Alois Jirásek. V pohádkovou svitu o 6 obrazech upravil Lubomír Poživil. Hudba Václav Felix. Hudební režie Libor Mathauser a Jan Vrána. Zvuková režie a mixáž Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota. Režie Lubomír Poživil.
Osoby a obsazení: mladá kněžna (Jaroslava Adamová), dvořan (Josef Bek), vrchní (František Filipovský), mlynář (Zdeněk Buchvaldek), jeho bába (Jarmila Kurandová), Hanička (Naďa Konvalinková), Zajíček (Viktor Preiss), Braha (Jaroslav Moučka), Zima (Jiří Bruder), Sejtko (Stanislav Fišer), Klásek (Josef Kemr), Klásková (Iva Janžurová), Michal, vodník (Jaroslav Kepka), Ivan vodník (Vladimír Šmeral), pan Franc (Dalimil Klapka), mušketýr (Oldřich Musil), Žan (Jindřich Rychtařík), Kroužilka (Karel Effa), pacholek (Vladimír Pospíšil).
Hraje České noneto; Václav Snítil (housle), Milan Heřmánek (viola), Rudolf Lojda (violoncello), Václav Fuka (kontrabas), Jiří Boušek (flétna), Jiří Krejčí (hoboj), Václav Kyzivát (klarinet), Jaroslav Řezáč (fagot), Arnošt Charvát (lesní roh).
Nahráno 6. října – 22. listopadu 1977 (slovo) a 2. – 7. února 1978 (hudba) v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1979 (3 LP, STEREO 1118 2651-53 G).
Pozn.: Lucerna je Jiráskova hra nejznámější, nejpopulárnější, divácky nejpřitažlivější. Někdy to tak bývá, že u obecenstva si vybojuje oblibu i slávu dílo, jež nepatří právě k nejlepším z celku tvorby toho nebo onoho dramatika. Ale v případě Lucerny to neplatí. Tentokrát divácký vkus a zájem bezpečně určil a ocenil text, jenž v dramatickém díle Jiráskově zaujímá přední místo a jenž stejně tak tvoří jeden z pevných bodů našeho klasického dramatického dědictví. Pohádka od prvních okamžiků vzniku novodobé české dramatické tvorby – vedle her historických – v obrození patřila k žánrům, které nesly nesporně významné myšlenkové hodnoty a které právě tak nesporně měly svou oblibu u diváků. První vrchol tohoto typu tvorby známe: báchorky J. K.Tyla. Koncem 19. století znovu zájem o pohádku oživne. Jaroslav Kvapil píše Princeznu Pampelišku, Alois Jirásek Pana Johanesa a Lucernu. Oba navazují v základních principech na ono postavení a onen základní duch, jež si už v našem divadle pohádky získaly a jež právě tak výrazně upevnil Tyl. Jsou si vědomi toho, že pohádka má sice možnost být svrchovaně zábavnou a divácky úspěšnou – ale že neméně musí vypovídat cosi o současném světě, že musí mít své současné téma. Pro Tyla byla pohádka prostředkem, jímž na jeviště vystupoval český svět a znovu a znovu dokazoval své některé základní neotřesitelné kvality – především sílu lásky k vlasti. Jaroslav Kvapil – ovlivněn silně symbolismem – se pokusil pohádkou dokázat, že krás není pro tento svět. Alois Jirásek obě tyto tendence a oba tyto proudy spojuje. Jisté modernizující symbolické proměny pohádky jsou u něho jistě patrné. I pro něho je pohádka kromě jiného možností, jak objevovat nové významy věcí, jak běžně užívaným pojmům dávat jiný – výrazně současný – kontext, souvislost. V tomto smyslu nejde třeba v Lucerně jenom o lípu jako symbol češství, nepokořitelné síly českého lidu. I takový vodník Ivan-třeba – svou touhou po samotě, svým odporem k lidem jako by připomínal některé dobové otázky a problémy, k nimž se Jirásek vyjádřil svou hrou Samota. Ale na rozdíl od Kvapila, jemuž se také pohádkové téma doslova rozpadlo pod rukama, Jirásek tuto symboliku aktualizovaných přenesených významů stále zakotvuje v půdě nejreálnější:
v základních konfliktech a vztazích skutečnosti. Asi to už tolik nevnímáme, okouzleni krásou tak známých a vděčných postav hry, ale Lucerna je také – a možná především – velkým třídním konfliktem. V tu nádhernou letní noc uprostřed krásné české přírody neprobíhá jen komické hemžení postaviček ani jen zápas proti cizáckému panstvu. Jde o víc. O právo na důstojný život, o hrdost pracujícího člověka, o jeho svobodu a vskutku lidskou existenci.
I ten pokorný a prosící Zajíček nemůže jinak než se ve jménu všech těchto ideálů nakonec vzepřít, revoltovat, bojovat.
A tady se Lucerna dostává na půdu nejpevnější. Myšlenkově i dramaticky. Tady doslova voní člověkem, českou zemí, trvalou a stále se obrozující důvěrou v možnosti obyčejných lidí.
Jestliže režisér Lubomír Poživil ve své nahrávce Lucerny zvolil formy jakési pohádkové suity, která jde v hereckých prostředcích tradiční cestou, potom se vrátil právě k těmto hodnotám. Slovo a hudba se mu stávají rozhodujícími nositeli významů. Jiráskova řeč se tu klene s překvapivou mohutností, přesností, výrazností. Snad tu skoro prospěla nepřítomnost jeviště, kde vnímáme mnoho vizuálních vjemů, k nimž dává Lucerna příležitost. A kde už tolik nevnímáme účinek slova. Ted se k nám vrací – jadrné, napojené z dávných prahlubokých zdrojů, cílevědomě zaměřené k charakterizaci postav i sdělení myšlenky. Současné herectví a současná režie se tu potkává s tradicí. A objevují tuto tradici v její stále se obnovující schopnosti cosi vypovídat o našem životě i připomínat základy, jež leží pod všemi výboji našeho divadla. A nejen pod nimi. (anotace)
