Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ephraim Kishon. Izraelská rozhlasová hra, odměněná Premio Italia 1960. Překlad Jan Makarius. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: dr. Kujbyševski (Josef Somr), Zigler (Josef Kemr). Dále účinkují Jiří Hálek, Ilja Prachař, Jan Faltýnek, Eva Klepáčová, Jiří Holý, Miloš Hlavica, Drahomíra Fialková, Jiří Knot, Jiří Lír, Miroslav Saic, Antonín Molčík, Ladislav Brothánek a Josef Červinka.

Natočeno 1991. Premiéra 20. 2. 1991 (Praha, 19:15 – 20:15 h.) v cyklu Týden izraelské kultury. Repríza 12. 2. 2006 (ČRo 2 Praha, 20:30 h.); 7. 11. 2020 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Lit.: Kamen, Jiří: Týden izraelské kultury. In Rozhlas 8/1991, s. 1 (článek).

Alexandr Sergejevič Puškin. Povídka klasika ruské literatury. Překlad Bohumil Mathesius. Dramaturgie Dagmar Jaklová. Režie Petr Adler.

Účinkují Věra Kubánková, Viktor Vrabec a Petr Svojtka.

Natočeno 1982. Premiéra 25. 12. 1982 (Vltava, 15:05 – 15:41 h.; 35 min.).

Mikrokomedie. Jiří a Olga Melíškovi. Režie Jan Fuchs.

Účinkují Pavel Nový a Petr Rychlý.

Natočeno 1999.

Alexandr Sergejevič Puškin. Překlad Otokar Fischer. Dramaturg Vlastimil Brtěk. Režie Stanislav Vyskočil.

Osoby a obsazení: Albert (Petr Štěpánek), Ivan, jeho sluha (Václav Sloup), lichvář (Antonín Hardt), baron (Miloš Nedbal), vévoda (Viktor Vrabec).

Natočeno 1980 (25 min.). Premiéra 14. 5. 1981 (Vltava).

Lit.: tom: V rozhlase. In Tvorba 20/1981 (20. 5. 1981), s. 23 (recenze).

Ludvík Kundera. Rozhlasová verze inscenace brněnského Státního (Mahenova) divadla. Rozhlasová úprava Jiřina Marešová. Hudba Jan Novák. Hraje Taneční orchestr Gustava Broma. Dramaturg Karel Tachovský. Divadelní režie Evžen Sokolovský st. Rozhlasová režie Bohdan Denk.

Osoby a obsazení: Zdeněk, malíř (Josef Karlík), Pepík, stolař (Josef Štefl), Jiří, filozof (Otakar Dadák), Rudolf, herec (Milan Vágner), Miloš, medik (Rudolf Krátký), Jaroušek, architekt (Zdeněk Kampf), theolog (Boleslav Roček), cestář (Štěpán Zemánek), dolmeč (Rudolf Jurda), holič (Rudolf Chromek), dívka ze snů (Dagmar Pistorová), Marie (Helena Kružíková), Jarmila (Viola Javůrková) Schulze, parťák (Karel Hospodský), Erna von Lützgendorf (Jana Kuršová), šansoniérka (Vlasta Fialová), suše komentující hlas (Olga Fialová).

Nastudovalo Brno 30. 7. 1962 (studio 6). Premiéra 30. 9. 1962 (Praha, 20:00 h.; 97 min.). Repríza 21. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Pozn.: Existuje také novější nastudování z roku 1990.

Lit.: anonym: Rozhlasová premiéra – Nedělní večery. Ludvík Kundera: Totální kuropění. Hra o jedné generaci. In Čs. rozhlas a televize 39/1962 (18. 9. 1962), s. 2 (článek). – Cit.: V neděli ve 20.00 na okruhu Praha a RPD uslyší posluchači poprvé rozhlasovou adaptací hry Ludvíka Kundery „Totální kuropění“. Kunderova hra má v soudobé dramatické tvorbě ojedinělé postavení a domníváme se, že by bylo zbytečné připojovat další rozbor k těm mnohým, které již byly napsány. Citujeme raději autora samotného: „Myslím, že existuje něco, co by bylo možno nazvat generačním balvanem: zážitek, který na člověka dolehl na rozhraní jinošství a mužství a který určuje barvu celých desítiletí ne-li celého života. Chce-li člověk volněji dýchat, chce-li se zbavit chmury, chce-li prozřít, musí tento balvan odvalit. Někdy to trvá hodně dlouho. Generačním balvanem mým a mnoha jiných českých lidí, narozených v roce 1920 a v letech přilehlých, byl takzvaný totaleinsatz — totální nasazení, jakási mírnější forma nucených prací. Nacisté s tím začali koncem roku 1942 a za rok dovezli z okupovaných území do říše na 6 miliónů lidí. Lekce, jichž se jim tam dostalo, smrštily se v onen balvan, o němž jsem mluvil. Odvaloval jsem jej bezmála dvacet let a zásluhu na tom, že jsem jej nakonec — alespoň pro sebe — odvalil, nemám ani tak já, nýbrž spíše německý básník Petr Huchel. Vyprávěl jsem mu své zážitky z totálního nasazení ve Špandavě u Berlína i zážitky svých kamarádů nasazených jinde, podotýkaje, že z toho hodlám v neurčitém budoucnu udělat román. Petr Huchel mě ale ihned začal přesvědčovat, že to je látka jako stvořená pro divadelní hru
a musil jsem mu dát ruku na to, že se ji pokusím napsat. Pokusil jsem se a výsledek tohoto pokusu v rozhlasové zkratce uslyšíte. Ti, kdo byli totálně nasazeni, budou mít jistě na tuto hru zvláštní měřítka. Chtěl bych je jenom poprosit, aby neulpívali na detailním srovnávání hry s vlastními zážitky, i když je to jistě lákavé: na různých místech to prostě bylo různé — a nic dalšího z toho neplyne. Důležitější je, jestli je ve hře vysloven ten základní pocit chlapců, kteří museli uprostřed „rajchu“ pracovat pro nepřítele a nemohli proti němu táhnout s puškou v ruce. Z toho pocitu už pak pro jejich další život plynulo jistě ledacos závažného: například vědomí, že se tam charaktery nejenom deformovaly, ale zároveň — a silněji — už formovaly.“

Lit.: Ochová, Sheila: Neúspěch s úspěchem. In Rudé právo. – Roč. 43 (1962), č. 274 (4. 10.), s. 5. (recenze rozhlasového ztvárnění Kunderovy hry).

Lit.: anonym: Ludvík Kundera: Totální kuropění. Hra o mnoha obrazech, s mnoha osobami a jedním jazzorchestrem. In web ČRo 3 Vltava, 21. březen 2020 (anotace). – Cit.:  Rozhlasovou verzí původně divadelní hry Totální kuropění si připomínáme sto let od narození Ludvíka Kundery. Hra o mnoha obrazech, s mnoha osobami a jedním jazzorchestrem, jak zní její podtitul, byla inspirována autorovou vlastní zkušeností z totálního nasazení za druhé světové války. V režii Evžena Sokolovského se představí celá řada významných hereckých osobností brněnské Mahenovy činohry šedesátých let.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Totální kuropění – předehra rozhlasové tvorby Ludvíka Kundery. In web Panáček v říši mluveného slova, 15. 8. 2005.

Lit.: -fl-: Divadlo před mikrofonem – jinak. In: Host do domu, roč. 9, čís. 8, s. 379. Cit.: „… Pravda, ten, kdo nezhlédl představení, nezíská z rozhlasového poslechu představu zcela přesnou, i když rozhlasový režisér B. Denk převzal brněnskou divadelní inscenaci do posledního herce; pro výrazný jevištní rukopis Evžena Sokolovského nemohl být totiž povětšině nalezen adekvátní výraz rozhlasový (pro příklad: skvěle vystavěný obraz zmateně proudících chodců na berlínském Alexander-Platzu nestačila nahradit běžná zvuková kulisa pouličního hluku ani z poloviny). Na druhé straně není ovšem na škodu, že se rozhlasová úprava vzdala „zrozhlasovění za každou cenu“; vždyť magnetofonový pásek zachová takto vcelku věrný – právě proto, že poněkud pasívní – záznam jedné z nejzajímavějších událostí v našem divadelnictví posledních let. (…) Tentokrát by snad bývalo bylo dokonce užitečné vzdát se rozhlasovosti skoro úplně a místo úpravy přinést výstižně komentovanou reportáží z divadelního představení (se škrty a vynecháním té či oné drsnosti, která z příjimače zazní drsně na druhou). Tedy: nahrávka Totálního kuropění není rozhodně ideální dílo rozhlasové dramatiky. Pozdravujeme však dramaturgii, která chce přijít za posluchačem raději s dílem pozoruhodným než s osvědčeným až příliš.“

Lit.: Stulírová, Markéta: Totální kuropění Ludvíka Kundery. Brno: FF MU, 2011 (bakalářská práce).

Euripides. Překlad Josef Topol. Filologická spolupráce na překladu Karel Hubka. Hudba Petr Skoumal. Dramaturg Jan Vedral. Spolupráce na rozhlasové režii Vladimír Tomeš. Režie Jan Kačer. Zkrácená verze Simona Vrbická.

Osoby a obsazení: Agamemnón, král v Argu, velitel řeckých vojsk (František Husák), Klytaiméstra, Agamemnonova choť (Jana Preissová), Ifigenie, Agamemnonova dcera (Simona Vrbická), Meneláos, král ve Spartě, Agamemnonův bratr (Jan Přeučil), Achilleus, vůdce Mirmidonů (Vladimír Dlouhý), stařec (Bořík Procházka), hlasatel (Jiří Bartoška), posel (Oldřich Vlach), sbor dívek (Helena Lehká, Michaela Mišková, Soňa Novotná, Jitka Vašutová, Eliška Vitanovská, Renata Becerrová a Eliška Sirová).

Natočeno 1987. Premiéra 14. 6. 1987 (Praha 19:15 – 21:17 h.; 119 min., zkrácená verze 86:04 min.). Repríza 29. 1. 2000 (Vltava, 14:30 h.); 30. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 25. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h., 119 min.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 26. 5. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) k úmrtí Jana Kačera.

Pozn: Hra je rozhlasovou rekonstrukcí představení pražského Divadla Na zábradlí. Pamětníci si jistě vzpomenou na velký úspěch této vynikající interpretace antického textu v překladu Evy Stehlíkové a režii Jana Kačera. A na skvostnou Janu Preissovou v roli královny Klytaimnéstry, matky, která se odmítá podřídit osudu i králi Agamemnonovi a obětovat svou dceru Ifigenii pro úspěch válečné výpravy proti Trójanům. Rozhlasová studiová rekonstrukce inscenace činohry Divadla na Zábradlí. Natočeno pro cyklus „Divadlo před mikrofonem“.

Lit.: dral (= Vedral, Jan): Ifigenie v Aulidě. In Rozhlas 22/1987 (18. 5. 1987), s. 4 (článek).

Lit.: Velíšek, Martin: SERIÁL. Letní kurz dějin českého divadla (slyšených rozhlasem). 8) Euripidés: Ifigenie v Aulidě. In web ČRo 3 Vltava, 25. srpen 2018 (článek). – Cit.: Studiová rekonstrukce pozoruhodného představení činohry Divadla Na zábradlí v Praze, které se kromě řady skvělých hereckých výkonů pyšní i překladem Josefa Topola. Poslouchejte on-line do 31. srpna 2018.

Pro inscenaci zvolili inscenátoři v čele s Janem Kačerem překlad Josefa Topola, který vzniknul v 80. letech minulého století za filologické spolupráce Karla Hubky. Do programu se tehdy Topolovo jméno nedostalo, ale překlad svou divadelní kvalitou otevřel této hře dveře na současnou scénu. Od jeho premiéry v roce 1984 byl použit v profesionálních i amatérských divadlech celkem devětkrát a jedenkrát v naší v rozhlasové rekonstrukci. Tu zařadil Jan Vedral do vysílání v roce 1987.

Hra v tomto překladu byla poprvé uvedena v roce 1984 v Divadle Na zábradlí v režii Jana Kačera. Ifigenie představovala člověka, který je ochoten se obětovat za vyšší ideály. V roce 1984 mladá herečka mluvila o tom, že existuje ještě něco důležitějšího, než jen vlastní zájmy, a to je třeba ideál svobody. Za tento ideál svobody bojovali studenti, když v roce 1989 šli proti policejním obuškům. Tyto okamžiky nás upozorňují na to, že člověk svou existencí ručí za víc, než jen za své pohodlí a za své blaho. Jan Vedral

Poslechněte si, co k inscenaci Eurípidovy Ifigenie v Aulidě řekl sám Josef Topol v Pátečním večeru, který stanice Vltava vysílala v dubnu 2015.

Divadlo Na zábradlí, léta sedmdesátá a osmdesátá

Na počátku sedmdesátých let se zdejší činohry ujal jako umělecký šéf Jaroslav Gillar. V několika inscenacích naznačil leccos zajímavého – a emigroval. Po něm se vedení ansámblu ujal režisér Jaroslav Chundela. Ne na dlouho – emigroval taky. Do čela souboru postoupil dosavadní dramaturg Karel Vondrášek – a do roka se nevrátil z cesty do Spolkové republiky Německo. Vladimír Vodička

… tak rekapituloval 70. léta ředitel divadla Vladimír Vodička v roce 1990. Aby zajistil uměleckou úroveň divadla v době, kdy většina tehdejších výrazných režisérských osobností byla diskriminována, zval k pohostinské spolupráci filmové režiséry tzv. české nové vlny, kteří nesměli pracovat na Barrandově – Herz, Menzel, Jireš, Kačer (kromě Ifigenie zde v roce 1985 inscenoval hru Rogera Vitraca Vlkodlak), Rajmont. Tlaku normalizace se ale divadlo podvolilo po dramaturgické stránce. Původně autorská scéna, která se za éry Vyskočila a v další podobě za éry Grossmana programově hlásila k divadlu společenského apelu, začala uvádět tzv. klasický repertoár.

K pozitivnímu obratu došlo až s příchodem dalšího režimem diskriminovaného filmového režiséra Evalda Schorma. Ačkoliv zůstal jen externím spolupracovníkem divadla, podařilo se mu v letech 1976-1987 vytvořit další éru, která se nesmazatelně vryla do historie divadla. Divácký zájem přitahovala i řada vynikajících hereckých osobností, např. Jana Preissová (tehdy Drchalová), Oldřich Vlach, Václav Sloup, angažmá přijal Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček či Ladislav Mrkvička a další.

Na konci 80. let došlo díky postupnému politickému uvolňování k návratu některých dosud „zakázaných“ osobností. Do DNz přišel dramatik a dramaturg Karel Steigerwald, který zde v roce 1988 uvedl svoji – devět let zakazovanou – Tatarskou pouť. V roce 1989 se vrátil i režisér Jan Grossman, který v roce 1991 nakrátko vystřídal Vladimíra Vodičku po jeho neuvěřitelných 33 letech ve funkci ředitele. Jan Grossman zemřel náhle v roce 1993.
(Zdroj: Historie a současnost Divadla Na zábradlí)

Helena Sýkorová. Hudba Jiří Pazour, řídí Jan Brych. Zvuk ing. Tomáš Gsöllhofer. Záznam a střih Lenka Vintrová. Zvukové efekty Petr Šplíchal. Asistentka režie Hana Dudová. Dramaturgie Václava Ledvinková. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: Anděla (Linda Rybová),  Blažena (Veronika Gajerová), Kryštof (David Novotný), Václav (Jiří Langmajer), Houbojed (Jiří Holý), hostinská (Naďa Konvalinková), krkavec (Dalimil Klapka), vypravěč (František Němec), nadlesní (Antonín Molčík), tetička (Růžena Preisslerová), starosta (Pavel Oskar Gottlieb). Dále účinkují Anna Hlavicová-Bendová, Hana Brothánková,  Petr Mandel, Tomáš Pergl a Petr Šplíchal.

Natočeno 1999. Premiéra 4. 7. 1999 (50 min.). Repríza 21. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 13:00 h.); 7. 4. 2021 (ČRo Rádio Junior).

Pozn.: Tato pohádka byla pod názvem Není houba jako houba nastudována v televizi (1996, režie Vlasta Janečková).

Lit.: anonym: POHÁDKA: Amanitky už letos nerostou. In web ČRo Olomouc, b. d. (anotace). – Cit.:  V pohádce s poněkud zvláštním názvem se vše točí kolem hub. Hub obyčejných i těch kouzelných, které čas od času dokáží napravit lidskou chamtivost a zlobu. Jenže takové houby byste už letos hledali marně. Tak to alespoň tvrdí pohádka, kterou pro rozhlas napsala Helena Sýkorová. (…)