Raymond Chandler. Detektivní příběh z cyklu Pět příběhů a pět detektivů. Dramatizace prózy slavného amerického autora. Přeložil Tomáš Korbař. Dramatizace Ivan Bednář. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Vlado Rusko.
Osoby a obsazení: Tony Reseck (Jiří Ornest), Eva Cressyová (Ilona Svobodová), Vrátný Carl (Stanislav Fišer), Albert (Jan Szymik), Johny Ralls (Jan Novotný), Drsňák (Oldřich Vlach) a další.
Natočeno v roce 2002 (19 min).
Arthur Schnitzler. Lehce dekadentně laděný příběh rakouského dramatika, prozaika a lyrika, jednoho z hlavních představitelů vídeňské moderny přelomu 19. a 20. stol., je zasazen do středoevropského prostoru někdy na počátku 20. století. Překlad a režie Vladimír Tomeš.
Účinkují Jan Novotný, Eva Horká, Simona Stašová a Jan Přeučil.
Natočeno 2002 (29 min.). Repríza 7. 12. 2014 (ČRo 3 Vltava, 2:31 h) v cyklu Noční bibliotéka; 21. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Rakouský rok; 22. 5. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.); 13. 2. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: anonym: Mrtvý Gabriel. In web ČRo, červenec 2011 (článek + ukázka z povídky). – Cit.: Rakouský dramatik a prozaik Arthur Schnitzler patřil k tzv. „vídeňské moderně“. Byl mistrem povídky a novely. Ústředním tématem jeho tvorby jsou láska a smrt – nejinak je tomu i v povídce s názvem Mrtvý Gabriel, která pochází z roku 1908. Pro Schnitzlera je typické, že nesleduje pouze metafyzický obsah spojení lásky a smrti (tedy otázku hranic bytí a nebytí), ale že je řeší v rámci reálně – byť netradičně – chápané psychologie. Rád sestupuje do extrémních situací, v nichž se odhalují skryté pohnutky lidského jednání. Díky tomu se dopracovává nebývalé věrohodnosti a objevnosti, která jde „za“ morální a metafyzická klišé.
„Arthur Schnitzler je klasik. Neznám žádného jiného žijícího německy píšícího spisovatele, o kterém by se to dalo tvrdit se stejnou jistotou… Žádný jiný si nezaslouží označení mistr jako on.“ Těmito slovy kdysi německý dramatik Frank Wedekind (1864-1918) ocenil umění svého rakouského současníka, dramatika a prozaika Arthura Schnitzlera (1862-1931). Schnitzler patřil k tzv. „vídeňské moderně“ (Hugo von Hofmannsthal, Peter Altenberg, Hermann Bahr).
Ústředním tématem jeho tvorby jsou láska a smrt (už jeho prvotina z roku 1892 nesla název Umírání). Schnitzlerovo povolání lékaře úzce souviselo s jeho tvorbou, která vycházela z materiálu nashromážděných zážitků, ze znalosti lidské psychologie a ze společenských souvislostí přelomu 19. a 20. století. Spisovatel se intenzívně zabýval neurologickými a psychiatrickými problémy, zapisoval si sny a ovládal metody jejich analýzy. Nezávisle na Freudovi dospěl k některým poznatkům blízkým psychoanalýze. Jednou se sám vyjádřil: „moje díla jsou samé diagnózy.“
Spojení lásky a smrti – jako dvou dotýkajících se pólů křivky života – se pak vrací v jeho próze až do konce – jako hlavní téma je např. přítomno v povídce Mrtvý Gabriel z roku 1908 a jako průvodní téma většiny ostatních děl. Pro Schnitzlera je typické, že nesleduje pouze metafyzický obsah tohoto spojení (otázka hranic bytí a nebytí), ani je nemýtizuje ve smyslu módní „erotiky smrti“, nýbrž že je řeší v rámci reálně – byť netradičně – chápané psychologie. Netradiční je jeho přístup v tom, že sestupuje do extrémních situací, v nichž se odhalují skryté pohnutky lidského jednání – ty, které jsou v normální situaci překryty cenzurou intelektu či společenské konvence. Díky tomu se dopracovává nebývalé věrohodnosti a objevnosti, která jde „za“ morální a metafyzická klišé.
Ödön von Horváth. Komedie z doby po měšťanské revoluci. Přeložila Jarmila Hrubešová. Hudba Jiří Váchal, řídí autor. Dramaturg Oldřich Knitl. Režie Michal Pavlík.
Osoby a obsazení: hrabě Almaviva (Jiří Adamíra), hraběnka, jeho žena (Jana Štěpánková), Figaro (Boris Rösner), Zuzana, jeho žena (Jana Paulová), lesní adjunkt (Pavel Trávníček), porodní bába (Nina Divíšková), řídící učitel + průvodce (Radim Vašinka), Antonio (Soběslav Sejk), Fanchetta, jeho dcera (Taťjana Medvecká), Pedrillo (Michal Pavlata), strážmistr (Miroslav Středa), komisař (Jiří Hálek), Cherubín (Pavel Soukup), host (Miroslav Moravec), důstojník (Bořivoj Navrátil), 1. voják (Václav Knop), 2. voják (Jiří Knot), 3. voják (Jiří Kodeš), 4. voják (Dan Krameš), služebná (Antonie Blažejová), 1. výrostek (Jan Převrátil) a 2. výrostek (Zdeněk Bartoš).
Natočeno v roce 1992 (72 min). Repríza 31. 5. 2008 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h); 20. 8. 2011 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 12. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 5. 8. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Lit.: anonym: Ödön von Horváth: Figarův rozvod. In web ČRo 3 Vltava, 20. srpen 2011 (článek). – Cit.: Rakouský dramatik Ödön von Horváth ve své hře Figarův rozvod z roku 1936 domýšlí a rozehrává osudy hrdinů Beaumarchaisovy Figarovy svatby – zasazuje je ovšem do své současnosti – stejně bouřlivé jako předrevoluční Francie, avšak poněkud krutější a syrovější. Rozhlasovou inscenaci Figarova rozvodu ozdobenou vynikajícími hereckými výkony (B. Rösner, J. Adamíra a další) natočil režisér Michal Pavlík a Český rozhlas 3 -Vltava její reprízu vysílá na závěr letního cyklu německy psaných komedií.
1. července 1938 prolétla podvečerní Paříží krátká, ale prudká vichřice, která porazila stoletý kaštan na rohu Champs-Elysées. Pod jeho větvemi na místě zemřel šestatřicetiletý rakouský prozaik a dramatik Ödön von Horváth. Paradoxní smrt, skoro jako z některé z Horváthových her. Větve padajícího stromu totiž nadlouho pohřbily i Horváthovo dílo, které zažilo renesanci až začátkem šedesátých let minulého století. Z nedlouhého Horváthova života patří dramatické tvorbě jedno desetiletí, léta 1926 až 1936.
„Nepíši proti, ukazuji jenom…Nepíši však také nikdy pro, takže se může stát, že to vypadá jako proti. Existují jenom dvě věci, proti kterým píši, a to je hloupost a lež. A dvě, za něž se stavím, a to je rozum a upřímnost,“ řekl o své tvorbě Ödön von Horváth, světoběžník a svou podstatou „Evropan“, který, jak sám řekl: „vlast nikdy žádnou neměl a nijak tím netrpěl.“
Ve své hře Figarův rozvod (1936) Ödön von Horváth (eden fon horvát) domýšlí a rozehrává osudy hrdinů Beaumarchaisovy Figarovy svatby – zasazuje je ovšem do své současnosti -stejně bouřlivé jako předrevoluční Francie, avšak poněkud krutější a syrovější. Rozhlasovou inscenaci Figarova rozvodu ozdobenou vynikajícími hereckými výkony (B. Rösner, J. Adamíra a další) natočil režisér Michal Pavlík a Český rozhlas 3 – Vltava její reprízu vysílá na závěr letního cyklu německy psaných komedií. Poslouchejte v sobotu 20. srpna od 14 hodin v rámci Rozhlasového jeviště.
Jean-Claude Carrière. Dialog policejního komisaře s udavačem má překvapivé rozuzlení. Překlad a rozhlasová úprava Michal Lázňovský. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: komisař (Jiří Lábus), informátor (Viktor Preiss) a strážný (Tomáš Karger).
Natočeno v roce 2005. Premiéra 24. 11. 2005 (Vltava, 20:00 – 21:20 h.). Repríza 31. 10. 2007 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.), 17. 11. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.), 7. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 23. 2. 2020 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli; 18. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 4. 2. 2024 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.
Pozn.: Viktor Preiss získal Zvláštní uznání za mimořádný rozhlasový herecký výkon v inscenaci „Normální okruh“ v Prix Bohemia Radio 2006.
Lit.: anonym: Medvecká a Preiss zvítězili v rozhlasové anketě. In web IHned, 9. 10. 2006 (článek). – Cit.: Taťjana Medvecká a Viktor Preiss zvítězili v desátém jubilejním ročníku ankety Neviditelný herec aneb Nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu.
Taťjana Medvecká a Viktor Preiss zvítězili v desátém jubilejním ročníku ankety Neviditelný herec aneb Nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu. Její výsledky byly vyhlášeny v přímém přenosu pořadu Tobogan, který z pražského Divadla U hasičů vysílala stanice Praha.
Druhá místa patří Květě Fialové a Janu Hartlovi, třetí skončili Barbora Hrzánová a Rudolf Pellar. Nejúspěšnější rozhlasovou hrou se stal Zámek Franze Kafky v režii Dimitrije Dudíka.
Podle moderátora Aleše Cibulky přišlo do ankety prostřednictvím hlasovacích lístků v Týdeníku Rozhlas, internetu a zpráv SMS 2968 hlasů, což je o téměř osm stovek více než loni. Nominováno bylo třiadvacet herců a hereček za role v rozhlasových hrách či četbách na pokračování odvysílaných ve školním roce 2005/2006. Hlasovalo se od začátku července, uzávěrka byla v polovině září.
Medvecká dosáhla prvenství díky titulní roli v dokumentu o Marlene Dietrichové z cyklu Velké osudy. Preiss si srdce rozhlasových posluchačů získal za četbu z knihy Mozart Valerije Brjusova a za rozhlasovou hru známého filmového scenáristy Jeana-Clauda Carriera Normální okruh.
Tento brilantně napsaný dialog mezi policejním vyšetřovatelem a jeho dlouholetým informátorem s překvapivou pointou se v překladu Michala Lázňovského a v režii Hany Kofránkové letos objevil i na scéně pražské Violy – Preissovým protihráčem je Jiří Lábus. Představení je součástí cyklu Rozhlasová hra na jevišti a ve Viole se objevuje jednou měsíčně.
„Jsou akce, které mají smysl a tato anketa je jednou z nich. Rozhlas je dnes menšinovým žánrem určitého posluchačského okruhu. Jde o kultivované publikum, které si vybírá své pořady. Cena mě těší i proto, že lidé si dají tu práci a odešlou své hlasy,“ řekl Preiss.
Lit.: anonym: Rozhlasová hra: Jean-Claude Carriere: Normální okruh – 31.10. In web ČRo 2 Praha, říjen 2007 (článek). – Cit.: Jean-Claude Carriere je jedním z nejznámějších francouzských dramatických autorů. Proslul zejména jako autor scénářů k filmům, z nichž řada byla uvedena i u nás, např. Valmont Miloše Formana či Deník komorné Louise Buńuela. Souběžně s filmem píše Carriere i pro divadlo. Rozhlasovou inscenaci jeho hry Normální okruh uvádí Český rozhlas 2 – Praha dnes ve 20:05 hodin. V brilantně napsaném dialogu, který se rozvíjí až po překvapivou pointu mezi Vyšetřovatelem a dlouholetým policejním Informátorem, se v režii Hany Kofránkové představí Viktor Preiss a Jiří Lábus.
Jean-Claude Carriére
Narodil se 17. září 1931 v Colombieres-sur-Orb ve vinařské rodině. Vystudoval filozofickou fakultu (dějiny), nicméně profesi historika se nikdy nevěnoval. Učarovalo mu totiž psaní. V roce 1957 vydal svůj první román Ještěrka (Lézard) a v témže roce se poznal s francouzskými režiséry a herci Pierrem Étaixem a Jacquesem Tatim (Prázdniny pana Hulota). Zároveň se věnuje psaní a překladu divadelních her – zvláště ve spolupráci s režiséry Jean-Louis Barraultem a Peterem Brookem.
Stručný výběr z díla:
Divadelní hry L“Aide-Memoire 1968 (česky Zápisník, překlad L. Kopáčová a Tahák, překlad E. Bezděková) La Conférence des oiseaux 1979 (Ptačí sněm, překlad Marek Matějka) Le Mahabharata 1985 (Mahábhárata, překlad Nina Vangeli) La Terrasse 1997 (Terasa, překlad Matylda a Michal Lázňovských)
Filmové scénáře
Deník komorné (1964, režie Louis Buńuel), Taking Off (1969, režie Miloš Forman) Plechový bubínek (1979, režie Volker Schlöndorff), Danton (1982, režije Andrzej Wajda), Nesnesitelná lehkost bytí (1987, režie Philip Kaufman).
Lit.: Pražan, Bronislav: Neviditelný herec je k vidění ve Viole. In Týdeník Rozhlas 45/2006 (6. – 12. 11. 2006), s. 16 (recenze divadelní verze textu).
Lit.: Bojda, Tomáš: „Možnost páchat zlo…“. In web RadioDock, 28. 2. 2020 (recenze). – Cit.: … je zásadní vlastností práce Informátora. V neděli 23. února uvedla Dvojka inscenaci Hany Kofránkové Normální okruh (2005). Rozhlasové nastudování vychází z původní hry renomovaného francouzského scenáristy Jeana-Claudea Carrièra, který proslul především svými filmovými scénáři a spoluprací s režiséry jako Luis Buňuel, Miloš Forman, Peter Brook či Jacques Deray. Carrièrův text pro rozhlas přeložil Michal Lázňovský, dramaturgem byl Hynek Pekárek. Sevřený tvar třiapadesátiminutového dramatu je založen na dialogu dvou ústředních postav: Informátora (Viktor Preiss) a Komisaře (Jiří Lábus). Zdánlivě všední schéma výslechu se díky promyšlenému oblouku hry, citlivé režii a především mimořádným hereckým výkonům obou protagonistů proměňuje v psychologicky sugestivní obraz manipulace, byrokratického aparátu a osobní konformity. Tematizuje ale také ochotu ke kolaboraci, ohebnost, udavačství, totalitní praktiky, mrazivě evokuje politické procesy padesátých let. Carrière se dotýká témat, jež v literatuře navždy ukotvili Franz Kafka nebo George Orwell, námět však ozvláštňuje nečekanou vnitřní dynamikou, která vrcholí proměnou rolí jednajících postav.
Viktor Preiss upozornil, že kdyby se děj hry „obrátil“ a hrálo se od konce, sdělení by zůstalo stejné. Jednotlivé repliky se zdají zásadní pro gradaci konfliktu, symbolizují ovšem zejména vyprázdnění slovního obsahu, odcizení lidského světa, které známe z her Václava Havla. Inscenace zaznamenala již v době svého prvního uvedení značný ohlas kritiky i posluchačů, rok po rozhlasové premiéře následovalo činoherní provedení na komorní scéně Violy ve stejném obsazení. Specifickým inscenačním postupem zůstaly v obou verzích zřetelné herecké protiúkoly, s nimiž se Viktor Preiss i Jiří Lábus vypořádali neobyčejně působivě a vytvořili jedny ze svých nejlepších rozhlasových rolí. Kofránková snímá dialogy v tichu, emocionalita mluveného slova vyniká v častých detailech, dechových záchvěvech či intonačním zabarvení. Herecká interpretace zdůrazňuje kvality Carrièrova textu, který sám o sobě patří do kategorie navždy aktuálních.
Hector Hugh Munro-Saki.Tři humoristické příběhy propojené postavou lorda Clovise. Přeložil František Vrba. Dramatizace Jan Žáček. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Ivan Chrz.
Účinkují Viktor Preiss, Jaroslav Kepka, Stanislav Fišer, Dana Syslová, Alena Vránová, Petr Nárožný, Helga Čočková, Pavel Pípal, Jorga Kotrbová, Milan Stehlík, Veronika Poláčková, Jiří Zahrádka, Radovan Rakus, Jana Wienerová, Stella Zázvorková, Václav Vydra III., Květa Fialová, Naďa Konvalinková, Otakar Brousek a Jiří Štěpnička.
Natočeno v roce 1998 (37 min.). Repríza 11. 7. 2020 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 31. 12. 2024 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.).
Pozn.: Hra je složena ze tří příběhů britského satirika Hectora Hugh Munroa, známého spíše pod pseudonymem Saki. Autorův nevšední důvtip a lehká ironie zaručují příjemnou zábavu, v níž se mimo jiné setkáte s mluvícím kocourem. Tyto humoristické příběhy jsou propojené postavou lorda Clovise.
Ester Krumbachová. Rozhlasová černá crazy komedie. Stereo-technický scénář Miloš Kot a Jiří Horčička. Zvuk Miloš Kot. Záznam a střih Jana Fišerová. Zvukové efekty Jiří Binek. Hudební a zvuková spolupráce Radislav Nikodém. Asistent režie Lidmila Čáslavská. Hudbu složil a řídí Vladimír Popelka. Dramaturg Jan Kolář. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: archivář I. (Vladimír Brabec), archivář II. (Bohumil Bezouška), Norfolk (Viktor Preiss), Leonard (Josef Kemr), hlasy (Steva Maršálek, Blanka Maršálková, Miloš Rozhoň).
Natočeno v roce 1990. Repríza 16. 7. 2024 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 67 min.) v cyklu Večerní drama.
Lit.: Vadlejchová, Ivana: S novými autory do nového roku. In Scéna 4/1991, s. 6 (recenze).
Jaroslav Schiebl, Aleš Česal. Mordy a loupeže, při kterých běhá mráz po zádech, ale i pikantní nebo dokonce humorné kriminální historky ze staré Plzně a jejího okolí. Připravil Dominik Mačas. Režie Miroslav Buriánek.
Čte Josef Nechutný.
Nastudoval ČRo Plzeň v roce 2005. Premiéra (?) od pondělí 21. 11. 2005 do pátku 25. 11. 2005 (ČRo 2 Praha, 22:05 h.). Repríza 17. – 21. 11. 2014 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka.
Díly: 1. Jan Bavor ze Švamberka řečený Bavůrek, 2. Staroměšťanské zálety, Kopulace ve Šternberské kapli, Azyl ve františkánském klášteře v Plzni, Kouzelná past na ženicha, Románek z plzeňské šatlavy, 3. Zavraždění pana Albrechta z Podmokel, V Pekle, Poslední exekuce na plzeňském historickém popravišti, 4. Klatovská straka a travička dětí, Postrach malesických lesů, 5. Muž, který přežil svoji popravu, Poslední plzeňský kat.
Přemysl Hnilička
Byť má slovo propaganda více významů, my se budeme v tomto článku věnovat především oné očerňující, znevažující nepřátelskou stranu. (more…)
Powered by WordPress