Lenka Tillichová. Původní rozhlasová hra o jednom ženském životě. Dramaturgie Michal Bureš. Scénická hudba Richard Mlynář. Zvuk, záznam a střih Zdeněk Slavotínek. Asistentka režie Jindřiška Zornová. Režie Antonín Přidal.
Osoby a obsazení: šestnáctiletá (Jana Nováková), dvaatřicetiletá (Olga Kaštická), pětačtyřicetiletá (Vlasta Hartlová), šedesátiletá (Ivana Koktová).
Nastudovala Olomouc v roce 2006 v cyklu Hry nové generace v rámci pořadu Čajovna. Premiéra 25. 3. 2007 (Vltava, 19.00-19.40 h; 19.40-20.00 h. – Beseda o rozhlasové hře Něha ve skříni; 60min.).
Lit.: Fiedlerová, Markéta: Co se našlo ve skříni. In webový magazín Rozrazil Online, březen 2007 (recenze). – Cit.: Že „hra mladé generace“ nemusí být jen efektní a povrchní, potvrdila vltavská Čajovna uvedením debutu Lenky Tillichové Něha ve skříni. Po Soumraku bodů, tvořící náplň poslední únorové Čajovny, to byla příjemná změna.
Vše začíná zavrzáním staré skříně, s nímž se otvírá nejen příběh jednoho ženského života, ale i celá, zvukově velmi decentní, inscenace. Svršky i svými sny se začíná prohrabovat šestnáctiletá Jana, k níž se postupně přidávají i její alter ega – Jana dvaatřicetiletá, pětačtyřicetiletá, šedesátiletá. Skříň představuje nejen úložnu šatů, které jednotlivé postavy nenásilně charakterizují (dětské oblečení, těhotenské šaty, učitelský kostým), ale také jakousi černou skříňku jednoho života, plnou snů, vzpomínek a tužeb.
Z ní čtyři ženské hlasy po kouscích vytahují slova, obrazy a společně skládají jeden jediný osud, viděný z odlišných časových perspektiv. Konfrontace současného vidění s tím, co si postava už prožila nebo co ji teprve čeká, vnáší do inscenace napětí a střet. A také odpovídá naší potřebě odhlédnout od své současné situace a zhodnotit ji z většího nadhledu. Jenže, jak se ukazuje, není to příliš možné.
Každá Jana, i když část jediné Jany, zůstává v každém okamžiku sama sebou – snící dívkou, ženou těhotnou s mužem nepříliš milovaným, stárnoucí učitelkou i šedesátnicí, která už na nic nečeká. Svébytnost a individualita postav je zdůrazněna i jejich odlišným jazykem a hereckým vyjádřením. Zatímco nejmladší Jana tvoří básnivé metafory spisovným jazykem, znějícím někdy až nepřirozeně, starším ženám se čistota jazyka začíná zakalovat a i způsob jejich vyjadřování je táhne víc k zemi. Jazyk tak slouží jako paralela k postupnému zreálňování vizí, s nimiž žena životem prochází.
Nahlížení jednoho osudu z různých časových perspektiv už ve svém základu předznamenává základní ladění inscenace – její vícevýznamovost. Posluchačova imaginace, uvažování i emocionální ponor do jednotlivých postav je podporován také režijní prací se zvukem. Pomocí něho jsme upamatováváni na jeden jediný prostor – onu skříň, která je vždy nějakým způsobem propojena se vzpomínkou na nějakého muže (Petr v ní byl zamknutý přes noc, Zbyňkovi spadla na nohy, Kája ji opravoval).
Skříň ale v souvislosti s postupujícím mapováním příběhů začíná fungovat i na hlubší symbolické rovině. Představuje místo, kde se téměř každá Jana ráda stulí, aby si pod kabáty poplakala nebo spřádala sny, v posluchači pak kontakt se skříní (ať zvukový nebo slovní) vyvolává pocit intimity a důvěrnosti. Navíc významy, jejichž nositelkou v jednotlivých příbězích skříň byla, se ke konci střetají a ve výsledku jsou tu nové, více vrstevnaté významy. (Na konci života nám stejně zbude jen skříň – naše vzpomínky a zážitky. Jediný bezpečný prostor je naše srdce, ale není naše uzavření do něho vlastně i pohřbením sebe sama?)
Inscenátoři nechávají posluchači prostor, aby v řadě myšlenek pokračoval po vlastní linii, jejich iniciativa končí nabídkou podnětných možností, pohledů, příběhů, zvuků a slov.
Hra o jedné ženě ve čtyřech ženách je silná svým zobrazením ženského vidění a prožívání. Koncentrace Jany (ať už je v kterémkoliv věku) na lásku, na potřebu blízkosti muže, pomíjí sice další rozměry života (o dcerce padne jen několik slov, stejně pominut je profesní život), ale je silnou výpovědí o nejhlubších ženských touhách. V tomto spočívá její největší působivost, kterou ostatní složky inscenace decentně podporují.
Lit.: Adámek, Jiří: Naděje na jiný rozhlas. In web A2 (A Dvojka) 43/2007 (článek). – Cit.: (…) Jiná studentka JAMU, Lenka Tillichová, vypráví v hříčce Něha ve skříni o imaginárním střetu různých podob jedné ženy v třech obdobích života. Zamilovaná dívka, osamělá žena a rezignovaná stařena si svěřují svůj pohled na dosavadní životní zkušenosti. Opět jsme tedy svědky rozpracování jednoduchého „modelu“, zase však nešťastně přepsychologizovaného a přecitlivělého. Autorce patrně chybějí životní zkušenosti odpovídající zvolené látce. Nejvíce ale zaráží, jak neuspokojivým způsobem využívá režisér Antonín Přidal práce se zvukovými efekty, rytmem a střihovostí. Povážlivý je i jeho sklon k lyrizování (úmorné vrzání skříně, kolem které se děj odehrává) a doslovování toho, co lze vyjádřit nepřímo rozhlasovými prostředky (jednotlivé hlasy by jistě mohly být odlišeny atmosférou a zvukovým zpracováním místo verbální proklamace, jež nepřináší nic než prostou informaci o tom, která z podob ústřední postavy má zrovna slovo). Přitom je Přidal, jak už bylo řečeno, jeden z důležitých iniciátorů celého cyklu Her nové generace!