes nejsou příliš známé, Holátko Max (1922) či Alibi (1931), zato jeho soudničky patří dodnes k čtenářsky oblíbené četbě. Němec se vzdálil od běžného referování ze soudní síně, ze skutečných případů bral jen inspiraci a a soudničku rozvinul v osobitou humoristickou črtu či fejeton. Nejčastěji v nich líčí prostředí drobných lidí na rozhraní periférie, maloměšťáctví a podsvětí.
Kořeny soudničky sahají až ke kramářské písni. Němec tento žánr zpopularizoval a bylo jeho zásluhou, že se mu začali věnovat i další autoři: například Rudolf Těsnohlídek, Karel Poláček, Jan Drda a jiní. Pozdější variací soudničky bývaly svého času oblíbené písně „zpívajícího právníka“ Iva Jahelky. O soudničky se pokoušejí mnozí autoři i dnes, řadu jich najdeme třeba na internetovém portálu ministerstva vnitra České republiky. Potvrzují, že malá soudnička je jen zdánlivě nenáročný útvar. Teprve skutečný autor dokáže zadání využít a vytvořit nadčasové literární dílo.

Bohumil Hrabal. Povídka. Připravil Zdeněk Milt. Režie Věra Pražáková.

Čte Lubor Tokoš.

Nastudovala Ostrava v roce 1992. Premiéra (?) 11. 6. 1992 (Vltava, 15:00 h.). Repríza 12. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 0:30 h.; 30 min.) v cyklu Noční bibliotéka.

Lit.: Faltýnek, Vilém: Hrabalův Automat svět. In web ČRo, 15. 11. 2008 (anotace). – Cit.: Libeňská jídelna Automat Svět je těsně spjata s místopisem autobiografických próz Bohumila Hrabala. Dala název jedné z povídek a tím i souboru, který vyšel roku 1966 s doslovem Emanuela Frynty. Povídka se dočkala i filmového zpracování a v rozhlasovém studiu ji začátkem 90. let načetl herec Lubor Tokoš.
Libeňská jídelna Automat Svět je těsně spjata s místopisem autobiografických próz Bohumila Hrabala. Dala název jedné z povídek a tím i souboru, který vyšel roku 1966 s doslovem Emanuela Frynty. V té době už byl někdejší undergroundový spisovatel Bohumil Hrabal objeven oficiální literární scénou a měl za sebou i jeden z dílčích vrcholů své tvorby, novelu Taneční hodiny pro starší a pokročilé.
Povídku Automat svět proslavil už rok před knižním vydáním film Perličky na dně, v němž režiséři české nové vlny po svém zpracovali Hrabalovy povídky. Do postavy Výtvarníka v Automatu svět obsadila režisérka věra Chytilová Hrabalova přítele Vladimíra Boudníka, který byl skutečným předobrazem postavy.
V rozhlase bývá interpretem Hrabalových próz kromě jiných herec Radim Vašinka, který má k literatuře českého undergroundu 50. let blízko. Shodou okolností ale jak Taneční hodiny tak Automat svět načetl ostravský herec Lubor Tokoš. Taneční hodiny v jeho podání osvěžovaly vysílání Československého rozhlasu na jaře 1989 a nahrávka Automatu svět vznikla o tři roky později. Režii měla v roce 1992 Věra Pražáková.