Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Kazimierz Orłoś. Četba na pokračování z novely současného polského spisovatele. Výběr a překlad Jiří Červenka. Účinkuje Ladislav Mrkvička. Režie Petr Mančal.

Premiéra (?) 29. 3. – 2. 4. 2008 (30min.)

Josef Váchal. Četba na pokračování z prózy výtvarníka a spisovatele, v níž zachytil vzpomínky na události ze svého nedobrovolného pobytu v Itálii v letech 1917 – 1918. Výběr a režie Petr Adler.

Účinkuje Ivan Řezáč.

Premiéra 31. 3. – 3. 4. 2008 (1 díl cca 30min.). Repríza 1. dílu 10. 3. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h).

Lit.: anonym: Josef Váchal: Malíř na frontě. In web ČRo 3 Vltava, březen 2016 (článek). – Cit.: Knihař, malíř, ilustrátor a řezbář Josef Váchal (1884-1969) byl na počátku 20. století v kontaktu s představiteli katolické moderny, později se nechával více inspirovat okultismem. V roce 1916 byl mobilizován, jeho vnucená aktivní účast na bojištích první světové války výrazně ovlivnila jeho budoucí tvorbu.

Z válečných zážitků vznikla kniha Malíř na frontě, v níž výtvarník a spisovatel zachytil vzpomínky na události ze svého nedobrovolného pobytu v Soči a v Itálii na rakousko-italské horské frontě v letech 1917-1918.

„…zůstali v úkrytech svých udušení jedovatým plynem. Čtyřspřeží psů vezoucích mléko, s vojínem při nich nalezeno postupujícími Austrijci druhého dne udušené v jedné z ulic; v silně vyklenuté místnosti seděl důstojník italský při psaní v strnulé pozici, jak ho zasáhl smrtící plyn, jimž Rakušáci doslova nepřítele vykouřili. V kaverně u Zagy nalezeni čtyři vojáci, s hlavami zabořenými do karet, jimiž právě hráli; v pavučině nad nimi vězel též nehybně plynem otrávený pavouk…“ (Otřesné líčení následků rakouského plynového útoku na italské frontě koncem listopadu 1917 pochází z válečných pamětí Josefa Váchala.)

Lit.: Nájemník, Václav: Josef Váchal: Mystik a umělec na italské frontě. In web ČRo, listopad 2014 (článek). – Cit.: …zůstali v úkrytech svých udušení jedovatým plynem. Čtyřspřeží psů vezoucích mléko, s vojínem při nich nalezeno postupujícími Austrijci druhého dne udušené v jedné z ulic; v silně vyklenuté místnosti seděl důstojník italský při psaní v strnulé pozici, jak ho zasáhl smrtící plyn, jimž Rakušáci doslova nepřítele vykouřili. V kaverně u Zagy nalezeni čtyři vojáci, s hlavami zabořenými do karet, jimiž právě hráli; v pavučině nad nimi vězel též nehybně plynem otrávený pavouk…

Otřesné líčení následků rakouského plynového útoku na italské frontě koncem listopadu 1917 pochází z válečných pamětí jednoho z nejoriginálnějších českých umělců dvacátého století – Josefa Váchala.

Neslavné začátky a slavné příbuzenstvo

Malíř, grafik, spisovatel a nevšední filozof pocházel z Milavče u Domažlic, ale jako nemanželské dítě se záhy s matkou přestěhoval do Velvar u Prahy a později do Písku. Učil se dobře, ale gymnázium nedokončil a vyučil se knihařem. Jeho strýcem byl malíř Mikoláš Aleš, který mladému Josefovi, u kterého se brzy projevily výtvarné sklony, občas pomáhal. Vedle výtvarného umění byla Váchalovou velkou láskou literatura a příroda a zabýval se též fotografií. Jeho životní podmínky nebyly před první světovou válkou růžové, což se mimo jiné projevovalo na jeho tělesné zdatnosti tak, že poměrně dlouho unikal vojenské službě.

Vítězné potýkání s vojnou a umění držeti hubu

Ačkoli o sobě Josef Váchal rád prohlašoval, že má dar předvídat velké dějinné události, atentát v Sarajevu ho překvapil. Podle vlastních vzpomínek sice zajásal nad smrtí následníka rakouského trůnu, kterého považoval za bigotního, ale nedal se strhnout k hlasitým projevům nadšení. Jak k tomu poznamenal, „byl to první krok a zkouška k umění držeti hubu později uprostřed udavačů.“ Zápal plic na podzim a celková slabost v prosinci prvního válečného roku ho před odvody nejprve uchránily. Následující rok v červnu už prošel, ale v srpnu se po pouhých čtyřech dnech služby pro bojovou neschopnost opět vrátil domů.

O výcviku a nahotinách

Ale rakouská vojenská mašinérie nakonec mnohovrstevnatého umělce přece jen dostala. V listopadu roku 1916 Váchal narukoval k 7. zeměbraneckému pluku do Plzně, s nímž se záhy přesunul k výcviku do Rumburku. Pobyt zde považoval hluboce intelektuálně založený umělec samozřejmě za ponižující: „Oblamovali nám těla a pitoměli nám mozky zupáci, ponejvíce německy hovořící.“ Ale brzo i zde našel cestu, jak se s nepřátelským prostředím vypořádat: „Mne chránilo umění: několik nahotin s důkladnými emblémy pohlaví získalo mi šarže cele.“

Z Vídně do ohně Sočských bitev

V lednu roku 1917 se Váchalovi podařilo změnit prostředí a společně s dalšími skoro třemi stovkami novopečených vojáků nastoupil k 3. zeměbraneckému dělostřeleckému pluku do Vídně. Služba ve vídeňském Arsenalu trvala asi měsíc, když byl po kratší epizodě v okolí slovinské Kraňské Hory poslán k obávané říčce Soči. Na frontové linii Váchal působil nejprve jako nosič mináže tj. stravy, ale brzo si jeho malířského umění všimli důstojníci, a tak měl dost času na malbu. Bylo mu souzeno prožít tu celkem sedm z dvanácti krvavých bitev na Soči. Křehký umělec nepevného zdraví se v té době několikrát objevil na marodce s nervovým šokem a také s těžkým zánětem v noze. Ostře vnímal utrpení nejen lidí, ale i zvířat a celé horské přírody. Zmínky o svých oblíbených psech a kočkách, ale také třeba o lasičce či mlokovi jsou častou náplní malířových úvah, které si pečlivě zapisuje.

Psaní a malování v rytmu děl

Je možná s podivem, že Váchal celou dobu svého pobytu na frontě v okolí hory Javoršček intenzivně pracoval, ale asi právě nelidské podmínky zvýšily jeho citlivost a potřebu uměleckého vyjádření. A nebylo to zdaleka vyjádření pouze výtvarné. Dokonce k tomu později sám dodává, že na vojně víc psal, než maloval. Během svého pobytu v kavernách a zákopech italské fronty vznikla celá řada básní, písní a kupletů, jimiž Váchal své válečné vzpomínky obohatil. Patrně největší Váchalovo válečné dílo je však dnes zakryté. Nachází se v kostele sv. Josefa v Soči. Váchal dostal po uzdravení své nemocné nohy rozkaz, aby tento kostel vyzdobil svými malbami. Dílo to muselo být nesmírně zajímavé, ale oku dnešního návštěvníka ho bohužel zakryla přemalba v roce 1943.

Dozorce vězněm a konec války

Na začátku roku 1918 se Váchal konečně dostal do Prahy na krátkou dovolenou, během které dokonce stihl svá válečná díla i vystavit u galeristy Rubeše. Už se však nevracel k Soči, ale o něco dál k říčce Piavě. Ještě na podzim roku 1917 se totiž rakouským oddílům posíleným o německé divize podařil průlom u Caporetta. Na Piavě pak boje probíhaly až do října 1918, kdy se zde rakouská armáda zhroutila. Váchal se v průběhu roku 1918 dostal na italské území, které mu v mnoha směrech učarovalo, o čemž se ve svých záznamech mnohokrát zmiňuje. Působil však dokonce i jako hlídač zajatců. Po útěku dvou z nich ale strávil šest dní ve vězení a byl opět poslán na frontu. Koncem května se díky pomoci polního kuráta dostal zpět do týlu k zásobovacímu oddílu 55. divize v Rasai. V říjnu pak konečně vyšla dovolená, z níž se už Josef Váchal díky konci války vracet nemusel.