Franz Kafka. Překlad Vladimír Kafka. Dramatizace Jan Vedral. Scénická hudba Milan Svoboda. Dramaturg Hynek Pekárek. Poznámka Hynek Pekárek a Jan Vedral, 2007. Režie Dimitrij Dudík.
Osoby a obsazení: K., zeměměřič (Vladimír Dlouhý), Artur a Jeremiáš, sluhové (Jiří Lábus), Frída (Vilma Cibulková), hostinská (Simona Stašová), Olga (Taťjana Medvecká), hostinští (Václav Vydra III. a Pavel Landovský), Barnabáš (Jaromír Dulava), učitel (Jan Hartl), Bruncvík (Jaroslav Kepka), starosta (Tomáš Töpfer), Mici (Tereza Bebarová), Černý (Tobiáš Vacek), kočí (Zdeněk Maryška), Momus (Ladislav Potměšil), Bürgel (Arnošt Goldflam), Gíza (Nela Boudová), Pepina (Klára Sedláčková), Erlanger (Jaroslav Achab Haidler) a hlasatel (Tomáš Černý).
Premiéra 22. 4. 2006 (Vltava, 14:00 – 15:30 h.). Veřejný předpremiérový poslech 18. 4. v 18. hodin, Společnost Franze Kafky, Maiselova 15, Praha. Repríza 29. 6. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 22. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 30. 7. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Vydal Radioservis v roce 2007 v edici Zlatý fond Českého rozhlasu (1 CD, CR0367-2, 79:44).
Pozn.: Dramatizátor Jan Vedral upravil Zámek i pro Divadlo na Vinohradech (v hlavních rolích Jiří Dvořák, Jaroslav Satoranský, Ladislav Frej. Režie Natália Deáková. Premiéra 2010).
Lit.: Hnilička, Přemysl: Kafka jako téma. In Týdeník Rozhlas 31/2013 (recenze). – Cit.: Ke 130. výročí narození spisovatele Franze Kafky připravila stanice Vltava hned celý kafkovský víkend. Již od pátečního večera (sic! – již od úterý vysílala Vltava v cyklu Půlnoc pásmo kratších Kafkových textů) bylo možno poslouchat pořady, které probíraly (a propíraly) osobnost, dílo i soukromí Franze Kafky ze všech stran. Jeho dílo bylo za těch málem sto let opatřeno mnoha nánosy různých ideologií a výkladů, takže je velmi náročné dopracovat se podstaty věcí – Kafka byl vykládán pomocí všech možných ismů, byl obdivován i zatracován. Recenzent si neodpustí citaci výroku Antonína Novotného, s níž přišel v doprovodném článku k cyklu Téma Kafka jeho dramaturg Jiří Kamen: „Pokusil jsem se ho přečíst, ale přiznám otevřeně, že to vyžadovalo osobní sebezapření. (Imperialistům) byla dobrá Kafkova bezvýchodnost a pesimismus. Chtěli vzít mladé generaci Fučíka, jasný příklad moderního revolucionáře, a za něho dávali Kafku, jasný obraz rezignace vůči snahám KSČ dosáhnout co nejdříve socialismu.“ S trochou nadsázky lze ostatně říci, že Kafkův život je „probádán tak dokonale, že některé události jeho života se místo ve skutečnosti odehrály jen ve fantazii kafkologů“ (Jiří Kamen).
Uvedený citát zazněl v pořadu Páteční večer s vypovídajícím názvem Nemohu žít bez ní, a s ní také ne aneb Franz Kafka a ženy. Jiří Kamen jej natočil již v roce 2004 a věnuje se tématu velmi ožehavému. Výsledná materie svědčí o pečlivé četbě všech podstatných zdrojů (Kafkovy povídky, dopisy, vzpomínky současníků). Po celé dvě hodiny velmi jemně a vkusně balancuje na hraně mezi zájmem a bulvárem, k čemuž přispívá germanista a překladatel Josef Čermák, který ve svých promluvách uvádí na pravou míru i obecně rozšířené omyly a fámy. K dobrému dojmu pomáhá i hudební dramaturgie (hudba Leoše Janáčka) a úryvky z Kafkových dopisů v poučeném podání Jiřího Ornesta.
Kafkovské mytologii se věnoval i další pořad zařazený do víkendového cyklu Téma Kafka: Kafkovské legendy aneb Virtuózové fantazie (2003). Opět se tu setkáváme s Josefem Čermákem, tentokrát jako autorem celého pořadu. Postupně podrobně rozebírá jednotlivé mýty a fámy, které se kolem Kafky a jeho díla nashromáždily, a jedny po druhém je „odstřeluje“, včetně vzpomínek největšího kafkovského „mýtomana“, anarchisty Michala Mareše. Podrobně se věnuje především tvrzení, že Franz Kafka byl členem anarchistické skupiny. Do třetice se s Josefem Čermákem (a Jiřím Kamenem) posluchač setkal ve Víkendové příloze stanice Vltava v pořadu Kafkárna – O recepci Kafkova díla v Čechách.
V sobotním odpoledni zazněla repríza Kafkova Zámku (2006) v dramatizaci Jana Vedrala. Ten dokázal Kafkův román převést do dramatické formy přehledně, ale zároveň v ní zanechal zneklidňující motivy Kafkova díla. Inscenace je pozoruhodná režijně (Dimitrij Dudík) i herecky – především nutno zmínit Vladimíra Dlouhého (zeměměřič), Vilmu Cibulkovou (Frída) a Jiřího Lábuse ve dvojroli sluhů Artura a Jeremiáše. O dalších pořadech jen ve zkratce: zařazeno bylo několik Kafkových povídek v podání Jana Hartla, repríza literárního pořadu A já vůbec nemiluji tebe autorky Věry Koubové a především zpěvohra Gottfrieda von Einem Proces. Závěr kafkovského víkendu okořenila dramaturgie slovenským příspěvkem, a to pozoruhodnou dramatizací Kafkovy povídky V kárném táboře. Pod názvem V trestaneckej kolónii ji v roce 2006 natočil režisér Martin Kákoš a v roli Cestovatele vystoupil Richard Stanke. Inscenace obdržela několik ocenění včetně Prix Bohemia. Nešlo o první uvedení na Vltavě (česká premiéra proběhla již v roce 2008 v rámci Týdne slovenské kultury), přesto potěší, že se dramaturgie dokáže rozhlédnout kolem sebe. Nechť jí to vydrží.
Lit.: Pekárek, Hynek – Vedral, Jan – Dudík, Dimitrij: Franz Kafka – Zámek. In web ČRo, duben 2006 (článek). – Cit.: Román Franze Kafky Zámek patří mezi základní díla evropské literatury dvacátého století. Tajemný a absurdní příběh zeměměřiče Ká si nyní můžete poslechnout jako rozhlasovou hru.
Ve svém posledním románu Zámek líčí Franz Kafka svým strohým, až pedantickým stylem příběh zeměměřiče K., který jednoho večera přijde do cizí vesnice a snaží se získat povolení ke své práci od místní vrchnosti. Jeho nové a nové pokusy proniknout do zdejšího, tajemstvím opředeného Zámku a prolomit byrokratické překážky končí pokaždé nezdarem. K. se mezitím v nehostinném prostředí vesnice, kde je jako nezvaný cizinec pouze trpěn, „zabydluje“, přestože se cítí osamocen a ví, že nepatří ani sem, ani do Zámku..
Kafkův přítel a editor Max Brod si poznamenal do svého deníku, že mu Kafka četl začátek svého nedávno započatého románu 13. března roku 1922. Pro Kafku to byl rok osudově poznamenaný nemilosrdně postupující zhoubnou nemocí, jíž navíc provázely těžké nervové potíže. Nemoc ho ale paradoxně osvobozuje od nutnosti úřednického zaměstnání, které ho – jeho vlastními slovy – „nemůže nikdy strhnout, zato však může dočista rozvrátit“. V červenci téhož roku byl Kafka definitivně penzionován.
Můžeme tušit, že román Zámek, který odložil pravděpodobně již v srpnu 1922, psal Kafka v úzkostech z blízkosti smrti. Jakoby tomu nasvědčovalo i další Brodovo svědectví: Kafka chtěl ukončit svůj román scénou, v níž zeměměřič K. přijímá povolení žít a pracovat ve vsi na smrtelné posteli.
Román Zámek, „nejtajemnější a nejkrásnější ze všech Kafkových větších děl“ (Herman Hesse), zůstal stejně jako jeho předchozí romány Nezvěstný a Proces nedokončený. I tato neuzavřenost vedla později k tomu, že byl donekonečna vykládán a rozebírán. Zámek se dočkal výkladů mystických, náboženských, filosofických, sociologických. Pro Kafkovo dílo samo snad není tak důležité, že každý z interpretů tu vždy „vyčetl“ své téma.
Cennějším se zdá ztotožnění lidí různých světových názorů a postojů s příběhem zeměměřiče K., jenž se přes všechnu svoji „podivnost, grotesknost a absurditu“ tak neuvěřitelně podobal jejich zažitým situacím a životním pocitům.
Nová rozhlasová inscenace proslulého románu se pokouší již tolikrát interpretované dílo, převést z jazyka literatury do jazyka rozhlasového dramatu, tedy čtené učinit slyšeným. Přeji jejím tvůrcům, aby se jim podařilo totéž co Kafkovi v literatuře, aby stvořili dílo, k němuž se budou jeho posluchači znovu a znovu vracet, bez ohledu na to zda mají cestu ke svému Zámku před sebou, za sebou nebo v sobě.
Hynek Pekárek, dramaturg
Z poznámek režiséra :
– Josef K je ve světě Zámku natolik důležitý, za jak důležitého ho považují ostatní.
„Připadalo mi, že můj známý ve mně předpokládá něco, co ve mně sice není, co však mi v jeho očích zjednává úctu tím, že to ve mně předpokládá. dodává mi tím před lidmi jisté ceny, aniž bych si ji musel teprve dobývat.“
(Franz Kafka, Popis jednoho zápasu )
– Dynamika K.ova příběhu je statická,- čím více se snaží dostat k Zámku, tím více se možnost dostat se tam zmenšuje. Nebo spíše – tím lépe chápe nemožnost se tam skutečně dostat. K-ův pohyb směrem k zámku se děje uvnitř apriorní nemožnosti přiblížit se k němu (viz Čekání na Godota). Dalo by se říci paradoxně zpětný pohyb.
– Musíme vytvořit svou vlastní dynamiku a významové vrcholy v inscenaci, protože Kafkova dynamika tkví v jeho nedynamičnosti.
– Posluchačův svět Zámku musí vzniknout skrze svět K. – skrze jeho pocity. Musíme je zprostředkovat. Jen tak se tento svět stane reálným, jinak o jeho pravdivosti bude pochybovat. Najít spojité body s posluchačovou zkušeností, pocity. Archetypy a sny – vyhrocenost a pitoresknost. Posluchač musí uvěřit, že tento svět existuje.
Dimitrij Dudík, režisér
K Zámku
Nenabízím posluchačům dramatizaci slavného Kafkova Zámku. Už Josef Henke, autor a režisér první významné rozhlasové Kafkovské realizace, povídky Proměna, uvedl v ohlášení, že „rozhlasový tvar v próze rozeznal“. O totéž jsem se po třiceti letech pokusil s monumentálním – a nedopsaným – románem o zeměměřiči K. Totiž zaslechnout v něm rozhlasový tvar, příběh, ve kterém pochybami zmítaná lidská duše mluví, svěřuje se sluchu každému z nás. A mluví o našich úzkostech, nejistotách a trápení.
Ze Zámku ani nelze udělat klasicky chápané drama, protože zde neplatí známý výměr Zichovy Esteticky dramatického umění, že „postavy v situaci, která se jeví jako nadále neudržitelná, vespolně jednají.“ Kafka napsal český román o svých pocitech německy píšícího Žida v českém prostředí, a tak ani v „nadále neudržitelných situacích“ nejsou ti, kteří K. připadají jako nepochopitelní domorodci, jednání příliš nakloněni. Jako by si říkali: „Ještě tak jednáním způsobit nějakou změnu poměrů, ve kterých se dobře vyznáme. Že se v nich nevyzná cizinec – zeměměřič? Tím lépe pro nás, my u nás žádné cizince nepotřebujeme.“ A tak se K. zlobí, jedná, zuří, ponižuje se, prosí… ztrácí sílu… rezignuje. V sedmi starozákonních dnech děje se zeměměřič pokouší přetvořit svět zámku a podzámčí a sedmého dne… Odpočívá? Nedělá nic? Zemře vyčerpáním?
Rozeznal jsem v Kafkově románu rozhlasovou komedii, i proto je inscenace hojně obsazena komiky. Zaslechl jsem smích Franze Kafky, který ještě dnes doznívá v znovu oživených hospůdkách a kavárnách kolem Staroměstského náměstí v Praze, kam chodil na pivo. Není to český smích odpouštějící, útěšný a laskavý. Kafka byl občan Československa, nesmál se ale česky a smál se nebezpečně vizionářsky, ne jaksi bezpečně až tomu, co už nějak dopadlo.
Potřebujeme ještě i po dvou totalitách Kafkův německo židovský smích překládat?
Jan Vedral, scénárista
Ota Hofman. Hudba Jiří Malásek, Jiří Bažant, Vlastimil Hála. Orchestr FISYO řídí František Belfín. Spolupráce na textu a režie Jindřich Polák.