Neméně výraznou režisérskou osobností se vedle Horčičky v průběhu šedesátých let stal Josef Henke (po externím působení v padesátých letech od roku 1964 do roku 1971, kdy byl z politických důvodů z rozhlasu propuštěn).
Josef Henke se narodil 12. ledna 1933 v Mladé Boleslavi jako syn ředitele zdravotního ústavu. Po Raisově gymnáziu v Jičíně studoval divadelní a filmovou režii na pražské AMU a externě na FAMU, už tehdy působil v rozhlase a v televizi jako asistent, autor a herec. V Krškově snímku Stříbrný vítr (1954) se mihl coby světlovlasý student a v Kachyňově Králi Šumavy (1959) byl zadržen chrabrými pohraničníky při útěku na Západ. Režíroval mluvené slovo Trnkových Osudů dobrého vojáka Švejka (1956). V roce 1955 ho angažovali do Divadla E. F. Buriana D 34, koncem 50. let byl režisérem literárně-dramatického vysílání Československého rozhlasu.
Ve srovnání s Horčičkovým expresivním režijním pojetím, založeným na dynamice střihů a zvukové pestrosti, dominuje v Henkeho režijních pracích hluboký smysl pro odhalování významových podtextů, detailní a jemné rozkrývání skrytých vrstev postav a příběhů, jemně cizelovaná práce s hereckým výrazem. Znatelná byla inspirace vlivem Emila Františka Buriana.
Z Henkeho režií, jež vznikly v průběhu šedesátých let, jmenujme alespoň několik her a kompozic: M. Krleža: V táboře, K. Čapek-F. Pavlíček: Život a dílo skladatele Foltýna, K. H. Mácha-E. F. Burian: Kat, W. Borchert: Venku přede dveřmi (1963), V. Dyk-E. F. Burian: Krysař, hra na motivy lidových loutkářů Johan doktor Faust, I. Bergman: Malba na dřevě, A. Přidal: Sudičky, F. Kafka – J. Henke: Proměna, F X. Šalda: Zástupové, S. Beckett: Krappova poslední nahrávka.
Spoluzakládal poetické scény Violu (kde v roce 1971 uvedl vynikající Cocteaův Lidský hlas s Jaroslavou Adamovou) a Lyru Pragensis.
Zabýval se teorií uměleckého přednesu a napsal knihu Síla slova (1963).
Při normalizačních čistkách byl v roce 1971 z rádia propuštěn, když mu bylo k tíži připsáno natočení desky na památku Jana Palacha Kde končí svět. Živil se jako režisér například v loutkovém divadle v Mostě, v kladenském Lampionu, v Divadle Spejbla a Hurvínka nebo v libereckém Naivním divadle, v animovaném filmu, psal audiovizuální scénáře, spolupracoval rovněž na koncertech souboru Chorea Bohemica a vymyslel typ hudebních pořadů Setkání na schodech v prostorách Národního muzea.
I po nedobrovolné „tvůrčí pauze“, za níž můžeme vděčit rozverným kádrovákům, se Henkemu podařilo prakticky bez problémů navázat na svou předsrpnovou tvorbu. Do rozhlasu se vrátil po roce 1989 a stal se šéfrežisérem a šéfredaktorem ČRo 3 – Vltava. Mezi nejvýraznější Henkeho inscenace devadesátých let patří především adaptace her Friedricha Dürrenmatta (Dvojník, 1990) a Samuela Becketta (Žhnoucí popel, 1991). Režíroval také například televizní inscenace Manon Lescaut, Bílé noci, Přeludy, naposled televizní film Žena v kleci (1999).
V roce 2004 získal státní vyznamenání Za zásluhy. Zemřel po dlouhé nemoci 19. března 2006.
