Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pohádka. Jiří Voskovec a Jan Werich. Hudba Jaroslav Ježek. Hraje Ježkův jazz orchestr, řídí Brok. Rozhlasová úprava Karel Steklý a František Filipovský.

Účinkovali Jiří Voskovec, Jan Werich, Václav Trégl a další.

Premiéra 27. 3. 1935 (Praha I, 16:45 h.) v cyklu Divadlo pro mládež. Repríza 26. 2. 1936, záznam neexistuje.

Pozn.: Divadlo pro mládež „Děti kapitána Bublasa. Provedení i akustika znamenité. Obsazení aj. nehlášeno. Dobře znělo. Budil, Švabíková a Zíb vůbec neúčinkovali. Skončeno dříve o šest minut. (interní zpráva Radiojournalu).

Lit.: anonym: Děti kapitána Bublase. In Rozhlasová korespondence 1936 (25. 2. 1936) (zpráva). – Cit.: Pražští komikové v rozhlase Dnes v 16. 40 v divadle pro mládež uslyšíme Voskovce a Wericha, kteří pobaví i dospělé vtipnou groteskou „Děti kapitána Bublase“ doprovázenou neméně vtipnou hudbou Ježkovou.

Otakar Bystřina. Dramatizace Dalibor Chalupa. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Vysíláno živě, záznam neexistuje.

Pozn.: Bodrého dědečka Šelepu odnesou andělé do nebe, aby mohl prozkoumat, zda je pravda, co káže o nebi tovačovský farář. Ten popisoval nebe z perníku, tvarohu, másla a knedlíků. Šelepa projde nebe hanácké, valašské, slovácké; tančí se tam a zpívá, ale dobré jídlo žádné. Po stu letech se z nebe vrátí do rodných Věrovan a dělá „obecnímu véboru“ jenom potíže. Nové nastudování vzniklo v roce 2007.

Jiří Mahen. Dramatizace F. Novotný. Režie Josef Bezdíček

Nastudovalo Brno v roce 1939. Premiéra 6. 11. 1939 (Brno),  záznam neexistuje.

Lit.: -Ch- (Chalupa, Dalibor): Jiří Mahen a rozhlas. K provedení jeho dramatisovaného románu Nejlepší dobrodružství. In Náš rozhlas 45/1939, s. 4 (článek).

Vilém Mrštík. Dramatizace Raimund Habřina. Hudba Otakar Jeremiáš. Režie Václav Sommer. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Osoby: Vypravěč — Jiří Jordán — hlas Prahy — Hégr — Klára — Berta — otec —matka — sestra — lékař — ošetřovatelka — neznámý — hlasy. — Dějiště: Praha a Brno let osmdesátých.

Premiéra 26. 10. 1939 (Praha, 20:20 – 21:20 h.), záznam neexistuje.

Lit.: X: Novinky původní rozhlasové dramatiky. In Náš rozhlas, 35/1939, s. 5 (článek).

Lit.: anonym: K dramatickému pořadu týdne. In Náš rozhlas 43/1939, s. 5 – 6 (článek). – Cit.: K dramatickému poradu týdne v životě i tvorbě Julia Zeyera hrálo drama roli závažnou a trpkou: jsou doklady toho, že básník na smrtelném loži přiznal, že divadlo bylo jeho nešťastnou láskou a že osud mu odepřel právě ty vavříny scénické, po nichž tolik toužil. I Vrchlický stěžovával si na dramaturgii Národního divadla éry Šubertovy, vytýkal, že nemá pochopení pro drama básnické, ale zatím co autor „Noci na Karlštejně“ uměl se alespoň poněkud přizpůsobit vkusu doby, hrdý autor „Radúze a Mahuleny“ odmítl jakýkoliv kompromis, zřekl se, byť s bolestí, potlesku a dal přednost přímému, volnému projevu básnickému. Přes všechny důkazy, jež přinášela díla nových směrů, trval Zeyer na svém přesvědčení, že „drama především jest básní“, že „má zaznít sálem a doznít jako akord lyry, buď mohutný, buď jímavý, nebo třeba rozjařující…“ Z těch dramat, jež jeví převážný sklon k básnické epice, prokládané lyrickými pasážemi, patří i „L i b u š i n h n ě v“, dílo charakterisované Zeyerem jako bohatýrská komedie. Jestliže básník začlenil svou dramatickou báseň „Rimoni“ do „Románu o věrném přátelství Amise a Amila“ a svou komedii „Blanka“ mezi básně epické, měla by zmíněná bohatýrská komedie větší oprávnění v cyklu „Vyšehrad“, než mezi dramatickými díly. Nejde tu o dramatické dílo v pravém slova smyslu, nýbrž o epickou báseň, tlumočenou několika hlasy ve formě dramatické, a konflikt, na němž skladba je postavena, nemá dramatický vzruch. Zeyer vcítil se do atmosféry báje a s básnickým taktem dotýkal se jemného přediva, aby nikde je neporušil.

Intrika, již osudová démonická Zvratka, snažící se o rozklad rodu Kroková, neuvádí v dramatické napětí, nevzedme hladinu díla, jen zčeří děj, který musí dospět ke kladnému závěru: k Libušinu vítězství. Ne drama, báseň je „Libušin hněv“, kde zaujme krása verše, jeho slavnostně tichá a diskrétní melodie. Básnická krása díla vedla k zařádění opomíjené, zapomínané dramatické fantasie, jejíž provedení svěřeno Mil. Jarešovi (Praha, 23. října). Kdyby byl hledán nejvýmluvnější doklad prolínání se živlu českého s moravským, našlo by se dílo sotva přesvědčivější nad román Viléma Mrštlka — „Santa Lucia“, jehož motiv jako by byl předzvěstí osudu sama básníka, tak blízkého v nejednom zjevu ústřední postavě. Jako hrdina románu Jiří Jordán přichází rovněž do Prahy z Moravy a jako Vilému Mrštíkovi i tomuto stává se Praha milenkou, inspirující i ničící. Již v „Pohádce máje“ dal výraz své lásky k tomuto městu ústy Rišovými, a s vroucností tím větší vyzpovídává se z ní v „Santě Lucii“, jež arci stojí charakterově na opačném pólu: tam radostná historie lásky, zde chmurná historie zklamání, tam předmět lásky, bytost, zde chiméra. Ríša osvobodí se ze zajeti Prahy, Jiří umírá, rozmlouvaje s ní v horečkách a posledním dechem vyznávaje jí lásku, která jej, vášnivého milence, udolala. „Jako u Zoly Paříž,“ praví F. X. Šalda, jenž staví „Santu Lucii“ nejvýše z tvorby Mrštíkovy, „tak u Mrštíka Praha není pouhým útvarem hmotným, nýbrž bytostí osobní i mravní, živou a smyslnou milenkou, jež zardousí ve svém kamenné objetí naivního enthusiasta, nadšeného brněnského blouznivce, lákaného k ní všemi svými života lačnými nervy a smysly.“ Román moravského autora stává se nyní podkladem mladému moravskému autoru k rozhlasové hře. Jako u „Pohádky máje“ i tentokrát Rajmund Habřina nedramatisuje román Mrštíkův v tom smyslu, že by jednotlivé kapitoly převáděl ve formu dramatickou, nýbrž na jeho podkladě vytváří dílo nové, aniž se tím dotkl rušivě předlohy. Je to básnické přetvoření románového díla, razící osobitou formou rozhlasového útvaru, kde prvky dramatické, dialogické scény prolínají se s textem vypravěčovým a jindy zase s pasážemi ireálných hlasů, kde epika přechází v lyriku a próza ve verše a kde slovo co chvíli umlká, aby ponechalo umocnění hudbě, jež je tu organickou součástí, složkou, která je adekvátní partu mluvenému. Mrštíkův román bude proveden v rozhlasovém přebásněni Habřinové Václavem Sommerem (26. října Praha) (…).

Jindřich Plachta. Moderní pohádka. Dramatizace Miloslav Havel. Režie Josef Bezdíček.

Osoby: Pan domácí — pan Pučálka (Jindřich Plachta) — paní Pučálková — pan Karlovský — hlas bernardýna – babička — ředitel — ministr — rozhlasový reportér.

Natočeno 1941. Premiéra 27. 4. 1941 (Praha, 20:10 h.). Repríza 2. 6. 1941 (Praha, 17:10 – 18:30 h.).

Lit.: -ve-: Pučálkovic Amina. K dramatisaci románu Jindřicha Plachty. In Náš rozhlas 17/1941 (27. 4. 1941), s. 7 (článek). – Cit.: Jindřich Plachta není jenom známý herec, ale, což je méně známé, i spisovatel. Před deseti lety napsal humoristický román „PUČÁLKOVIC AMINA“, ,v němž líčí osudy rodiny pana vrchního poštovního tajemníka Pučálky od doby, když pan Pučálka našel s dětmi od cirkusu zapomenutého psíka, kterého přivedl k nemalé radosti své manželky domů. Tato nepatrná událost způsobila, že zanedlouho se stala jeho rodina středem pražské pozornosti a octla se ve víru osudových událostí, neboť jak se brzo ukázalo, Amina nebyla obyčejným psem, ale psem převelice zvláštním. Dosud nepatrný poštovní zaměstnanec se stává náhle slavným mužem, o němž píší noviny a rozhlas vysílá o něm reportáže. Pan Pučálka však není člověk stvořený pro takovou slávu a jeho prostá manželka tím méně. Události se ženou přes nebohou jejich rodinu nezadržitelně kupředu a byly by jistojistě tuto skromnou rodinu i vnitřně úplně rozvrátily, kdyby konec všechno přece jenom nenapravil a nepřinesl dokonce panu Pučálkovi skvělou a neuvěřitelnou kariéru. A to všechno zavinila Amina, štěňátko, nalezené na místě, kde ještě před chvilkou stál cirkus, psík, který nebyl obyčejným psem.

Plachtův román je napsán živě, lidovou řečí a přináší vedle ústředních nostav ještě řadu figurek podružných, ale neméně životných a vtipných. Dialog i psychologická kresba postav a prostředí je u Plachty dobře promyšlená, a třebaže jde o historku téměř neuvěřitelnou, přece v podání Plachtově zůstává kouzelnou a rozkošnou. Je opravdu škoda, že Plachta ve své spisovatelské činnosti vydáním tohoto jediného románku ustal, neboť má vzácný smysl pro humor nejen na jevišti a ve filmu, ale také, jak dokazuje Amina, i na papíře.

,,Pučálkovic Aminu“ nelze dramatisovat pro divadlo, jak posluchači sami poznají, hodila by se nejlépe jako námět pro kreslený film. Rozhlas uvádí Plachtův román jako reportážní hru v dramatické úpravě Miloslava Havla a režii Josefa Bezdíčka v neděli 27. dubna večer. V postavě Pučálky posluchači poznají autora Aminy — Jindřicha Plachtu, čímž představení bude ještě zajímavější.

Lit.: anonym: Veselohra, která zaujala. K 2. červnu 1941. In Náš rozhlas 21/1941 (24. 5. 1941), s. 8 (článek). – Cit.: Zábavný pořad vysílal nedávno veselohru, která byla napsána Miloslavem Havlem podle svěžího Plachtova humoristického románu „Pučálkovic Amina“. Je to příběh trochu ztřeštěný, úmyslně přehnaný a tento ráz bylo nutno zachovat, aby rozhlasová úprava jeho smysl vystihla. Režie byla svěřena zkušeným rukám J. Bezdíčka. Bylo zajímavé srovnávat posudky, kterých se po vysílání rozhlasu dostalo.

Většina jich byla příznivých. Hned od rána druhého dne zvonil telefon a nejrychlejší posluchači oznamovali svoje nadšení a žádali co nejdříve opakování hry. Pošta přinesla několik korespondenčních lístků s gratulacemi autorovi i účinkujícím a s přáním reprisy. „Upřímný dík“, psali ze Staré Boleslavi. „Bylo to velice pěkné a humorné — již dlouho nebylo nic tak zábavného. Prosíme o opakování . . .“ Tato žádost nebyla podpisována jednotlivcem: často byla přáním celé dílny nebo jiného hromadného poslechu.

Ale vkus je rozličný a povahy posluchačů rovněž. Nechybělo tedy v korespondenci ani hlasů záporných. Škoda jen, že nikdo z těch, kdo pronášeli výtku, se nedovedli podepsat, abychom je mohli upozornit na odlišná mínění jiných posluchačů, která by je snad přiměla k snášenlivosti a posluchačské kolegialitě. Byli to především „Žižkováci“, kteří asi byli dotčeni, že se příběh o štěněti, z něhož se stala žirafa, odehrává právě v žižkovské ulici. Jiná posluchačka se rozhořčuje, že paní Pučálková, choť vrchního tajemníka, byla příliš prostoduchá a volá: „Buďte opatrnější v užívání titulů. Manželky tajemníků pocházejí z řad intelektuálek, ba mají i maturitu.“ Přitom paní tajemníkovou můžeme ovšem ujistit, že smysl hry ležel opravdu jinde, než ve snaze zesměšnit třídu manželek vrchních tajemníků, ať už pocházejí z řad jakýchkoliv.

I v tisku jevil se ohlas vysílání rozdílným způsobem. „Je tu mnoho scén, jakoby pro rozhlas psaných“ píše Národní práce. „Rozhlasu se podařilo dát posluchačům dobrou zábavu“ čteme v „Praze v týdnu“. „I lidé, kteří nejsou rozenými smíšky, se otřásali srdečným smíchem“ konstatují Národní listy. Proti tomu referent A Zetu spokojen nebyl a významný český novinář v Českém slově věnoval hře sloupek, v němž srovnával toto vysílání s obsahy Lermontovova „Pečorina“, jehož právě četl; srovnání dopadlo ovšem v neprospěch naší humoresky.

Ale tak daleko nesahala jejich ctižádost. Veselohry, které vysílá rozhlas v zábavném pořadu, chtějí dát posluchačům dobrou náladu. Výběru i přípravě takových relací se věnuje velká péče; vždyť „Pučálkovic Amina“ byla svěřena do režie šéfrežiséru Jos. Bezdíčkovi. Pro duchovní potěšení a kulturní vyspění vysílá rozhlas hry jiné. Veselohry zábavného pořadu mají za účel rozptýlit a osvěžit. Tím lépe, když dají posluchačům opravdu dobrou zábavu.

Proto, že veselohra „Pučálkovic Amina“ se těšila takové pozornosti, zařazuje rozhlas, aby vyhověl četným žádostem, reprisu na den 2. června odpoledne. A jeho přáním je, aby i toto vysílání skončilo výsledkem, jak jej zaznamenal rozhlasový referent: „— a tak byl výsledkem názor mnoha posluchačů různých vrstev: „Tak jsme se už dávno nezasmáli“. A vzbudit veselý smích je velká zásluha.“