Vladimír Uspenskij. Dramatizace a režie Richard Mihula. Odpovědný redaktor Jiří Šrámek.
Účinkují Josef Bek, Alois Švehlík, Petr Pelzer, Milan Neděla, Marcel Vašinka, Lubomír Lipský, Stanislav Šimek, Antonín Brtoun, Mirko Musil, Roman Hemala a další.
Natočeno v únoru 1987 ve studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1988 (1 LP; Su 11 0012-1811 G).
Jiří Kafka. Pohádka. Hudba Milan Baginský. Hraje Studiová skupina. Zvuk a mixáž Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota. Cover design Eva Šedivá, 1981. Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová. Režie Jiří Šrámek.
Osoby a obsazení: vypravěč (Eduard Cupák), Lucka (Helena Štáchová), Pašajda a chlapec (Blanka Zdichyncová), maminka Lucky (Dagmar Sedláčková), chlapcova maminka (Ivana Vondrovicová), starý pán (Jiří Mikota), cizinka (Zdenka Procházková), listonoška a ženský hlas (Jaroslava Drmlová), divadelní vrátný (Svatopluk Beneš) a čaroděj (Miloš Nedbal).
Nahráno 2.-3. června 1980 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v sérii Z knih Albatrosu v roce 1981 v edici Z knížek Albatrosu IV (1 LP, 1118 2859 G, 46 min.).
Výbor pohádek. Upravil Josef Komůrka.
Účinkují Blanka Bohdanová (1, 4), Václav Postránecký (2, 5), Růžena Merunková (3, 7), Vladimír Brabec (6, 8).
Vydal Panton v roce 1988 (3 SP). Reedice Panton v roce 1991 v edici Pohádky před spaním (1 MC, 811082).
Obsah: Čert a Káča (vypráví Blanka Bohdanová) – Smolíček (Václav Postránecký) – Sněhurka (Růžena Merunková) – Smrt Kmotřička (Blanka Bohdanová) – Otesánek (Václav Postránecký) – Honza se učí latinsky (Vladimír Brabec) – Zlatá rybka (Růžena Merunková) – Čertův mlýn (Vladimír Brabec).
Karel Jaromír Erben. Pohádka.
Vypráví Václav Vydra I.
Vydal Supraphon asi v roce 1951 (Supraphon, 33 ot/min.).
Lit.: Hajžmanová, Linda: Knihovna Václava Vydry. Praha: Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví, 2006 (diplomová práce; citace z dopisových ohlasů na přednes V. Vydry). – Cit.: (…) Milý mistře, poslouchal jsem v pondělí Vaši pohádku o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém a musím Vám říci, že jsem při tom ani nedýchal. Krásně jste nám ji dětem přednesl, jen co je pravda, a já vím, že i ostatní kluci z naší školy byli tou pohádkou nadšeni. Víte, když jste přišel k tomu, jak tomu černokněžníkovi praskla ta poslední obruč a on zařval, naskočila mi husí kůže. Prosím Vás tedy, mistře, předneste nám zase hodně brzy nějakou pěknou pohádku, já bych se na to velice tešil, jen kdybych věděl již předem, kdy budete vyprávět. Ještě jednou Vám děkuji i za naše kluky a moc Vás pozdravuji. Vladimír Frieb, žák III. A. tř. národní školy, Rychnov nad Kněžnou. (…)
Vybral a sestavil Vladimír Just. Zvuk, střih a mixáž Jiří Bartoš. Sleeve-note Vladimír Just, 1986. Cover design Iva Hüttnerová, 1986. Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Režie Tomáš Vondrovic.
Účinkují Václav Helšus, Luděk Richter, Luděk Vostárek, Karel Kerlický, Vít Šolle, Klarisa Benešová, Markéta Potužáková, Jarmila Kerlická, Petra Urbanová, Tomáš Dubec, Václav Lahodný. Ondřej Pavelka, Radka Fidlerová, Jiří Schmiedt, Petr Lepša, Zdeněk Dušek, Luboš Veselý, Eva Salzmannová, Ladislav Matějček a Lenka Machoninová.
Nahráno 7.-22. května 1985 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1986 (1 LP, supralong 1218 3806 X-G).
1. Václav Helšus: Hrobník dánský. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci (21:42). Účinkuje Václav Helšus.
2. Luděk Richter: Kichotání. Paraple (17:08). Variace na motivy románu Miguela de Cervantese y Saavedra Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Hudba a kytarový doprovod Václav Lahodný. Osoby a obsazení: principál (Luděk Richter), Sancho (Luděk Vostárek), Quijote (Karel Kerlický), Carasco (Vít Šolle). Dále hrají Klarisa Benešová, Markéta Potužáková, Jarmila Kerlická, Petra Urbanová, Tomáš Dubec, Václav Lahodný.
3. Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor. Divadlo na okraji (12:05). Přeložil Zdeněk Mahler. Hudba Miki Jelínek. 5. dějství, 1. a 8. výstup. Osoby a obsazení: hejtman (Ondřej Pavelka), hejtmanka (Radka Fiedlerová), Dobčinskij (Jiří Schmiedt), správce chudinského ústavu (Petr Lepša), Bobčinskij (Zdeněk Dušek), soudce (Luboš Veselý), Marja (Eva Salzmannová).
4. Johann Wolfgang Goethe: Faust. Divadlo na okraji (25:47). Překlad Olga Mašková. Hudba a klavírní doprovod Miki Jelínek. Osoby a obsazení: Faust (Ondřej Pavelka), Mefistofeles (Ladislav Matějček), Markétka (Lenka Machoninová). Dále hrají Radka Fiedlerová, Luboš Veselý, Eva Salzmannová. Obsah: 1. Úvodní monolog Fausta, 2. První dialog Fausta s Mefistofelem, 3. Čarodějnická kuchyně, 4. Setkání Fausta a Markétky, 5. Markétka v žaláři, 6. Bída, dluh, starost, strach, 7. Závěrečný monolog Fausta, 8. Chorus mysticus.
Pozn.: Současná tvorba malých scén, řekněme kabaretního či písničkářského typu, v jejímž znamení se nesly Ozvěny malých scén (1), reprezentovala pouze jeden vyhraněný pól spektra činnosti těchto divadel. Druhý pól tvoří tzv. divadla studiového typu, scény jevištní poetické stylizace, používající metaforu jako základního vyjadřovacího prostředku. I zde jsme chtěli zachovat výběrový klíč prvé desky: dát jednoznačně přednost souborům a jednotlivcům v širším diváckém ovědomí relativně nezavedeným, tedy těm, kteří by se, nebýt našich Ozvěn, jen tak na gramofonovou desku nedostali. Dále jsme eliminovali ty populární soubory, jejichž tvorba je rozrůzněna do tolika rozdílných typů (daných např. odlišnou poetikou jednotlivých režisérů), že by prezentací pouze jedné či dvou ukázek došlo k hrubému zkreslení celkového profilu (typickým příkladem budiž Divadlo na provázku, ale i Ha-divadlo, Studio Y aj.). Koncepce desky – klasikové na malé scéně – není volena náhodně. Návraty ke „klasice“ představují totiž jednu z nejtypičtějších tendencí malých scén sedmdesátých i osmdesátých let: jsou přirozenou reakcí na absenci kvalitních původních dramatických předloh, schopných položit si tzv. „velké“, podstatné a často i krajně nepříjemné otázky doby a člověka v ní. Navíc velké téma nejlépe nasvítí poetiky jednotlivých scén, a to na základě prostého zákona kontrastu: bílá na pozadí černé, „malé“ konfrontací s „velkým“.
A proto tedy začínáme hamletovský tématem (Hrobník dánský, 1982) v klaunském autorském přepisu dříve ypsilonského, nyní libereckého (divadlo F. X. Šaldy) protagonisty Václav Helšuse, jednoho z nejvýznamnějších herců, kteří kdy chodili po prknech malých scén. Tato ukázka je prakticky jediným spojovacím můstkem s Ozvěnami (1). A proto také tragikomické Kichotání (1983) režiséra, autora a loutkoherce Luďka Richtera z pražského amatérského souboru Paraple. Tato maximálně hravá, kolektivně rozverná inscenace pojednává o eticky závažných věcech, aktuálních až běda. A proto – do třetice – pražské Divadlo na okraji, kde na celé jedné straně desky si režisér Zdeněk Potužil a skladatel Miki Jelínek spolu s protagonisty souboru troufají na takové vysokohorské štíty evropské dramatiky, jaké představují Gogolův Revizor (1983) a Goethův Faust (1984). Zejména Goethovu dramatickou velebáseň inscenují v DNO ve zvukove originální hlasové orchestraci jako „hraniční kámen, na který je třeba alespoň jednou v životě zaútočit“ (Zdeněk Potužil). Jako hru o lopotném vytváření svobodného prostoru pro tvořivou práci. A především „u nás vůbec poprvé jako poezii, jako básnické dramatické dílo“ (překladatelka Olga Mašková. Vladimír Just
Vybral a sestavil Vladimír Just. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Zvuk, střih a mixáž Jiří Bartoš. Sleeve-note Vladimír Just, 1983. Cover design Iva Hütnerová, 1983. Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová. Režie Tomáš Vondrovic.
Účinkují Jiří Just, Vladimír Just, Josef Šimek, Jiří Opluštil, Luboš Unzeitig, Jiří Dědeček, Jan Burian, Jan Borna, Jaroslav Dušek a Václav Koubek.
Nahráno 8. a 9. září 1982 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1983 (1 LP, supralong 1218 0478 X-G).
Večerní přípravka na ráno. Bří Justové. Úryvky z her Ústřední půjčovna na ráno a Vata. Klavír Vladimír Just. Hovoří a zpívají Vladimír Just a Jiří Just. Obsah: 1. Úvod, 2. Výtvarnická (píseň), 3. Automobily (píseň), 4. Večerní přípravka na ráno. Dialog a dvě přednášky, 5. Koblihy koblihy (píseň).
Sdružení přátel mírného humoru Š.O.U. Josef Šimek, Jiří Opluštil, Luboš Unzeitig. Klavír a zpěv Jiří Opluštil. Hovoří Luboš Unzeitig (1, 3, 5) a Josef Šimek (3). Obsah: 1. Úvod, 2. Slavík (píseň), 3. Malý výlet do historie populární hudby, 4. Kdyby byl John Lennon z Moravy (píseň), 5. Poezie neznámého básníka, 6. Rolling Stones sú chasa tuze veselá (píseň).
Show na heslo. Jan Burian a Jiří Dědeček. Úryvek. Zpívají Jan Burian (2, 6) a Jiří Dědeček (3, 6). Klavír Jan Burian, kytara Jiří Dědeček. Hovoří Jan Burian a Jiří Dědeček. Obsah: 1. Úvod, 2. Rybí pláč (píseň), 3. Dialog, 4. Srdce (píseň), 5. Dialog, 6. Víno, ženy, zpěv (píseň).
Vizita. Jan Borna, Jaroslav Dušek. Harmonika a zpěv Václav Koubek. Hovoří Jan Borna a Jaroslav Dušek. Obsah: 1. Srslení aneb Jeden den Viléma Čmelíka (úryvek z textu divadelní hry), 2. Návštěva (píseň).
Erich Rudolf Raspe. Hudba T. Karganov. Instrumentální soubor řídí A. Kornejev. Režie B. Tiraspolkij.
Osoby a obsazení: baron Prášil (R. Pljatt), hrabě (V. Zubarev), kněžna (T. Peltcerova), kníže (A. Papanov), hraběnka (T. Icykovičova), markýz (S. Cejc), vikomt (S. Graždankin), sultán (V. Etušč).
Natočeno 1975 (28:23 a 23:27 min.).
Realizace alba Jiří Šrámek. Hudební režie dr. M. Slavický (O perníkové chaloupce). Zvuková režie Jiří Bartoš (1. – 3. deska) a ing. Adolf Řípa (4. deska). Střih a mixáž M. Kusák (1. – 3. deska) a Jiří Bartoš (4. deska).
Natočeno 1976. Vydal Supraphon v roce 1976 (Su 0 88 0534-37 dd).
1. deska
Rada rádce Bonifáce. Eva Josífková. Hudba Milan Baginský. Studiový orchestr řídí Milan Baginský. Režie M. Švarc.
Osoby a obsazení: vypravěč (Josef Patočka), král (Ladislav Pešek), Bonifác (J. Langmiler), první služebník (Ilja Prachař), druhý služebník (Zdeněk Dítě), posel (Miloš Rozhoň), matka (Jaroslava Drmlová), tovaryš (Roman Hemala), děda (J. Mikota), Majdalenka (Klára Jerneková), princezna (Jaroslava Pokorná), princ (Jan Novotný).
2.deska
Hurvínkův mořský vlk. Miloš Kirschner a V. Straka. Režie Jiří Šrámek.
Osoby a obsazení: Hurvínek, Spejbl (Miloš Kirschner), Mánička, bábinka (Helena Štáchová), kapitán (Josef Bláha), hlas (J. Mikota), hlasatelka (A. Kratochvílová). (more…)
Miloslav Disman
(Citováno z publikace Besedy o rozhlasové režii)
Moje cesta k rozhlasu byla zase zcela jiná. Možná, že začala už v mém předškolním věku, protože mně ještě vypravovala babička lidové pohádky pod petrolejovou lamou, a děda – snad poslední „ruční“ tkadlec v Bělé pod Bezdězem – zažil a uměl vyprávět mnoho roztodivných příběhů z cest s formany po venkovských „jarmarcích“. Proto dodnes věřím v sílu mluveného a slyšeného slova. Dříve než do školy mne přivedl táta – tylovský liboherec – na jeviště a mé mamince nestačil ani týden na vyčerpání repertoáru lidových písniček. Nákazy z vůně mastixu a líčidla jsem se už nikdy nezbavil a proto tak rád pracuji s herci, kteří milují děti!
Totiž děti – a tehdy sotva o dva tři roky mladší – se mi staly rovněž osudem a to přesně dnem 1.srpna 1918, kdy jsem jako studentík „založil“ svůj první (a protože mne to už nikdy neopustilo, vlastně i poslední) dětský soubor z českolipských dětí. Selští občané je pozvali, aby jim poskytli chléb a přátelství, bělští učitelé lekce rodné řeči – a já se stal spolu s kamarádem Pepčou „režisérem“ tajně připravovaného vlasteneckého vystoupení 1.září, tedy ještě „za Rakouska“. Tátové z nás měli velkou radost – a oplétačky s četníky, vystoupení nebylo hlášeno a moc se tam zdůrazňovalo, že „Jsem Čech a věřte..“ a „Slovan jsem..“!
Potkalo mne jedno štěstí, že jsem se nepotkal s oficielní pedagogikou a když mne rovnou od maturity pozvali do pohraničí učit děti, měl jsem jedinou oporu v tátovi, ve svých bývalých kantorech a ve „Studentském kroužku“ v Bělé. Velmi zhruba jsem jakž takž věděl, že je asi také nějaká psychologie a že jsou učebnice pedagogiky a didaktiky. (more…)
Karel Hynek Mácha. Hudba Jiří Berkovec, hraje smyčcové kvarteto: Jiří Ptáčník, Zdeněk Bažant, Karel Pojar a Josef Pražák. Dramaturg Rudolf Matys. Zvuk Marie Velebová. Záznam a střih Míla Jarolímková. Režie Miloslav Jareš.
Osoby a obsazení: vypravěč (Miroslav Doležal), vězeň (Václav Voska), ženský hlas (Marie Glázrová).
Natočeno 1961, konec natáčení 27. 4. 1961. Premiéra 1. 5. 1961 (21:00 h.). Repríza 1. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 6:00 h.).
Pozn.: Při poslechu Máchova Máje v režii Miloslava Jareše je možno dojít k přesvědčení (byť samozřejmě velmi subjektivnímu), že režisérův záměr se ubíral směrem realizovat Máj v pojetí skutečně máchovském, se všemi pozitivními i negativními znaky preromantismu, v pojetí nezatíženém moderními proměnami. V pojetí blízkém Máchovi jako básnické postavě v celém literárně historickém kontextu, jež jde směrem od obecnosti ke konkrétnosti. Zde je konfrontace s režisérovou výpovědí (je možné zde skutečně jisté styčné body posluchačského dojmu a režisérova záměru nalézt): „Úpravu textu jsem si dělal sám, a můj záměr byl asi tento: Máj prodělal už nejrůznější inscenační proměny, od tak složité hudebně recitační formy jakou ho dělal E. F. Burian, přes všelijaké přeromantičtělé pokusy až k melodramatickým nebo přímo hudebním zpracováním do kantátových forem apod. Já jsem měl velmi jednoduchý úmysl: vyjít zpětně z posledního zpěvu a tímto postupem postihnout celé dílo. Pro rozhlas jsem po dohodě s redaktorkou eliminoval intermezza, poněvadž ta by potřebovala patrně nějaký básnický přepis. Tam je totiž určitá básnická hodnota v tom, že se přímo citují interpreti těch kterých úseků: zda mluví vítr, hovoří mraky a podobně. Postihnout toto rozhlasově by znamenalo nějakou strašnou zvukomalbu, která by byla navíc ještě velice sporá. V rozdělení do hlasů jsem šel také pokud možno jednoduchou cestou; jediným ztotožněním je tam postava vypravěče, jedinou fiktivní postavou je vězeň (v obsazení Miroslav Doležal, Václav Voska – pozn. Ra). Jako další je tam ženský hlas (Marie Glázrová), který byl přibližné asi v poloze ženství, vlasti – šlo o to, aby byl v organickém spojení s textem, aby to nebylo jenom kvůli prostřídání hlasů. Hlavně mně však šlo o jednu věc: aby se v maximální míře uplatnila báseň, aby se uplatnilo samo básnické slovo. Obávám se totiž, že s Máchovým Májem je to tak: každý zná asi několik stránek prvního zpěvu a nanejvýš ještě kousek třetího zpěvu a tím to končí.“ (Miloslav Jareš) – z Besed o rozhlasové režii.
Powered by WordPress
