Natočeno 1972 (29 min.).
8. 6. 2006
Bela (1972)
Fryné, kurtizána athénská (Fryné, kurtizána aténska, 2005)
Humorně laděný příběh kurtizány, která se zbaví obvinění z ohrožení mravnosti a rouhání se proti bohům díky svému důvtipu i jiným ženským přednostem.
Dramaturg Štefan Timko, zvuk Peter Vaško. Režie Hana Makovická – Hajdová.
Účinkují Soňa Petrilová, Jozef Úradník, Igor Šabek, Michal Hudák, Peter Rašev a Igor Makovický.
Slovenský rozhlas 2005.
Bláznova samota (1993)
Epizody ze života spisovatele Augusta Strindberga. Pro rozhlas napsala Zuzana Jánska. Překlad Teodora Handzová-Chmelová. Dramaturg Ján Uličianský. Hudební dramaturg Lýgia Vojtková. Technická spolupráce Peter Daniška a Milan Greguš. Režie Jaro Rihák.
Účinkují Marián Geišberg, Peter Šimun, Zita Furková, Marián Zedníkovič, Mária Landlová.
Nastudoval Slovenský rozhlas v roce 1993. Repríza 15. 2. 2021 (SRo Rádio Litera, 3:05 – 3:43 h.).
Balada o nevině (Balada o nevine, 1994)
František Juriga. Původní rozhlasová hra. Hudební dramaturgie Roman Žiaran. Zvuk Vladimír Mihálek. Dramaturgie Milan Frolo. Režie Igor Hrabinský.
V hlavní roli Peter Bzdúch.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 1994 (37 min.). Reprízy 30. 1. 2002, 22. 11. 2003.
Pozn.: Původní rozhlasová hra o osobní tragédii schopného a pracovitého muže, který se stane obětí vykonstruovaného procesu z 50. let proti tzv. třídním nepřátelům pri často násilné kolektivizaci zemědělství. Osobní tragédie tohoto podnikavého muže spočívá v poznání, že pro vlastní selhání doplatí na jeho zaváhání mnozí další nevinní. (anotace SRo)
Pozn.: Monodráma o metódach psychologického teroru v50. rokoch.
Hra je monodrámou rozprestierajúcou sa medzi mlčaním politického väzňa a rozprávaním jeho dozorcu. Medzi zlyhaním jedného a vinou druhého. Zatiaľ čo zmučený väzeň udá trinásť neznámych ľudí vo vykonštruovanom procese, dozorca svojou malichernou rečou plnou obvinení, výčitiek, poúčania a zastrašovania, doženie svojho zverenca k samovražde.
Klub podivuhodných živností (1990)
Gilbert Keith Chesterton. Dramatizace Jaro Rihák. Dramaturg Ján Uličianský. Hudební improvizace Víťazoslav Kubička. Mistr zvuku Peter Daniška. Technická spolupráce Milan Greguš. Režie Jaro Rihák.
Účinkují Milan Lasica, Július Satinský, Marián Labuda, Stanislav Dančiak, Pavol Mikulík, Ivan Romančík, Martin Huba, Peter Debnár, Dušan Blaškovič, Oľga Solárová, Juraj Predmerský, Ján Valentík, Ivan Krivosudský, Ivan Laca, Július Vašek, Vladimír Černý, Slavo Záhradník a Július Paluš.
Natočeno v Československém rozhlase v roce 1990 (43 min.). Česká premiéra 14. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h) v cyklu Repete a ČeskoSlovenský rok a rozhlasové výměny se Slovenským rozhlasem; 24. 7. 2021 (SRo Rádio Devín, 13:30 h.) k úmrtí M. Lasici.
7. 6. 2006
Trhan Kuba (2005)
Eugéne Le Roy. Překlad Jitka Míšková nebo Lumír Čivrný. Připravil Radek Veselý. Účinkuje Ladislav Mrkvička. Hudbu vybrala a režii má Hana Kofránková.
Natočeno 2005. Premiéra v pátek 19. 8. 2005 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:00 h.; 118 min.) v rámci prázdninového cyklu Pokračování za pět minut. Repríza 8. 7. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Pokračování za pět minut.
Lit.: (anonym): Eugéne Le Roy: Trhan Kuba. In web ČRo 13. 8. 2010 (anotace). – Cit.: Básník a prozaik Eugéne Le Roy (1836-1907) pocházel z kraje Dordogne. Byl přesvědčeným republikánem, opovrhoval měšťanstvem pro jeho konformismus. Roku 1854 vstoupil do armády, vojsko opustil r. 1860. Po návratu se stal výběrčím daní, díky čemuž se hodně pohyboval po celém departementu a vyslechl řadu lidských příběhů, které pak začleňoval do svých knih. Posléze se začal plně věnovat spisovatelské práci. Obdivoval Voltaira.
Trhana Kubu psal Le Roy v letech 1896-1897. Příběh chudého chlapce, který se stane sirotkem, vyústí v revoltu drobných rolníků proti šlechtě. Vyprávění začíná rokem 1815. Chlapec Jakub Ferral, zvaný též Trhan Kuba, přijde o otce, který zemře na galejích (zabil jednoho z lidí hraběte z Nansaku, který mu zastřelil psa). Brzy nato mu zemře i matka. Chlapec je ve svých devíti letech sirotkem. Ujme se jej farář Bonal ve Fanlaku, který ho naučí číst a psát, ale ani u dobrotivého faráře se Kuba nezbaví myšlenky na pomstu svých rodičů. Vyprávění končí jakousi novodobou selskou vzpourou, při níž lehne popelem zámek Herm zlého hraběte z Nansaku. Trhan Kuba je v příznivé politické situaci (probíhá právě revoluce r. 1830) u soudu zproštěn viny a osvobozen.
Krev není voda 1/18 (1992)
Josef Jedlička. Četba na pokračování z románové kroniky. Připravila Viola Fischerová. Režie Olga Valentová.
Účinkuje Rudolf Kvíz.
Repríza 1. dílu 15. 8. 2005 (ČRo 3 Vltava, 18:31 h.). Repríza 23. 7. – 9. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 1 díl cca 30min.) v cyklu ČeskoSlovenský rok.
Lit.: anonym: Četba na pokračování: Josef Jedlička – Krev není voda (1/18). In web ČRo 3 Vltava, 15. srpen 2005 (článek). – Cit.: Románová kronika Krev není voda není jen historií autorova a jeho hledání smyslu vlastní životní cesty, její záběr je mnohem širší. Klade znepokojivé otázky po smyslu lidského bytí a přináší pravdivý obraz české společnosti, jak se vyvíjela v uplynulém 20. století. 18dílnou četbu na pokračování natočila v roce 1992 Olga Valentová, účinkuje Rudof Kvíz.
Dělník, učitel, vychovatel, etnograf – mnoho profesí byl nucen vystřídat spisovatel a publicista Josef Jedlička (1927 – 1990), než ho politické poměry vyhnaly z vlasti. Před rokem 1968, kdy emigroval, spolupracoval také s Československým rozhlasem jako autor literárních pásem a rozhlasových her. Potom už rozhlasoví posluchači mohli jeho pořady lovit jen ze Svobodné Evropy, kde působil jako redaktor (mj. byl iniciátorem cyklu úvah Časové a nadčasové). „Z dvaceti let Jedličkovy činnosti ve Svobodné Evropě zbylo několik regálů textů rozhlasové žurnalistiky, dílo podléhající zákonům daného média, politické naléhavosti dne a samým svým principem vzdálené Jedličkově intelektuálně vypjaté literární a filozofické esejistice; přesto žurnalistické dílo imponující mimořádným kulturním rozhledem a myšlenkovou originalitou a hloubkou,“ říká jeho žena, básnířka Viola Fischerová. Pět z Jedličkových esejů o české národní povaze jsme vysílali letos v létě v dopoledním pořadu Psáno kurzivou. Začátkem 90. let jsme četli na pokračování z jeho románu Kde život náš je v půli se svou poutí. Tuto autobiografickou výpověď o životě příslušníků své generace v průmyslových severních Čechách v padesátých letech minulého století vydal Jedlička za krátkého období tání, v roce 1966. V nových politických poměrech, bohužel už po autorově smrti, vyšlo pak jeho stěžejní dílo, rodinná kronika Krev není voda. V roce 1992 z ní četbu na pokračování připravila Viola Fischerová, v režii Olgy Valentové účinkuje Rudolf Kvíz.
Paměti babičky Kavalírové 1/13 (1995, 2018)
Antonie Kavalírová. Komentář Josef Jan Frič. Připravil Jaroslav Pour. Režie Petr Adler.
Účinkují Antonie Hegerlíková a Karel Pospíšil.
Natočeno v roce 1995 (1 díl cca 28min.). Vydala Radiotéka, listopad 2018 (MP3, celková délka 5 hod. 49 min.).
Pozn.: Antonie Adlerová se v roce 1821 vdala za sklářského tovaryše Františka Kavalíra, který 15 let poté založil světoznámou sázavskou sklárnu. Antonie mu povila v rozmezí let 1821 až 1847 celkem 12 dětí, z nichž nejznámější je František, odsouzený roku 1851 původně k smrti provazem, a básnířka Anna, choť J. V. Friče.
Pozn. 2: Z nevšedních pamětí Antonie Adlerov. V roce 1821 se vdala za sklářského tovaryše Františka Kavalíra, který 15 let poté založil světoznámou sázavskou sklárnu… První věty se objevily v sešitu Antonie Kavalírové (neboli jak ona mu říkala v Památníku) 7. května roku 1859. Byla to sobota a tak jí dozajista vybyla nějaká ta chvilka času, aby ji vyplnila vzpomínáním a zapisováním. Jak často nad svůj sešit zasedala, to můžeme stěží tušit; vypadá to však, že psala celkem pilně – celou svou minulost vypsala během jednoho roku. Každopádně jí paměť sloužila výtečně? Nejdříve vzpomínala a rozmýšlela se, co je z jejího života hodné zaznamenání. Pouze jednou se během vyprávění vrátila k události, která se stala dříve, protože na ni zapomněla. Jeden z těchto vnuků, Josef Jan Frič, nám o jejím stylu zanechal svědectví: „Svůj památník sepisovala babička snad rok, snad dvě léta pilně den co den. Slýchal jsem o tom nejednou vyprávět. Sedávala v myšlenkách v besídce při řece u sázavského mlýna a psávala pak u stolku v hořejší ,seknici‘ s vyhlídkou na zámek a okolní kopce. Psala hned na ráz bez jedinké chyby.“ (Josef Veselý)
A proč se nemůžu smát (2004)
Václav Chochola. Tři příběhy ze sbírky Třísky do masa. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Aleš Procházka.
Natočilo studio Plzeň ČRo v roce 2004 (28 min.).
Pozn.: Sbírka povídek mladého autora Václava Chocholy (narodil se 9. ledna 1978 v Mladé Boleslavi.), studenta Literární akademie Josefa Škvoreckého. Jáchym Topol o jeho prózách napsal: „Povídky zobrazují existenci zhuštěnou na doraz, obyčejně je jejich středem výsek ze života hrdiny – pozorovatele: ať je činností popíjení v hospodě, pohřbívání nebo třeba pokus o sbírání borůvek, autorovi je to vždy záminkou, aby se pokusil dotknout toho nejpodstatnějšího ve vztazích mezi lidmi, jejich vzájemnosti. (…) A Chochola má v záloze ještě jednu prozaickou zbraň: humor, ironii, cit pro absurdno, úlevný chechot.“
Pantáta Janeček (2001)
Zdeněk Matěj Kuděj. Povídka uveřejněná v Právu lidu v roce 1926. Připravil Jiří Vondráček. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Jiří Štěpnička.
Natočeno v roce 2001 (18 min.). Repríza 14. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 2:30 h) v cyklu Noční bibliotéka; 25. 11. 2021 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.); 2. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h.).