K prvnímu setkání Ludvíka Kundery s rozhlasem došlo r. 1962. Nešlo však o původní rozhlasovou hru, ale pouze o rozhlasovou úpravu jeho divadelní hry Totální kuropění. (more…)
15. 8. 2005
Totální kuropění – předehra rozhlasové tvorby Ludvíka Kundery
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Totální kuropění – předehra rozhlasové tvorby Ludvíka Kundery
Ludvík Kundera (1920 – 2010)
Ludvík Kundera, český básník, dramatik, dramaturg a překladatel se narodil 22. března 1920 v rodině vyššího důstojníka rakousko-uherské a po říjnu 1918 čs. armády. Jméno dostal po svém strýci, hudebním skladateli, klavírním virtuózovi a později i rektorovi JAMU PhDr. Ludvíku Kunderovi. Dramatik a spisovatel Milan Kundera je jeho bratranec.
Roku 1930 začal Ludvík Kundera studovat na reálném gymnáziu v Praze na Smíchově. Od roku 1932 pokračoval ve studiích na gymnáziu v Litoměřicích, kde roku 1938 složil maturitu. Jeho zájem o literaturu zde vzbudila profesorka češtiny Marie Husová (publikovala pod pseudonymem Petr Tichý) a spolužák Jan Zuska, který Kunderu přivedl i k zájmu o avantgardu (zejména o poetismus a surrealismus).
Roku 1938 začal Kundera studovat na FFUK v Praze. Po dezaktivování jeho otce se rodina přestěhovala zpět do Kunderova rodného Brna. Tam ho také zastihlo listopadové uzavření českých vysokých škol okupanty – Kundera musel přerušit své studium na FFMU a půldruhého roku se učil drogistou a materialistou. V letech 1940-1942 pracoval nejprve jako kreslič, pak jako korespondent a mzdový účetní v továrně na nábytek v Rousínově. Roku 1943 byl – jako ročník 1920 – poslán v rámci tzv. totálního nasazení do Říše – konkrétně jako pomocný dělník do vojenského skladu ve Špandavě u Berlína. Po deseti měsících je z vážných zdravotních důvodů odeslán zpět domů jako práce neschopný k rekonvalescenci.
Až do konce války se Kundera – na konci už pololegálně – zdržuje v Brně. Studuje a píše původní básnické sbírky a prózy, překládá. Navazuje také kontakty s pražskými a brněnskými umělci tzv. druhé vlny českého surrealismu – básníkem Zdeňkem Lorencem, výtvarníky Bohdanem Lacinou, Milošem Korečkem, Josefem Istlerem a jinými.
Po válce dokončuje studium na brněnské filozofii a věnuje se výhradně práci literární, editorské a publicistické. Pod vedením Františka Kalába pracuje v letech 1946-1949 jako tajemník redakce revue “Blok” a rediguje mladoboleslavskou edici “Pochod”. Je také spoluzakladatelem surrealistické skupiny, která roku 1947 přijímá do svého názvu slabiku “Ra”.
V roce 1946 je Kundera na studijní cestě v Paříži, o rok později ve Švýcarsku – tam se seznamuje s Hansem Arpem, Francisem Bottem, Francisem Picabiou či Maxem von Moosem.
Po Únoru 1948 už nemůže publikovat svá surrealistická díla – píše tedy “do šuplíku” a živí se překlady z němčiny, ruštiny, bulharštiny a srbochorvatštiny. Po likvidaci “Bloku” přijímá na radu svého přítele, básníka Františka Halase místo redaktora v deníku “Rovnost”. Odtud však roku 1952 pro neshody s politickým vedením odchází a roku 1953 se stává redaktorem nově založeného “Hosta do domu”.
Roku 1955 však odchází i z “Hosta” a až do roku 1968 zůstává na “volné noze”, zabezpečuje svou materiální existenci pouze honoráři za překlady, literární a ediční činnost. Jako jeden ze dvou Bertoltem Brechtem privilegovaných překladatelů jeho díla převádí – spolu s Rudolfem Vápeníkem – jeho souborné dílo do češtiny.
Počátkem 60. let je vyzván vedením činohry Státního divadla v Brně (Bořivoj Srba – Miloš Hynšt – Evžen Sokolovský) k trvalé autorské a dramaturgické spolupráci – v jeho dramaturgii se zde hraje Brecht, Georg Buchner či Peter Weiss, ale i jeho Totální kuropění, Zvědavost a jiné (Nežert je během zkoušek zakázán).
Podobně je osloven i rozhlasovým dramaturgem brněnského studia Karlem Tachovským – v režiích Olgy Zezulové, Zdeňka Kozáka a Vladimíra Vozáka jsou zde inscenovány jeho hry Večer všech dnů, Vojvodovy narozeniny, Sny Karla IV. a Dva ve vánici. Jeho nejznámější a nejoceňovanější hra Zvědavost je nastudována v pražském rozhlase v režii Ludvíka Pompe (1964), Bezpodmínečný horizont natočil režisér Vladimír Semrád roku 1968 v Plzni.
Roku 1967 Srba a Sokolovský opouští divadlo a Kundera nastupuje jako stálý a řádný zaměstnanec na Srbovo místo dramaturga. Roku 1970 však své místo opouští na protest proti odvolání Miloše Hynšta z postu šéfa činohry z politických důvodů.
V květnu 1969 také zakládá s bývalými členy skupiny “Ra” (po roce 1948 rozpuštěna) “Sdružení Q”, do něhož patřili Bohdan Lacina, Václav Zykmund, Miloš Koreček, Vilém Reichman, Adolf Kroupa, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Josef Berg, Alois Piňos, Bohumír Matal, Bohuslav Fuchs a jiní, včetně nejbližších spolupracovníků z Mahenovy činohry a “Divadla na provázku”. “Kvéčko” pořádalo výstavy, kulturní a umělecké večery a vydalo almanach. Roku 1970 však bylo postaveno mimo zákon. Během 70. let vznikají pouze samizdatové bibliofilské tisky, prezentující literární a výtvarné projevy desítek básníků, malířů a fotografů.
V 70. letech stále častěji Kundera uniká z Brna na venkov, do Kunštátu na Moravě a živí se jakousi “řemeslnou” dramaturgií a překlady pod cizími jmény.
Spolupracoval také s “Divadlem na provázku”, pro které napsal např. Labyrint světa a lusthauz srdce (1967-1970, nová verze a premiéra 1983), Chameleon aneb Josef Fouché (1984, na textu spolupracovali Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer a Miloš Štědroň) nebo Balet Makábr (1986).
Pro televizi napsal Kundera sedm původních her (pod cizími jmény) – Hra o Janáčkovi (1973, rozhlasová premiéra 2004), Ó rozume, ó lásko (1974), Vrtkavý král (1975), Královské řádění (1975), Signál (1980), Karel Hynek Mácha (1983) a Radosti života (1984).
Soustavně se také věnoval literatuře a dramatice německého expresionismu a francouzského surrealismu – v rozhlase vznikla řada pásem na toto téma, na FFMU v Brně přednášel v roce 1998 na téma “Divadlo německého expresionismu”.
V druhé polovině 90. let začal redigovat své sebrané spisy (nakladatelství Atlantis). Zemřel v Boskovicích 17. srpna 2010.
Lit.: Štěrbová, Alena: Ludvík Kundera – Ve vánici. In Aluze 1/1999 (recenze výboru rozhlasových her).
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Ludvík Kundera (1920 – 2010)
Od padesátých k šedesátým létům : Od záznamu divadelní inscenace k rozhlasové hře
Zatímco předchozí období rozhlasové historie (především pak 20. a 30. léta dvacátého století) bylo ve znamení hledání a rozvíjení specifického rozhlasového žánru rozhlasové hry, je období let padesátých obdobím stagnace, či spíše krokem zpět. (more…)
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Od padesátých k šedesátým létům : Od záznamu divadelní inscenace k rozhlasové hře
Brněnský rozhlas před rokem 1961
Úplné počátky studia nacházíme už v květnu 1924, kdy se z Brna – Komárova vysílaly burzovní zprávy. Od 1.září t.r. bylo na střeše Zemského domu otevřeno první vysílací studio brněnského Radiojournalu ve skutečně pionýrských podmínkách, “kam se původně lezlo po žebříku a stěny byly 'pro lepší akustiku' polepeny novinovým papírem” . Začalo se vysílat dvakrát týdně, později i denně. V listopadu 1925 už se vysílá z profesionálního studia na Nové ulici a za čtyři roky již v prostorách Stadiónu.
Prvním programovým vedoucím byl Ladislav Malý, od roku 1925 se vedoucím studia stal Antonín Slavík. Literární oddělení vedl Vladimír Šimáček, režisér Národního divadla v Brně, hudební program spadal pod Jana Janotu, dirigenta opery.
První komponované pořady zábavného žánru pořádali v tzv. “radiokabaretech” např. František Kreuzmann Oldřich Nový, Milada Rabasová, Marie Waltrová, Rudolf Walter, Jan Purkrábek a další. Zvláštní pozornost si vydobyl Valentin a Václav Šindlerové svými lokálními “plkačkami” Stréčka Matěje Křópala z Břochovan a Jozéfka Melhoby – šlo o jakousi jihomoravskou folklórní variantu věčných dobráckých konfliktů Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy. Zajímavou protiváhu rozhlasových vystoupení Voskovce a Wericha v Praze vytváří počátkem třicátých let bývalí členové divadla “Akademická scéna” v čele se Svatoplukem Ježkem a Františkem Kožíkem.
Literárně hudební pořady nabyly výrazné kvality v období, kdy dramaturgy byli dramatik a dramaturg činohry Národního divadla v Brně Lev Blatný a muzikolog Karel Vetterl. V režii Vladimíra Šimáčka se tak již 11. června 1927 vysílal přímý přenos z Národního divadla v Brně – šlo o uvedení hry Karla Čapka R. U. R. Vedle přenosů (mj. i revue tvůrčího tandemu Nový – Skoch Z Brna do Brna asi v roce 1928) se realizovaly přímo ve studiu jednoaktovky, později ale i celovečerní hry.
Pro brněnské studio psal např. František Kožík. Vedle her Návrat (1930), Únos (1930), Démon (1931), Marcela (1932), Koncert v Sanssouci (1932) a Láska pro housle, cello a klavír (1934), se ale zdaleka nejvýznamnější jeho hrou inscenovanou v Brně stala hra Cristobal Colón (živě vysíláno 12. dubna 1934 a 23. května 1934, knižně vydal J. Jícha, Brno, 1934). Režii této “tragédie objevitele, jenž stačí otevřít brány do nových prostorů, ale vlna, kterou uvolní, se převalí a smete ho jako pírko” měl Josef Bezdíček , v roli Kryšofa Kolumba vystoupil Josef Skřivan, jako Isabella Vlasta Fabianová, v dalších rolích např. Rudolf Walter.
Tato Kožíkova hra svou čistě rozhlasovou stavbou i svým úspěchem konečně přesvědčila, že v rozhlase není nutné jen upravovat divadelní inscenace jako jakési “divadlo pro slepé”, ale že může vzniknout samostatný žánr – rozhlasová hra. K dalším Kožíkovým rozhlasovým úspěchům patří např. dramatizace románu Fráni Šrámka Stříbrný vítr (květen 1939) s Karlem Högerem v roli Ratkina. Režisér Bezdíček dokázal “ve zkratce sjednotit životní epizody Jana Ratkina v sugestivní rozhlasový celek” . Zároveň v době počínající okupace působila inscenace příběhu dospívajícího chlapce, který je utiskován svým okolím velmi aktuálně a vydobyla si v paměti posluchačů důležité místo.
Významným rozhlasovým tvůrcem byl i kritik Bedřich Václavek, který se do rozhlasové historie zapsal především svými “feature” jakým bylo např. Jaro v roce 1848 (1936) nebo svými Literárními aktualitami.
Režijně s brněnským rozhlasem krátce spolupracoval i Emil František Burian v době, kdy byl režisérem a dramaturgem Studia Národního divadla (1929-1930).
Unikátním počinem se může brněnský rozhlas pochlubit v případě několikaletého fungování esperantské stanice “Verda Stacio” (Zelená stanice) ve třicátých letech. Na rozdíl od ostatních esperantských stanic ve světě, kde v pořadech v jazyce esperanto účinkovali nadšení neherci, v rámci Zelené stanice vystupovali přímo rozhlasoví herci. Kvalita takto zajištěných pořadů tak byla ve srovnání se světem pochopitelně mnohem vyšší. V rámci Zelené stanice se tak uskutečnil např. přenos Smetanovy Prodané nevěsty (rok nezjištěn) či hry Eduarda Basse Forlasita (Opuštěná, 1935).
(Pro zajímavost doplňujeme informaci z dobového denního tisku: „Členové Zemského divadla v Brně, kteří se naučili esperantu v kursu, pořádaném Radiojournalem, (…) sdruženi ve skupinu se zkratkovým názvem TRAKT (Teatro kaj Radio aktoroj), pojednou na sjezd esperantistů ve Stockholmu za vedení režiséra Radiojournalu Josefa Bezdíčka a za technického vedení Jiřího V. Šamly. Předvedou mimo dvou činoher též recitace v sólech i ve sboru, písně umělé, národní i populární.“ – Brněnští činoherci do Stockholmu. In Moravské noviny, 4. 5. 1934)
V letech okupace původní rozhlasová tvorba nedosáhla takové úrovně jakou nastavili František Kožík či Bedřich Václavek a lze říci, že stagnovala. Režisér Josef Bezdíček v této době inscenoval spíše úpravy divadelních her – mj. také Nezvalovu Veselohru s dvojníkem (1939), Kleistova Prince Bedřicha Homburského (1940), Goethova Fausta (1941), ale i režimní úlitby, jakou byl Zavřelův Valdštejn (1942). Největším režijním úspěchem Bezdíčkovým tak bylo nastudování původní rozhlasové hry F. Kožíka Meluzína v roce 1944.
V období ohraničeném léty 1945 – 1950 byla brněnská rozhlasová stanice samostatným organizačním celkem. Vysílání bylo spíše regionálního charakteru, na společném, celostátním vysílání se podílelo pouze některými dohodnutými pořady.
O dramatické tvorbě brněnského studia po roce 1949 můžeme říct zhruba totéž, co o studiu pražském: rozhlasová hra jako žánr je prakticky zlikvidována, nahrávají se pouze úpravy divadelních her a zábavné pořady. Z oblasti rozhlasové zábavy jmenujme např. kabarety Ko-Ko (dvojice Karel Kosina a Vladimír Konůpka) a pokračující činnost Stréčka Matěje Křópala z Břochovan v podání Valentina Šindlera. V brněnském studiu určitou dobu pracoval i Jiří Štuchal.
Od poloviny padesátých let se ve vysílání Československého rozhlasu Brno začaly objevovat první “vlaštovky” uvolňujícího trendu – byly to např. literární pořady Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela, režijně se začali projevovat Vladimír Vozák a Olga Zezulová. Skutečný průlom ale nastal až v roce 1957, kdy Československý rozhlas vypsal soutěž o původní rozhlasovou hru. První cena nebyla udělena, druhé místo však získal Miloš Rejnuš se hrou Kapitánovy bomby. Tato hra byla inscenována ještě téhož roku Vladimírem Vozákem.
Také v šedesátých letech můžeme sledovat určitou paralelu mezi děním v pražském a brněnském rozhlasovém studiu. Brněnské studio se tehdy stává podobnou tvůrčí líhní jako to pražské. Rozhlasové hry pro něj píší Karel Tachovský, Miloš Rejnuš, Antonín Přidal, Ludvík Kundera, Milan Uhde, literární pořady vytváří Jan Skácel, Rejnuš, Přidal , vysílání zábavy obstarávají Miroslav Skála a Vlastimil Pantůček. Do tvůrčí stagnace (podobně jako za okupace a na počátku 50. let) se brněnské studio dostává až po roce 1969.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Brněnský rozhlas před rokem 1961
Anna Kareninová (1967, 2010)
Lev Nikolajevič Tolstoj. Tragický příběh lásky. Překlad, dramatizace a režie Jaromír Pleskot. Scénická hudba J. F. Fischer. Dramaturg Karel Gissübel.
Osoby a obsazení: Anna Arkaďjevna Kareninová (Blanka Bohdanová), Alexej Alexandrovič Karenin, její manžel (Martin Růžek), Serjoža, jejich syn (Pavel Kraus), hrabě Alexej Kirilovič Vronskij (Vladimír Ráž), hraběnka Vronská, jeho matka (Lída Roubíková), kníže Štěpán Arkaďjevič Oblonskij, Annin bratr (Vladimír Brabec), kněžna Darja Alexandrovna, jeho žena (Jana Hlaváčová), princezna Kateřina Alexandrovna Ščerbacká, její sestra (Jorga Kotrbová), kněžna Jelizaveta Fjodorovna Tverská, Vronského sestřenice (Ludmila Vostrčilová), kněžna Mjahká (Eva Klenová), Tuškevič (Oldřich Vlček), diplomat (Milan Mach), vyslancová (Jindra Hollmanová) a Anuška (Karolína Slunéčková).
Natočeno v roce 1967 (116 min). Repríza 21. 11. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Vydal Radioservis, červen 2010 (2 CD) pod názvem Anna Karenina.
Lit.: Pražan, Bronislav: Anna Karenina. Radioservis, 2010 (booklet). – Cit.: Když Lev Nikolajevič Tolstoj dokončil a v roce 1869 vydal rozsáhlou románovou epopej Vojna a mír, zapřísahal se, že se již nikdy nepustí do tak mnohomluvného nesmyslu“. A nový román, o němž začal přemýšlet už roku 1870, se měl vskutku soustředit jen na příběh vdané aristokratky, která se svou nevěrou vyčlení ze společnosti. V letech 1873 až 1877, kdy Tolstoj Annu Kareninu psal, se však dostal do osobní krize, jež souvisela se společenským vývojem Ruska. Utopická představa o patriarchální harmonii venkovského života se mu hroutila před očima, on upadal do depresí a východisko „jak dál žít“ hledal i v rámci svého románu. Proto v něm jako kontrapunkt k příběhu rozpadu Annina manželství a jejího mimomanželského vztahu s Vronským rozvinul druhou motivickou linii – příběh mladého statkáře Levina a Kitty Ščerbacké, kterou Vronskij na začátku románu kvůli Anně opustil. Tato druhá příběhová linie nebývá do divadelních adaptací Tolstého románu zahrnována. Opomenula ji i dramatizace Jaromíra Pleskota, která měla 28.3.1963 premiéru v Divadle Československé armády (jak se tehdy jmenovalo Divadlo na Vinohradech) a byla pro tohoto režiséra východiskem k třídílné rozhlasové inscenaci Anny Kareniny, již v Československém rozhlase natočil o pět let později.
Lit.: Růžička, Jiří G.: Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Karenina. In A2, 24/2010 (recenze). – Cit.: Rozsáhlý Tolstého román vychází v audioknize rozvržený do pouhých 116 minut na dvou discích. Režisér Jaromír Pleskot je u inscenace z roku 1967 uveden zároveň jako překladatel a autor dramatizace. V bukletu se dočteme, že Pleskot hru původně inscenoval v Divadle Československé armády (1963) a z této verze vycházel i u hry rozhlasové. Z románu si vybírá zejména nešťastnou lásku Kareninové (Blanka Bohdanová), její poměr se dvěma muži – manželem (Martin Růžek) a Vronským (Vladimír Ráž). To, co Karenin považuje za odpudivou nevěru, chápe Kareninová jako osudovou lásku. Právě tato dvojznačnost chápání stejné situace Pleskota zajímá. Zároveň do příběhu vstupuje i syn Kareninových, Serjoža, kterého Karenin využívá především jako rukojmí, s jeho pomocí chce Annu přitáhnout zpátky k sobě, ne proto, že by ji miloval, ale aby nebyla poskvrněna jeho pověst. Vronskij tu příliš prostoru nedostává, důležitý je jen Annin vztah k němu. V dramatizaci staví Pleskot vedle sebe intimní chvíle, v nichž Kareninová prožívá své tragické city, s rádoby uvolněným prostředím společenských večírků, které jsou napovrch vznosné, uvnitř semeništěm pomluv. Závěrečná zpověď Kareninové hru otevírá a stejně emocionální scéna ji uzavírá. Atmosféru dotváří hudba Jana F. Fischera, spolupracovníka Alfréda Radoka. Zdařilý návrat do archivů šedesátých let.
Lit.: Bojda, Tomáš: Rozhlasová Anna Kareninová. In web RadioDock, 9. 11. 2020 (recenze). – Cit.: „Kde končí láska, tam začíná nenávist“, říká v úvodu rozhlasové dramatizace Anny Kareninové představitelka titulní postavy Blanka Bohdanová. Nesmrtelné dílo světové literatury reprízuje Vltava v sobotu 21. listopadu. Rozhlasovou inscenaci režíroval v roce 1967 tehdejší kmenový režisér Národního divadla Jaromír Pleskot ve vlastním překladu i dramatizaci, dramaturgem byl Karel Gissübel. O tom, že Pleskot kromě režijní tvorby příležitostně překládal, a to hned ze dvou jazyků, ruštiny a angličtiny, se příliš neví, ačkoli byl překladatelem autorů jako právě Tolstoj, Dostojevskij (Bílé noci) nebo Shakespeare (Macbeth, Zimní pohádka ad.). Rozhlasovou inscenací Anny Kareninové Pleskot navázal na vlastní činoherní režii téhož námětu v tehdejším Divadle čs. armády, v níž v hlavní roli alternovaly Vlasta Chramostová s Jiřinou Švorcovou (premiéra 1963).
V souvislosti s progresivní vlnou původní rozhlasové hry šedesátých let zůstalo rozhlasové nastudování rozsáhlého Tolstého románu trochu stranou pozornosti. Experimentální cesty rozhlasové hry zde Pleskot nerozvíjí, jeho metoda spočívá především na akcentaci textové složky a dvojí gradaci napětí: 1) mezi antagonistickými postavami dvou Anniných mužů – manžela Alexeje Karenina (Martin Růžek) a hraběte Vronského (Vladimír Ráž), a 2) mezi Annou, jejím ženským hlediskem a světem mužů. Dramatizace Anny Kareninové je komponována do sevřeného dvouhodinového rámce. Pleskot tedy román zvukově neinscenuje jako vícedílnou fresku (jako to v r. 1978 udělal Jiří Horčička ve své čtyřdílné inscenaci Vojny a míru), naopak strukturuje dějové a tematické linie předlohy do kompaktního tvaru; v centru pozornosti stojí především myšlenkové poselství a typizované situace, které vešly do obecného povědomí široké čtenářské obce; řada motivických linií předlohy je v rozhlasové dramatizaci redukována ve prospěch charakterizace ústřední postavy. Kompoziční strukturu tedy vytváří střetávání a prokreslování jasně vymezených a interpretačně diferencovaných postav; zejména Blanka Bohdanová obsáhla tragický rozměr Anny v celé škále hereckého výrazu, když hlasovým zabarvením a rozechvělými detaily zachytila vypjaté emocionální zvraty zoufalé hrdinky.
Anekdoty Franci Roubíčka (1990)
J. R. Pick. Tragikomedie o muži, který nedokázal neříct anekdotu. Dramaturg Dušan Všelicha. Scénická hudba Vladimír Truc. Režie Josef Červinka.
Osoby a obsazení: Franci (Tomáš Töpfer), Zdeni (Růžena Merunková), Jani (Barbora Kodetová), matka (Marie Marešová), major (Miloš Hlavica), Monika (Jaroslava Kretschmerová), režiséri (Jiří Lábus, Zdeněk Ornest), herci (Josef Velda, Oldřich Vízner, Martin Velda), herečka (Simona Stašová).
Natočeno v roce 1990. Repríza 23. 2. 1991 (Praha, 19:15 – 20:00 h.; 43 min.); 24. 5. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 6. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h); 25. 11. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 9. 1. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h) v cyklu Hra na sobotu k 70. narozeninám T. Töpfera; 1. 2. 2025 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).
Lit.: anonym: Jiří Robert Pick: Anekdoty Franci Roubíčka. In web ČRo 2 Praha, 25. listopad 2018 (článek). – Cit.: Tragikomedie o muži, který nedokázal neříct anekdotu. S Tomášem Töpferem v hlavní roli. Poslouchejte do neděle 2. prosince 2018.
Tragikomický hrdina této svěží hříčky je mimořádným vypravěčem charakteristických židovských vtipů. Díky své schopnosti však nesklízí pouze uznání a obdiv kolegů a přátel, ale zažívá i trpká zklamání, když se pro svůj nepotlačitelný smysl pro humor dostává celý život do potíží. Jiří Robert Pick patřil k našim výrazným humoristům, psal hry, prózu i poezii a sám byl tvůrcem anekdot a vtipů. Anekdoty Franci Roubíčka jsou hrou z jeho
pozůstalosti.
Lit.: anonym: Jiří Robert Pick: Anekdoty Franci Roubíčka. In web ČRo 3 Vltava, květen 2011 (anotace). – Cit.: Jiří Robert Pick patřil k našim výrazným humoristům, psal hry, prózu i poezii a sám byl tvůrcem anekdot a vtipů. Anekdoty Franci Roubíčka jsou hrou z jeho pozůstalosti. Tragikomický hrdina této svěží rozhlasové komedie je mimořádným vypravěčem charakteristických židovských vtipů. Díky této schopnosti však nesklízí pouze uznání a obdiv kolegů a přátel, ale zažívá i trpká zklamání, když se pro svůj nepotlačitelný smysl pro humor dostává celý život do potíží. V hlavní roli uslyšíte Tomáše Töpfera. Hra byla natočena v roce 1990.
Lit.: Vadlejchová, Ivana: S novými autory do nového roku. In Scéna 4/1991, s. 6 (recenze).
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Anekdoty Franci Roubíčka (1990)
Anděl strážný (1968, 2011)
Václav Havel. Rozhlasová jednoaktovka – „urvaňkovka“. Zvuk Libuše Podlešáková. Zvuková spolupráce Marie Kafková. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Josef Melč.
Osoby a obsazení: Vavák (Jaromír Hanzlík) a Machoň (Jiří Sovák).
Natočeno v roce 1968. Premiéra 18. 7. 1968 (Praha, 19:45 – 20:08 h.). Obnovená premiéra 3. 3. 1990. Repríza 17. 12. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:20 – 14:42 h.) v cyklu Třikrát Václav Havel; 18. 12. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu k 10. výročí úmrtí Václava Havla.
Vydal Radioservis, květen 2011 (1 CD, CR0552-2 – EAN 8590236055223) společně se hrou Vernisáž.
Text in web Knihovna Václava Havla (text v pdf).
Pozn.: Vydal Radioservis na CD (???) v roce 2006 společně s inscenací Vernisáže.
Lit.: kn: Havlův Anděl strážný. In Večerní Praha, 18. 6. 1968 (recenze).
Lit.: anonym (= Jaromír Ptáček?): Václav Havel: Anděl strážný. In Čs. rozhlas 25/1968, s. 5 (anotace).
Lit.: Halas, Jan: Rozhlasový Urvaněk. Tvar, č. 1/1990, s 3 (recenze).
Boková, Marie: Sloupek. Havlův Anděl, Zahradníčkovo Znamení… In Scéna, č. 7/1990. (recenze).
Lit.: Boková, Marie: Ferdinand Vaněk a jaderný leštič vlasů. In Týdeník Rozhlas 45/2006 (6. – 12. 11. 2006), s. 16 (recenze). – Cit.: … Z tohoto úhlu pohledu bylo zajímavé i srovnání s ranou Havlovou produkcí pro rozhlas, aktovkou Anděl strážný, připravenou Jaromírem Ptáčkem a Josefem Melčem v roce 1968. Do svého programu ji opět zařadil Český rozhlas 2 – Praha. Jiří Sovák jako příšerně vlezlý, žoviální estébák a Jaromír Hanzlík jako velmi slušný, plachý i komunikativní úspěšný mladý dramatik předvedli na ploše dvaceti minut brilantní absurdní dialog z dob, kdy si Václav Havel ještě mohl z fízlů dělat legraci z pozice úspěšného mladého dramatika. Mladičký Hanzlík jako by instinktivně výrazově předjímal typ Ferdinanda Vaňka, subtilního i pevného, pro všechna další „vtělení“ této originální postavy českého dramatu. (Ostatně, ani „jaderný leštič vlasů“, bizarní fízlův prezent, mu nebyl cizí: s milou zvídavostí se pídil po tom, „jak to funguje“).
Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 14. – Jak dlouhé uši má Vavák? In Týdeník Rozhlas 3/2012, s. 25 (článek).
Pavlovský, Petr: Spíš strážný než anděl. In Týdeník A2 11/2005 (recenze). – Cit.: V roce „tání“ 1968 natočil v Čs. rozhlase Josef Melč dvacetiminutový dialog Václava Havla Anděl strážný (premiéra 18. 6., první verze textu vyšla v Divadelních novinách č. 10-11/1963-64). Hrdinou je mladý spisovatel Vavák, předobraz Vaňka z Audience nebo Bedřicha z Vernisáže (obojí 1975). Základní situace je podobná úvodu Kafkova Procesu: Vavák si není vědom, že by mu cokoli hrozilo, a přesto u jeho bytu zazvoní cizí muž, dosti drze se vnutí dovnitř, nechá se hostit a zároveň začne velice familiárně vykládat, že umělce už léta přátelsky sleduje a ochraňuje před možnými institucionálními následky jeho počínání. Dlouholetý obdivovatel a ochránce zná údajně všechny jeho hry, chodí na jejich premiéry a mluvívá o nich s kolegy v blíže nespecifikovaném zaměstnání.
Dosud utajený ochránce (Josef Somr) (! sic!) přichází tentokrát bezprostředně a na mysli má především chráněncův vzhled. Jako dárek přináší jakýsi patafyzický leštič vlasů – podezřele diletantský přístroj na způsob „puzuka“ ze Ztížené možnosti soustředění (1968). Hlavně ale chce vylepšit dramatikův obličej, který podle něj zohavují příliš odstálé uši. Na ty si přinesl speciální nástroj, zvaný „užky“. Takže v drastickém, černohumorném závěru slyšíme bolestný jekot Jaromíra Hanzlíka.
Motiv nezvané návštěvy, samozvaného, vnucujícího se ochránce byl tehdy velice aktuální na obou stranách „železné opony“. V demokratickém kapitalismu má reálný základ v „ochranitelských“ strukturách mafiánského typu, tedy v jakémsi soukromém organizovaném kontrazločinu – srovnej například absurdní drama Edwarda Albeeho Křehká rovnováha (1966), kde se do bytu středostavovské rodiny vnutí dva návštěvníci – „přátelé“, kterých se pak rodina ne a ne zbavit. Při české premiéře (1969) v dnes již zaniklém pražském Komorním divadle (překlad L. a R. Pellarovi, režie Ivan Weiss) se hra dostala až do drsně aktuální alegorické polohy a inscenace musela být pro „nevhodné reakce publika“ urychleně stažena.
V totalitě jsou samozvanými ochránci jednotlivců samotné státní struktury, které mají na organizovaný zločin nenarušitelný monopol a mohou si tak nasazovat i velice legální masku.
Na Strážného anděla si vzpomněl šéfredaktor Rádia Praha (ČRo 7, vysílání do zahraničí) David Vaughan. Stanice natočila hru v němčině i v angličtině a inscenací zpestřila svůj v podstatě zpravodajský program.
Čas od času ten či onen z našich zákonodárců klade v souvislosti s elektronickými médii otázku po vymezení takzvané veřejnoprávnosti. Kvalitní relace na ČRo 7 jsou vzorným příkladem toho, jak by „veřejnoprávní umění“ mělo vypadat.
Vlčková, Kateřina: „Jak jste daleko s Andělem strážným?“. In Týdeník Rozhlas 49/2008, s. 24 (recenze).
Lit.: Doležal, Bohumil: Zemřel Václav Havel. In Lidovky, 19. 12. 2011 (článek). – Cit.: K Havlovým hrám mám vztah, který čtenáři k literárním dílům mívají. Některé se mi líbí víc, některé míň. Velmi na mne zapůsobila hned první, Zahradní slavnost. Pozoruhodná byla neúcta, jakou autor projevil k byrokratickým držitelům moci, ať už „konzervativním“ („likvidátoři“) nebo „reformovaným“ („zahajovači“). Vůbec nejvíc mne ale zaujala rozhlasová aktovka, kterou někdy koncem šedesátých let opublikoval Jan Lopatka v čtvrtletníku „Studie a úvahy“. Jejím dosti nešťastným hrdinou je spisovatel, jemuž se do bytu vloudí jakési vlezlé individuum. Během rozhovoru vychází najevo, že jde vlastně o kata, který přichází ne snad proto, aby spisovatele, který byl zvyklý psát, co kolem sebe slyší, popravil, nýbrž aby mu uřízl ušiska (nezapomínejme, že jsme v šedesátých letech, v době stalinismu s lidskou tváří). Dialog rozpačitého a slušného spisovatele (taková postava se u Havla objevuje velmi často) s „operatérem“ je velmi zdařilou ironickou variací na „věčné“ téma dialogu člověka se smrtí, inspirované evangeliem (L 12, 13-21): smrt se snaží, aby člověk pochopil, že ona dělá jen to, co musí, a že je to vlastně pro jeho dobro, člověk se stejně neúspěšně snaží smrt přesvědčit, aby ho nechala na pokoji. Nakonec dojde k silovému řešení: se slovy „já nikomu Husa dělat nebudu“ se kat vrhne na svou oběť. Vytahuje jakýsi nástroj, spisovatel se zděšeně ptá, co to je, rezolutní odpověď zní: ušky. A pak je slyšet už jen bolestný řev operovaného a operatérův striktní pokyn: Zavři hubu a drž! (nevím, zda to cituju přesně, text teď nemám k dispozici).
Lit.: Zelinský, Miroslav: Havel 80 – Ušky zacvakaly v absintovém klubu. In Divadelní noviny, 2. 11. 2016 (recenze divadelní inscenace Anděla strážného). – Cit.: (…) V ostravském Absintovém klubu Les inscenovali 5. října havlovský večer, rozuměj – večer k nedožitým osmdesátinám Václava Havla. Básnická čtení, divadlo, filmové projekce…
Centrální částí byla inscenace Havlovy jednoaktovky Anděl strážný. Jde původně o hru rozhlasovou. V roce 1968 ji brilantně natočil Josef Melč s Jiřím Sovákem a mladičkým Jaromírem Hanzlíkem v rolích estébáka Machoně a spisovatele Vaváka. Text vyšel poprvé v roce 2011 péčí brněnského nakladatelství Větrné mlýny ve třetím svazku Havlových her. Je to první a poslední Havlova původně rozhlasová hra, kterou, jistě ne poprvé (existují doklady o amatérských představeních napříč republikovým divadelním prostorem) scénicky předvedli členové divadelně-hudebně-literárního ansámblu vířícího kolem Absintového Lesa a přilehlé zahradní restaurace Bulharsko. Volně neorganizovaná parta (básník Petr Hruška, bratr a kritik Pavel Hruška, herec a impresário Přemysl Bureš, básník Jakub Chrobák, nakladatel a prozaik Ivo Kaleta a mnoho dalších) se drží nevelkého akčního rádia, tematického i geografického, o to však intenzivněji vstupuje do ostravské kultury.
Havlův kus je nerozsáhlý, stopáž inscenace čítala něco málo přes dvacet minut. Režisér Ivo Kaleta (zároveň také představitel tajného policajta Machoně) s ohledem na dramaturgii večera učinil experiment a rozložil aktovku do tří částí, což se vzhledem k mluvnímu a dějově neakčnímu charakteru textu ukázalo jako šťastný krok. V úvodním komentáři inscenátorů zaznělo, že spíše než o absurdní drama jde o grotesku, ale pozorný divák a posluchač, samozřejmě, velmi brzy rozeznal svébytnou jazykovou poetiku Havlových her, postavenou na refrénovitých opakováních klíčových otázek a „neodpovědí“, na kumulování nesrozumitelných, ale syntakticky správně vystavěných vět, na gradaci neakčních scén a neočekávané katastrofě, která mimochodem v poetice Havlových dramat představuje docela unikátní řešení „problému s protagonistou“.
Anděl strážný více než mrazivě anticipuje realitu sedmdesátých a osmdesátých let. Nejen bohorovnost a agresivitu represivních složek, ale také poddajnost, ústupnost jako projevy slušnosti na straně těch, vůči nimž se ony složky zásadně a na povel vymezují. Oproti jediné kanonické inscenaci (se Sovákem a Hanzlíkem) jsou emocionální gardy v ostravském provedení skoro prohozeny. Estébák Machoň Iva Kalety se sice trochu chová jako doma, ale není agresivní (s výjimkou závěrečné scény), spíše vědomý si své moci a trochu jí i otrávený. Oproti tomu Vavák Jakuba Chrobáka je naléhavě vstřícný a slušný, příliš nechápající, protože permanentně obrácený dovnitř sebe, i jako k potenciálnímu viníkovi.
Závěrečná katastrofa, kdy frustrovaný Machoň zkracuje „uškami“ Vavákovy slůněčí uši, aby, probůh, už dále nic nezaslechly, je rychlá a přesná jako skalpel. A najednou velmi ostře víme… Vše. (…)
Lit.: anonym: Václav Havel: Anděl strážný. Málem ztracená inscenace s Jiřím Sovákem a Jaromírem Hanzlíkem. In web ČRo 2 Praha, 18. prosinec 2021 (článek). – Cit.: Jak snadno může být člověk zmanipulován? Dialog dvou mužů rozkrývá sílu slov, kterých je třeba se obávat, pokud jsou míněna jako zbraň. (…)
Před deseti lety, 18. prosince 2011, zemřel Václav Havel, poslední československý a první český prezident, disident, esejista a dramatik. Toto výročí Dvojka připomíná rozhlasovou inscenací z roku 1968, kterou před zničením uchránil svou odvahou a prozíravostí režisér Josef Melč, když ji ukryl ve svém soukromém archivu. (…)
Anděl a kniha rekordů (1995)
Rozhlasová hra zachycuje dialog anděla a duše, která právě opouští svět. Dramaturgie Jarmila Konrádová. Režie Hana Kofránková. (more…)
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Anděl a kniha rekordů (1995)
Andalusí, princezna z Perly (2004)
Původní pohádku z dalekých moří napsal Vratislav Šťovíček. Hudba Leoš Kosek. Dramatugie Václava Ledvinková. Režie Jaroslav Kodeš.
Účinkují Otakar Brousek I., David Novotný, Ladislav Mrkvička, Sabina Laurinová, Boris Rösner, Věra Galatíková, Miroslav Moravec, Jan Přeučil, Jiří Práger, Eva Kodešová, Dana Reichová, Libuše Šplíchalová, Hana Brothánková, Robert Tamchyna, Petr Šplíchal, Josef Plechatý, Jiří Litoš a Vladimír Rusko.
Natočeno v roce 2004. Premiéra 11. 4. 2004 (ČRo 2 Praha, 13:02 h.; 60 min.). Repríza 21. 1. 2014 (ČRo Rádio Junior); 16. 3. 2014 (ČRo 2 Praha, 13:05 h.) u příležitosti úmrtí Otakara Brouska I.; 28. 6. 2018 (ČRo Rádio Junior, 20.00 h.); 3. 2. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h).
Lit.: anonym: Andalusí, princezna z perly. In web ČRo Rádio Junior, 21. 1. 2014 (anotace). – Cit.: Poslechni si pohádku o překrásné princezně.
Příběh tě zavede na ostrov uprostřed oceánu, kde žije král-tygr. Ve dne je člověkem a v noci se mění v šelmu. Když se jednoho dne dozví o kráse princezny Andalusí, rozhodne se, že ji chce za ženu. Nezastaví ho ani skutečnost, že princezna už má jiného manžela.
Lit.: Ledvinková, Václava: Vratislav Šťovíček: Andalusí, princezna z perly. In web ČRo 2 Praha, 3. únor 2019 (článek). – Cit.: Pohádka z dalekých moří, z ostrova, na němž vládne král – tygr. (…)
Pohádka z dalekých moří nás zavede nás na ostrov uprostřed oceánu, kde žije král-tygr, ve dne člověk, v noci šelma. Jako člověk se zamiluje do krásné Andalusí, princezny zrozené z perly, jako tygr se jí chce zmocnit a zahubit všechny její blízké. Než by to dovolila, raději se sama vrhne do mořských vln a opět se promění v perlu. Celá léta pak leží na dně oceánu a čeká na své vysvobození. Drama o krutosti a lásce, o zoufalství i naději je silným tématem plným emocí a zvratů. Navíc tento pohádkový, ale přitom dobrodružně laděný příběh jedinečným způsobem zvukově vykresluje atmosféru exotického prostředí.
Akt (1991, 2003, 2008)
Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Jiří Šebánek. Rodinné drama. Hudba Karel Velebný. Divadelní režie Ladislav Smoljak. Zvuk a střih Ivan Mikota. Odpovědný redaktor titulu Milan Friedl. Cover design Jaroslav Weigel. Photography František Heřman. Cover editor Helena Bartíková.
V semináři hovoří Miloň Čepelka, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Jaroslav Weigel a Jan Hraběta. Osoby a obsazení: Žílová (Miloň Čepelka), Žíla (Jaroslav Weigel), Láďa (Ladislav Smoljak), Béďa (Jan Hraběta) a Pepa (Zdeněk Svěrák).
Nahráno 26. a 27. června 1991 v Divadle Járy Cimrmana. Vydal Supraphon v roce 1993 (1 CD, 11 1675-2 811, 74:45). Reedice Supraphon v roce 2008 jako příloha Deníku (1 CD, 16 2044-2).
Rozhlasová premiéra (?) 9. 10. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) k výročí vzniku Divadla Járy Cimrmana.
Obsah: 1. O životě a díle Járy Cimrmana (35:48), 2. Akt (36:51).
Lit.: Kroc, Vladimír: Akt. In web ČRo, 5. 9. 2016 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Když zakládali divadlo, bylo Zdeňku Svěrákovi 31 a Ladislavu Smoljakovi 36 let. Kritika často zmiňovala, že za vznikajícím souborem stojí „pánové v nejlepších letech“. Úsměvné začátky popisuje Vladimír Kroc v kronice Podzim s Járou Cimrmanem.
„Původně jsme chtěli předvést dvě jednoaktové hry, a to Akt, který jsem napsal já, a Domácí zabijačku, kterou psal Jiří Šebánek. Jirka s tím ale nebyl hotov a my jsme museli něco té komisi předvést. A tak jsme v první půli udělali sérii přednášek o autorovi, který hru napsal, a pak Akt,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.
„První část, kterou jsme četli a navíc jsme se mohli opírat o pult, čili se nám netřásly ruce, byla přijata velice příznivě. Hra Akt byla spíš takové ochotnické vystoupení, kdy se člověku třepou nohy a neví, co s rukama. Někteří stáli tehdy prvně na jevišti.“
Nouzově vytvořená první část měla nakonec větší úspěch než samotná hra. „Dneska už víme proč – byli jsme začátečníci, příšerně ztrémovaní. Naše první režisérka Philippová nám dala dokonce nějaké uklidňovadlo, ale my jsme většinou místo toho, aby nás to zklidnilo, dostali průjem,“ vybavuje si s úsměvem Zdeněk Svěrák.
Možná už se také pozapomnělo, že prezidentem Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana byl spisovatel Josef Škvorecký. Zahajoval každou premiéru „položením základního kamene“, což spočívalo v tom, že se dlažební kostka s rachotem spustila do propadliště.
V době, kdy se Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak rozhodli založit divadlo, byli už oba ženatí a měli rodiny. Ve srovnání s jinými malými divadly, která většinou zakládali mladí lidé, tak kritika často zmiňovala, že za vznikajícím divadelním souborem stojí „pánové v nejlepších letech“. Zdeňku Svěrákovi bylo tehdy 31 let a Ladislavu Smoljakovi o 5 let víc.
„Někteří sousedi mi třeba říkali, co blázním, že jsem otec od dětí a že bych měl dělat něco smysluplnějšího,“ říká k tomu Zdeněk Svěrák. Podle Ladislava Smoljaka měl jejich tehdejší „vyšší“ věk i své výhody: „Byli jsme zralí – viděli jsme plno filmů, divadelních představení, znali jsme takříkajíc naše konkurenty a znali jsme kamenná divadla, kam jsme chodili. A tak jsme věděli, že nechceme hrát ,hereckým‘ způsobem.“
„Věděli jsme, že musíme mluvit, jak nám zobák narostl, že si na jevišti můžeme dovolit jenom lehce si zahrát na tu postavu, ale vždycky se vrátit sami k sobě a divákovi to dát najevo, že jsme si vědomi, že nejsme herci a že to tedy děláme jako vědci, do kterých jsme se stylizovali. Ale ta stylizace nebyla herecká, říkali jsme to sami za sebe, jak bychom přednášku říkali, kdybychom o ní byli skutečně přesvědčeni.“
Typickou kompozici inscenace, kdy do představení vstupovali jako „vědci“ a pak se teprve převlékli do postav, považují oba protagonisté za velkou výhodu. „Byla to výhoda zejména, když jsme začínali. Řekli jsme jim: ,My nejsme herci, vždyť jste to viděli – jsme odborníci na danou věc, kteří vzali na sebe úkol seznámit vás s tou hrou, čili musíte vytrpět to, že to hrajeme.‘“ vzpomínají svorně.
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Akt (1991, 2003, 2008)