Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Karel VI. – Schwarzenberg, mezi fašismem, komunismem a demokracií. Připravil Martin C. Putna. Premiéra 5. 5. 2006 (120min.).

Inženýr Václav Sladký o pozoruhodných setkáních s Němci, Rusy, Američany i Vlasovci v květnu 1945 i o tom, jak si z kaťuše odpálili poslední výstřel 2. světové války v Evropě. Zajímal se a dobovými zvukovými dokumenty doplnil Karel Tejkal. (28min.)

Návraty po stopách zvuku. Připravil a uvádí Tomáš Černý.

Natočeno 2006 (30 min.). Repríza 4. 4. 2014 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h).

Lit.: Ježek, Michal: Děti pro Evropu – připomeňte si legendární expedici. In web ČRo Archiv, srpen 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Píše se 12. srpen 1990 a autobus dětí vyráží na cestu, kterou o několik století dříve projel Jiří z Poděbrad. Po jeho vzoru putují s mírovým poselstvím a pro většinu z nich to jsou vůbec první krůčky do svobodného světa. Na rozdíl od legendárního krále ale svoje dobrodružství natáčí do vysílání. Právě rozhlas totiž projekt zajišťuje – zejména pak autor myšlenky Miroslav Karas. Dnes vzpomíná už jako zahraniční zpravodaj České televize.

Co se vám po sedmadvaceti vybaví, nad všemi těmi fotkami z Německa, Francie, Beneluxu i severských zemí?

Některé momenty vidím, jako by to bylo včera. Jak jsme slavnostně odjížděli ze Staroměstského náměstí, jak nás čekala asi šest tisíc kilometrů dlouhá trasa, no a že jsme vyjížděli s perfektními dětmi. Bylo to vlastně vyvrcholení konkurzu, který pořádal Rozhlasový klub dětí – Domino, tj. pořad, který jsem tehdy moderoval.

Zájemců o cestu sedmi evropskými zeměmi, do Helsinek, bylo prý několik tisíc, jak jste vybrali dvaadvacetičlennou posádku?

Vyhlásili jsme: přihlaste si vy, kteří něco umíte. Protože my jsme chtěli v tom autobuse obsadit různé role, abychom ukázali, že se děti, naše mladá generace, se mají čím pochlubit. Vemte si, že bylo krátce po pádu komunismu, a my jsme se chtěli prezentovat ve světě, který se právě otevřel. Přihlásil se nám třeba kouzelník, dudák, tanečníci…

Na fotografiích jste často v hloučku dětí, setkáváte se s významnými osobnostmi. Natáčíte rozhovory a reportáže.

Reportáž z třítýdenní cesty jsme natáčeli denně. V Německu jsme se zastavili třeba u producenta v muzeu Mercedesu nebo třeba v hamburském přístavu. Ve francouzském Štrasburku jsme klepali na dveře Evropského parlamentu. Tady ta velká fotografie je ale už určitě z finských Helsinek − jsme na hlavní věži stadionu, kde vyhrál olympiádu československý běžec Emil Zátopek. Právě v Helsinkách byl cíl naší cesty, dovezli jsme tam obrázky dětí ze všech zemí, kterými jsme projížděli – právě tam byla v roce 1975 podepsána závěrečná deklarace Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Patrony vaší expedice byli manželé Tigridovi, kteří v Paříži vedli dlouhá léta exilový časopis Svědectví. „Děti jsou vynikající, máme radost,“ vzkázal vám Pavel Tigrid. Měl jste také radost celou cestu?

Víte, pro nás to byla úplně neznámá Evropa. Nezapomeňte, že do roku 1989 nemohly děti vycestovat, otevíraly se před nimi dveře, o nichž pouze slyšely doma v kuchyni od rodičů… Ale pozor, i řada z nás, kteří jsme cestu připravovali, jsme byli na Západě poprvé, i my jsme tu Evropu objevovali…

Jak jste to mohli vlastně uorganizovat, když jste se v rozhlase věnovali každý svým pořadům?

To se snad ani dneska nedá dneska vysvětlit… v době mailů, mobilů a tak dále… tehdy jsme mohli věci vyjednat jen přes telefon, maximálně fax… všechno bylo o důvěře lidí, protože s těmi kontaktními osobami ze zahraničí jsme se nikdy předtím neviděli. No a my jsme se scházeli po večerech a víkendech… neměli jsme žádnou agenturu, rozdělovali jsme si úkoly, včetně nákupu trajektů, hotelů… To byla obrovská vlna nadšení, cítili jsme podporu mnoha lidí, kteří nám pomáhali…

Byl to důsledek popřevratové euforie?

Byl. Já jsem si jistý, že dneska by to nešlo. Je jiný svět, jsou jiné děti, jsou jiní dospělí… Tehdy byl rok devadesát, otevřené hranice, nové vztahy, já si dokonce myslím, že kdybychom to dělali o dva, tři roky později, tak už by to nebylo tak krásné jako tehdy.

V té době vám nebylo ani třicet. Byla to dobrá praxe pro budoucího zahraničního zpravodaje rozhlasu i televize?

Mně bylo osmadvacet a řeknu vám, že jsem ještě netušil, že se stanu zpravodajem, přestože mě zahraniční tematika a politika vždy fascinovaly. Až v roce 1991 jsem přestoupil do služeb zahraniční redakce, tehdy ještě Československého rozhlasu a stal se zpravodajem v Polsku, a vůbec jsem netušil, že tuto profesi jednou budu dělat pro Českou televizi. Ale můžu říct, ano, i tato expedice byla možná jistou formou, startem do mé zahraniční profese…

Český král Jiří z Poděbrad zdůrazňoval, že se lidé vzájemně potřebují a musí žít v míru. Když se podíváte na myšlenku Dětí pro Evropu dnešníma očima − reportéra i z konfliktních oblastí − realizoval byste projekt znovu?

A víte, že jo… Asi ano, a to z několika důvodů. Jednak je to krásné rozhlasové téma, které se dá všelikými způsoby zpracovat. Dalším důvodem je, že Česká republika má v Evropě stále co ukázat. A nakonec, a tím jsem měl asi začít, dnes jsme součástí Evropy, ale ta se velmi výrazně změnila. Jinými slovy, myslím si, že jakékoliv poznávání, sbližování, nové známosti, nová forma komunikace vždy slouží! Je podle mě o hodně lepší navštěvovat se, seznamovat a hovořit, než se uzavírat do sebe a myslet si, že žiji v místě, které je pupkem světa.