Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Zahájení pravidelného rozhlasového vysílání dne 18. května 1923 oznámil jeden z našich prvních časopisů, který se soustavněji věnoval popularizaci amatérského rozhlasového vysílání a radiotelefonie, měsíčník Radioamatér, slovy:

„Od poloviny května máme pravidelné české rozesílání mluvy a hudby, český broadcasting. Jsou to prozatím jen zkoušky, ale jsou pořádány pravidelně a hlavně něco již se konečně děje, co jest patrno navenek a čemu mohou být svědky obyčejní smrtelníci. (more…)

30. října 1938, 20:00 – den, kdy přistáli Marťané

(30.10.2004, 21:00, rubrika SF&F )

Předposlední říjnový den roku 1938 se nesporně zapsal do historie rozhlasového vysílání a moderních médií vůbec; právě tehdy, před šestašedesáti lety, uvedl Orson Welles – s neočekávanými důsledky – svou rozhlasovou hru na motivy klasického SF příběhu H. G.Wellse „Válka světů„.

„Dámy a pánové, mám pro vás důležité oznámení. Ať se to zdá jakkoliv neuvěřitelné, vědecké důkazy i naše vlastní pozorování nevyhnutelně vedou k doměnce, že ony podivné bytosti, které dnešního večera přistály v zemědělské oblasti Nového Jersey, jsou předvojem invazní armády z planety Mars!“

Rozhlasová relace na stanici CBS vyvolala paniku napříč USA. Její autor, tehdy teprve třiadvacetiletý herec a dramatik Orson Welles, zvolil totiž pro svou adaptaci klasického Wellsova příběhu z roku 1898 velmi sugestivní formu vyprávění prostřednictvím „živých“ zpravodajských vstupů. Lidé, kteří na CBS většinou přeladili až v průběhu představení a přišli o úvod, neměli vůbec tušení, že se jedná pouze o rozhlasovou hru. Statisíce lidí tak skutečně uvěřily tomu, že v americkém městečku Grovers Mill přistál předvoj marťanské invazní armády a že gigantické marťanské bitevní stroje nyní táhnou na New York.

Kdyby si posluchači bývali pozorněji přečetli program nedělního rozhlasového vysílání, mohli si ušetřit pořádnou porci hrůzy. Svým dílem přispělo ke všeobecné panice i to, že Wellsova kniha byla v té době mezi širokou populací téměř neznámá, neboť Američané jak známo láskou ke čtení nikdy příliš neoplývali.

Den poté: šestasedmdesátiletý Earl Dock z Grovers Mill předvádí reportérům, že on i jeho flinta na zajíce jsou plně připraveni čelit marťanské invazi.

Autor scénáře, Howard Koch, převedl Wellsovu knihu do podoby rozhlasové hry během týdne za honorář 75 dolarů. V zájmu realismu zasadil příběh do tehdejší současnosti; místo děje vybral tak, že naslepo zabodl tužku do svého autoatlasu. Stěží mohl tušit, co bude následovat.

„Bitva, která se dnes odehrála u Grovers Mill, skončila jednou z nejhrozivějších porážek v moderních dějinách vojenství. Sedm tisíc mužů vyzbrojených ručnicemi a kulomety se postavilo proti jedinému válečnému stroji nájezdníků z Marsu. Je známo sto dvacet přeživších. Zbytek byl rozprášen po bojišti mezi Grovers Mill a Plainsboro, rozdrcen a udupán kovovými nohami netvora nebo sežehnut na uhel jeho tepelným paprskem…“

Po celých Státech lidé propadali panice a dávali se na bezhlavý útěk. Lidé na newyorských předměstích si balili obličeje do mokrých ručníků, aby se ochránili před marťanským bojovým plynem, valícím se z jerseyských mokřadů. Jen málokoho napadlo zavolat do rádia nebo do novin a žádat další informace. Ti, co tak učinili, se k nemalému překvapení dozvěděli, že je to všechno jen rozhlasová inscenace.

Welles zatím stál ve studiu, energicky řídil celé představení a snažil se ignorovat hluk, vydávaný policisty, dobývajícími se do budovy CBS. Taylor Davidson, jeden z činitelů CBS, přesvědčoval Wellese, aby přerušil představení a uklidnil vyděšené posluchače. „Jsou vyděšení?“ opáčil Welles. „Fajn! Mají být vyděšení!“

Když bylo po všem, Welles a jeho štáb se potají vyplížili zadním vchodem, aby se vyhnuli záplavě reportérů a policistů, kteří si s nimi toužili promluvit. Den nato však Welles nasadil svůj nejlepší bezelstný výraz a vyšel na veřejnost s omluvou. „Jsme hluboce šokováni a hluboce toho litujeme,“ řekl tehdy. Dušoval se, že vůbec neměl ponětí, jakou paniku rozpoutali.

Válka světů byla vysílána roku 1944 v Chile s podobným ohlasem. Tenkrát byla ve městě Santiago dokonce zmobilizována armáda. Ještě o pár let později, v roce 1949, vypukla při rozhlasovém vysílání v ekvádorském městě Quito panika, která vyvrcholila podpálením rozhlasové stanice a redakce místních novin, při němž zahynulo dvacet lidí.

Wellsova kniha se od té doby dočkala nespočtu dalších (často bohatě ilustrovaných) vydání. Rozhlasovou hrou byl inspirován slavný film z 50. let. Na něj později navázal i neméně zajímavý televizní seriál, který pracuje s premisou, že invaze Marťanů opravdu proběhla – dokonce dvakrát – a že film i rozhlasová hra posloužily jako krytí skutečných událostí. Popisovanými událostmi se inspirovaly i desítky dalších filmů i knih; Válka světů se stala pravzorem klasického příběhu mimozemské invaze. Obyvatelé Grovers Mill, zprvu navztekaní a popuzení, se nakonec naučili docenit slávu, kterou jim Welles svou hrou přinesl – a v roce 1988, u příležitosti 50. výročí vysílání, mu dokonce odhalili památník.

Ani H.G.Wells, ani jeho skoro-jmenovec Orson Welles nemohli ve své době tušit, že jejich dílo už navždycky vstoupí do povědomí celého světa. V tomto ohledu byla invaze marťanských vojsk úspěšná.

(Nahrávka k dispozici zde.)

Velmi významným zdrojem jinak velmi těžko dostupných nahrávek jsou také rozhlasové pořady. Ve zvukovém archívu Českého rozhlasu v Praze i v Brně jsou uloženy raritní nahrávky písní a výstupů z inscenací českých divadel, a to jak na oficiálních gramofonových deskách, tak na rozhlasových fóliích. (more…)

Ve dvacátých a třicátých letech byly v rámci zábavného rozhlasového vysílání uváděny např. scénky bývalých členů divadla Akademická scéna (brněnská „verze“ Osvobozeného divadla, v němž účinkovali např. Svatopluk Ježek nebo František Kožík a k jejímž titulům patřila např. Rej-Pej-Revue), komické „plkačke“ regionálně populární dvojice stréčka Křópala z Břochovan, (kterého ztělesňoval Valentin Šindler) a Jozéfka Melhobó (Václav Šindler, Valentinův bratr), ale především nový pořad „Gramorevue“. (more…)

Přemysl Hnilička

Na tomto místě jen krátkou zmínku o zajímavém dramaturgickém plánu Karla Tachovského a o peripetiích, které kolem něj v nelehké době po roce 1968 vznikly. (more…)

Přemysl Hnilička

(upravené vyšlo jako Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 17. – Rozhlasová báseň pro dva hlasy a vánici v Týdeníku Rozhlas 10/2012)

Jako “báseň pro dva hlasy” označuje hru Dva ve vánici sám autor. Nastudována byla v brněnském rozhlase v režii Vladimíra Vozáka s hudbou Josefa Berga a v interpretaci Ladislava Lakomého a Zlatomíra Vacka v roce 1969.

Hra má ve výčtu Kunderových rozhlasových počinů výjimečné místo. Autor se zde oprošťuje od jakékoliv konkretizace, ať už postav, prostředí nebo dobového kontextu a nechává svůj text zaznít v jakémsi nespecifikovaném prostoru z úst anonymních, symbolických postav – zatímco v ostatních hrách své postavy vždy zasadí do dobového kontextu, často velmi přesně určeného, v některých případech má dokonce hrdina jméno skutečné historické postavy (viz hrabě Stauffenberg ve Večeru všech dnů).

Dva ve vánici je – zjednodušeně řečeno – hra dvou paralelně probíhajících monologů dvou mužů (autor je ve scénáři označuje jako “A” a “B”), ztracených v jakémsi anonymním prostředí, “ve vánici”. Oba muži se v osamocení a ovládáni živlem necítí dobře a touží po setkání s někým, kýmkoli: “Kolega by na škodu nebyl. I hádavý by mohl být. Bručoun. Jako já? Snad. Aspoň někdo, s kým se vymění žvanec slova, kudrnatý nesmysl, žvást.” (Všimněme si zajímavého sousloví „žvanec slova“, naznačující touhu po „intelektuální potravě“.) Jediným společníkem v jejich pouti neznámým směrem je jim pouze vánice, jakási další, alegorická postava, procházející celou inscenací.

Přání obou hrdinů je nakonec vyslyšeno – potkávají se uprostřed cesty. Jejich pocity však nejsou jednoznačné – setkání pro ně znamená novou nejistotu, nebezpečí:

“B: …Opět to vidím. Je to už větší. Teď už vím najisto, že to není klam. Blížím se k tomu. Určitě.
A: A zas a zas. Ať mi to vleze kamsi. V ruce mám klíč, mohl by se hodit… Je to větší a větší.
B: Ještě je čas uhnout. /…/ Bod už není bod. Z tečky je skvrna. Zavolat? Nezavolám.
A: Tak jen do toho, ať už to máme za sebou.
B: Bude tedy setkání. V tmách. V rozšlehaných tmách.
A: Řeknu: Dobrý den ve vánici! Nebo jinak? Třeba: Sakračas. Sakranečas. Uvidíme.
(…)
B: Teď už je na všecko pozdě. Ať přijde co přijde.
A: Je na pár kroků. Byl by čas.
B: Je na dosah, zpomalím.
A: Divná situace, ještě dva metry. Zastavím.
B: Stát. Stojím.”

Jejich společná cesta však netrvá dlouho. Neshodnou se na směru cesty a rozejdou se, aby se na konci cesty opět sešli. Konec zůstává otevřený:

“A: Taky se bojím, že se všecko slilo.
B: Co?
A: To ODKUD, to KUDY, to KAM.
B: V jediný bod.
A: Který někdo uvidí…
B: Který se bude zvětšovat, přibližovat..
A: Až na dosah. A někdo zavolá: Haló.
B: Nebo: Hejhola.
A: Nebo: Kdo tady?
B: A co se ozve?
A: To kdybych věděl.”

Vozákova realizace Kunderovy hry je inscenována se zvukovou střídmostí – je ponechán velký prostor dvěma jednajícím postavám, jejich paralelně probíhající monology jsou ozvláštněny pouze hudbou Josefa Berga a zvukovým efektem vánice. Zvuk vánice tu však nemá ilustrativní úlohu – stává se přímo jakousi další jednající postavou. Ozývá vždy v nejméně očekávatelnou chvíli, zasahuje do monologů a dialogů postav. Zrovna tak hudba zde nemá funkci hudební kulisy, ale – podobně jako v Totálním kuropění – posiluje tato jakoby improvizovaná smyčcová hudba účin hereckých promluv, v některých místech se sama stává dramatickým činitelem, rytmizuje text, je uchopena jako stylizovaný zvuk vánice – naopak při prvním setkání obou protagonistů hudba náhle “vypne”, aby vyzněl okamžik prvního kontaktu. Zůstává jen – tentokrát realisticky uchopený – zvuk vánice.

Zajímavý zvukově prostorový efekt poskytuje i samotný Kunderův text – postupné přibližování se obou postav zjevuje autor postupným zkracováním monologů – až po krátké, dvouslovné věty před setkáním “A” a “B”.

Kunderova dramatická rozhlasová báseň byla zřetelnou politickospolečenskou alegorií. Osamělé putování v neznámé, či snad vánicí neznámou učiněné zemi, nedůvěra a neschopnost se sjednotit v okamžiku shledání na jakémkoli východisku i závěrečné spojení s vírou v příchod někoho třetího, kdo “bude vědět” – to všechno byly živé pocity tehdejší posrpnové společnosti: prvotní sjednocenost národa při vpádu vojsk varšavské smlouvy opadla, následovala doba plná podezírání, nejistoty, ale i doba první kolaborace s novým vedením státu. Inscenace měla být snad provokativním úderem do stagnující společnosti. Také proto se její premiéra v roce realizace neuskutečnila – tajnou premiéru pro několik “zasvěcených” uspořádalo “Sdružení Q” na tzv. “Podvečeru Q” 18. 6. 1970 v Domě umění v Brně a závěr hry byl otištěn v červnu 1970 v Almanachu Q. Rozhlasová premiéra se uskutečnila až 8. listopadu 1990.

Přemysl Hnilička

Následující inscenovaný text Ludvíka Kundery – Sny Karla Čtvrtého – je zajímavý hned v několika bodech: není tentokrát inscenován samostatně a zajímavý osud má i jeho odvysílání. (more…)

Režisérka, spisovatelka a překladatelka. (more…)

Přemysl Hnilička

(upravené vyšlo v cyklu Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 6. – „Já jdu vod toho“ aneb Vojvodovy narozeniny v Týdeníku Rozhlas 39/2011)

5. července 1968 měla na stanici Československo premiéru Kunderova hra Vojvodovy narozeniny (režie Miroslav Nejezchleb, hudba Jaromír Dlouhý). Na rozdíl od všech ostatních Kunderových rozhlasových textů šlo tentokrát o krátkou hříčku komediálního, až satirického charakteru. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo také v cyklu Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – v Týdeníku Rozhlas 37/2011)

Další rozhlasovou hrou Ludvíka Kundery je Večer všech dnů, který v brněnském rozhlasovém studiu realizovala v r. 1966 režisérka Olga Zezulová . Kundera se zde opět inspiroval skutečnou historickou událostí – jedním z neúspěšných atentátů na Adolfa Hitlera, který pod heslem “Valkýra” naplánovalo spiklenecké centrum německých důstojníků v čele s hrabětem Stauffenbergem, jenž 2O. července 1944 také samotný atentát provedl. (more…)