Mia Münzerová Le Comte. Četba na pokračování ze vzpomínkové knihy malířky pocházející z pražské německé židovské patricijské rodiny. Překlad Miloš Tomasco. Připravila Helena Štěpanovská. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Jaroslava Adamová.
Natočeno v roce 2002 (1 díl cca 28 min.).
Pozn.: Kniha vzpomínek rodačky z pražské židovské rodiny, ve které barvitě líčí svůj odchod do nedobrovolné emigrace, útěk před Hitlerem, aniž v tragických chvílích ztrácí smysl pro humor, eleganci a vnitřní krásu. Na dětství a mládí v Praze vzpomíná bez nostalgie, vědoma si Kafkova poznání, že „tato matička má drápy“. (anotace)
Lit.: Chuchma, Josef: Jiný čas v pamětech staré dámy. In web Kultura IDnes, 6. 3. 2001 (článek). – Cit.: Kniha vzpomínek rodačky z pražské židovské rodiny, ve které barvitě líčí svůj odchod do nedobrovolné emigrace, útěk před Hitlerem, aniž v tragických chvílích ztrácí smysl pro humor, eleganci a vnitřní krásu. Na dětství a mládí v Praze vzpomíná bez nostalgie, vědoma si Kafkova poznání, že „tato matička má drápy“.
Výtvarnice Mia Münzerová Le Comte žije ve Spojených státech, ale pochází z pražské židovské rodiny – za oceán tuto ráznou ženu vyhnala druhá světová válka. Když dosáhla sedmdesátky, rozhodla se sepsat memoáry, v nichž by vylíčila pražskou etapu svého života a anabázi, která předcházela odjezdu do New Yorku, kam na lodi přibyla 13. ledna 1941. Paměti nazvané Stále sním o Praze vyšly nyní česky včetně obrazové přílohy, která shromažďuje několik černobílých fotografií autorky a její rodiny a osm reprodukcí autorčiných obrazů s námětem české metropole.
Tahle pražská rodačka – na svět přišla 15. března 1909 – není vytříbená stylistka a značný časový odstup i paměť jí už zkreslily obraz některých reálií. S tím však autorčin memoárový příspěvek k uchování vědomí, jak určité společenské kruhy žily v prvních čtyřech dekádách, nestojí ani nepadá a nemá cenu se na faktických posunech recenzentsky „točit“. Podstatný je duch téhle knihy. V prvé řadě ukazuje na velmi odlišné vnímání času, než je to dnešní: čas byl i v „tepající“ meziválečné metropoli, jíž Praha relativně byla, prožíván mnohem povlovněji, a měl-li člověk hmotné pohodlí, zabýval se svojí duší s důkladností, jež se nyní jeví až jako marnivá rozmazlenost – téměř každý nervový otřes hojil se několikatýdenními pobyty v odlehlých penzionech či léčebnách.
Otevřenost a hojnost času byla v bohatších kruzích spojena s hojností a otevřeností prostoru – nejen žitím v rozlehlých bytech, domech a palácích, nýbrž i v chápání Evropy jako kontinentu, který je „můj“ – kdy se samozřejmě přejíždí z místa na místo, ze země do země.
Jiným rysem memoárů Mii Münzerové Le Comte je ovšem podivuhodná věcnost, možná související s fatálním přijímáním zvratů a ran (v autorčině rodině, respektive ve vzpomínkách malířky, jsou trvale a v hojné míře přítomny nemoci a úmrtí, rychlá zhasínání osudů). Vedle tohoto obecnějšího dobového aspektu nese svůj díl na věcném vyznění knihy pisatelčina hédonická chuť žít a emancipovaná neochota nechat si mluvit do osobních záležitostí. Proto docela klidně napíše „Nikdy jsem nedokázala zalhat“ a o tři stránky dál líčí, jak jednomu z mužů, kteří se kolem ní točili, lhala. Neřekl bych ale, že takový postoj stojí na chladném kalkulu, nýbrž je projevem vůle a touhy přežít, reakcí na ohrožení, která doléhala na Miu Münzerovou Le Comte, její rodinu i národ (matka malířky zahynula v koncentráku).
A ještě další rovina svazku Stále sním o Praze stojí za pozornost: ta, v níž umělkyně americkému publiku zprostředkovává pražské a české zvyky i historické mezníky. Optika staré dámy je zábavná a užitečně „odtažitá“, poněvadž židovský živel koexistoval, ale nesplýval s českým prostředím. Jedna z charakteristik: „Buchty jsou takové české národní jídlo; dává se do nich droždí, jsou velké zhruba dva na dva palce a mohou se plnit mákem či švestkovým džemem zvaným povidla. Jsou výborné, ale je to zákusek spíš pro chudé lidi, protože jsou velmi syté.“
Nakonec malá poznámka o aktuálním knižním kontextu. „Považuji Kokoschku za svého nejdůležitějšího učitele,“ konstatuje Mia Münzerová Le Comte, jinak absolventka pražské Akademie výtvarných umění, žačka Maxe Švabinského. Rakušan Oskar Kokoschka (1886-1980) však ve svých pamětech – pod názvem Můj život je před pár týdny vydal brněnský Atlantis – o svoji obdivovatelku, s níž se stýkal, nezavadil slovem. Partii, v níž na straně 141 výtvarnice popisuje, jak v Nice v roce 1939 potkala malíře Rudolfa Kunderu s jeho šestnáctiletou milenkou Andrey, si pak lze v malířově podání přečíst v knize Ireny Jirků Randez-vous s Rudolfem Kunderou, již předloni vydalo jihlavské nakladatelství Listen.