Vilém Mrštík. Dramatizace Raimund Habřina. Hudba Otakar Jeremiáš. Režie Václav Sommer. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Osoby: Vypravěč — Jiří Jordán — hlas Prahy — Hégr — Klára — Berta — otec —matka — sestra — lékař — ošetřovatelka — neznámý — hlasy. — Dějiště: Praha a Brno let osmdesátých.
Premiéra 26. 10. 1939 (Praha, 20:20 – 21:20 h.), záznam neexistuje.
Lit.: X: Novinky původní rozhlasové dramatiky. In Náš rozhlas, 35/1939, s. 5 (článek).
Lit.: anonym: K dramatickému pořadu týdne. In Náš rozhlas 43/1939, s. 5 – 6 (článek). – Cit.: K dramatickému poradu týdne v životě i tvorbě Julia Zeyera hrálo drama roli závažnou a trpkou: jsou doklady toho, že básník na smrtelném loži přiznal, že divadlo bylo jeho nešťastnou láskou a že osud mu odepřel právě ty vavříny scénické, po nichž tolik toužil. I Vrchlický stěžovával si na dramaturgii Národního divadla éry Šubertovy, vytýkal, že nemá pochopení pro drama básnické, ale zatím co autor „Noci na Karlštejně“ uměl se alespoň poněkud přizpůsobit vkusu doby, hrdý autor „Radúze a Mahuleny“ odmítl jakýkoliv kompromis, zřekl se, byť s bolestí, potlesku a dal přednost přímému, volnému projevu básnickému. Přes všechny důkazy, jež přinášela díla nových směrů, trval Zeyer na svém přesvědčení, že „drama především jest básní“, že „má zaznít sálem a doznít jako akord lyry, buď mohutný, buď jímavý, nebo třeba rozjařující…“ Z těch dramat, jež jeví převážný sklon k básnické epice, prokládané lyrickými pasážemi, patří i „L i b u š i n h n ě v“, dílo charakterisované Zeyerem jako bohatýrská komedie. Jestliže básník začlenil svou dramatickou báseň „Rimoni“ do „Románu o věrném přátelství Amise a Amila“ a svou komedii „Blanka“ mezi básně epické, měla by zmíněná bohatýrská komedie větší oprávnění v cyklu „Vyšehrad“, než mezi dramatickými díly. Nejde tu o dramatické dílo v pravém slova smyslu, nýbrž o epickou báseň, tlumočenou několika hlasy ve formě dramatické, a konflikt, na němž skladba je postavena, nemá dramatický vzruch. Zeyer vcítil se do atmosféry báje a s básnickým taktem dotýkal se jemného přediva, aby nikde je neporušil.
Intrika, již osudová démonická Zvratka, snažící se o rozklad rodu Kroková, neuvádí v dramatické napětí, nevzedme hladinu díla, jen zčeří děj, který musí dospět ke kladnému závěru: k Libušinu vítězství. Ne drama, báseň je „Libušin hněv“, kde zaujme krása verše, jeho slavnostně tichá a diskrétní melodie. Básnická krása díla vedla k zařádění opomíjené, zapomínané dramatické fantasie, jejíž provedení svěřeno Mil. Jarešovi (Praha, 23. října). Kdyby byl hledán nejvýmluvnější doklad prolínání se živlu českého s moravským, našlo by se dílo sotva přesvědčivější nad román Viléma Mrštlka — „Santa Lucia“, jehož motiv jako by byl předzvěstí osudu sama básníka, tak blízkého v nejednom zjevu ústřední postavě. Jako hrdina románu Jiří Jordán přichází rovněž do Prahy z Moravy a jako Vilému Mrštíkovi i tomuto stává se Praha milenkou, inspirující i ničící. Již v „Pohádce máje“ dal výraz své lásky k tomuto městu ústy Rišovými, a s vroucností tím větší vyzpovídává se z ní v „Santě Lucii“, jež arci stojí charakterově na opačném pólu: tam radostná historie lásky, zde chmurná historie zklamání, tam předmět lásky, bytost, zde chiméra. Ríša osvobodí se ze zajeti Prahy, Jiří umírá, rozmlouvaje s ní v horečkách a posledním dechem vyznávaje jí lásku, která jej, vášnivého milence, udolala. „Jako u Zoly Paříž,“ praví F. X. Šalda, jenž staví „Santu Lucii“ nejvýše z tvorby Mrštíkovy, „tak u Mrštíka Praha není pouhým útvarem hmotným, nýbrž bytostí osobní i mravní, živou a smyslnou milenkou, jež zardousí ve svém kamenné objetí naivního enthusiasta, nadšeného brněnského blouznivce, lákaného k ní všemi svými života lačnými nervy a smysly.“ Román moravského autora stává se nyní podkladem mladému moravskému autoru k rozhlasové hře. Jako u „Pohádky máje“ i tentokrát Rajmund Habřina nedramatisuje román Mrštíkův v tom smyslu, že by jednotlivé kapitoly převáděl ve formu dramatickou, nýbrž na jeho podkladě vytváří dílo nové, aniž se tím dotkl rušivě předlohy. Je to básnické přetvoření románového díla, razící osobitou formou rozhlasového útvaru, kde prvky dramatické, dialogické scény prolínají se s textem vypravěčovým a jindy zase s pasážemi ireálných hlasů, kde epika přechází v lyriku a próza ve verše a kde slovo co chvíli umlká, aby ponechalo umocnění hudbě, jež je tu organickou součástí, složkou, která je adekvátní partu mluvenému. Mrštíkův román bude proveden v rozhlasovém přebásněni Habřinové Václavem Sommerem (26. října Praha) (…).