Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Výprava Jiřího Kamena na Azorské ostrovy (Sao Miguel, Terceira, Faial a Pico). Imprese, rozhovory, zvuky, cestopisná črta Marka Twaina, pohádky O prasáčkovi a Svaté Heleně a písničky skupiny Madredeus, které komentuje Eva Melo, se odehrávají: – V přístavu Horta, kde kotvil kapitán Cook; – Ve vinici a v jícnu vyhaslé sopky; – v Peter’s Café Sport – jednom z deseti nejproslulejších barů na světě; – Na břehu ostrova Pico, kde žije „Malá černá“ – pes s českým jménem; – V galerii s obrázky na velrybích zubech a kostech; – Na místech s činnými sopkami, kde země vydechuje horkou páru, kde polévku uvaříte v zemi a kde život tudíž není nudný. Připravil Jiří Kamen.

Natočeno v roce 2006. Premiéra 14. 4.  2007 v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava (106 min.). Repríza 27. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 8:37 h) v cyklu v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.

Rozhlasové vzpomínky loutkáře, výtvarníka, dramaturga a pedagoga. Připravila Lenka Jaklová za spolupráce Vlada Príkazského. Technická spolupráce Štěpán Mašín.

Natočeno před rokem 2006. Vysíláno 6. 8. – 10. 8. 2007 (30min.).

Lit.: Pavlovský, Petr: Divadelní léto s rozhlasem. In Divadelní noviny 14/2007 (recenze). – Cit.: Od 6. 8. jsme v rámci téhož pořadu mohli poslouchat pouze pětidílné a bohužel už nerozhojnitelné paměti Jana Dvořáka (1925-2006), vysílané snad u příležitosti jeho nedožitých dvaaosmdesátin (14. 8.). S jednou z nejdůležitějších postav našeho poválečného loutkářství a divadelnictví vůbec je krátce před Dvořákovou smrtí natočila hradecká fonodokumentaristka Lenka Jaklová. Z hlediska rozhlasu tu byly přinejmenším dvě zaznamenáníhodná pozitivní specifika: sama do řeči ani jednou nevstoupila (ani případné pozdější vystřižení nebylo patrné); nijak také nebylo reflektováno autentické prostředí, ve kterém se točilo. Přesto jsme postupně poznali, že jde zřejmě o oblíbenou Dvořákovu dílnu na chalupě a že se sedí u stolu, na kterém leží pár předmětů od nádobí, přes nůž, až po brýle. Všechny tyto informace vyplynuly přirozeně z toku vyprávění a z gest, která je zřejmě doprovázela. Jan Dvořák byl z poslední generace loutkářských samouků, kteří se k řemeslu a posléze i k umění dostali bez standardního školení. Zato měl nesmírně múzické dětství a mládí (samotná vzpomínka na domácí iluzionistické výstupy babičky Rozálie by vydala na kabaretní skeč). K původnímu výtvarnému vzdělání i s výučním listem (Jablonec nad Ni- sou) přidal postup- ně nespočet dovedností, rozšiřovaných a uplatňovaných i v hodně nepříhodných podmínkách, např. založením maňáskářského souboru Ujo Maňas na vojně v Banské Bystrici. Jeho působení v Divadle S+H je celkem známé; důležité je ale, v čem sám viděl největší přínos pro další tvorbu: znovu a znovu sledoval geniální improvizační schopnosti Josefa Skupy; pochopil, že striktně vyžadovaná Stanislavského metoda se pro loutky skutečně nehodí, že daleko přínosnější bude návrat k české loutkářské tradici. Loutkařina, to je fantazie, převedená do rozpohybovaného předmětu. Jan Dvořák zastával snad všechny funkce, které jsou v profesionálním loutkářském souboru myslitelné. Přitom byl nesmírně skromný, téměř za každým odstavcem jsme slyšeli, že tam či onde byli jiní, kteří to či ono dovedli daleko líp. Snad. Ale byl především univerzální, a právě to z něj činilo nepřekonatelného pedagoga a posléze přímo demiurga v oblasti profesionální i amatérské. Měl nejenom obrovský dramaturgický čich, tolik důležitý v oboru, kde převažovalo autorské divadlo, ale především čich na lidi. Inspirátor a iniciátor stmelující party a soubory, který se sice z ředitelny DRAKu musel jako celoživotní nestraník po pár veleúspěšných letech stáhnout do dramaturgie, ale i odtamtud čile podněcoval, archivoval, psal, pracoval s amatéry, učil doma i v zahraničí. Málokdy člověka závěr memoárů zahřeje tak, jako když slyší slova skromné pýchy: loutkáři jsou i oba moji synové a daří se jim. Ano, Honzovi i Tomášovi se už léta opravdu daří, jablka nepadla daleko od stromu.