Astrid Lindgrenová. Překlad Olga Kühnelová. Úprava textu Milena Nyklová. Dramatizace Helena Sýkorová. Hudba Petr Mandel a Alan Vitouš, řídí Jiří Váchal. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Karel Weinlich. Mastering CD Ivan Mikota.
Osoby a obsazení: vypravěč (Rudolf Hrušínský I.), Mattis, loupežnický náčelník (Petr Pelzer), Lovisa, jeho žena (Miroslava Slávka Hozová), Ronja, jejich dcera (Irena Jeřábková, členka DRDS), Birk, Borkův syn (Tomáš Longa), Plešek, starý Matysův loupežník (Josef Patočka), Vousáč, Matysův loupežník (Antonín Hardt), Větrnice (Yvetta Blanarovičová, Renée Nachtigallová, Marie Marešová), Borka, loupežnický náčelník (Jaroslav Konečný), Undisa, jeho žena (Květoslava Straková). Dále účinkují Jiří Samek, Ivan Gübel a Petr Pospíchal.
Natočeno 1989. Dokončeno 30. 9. 1989. Premiéra 16. 4. 1990 (Praha, 13:00 – 14:00 h.). Repríza 12. 11. 2006 (ČRo 2 Praha, 13:05 h.).
Vydal Supraphon 2. 9. 2016 (SU 6425-2).
Pozn.: Starý hrad na strmém kopci, obklopený kouzelným lesem, obývá rod loupežníků, vedený Mattisem a jeho ženou Lovisou. Jedné dramatické noci se Mattisovi a Lovise narodila dcerka Ronja. A právě tuto noc udeřil do hradu blesk a rozťal hrad průrvou na dvě poloviny.
Do druhé oddělené poloviny hradu se nastěhuje jiný rod loupežníků, vedený Borkem, který má s ženou Undisou syna Birka. Oba loupežnické rody se hluboce nenávidí. Birk a Ronja se však spřátelí a rozhodnou se změnit život všech ve vlídnou spolupráci. Tajemný les obývají pohádkové bytosti: skřítkové, šedivíci a čumbrci i divoké větrnice. Do tohoto kouzelného lesa se obě děti vydají bydlet samostatně v Medvědí jeskyni. S pomocí loupežníka Pleška, ale i pohádkových bytostí se nakonec dětem jejich přání vyplní.
Spolu s Pipi Dlouhou punčochou patří Ronja, dcera loupežníka, k nejoblíbenějším dětským knihám proslulé švédské autorky Astrid Lindgrenové.
Pro Český rozhlas nastudoval dramatizaci této pohádky v roce 1989 režisér Karel Weinlich s Rudolfem Hrušínským v roli vypravěče. Role Ronji a Birka svěřil dětským interpretům Ireně Jeřábkové a Tomáši Longovi. Mistrovsky zvládnutou atmosféru pohádkového světa divokých větrnic, čumbrků a šedivíků i nevázaného života loupežníků umocňuje dramatická hudba a klidný rozjímavý vypravěčský tón Rudolfa Hrušínského.
Dětští hrdinové Birk a Ronja vítězí nad nepřátelstvím dvou loupežnických rodů v pohádkovém lese, obývaném skřítky, šedivíky, čumbrky a větrnicemi! (anotace)
Lit.: anonym: Nedělní pohádka: Astrid Lindgrenová: Ronja, dcera loupežníka – 12.11. In web ČRo 2 Praha, listopad 2006 (anotace). – Cit.: Příběh švédské autorky Astrid Lindgrenové dnes čeká na malé i velké posluchače. Rozhlasová pohádková hra vypráví o tom, jak dvě děti svedly dohromady dva znepřátelené loupežnické rody. V nahrávce z roku 1990 účinkují Rudolf Hrušínský, Petr Pelzer, Slávka Hozová a děti z Dismanova rozhlasového dětského souboru.
Lit.: Pavlovský, Petr: Rádio. Klasika a „klasika“.Literární noviny, 32/2004 (recenze). – Masová média nás krmí nejrůznějšími pohádkami, ale pouze moučník podávaný na stanici Praha po nedělním obědě je ta vytoužená, vychutnávaná mladými i starými – jako ve slavné Kemrově scéně z filmu Na samotě u lesa (1976). Nedělní pohádka je stálice tak stálá, že má člověk pocit, jako by tu svítila odjakživa, už před zrodem našeho osmdesátiletého rozhlasu. Věkovitý žánr se spojil s vžitou tradicí v jeden z nejstarších cyklů dnešní české kultury. Dvaapadesát titulů do roka, to už je nějaká dramaturgická spotřeba, ale na druhé straně existuje archiv, který za ta desetiletí nashromáždil množství nahrávek v široké hodnotové škále.
Za více než půlstoletí jsem z něj už leccos slyšel a leccos si pamatuji, a tak, s dovolením, mohu být na tento žánr o poznání přísnější. Tak třeba letos se reprízovala inscenace klasiků 20. století, rozhlasového i literárního: v režii Karla Weinlicha jsme slyšeli inscenaci Ronja, dcera loupežníka, dramatizaci knihy Astrid Lindgrenové (H. Sýkorová, 1989). Hvězdné obsazení v čele s Rudolfem Hrušínským seniorem jako vypravěčem – to snad nemůže mít chybu? A přesto je tu, jak by snad řekl profesor Ivan Vyskočil, „etický vakl“, dramaturgický zádrhel, patrný zvláště s ohledem na žánr. Lupiči jako pozitivní postavy, to je – do jisté míry – možné u Schillera nebo u Máchy, ale v pohádce? Leda snad v legraci, jako je to u Karla Čapka v Loupežnické pohádce, ale i tam je ta pozitivita vlastně satirizována.
V rozhlasové Ronje… jsou dva dětští hrdinové, jejichž citový vztah, vzhledem k věku asi spíš kamarádský než milostný, vede k sjednocení urputně nepřátelských loupežnických tlup a usmíření náčelnických rodičů. Je tu sice zmínka, že lidem „berou věci bez jejich souhlasu“, a že „ti lidé pak nadávají nebo i pláčou“. Ale co je to platné, když ani v závěru se na tom nic nezmění. Ronja odešla z domova kvůli něčemu jinému a v pohádkovém happy endu se k milovaným rodičům se svým kamarádem opět vrací. Dětští hrdinové se ptají dospělých a po pravdě se dozvídají, že lupiči lidem ubližují, a to všem (výslovně je řečeno, že nepomáhají ani chudým). Děti samy pak sice neloupí, ale to je asi tak vše – nijak se kradeného neodříkají a oloupených nezastávají.
Vedle tohoto elementárního problému jsou některé nelogičnosti už maličkostmi. Desetileté dítě, které v životě nebylo mimo otcovský hrad, žadoní, aby mohlo jít na výlet do okolního divokého lesa. Po menším zdráhání mu to rodiče dovolí, ale překvapivě je nechají jít úplně samotné. Bodejť ne, když autor potřebuje, aby prožilo značná nebezpečenství. Jindy zase dává dívka kamarádovi pokyn, aby se odvázal z jejího řemenu, ačkoli on se na něj nikdy předtím nepřivázal a neměl k tomu ani důvod – jenom po něm šplhal. (Tvůrci si to zřejmě představovali v rámci technologie ŕ la horolezci.) Pohádka je prošpikována citovými výlevy dětskému myšlení zcela cizími a skutečným dětem v takto spisovně verbalizované podobě až trapnými. Dovedete si představit, jak si dvě dvanáctileté děti říkají „toto léto si uchováme v sobě a nikdy na ně nezapomeneme“ nebo podobnou zhůvěřilost? Nejde o tu nepravděpodobnost, jde o papírové šustění dialogu.
Nemohu si pomoci, ale výsledný dojem je kýč, maskovaný lyrikou a přehršlí strašidel pouze pro ornament. Není tu parodizující humor, jaký v souvislosti s loupežnickou látkou známe z K. Čapka, a není tu ani spolehlivá mravní ukotvenost pohádek klasických. Je tu jen infantilní variace na Romea a Julii, nepřesvědčivě problematizující vzájemný vztah otce a dcery, dceřina kamaráda k jejímu tatínkovi (v jednu chvíli je jeho rukojmím na teroristický způsob) a konečně všech jednajících postav k lidské společnosti vůbec.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Loupežnická holka uprostřed tajemného hvozdu. In Týdeník Rozhlas, březen 2017 (článek). – Dostupné také na Panáčkovi.
