Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Paulo Coelho. Hudba Zdeněk Zdeněk. Dramatizace, režie a produkce Jan Jiráň. Nahrávka a střih textu Martin Dušek (studio Svengali, 2002). Střih, hudební režie, mix, mastering Zdeněk Zdeněk. Zpěv Markéta Zdeňková. Všechny nástroje, aranžmá, zvukové efekty Zdeněk Zdeněk.

Osoby a obsazení: Vypravěč (Marek Eben), Santiago (David Novotný), otec (Jaroslav Satoranský), cikánka (Luba Skořepová), král (Josef Somr), pokladník (Jiří Stejskal), zloděj (Petr Vacek), sklenář (Jiří Lábus), Angličan (Ivan Trojan), velbloudář (Filip Tomsa), muž v oáze (Pavel Nový), Fátima (Dana Černá), kmenový vůdce (Soběslav Sejk), alchymista (Jiří Schmitzer), velitel (Petr Popelka), generál (Bronislav Poloczek), poušť (Květa Fialová), vítr (Martin Dejdar), slunce (Miroslav Vladyka), lupič (Roman Mrázik), 2. lupič (Martin Janouš), vůdce karavany (Vladimír Kratina). (more…)

Robert Fulghum. Knížka fejetonů o dnešním všedním světě, jehož středem prý je – lednička…

Čte Vladimír Čech.

KTN Praha, p1993. — 4 zvukové kazety : analog. — Nahráno živě.

Vydalo Tympanum v roce 2013 (1 CDmp3) v edici Načteno.

Lit.: Marky:  Audioknižní přešlap | Ach jo – RC. In web Marky Books, 15. 7. 2016 (recenze). – Cit.: (…) V této knížce najdete spoustu dalších úvah a povídek od světoznámého autora knihy Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.

„Těm nejkrásnějším věcem je třeba věřit, abyste je spatřili.“

Knížky Roberta Fulghuma čtu už nějaký pátek a zatím jsem nenarazila na jediné zklamání. Všechny jsou vtipné, trefné a donutí vás přemýšlet, ale nejsou všechny na jedno brdo. Zkrátka a dobře, tohle čtení by vás skutečně mělo bavit.

Každá kniha Roberta Fulghuma má svou linku provazující všechny úvahy, kterou ne vždycky odhalíte – ale pokud se vám to podaří, dostane knížka naráz úplně jiný význam. U Ach jo nám to autor trochu zjednodušuje nejen tím, že provazující aspekt je vlastně samotný název knihy, ale především vysvětlením této vazby hned na samotném začátku knihy, která tak bohužel ztrácí na kouzlu odhalování a objevování…

Ach jo se od ostatních knížek ve stylu psaní nijak neliší. Fulghum se na jejích stránkách opět překonává a posunuje úvahy na úplně jinou úroveň. Na autorovo psaní ovšem musíte mít náladu, abyste si ho užili. Je milé si třeba před spaním přečíst jednu dvě úvahy, ale číst celou knížku naráz nebo nedejbože se do ní pustit, když se vám vůbec nechce přemýšlet, vážně není dobrý nápad.

Nechodím se do ledničky jenom najíst. Taky přemýšlet. Všechno si to přebrat. A někdy myslím na jiné lidi, kteří jsou určitě právě teď ve své kuchyni na tom stejném místě co já a dělají přesně totéž – mají hlad jako já, žasnou jako já. Nikdy se nepotkáme. Nikdy nesvoláme žádný mezinárodní kongres. Žádná kuchyň není dost velká. Ale cosi nás pojí. Tvoříme tajný spolek Bratrstvo ledničky. Nějak se protloukáme a jakž takž to jde. A nakonec vlastně ani nejsme tak sami, jak si myslíme.

Ne všechny postřehy v této sbírce mě pochopitelně nadchly, ale v každé Fulghumově knížce se najde nějaká ta černá ovce, která mi nesedne. Možná to tak nemají všichni, ale občas zkrátka nemůžu s autorem souhlasit. A je to tak naprosto v pořádku. Čas od času Fulghum zkrátka ve svých textech utíká d původního tématu nebo ho překrucuje nějak, jak se vám to vůbec nelíbí. Ale to je taky správně…

Co mě ovšem tentokrát skutečně zklamalo, bylo poslechové podání knížky. Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká audiokniha tak nebavila a mátla. Má to jednoduchý důvod: hudební doprovod. Tedy vlastně nemá – žádný tam totiž nebyl. A tím, jak jsem si pletla pauzy mezi větami a pauzy mezi jednotlivými úvahami (ty totiž u Fulghuma nemají názvy), jsem se v audioknize naprosto ztratila. Musela jsem vždycky koukat na název a to mě brzy přestalo bavit, takže mě časem přestalo bavit i samotné poslouchání. Měla jsem chuť audioknihu zkrátka smazat z mobilu a knížku si přečíst v papírové podobě, což bych si bezpochyby užila mnohem víc.

České obálky všech Fulghumových knih se mi zdají takové nemastné neslané, ale v zahraničí to nevypadá o nic lépe. Kdybych je navrhovala já, na každou bych dala nějakou inteligentní a výstižnou fotografii – nejlépe aby spolu hřbety knih tvořily duhu… Ale já ty obálky nedělala.

Styl psaní Roberta Fulghuma se nemění – je pořád stejně vtipný, trefný a donutí vás přemýšlet, ačkoliv třeba občas nebudete souhlasit, nebo autor téma úvahy přetočí jakýmsi prapodivným a nelogickým směrem. Ach jo ale ztrácí část svého kouzla odhalením spojující linky jednotlivých úvah hned na začátku. Ještě víc u mě pak kniha poklesla v poslechovém podání, kde jsem se naprosto ztrácela a kvůli tomu mě audiokniha přestala bavit. I přes všechny jejich mouchy vám Fulghumovy knihy určitě mají co dát, ať už je vám patnáct nebo pětadevadesát. Určitě ne v audiopodobě a možná ne zrovna Ach jo, ale jinak vám je rozhodně doporučuji.

Humorné vyprávění o holčičce Áje a jejím velikém příteli. Rudolf Čechura. Hudba Petr Skoumal. Hraje Studiová skupina, dirigent Petr Skoumal. Improvizace Jiří Bartoš. Konečná zvuková úprava Martin Kusák. Výběr, sestava a produkce Jiří Tušl. Režie Jiří Šrámek.

Vypravuje Josef Dvořák.

Natočeno v letech 1980 (p1982) a 1985 (p1986). Vydal Supraphon v roce 1997 (1 CD, SU 5160-2 811, 1 MC, SU 5160-4 811, 61:59).

Obsah: Maxipes Fík – 1. Jak Ája k Fíkovi přišla (7:28), 2. Jak Fík konečně přestal růst (7:25), 3. Jak Fík závodil v Chuchli (6:33), 4. Jak Fík řídil auto (6:18), 5. Jak si Fík vyskákal medaili (7:54), Divoké sny Maxipsa Fíka – 6. Jak Fík soudcoval fotbal (10:19), 7. Jak Fík prožil vánoce (8:33), Maxipes Fík – 8. Jak se Fík stal kormidelníkem (7:28).