Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Iva Volánková – Klestilová, Valeria Schulzová. Hudba Petr Kofroň. Režie Valeria Schulzová. Spolupráce na rozhlasové režii Markéta Jahodová.

Osoby a obsazení: Aneta (Kristina Maděričová), Martina (Natálie Drabiščáková), Šárka (Magdalena Sidonová) a Karel G. (Petr Čtvrtníček).

Natočeno v roce 2005. Premiéra 31. května 2005 (divadelní premiéra 29. 5. 2005; 75min.).

Pozn.: Třetí část projektu Československé jaro 2005, který Český rozhlas 3 – Vltava připravil společně s Divadlem Na zábradlí. Rozhlasová inscenace nové české hry Barbíny – o prvorozených dcerách dávných sufražetek, o ženách mladých, ambiciózních, krásných, dokonalých a in – následovala pouhé dva dny po její premiéře v Divadle Na zábradlí.

Wolfgang Hildesheimer. Rozhlasová pohádka pro dospělé. Přeložil Miroslav Stuchl. Hudební improvizace Petr Mandel. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: vypravěč (Miroslav Donutil), Liana (Jaroslava Kretschmerová), potentát (Antonín Molčík), obchodník s uměleckými předměty (Emil Žák), strojvůdce (Miroslav Etzler), průvodčí (Václav Mareš), topič (Miroslav Táborský), stará dáma (Květa Fialová), ministr kultury (Bronislav Poloczek), ministerský předseda (Vladimír Brabec), kníže Jaroslavl VI., vládce Procegoriny (Milan Stehlík), dějiny umění (Milan Friedl), dějiny umění (Olga Čuříková) a Pratt (Pavel Soukup).

Natočeno v roce 1997. Premiéra 29. 11. 1997 (58 min). Repríza 16. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra; 25. 7. 2020 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 28. 7. 2024 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Lit.: Semotamová, Tereza: Německé rozhlasové hry 50. let. Brno: JAMU, 2012 (disertační práce).

Lit.: anonym: Wolfgang Hildesheimer: Balkánexpres aneb Ze života padělatele. In web ČRo 2 Praha, 25. červenec 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Padělatel Robert Guiscard (Miroslav Donutil) je přes svou zálibu v podvodech sympatický ironik. Koneckonců ke svým pohádkovým příjmům využívá chamtivosti a snobismu příslušníků společenské smetánky.

Pokud spolu s ním nastoupíte do kupé Balkánexpresu, možná vám prozradí, kdo je skutečným autorem jednoho rozměry nevelkého portrétu visícího v pancéřované skleněné vitríně v Louvru.

O autorovi

Wolfgang Hildesheimer, původním povoláním malíř a grafik, byl členem literární Skupiny 47. Ta ve svých dílech řešila nacistickou minulost Německa. Právě tohle téma je ústředím motivem nejúspěšnější autorovy prózy Tynset.

Čtenáři si ale oblíbili i jeho životopisné romány. Román Mozart byl prý jedním z inspiračních zdrojů slavného Formanova filmu Amadeus. Pro rozhlas Hildesheimer napsal řadu her, většinou komedií a grotesek. (…)

Milan Uhde. Přepracovaná verze divadelní hry. Hudba Miloš Štědroň, hraje skupina Cech (Aleš Jurda – housle, vedení; Jan Svoboda – kytara; Dalibor Lebloch – harmonika, mandolína; Jonatan Tomeš – kytara, zobcové flétny; Stanislav Tesař – kontrabas; Aleš Záboj – percussion). Hudební nastudování Evžen Holiš a Miloš Štědroň. Dramaturg Jaromír Nečas. Scénář a režie Zdeněk Pospíšil.

Osoby a obsazení: Nikola Šuhaj (Miroslav Donutil), Eržika (Iva Bittová), velitel četníků / starý Drač (Jiří Pecha), Lazar Mageri (Boleslav Polívka), Jura Šuhaj / Icu Bokšaj (Petr Maláč), rotmistr Pavel Kubeš / Uhrín / Jejku Horbasa / Laco Totín / poštmistr (Daniel Dítě), Oreb Danko / Andrej Drač / četník Dorď (Vladimír Hauser), Morana / baba / stará Vageryčová / Derbaková (Marie Sýkorová), Mara (Pavla Schönová), Eva (Simona Peková), vypravěč / Derbak / četník Bouda (Pavel Zatloukal).

Nastudovalo Brno v roce 1975 (studio Dukla). Premiéra 2. 11. 1975 (Vltava, 14:20 – 15:00 h.) pod názvem Balada a s označením „Stereofonní vysílání“ (!).

Pozn.: Existuje ještě stereo verze, která vyšla počátkem devadesátých let na MC.

Alternativní název: Balada o Nikolovi Šuhajovi.

Lit.: kli: Nikola Šuhaj netradičně. In Rozhlas 44-1975 (20. 10. 1975), s. 2 (článek).

Lit.: hp: Návštěva v Jihomoravském kraji. In Rozhlas 25/1975 (9. 6. 1975), s. 4 (článek).

Lit.: Janoušek, Martin: Divadlo v rozhlase – Transkripce divadelní inscenace do rozhlasové podoby. Brno: Masarykova univerzita, 2007 (diplomová práce). – Cit. Jaromír Nečas tedy oslovil Zdeňka Pospíšila a autora hudby k Baladě pro banditu Miloše Štědroně a tuto inscenaci natočil ještě v roce 1975 ve studiu Dukla
v brněnském rozhlase jako mono nahrávku. Jedním z jejich následných posluchačů byl i soudruh Alois Indra, který si vyžádal, aby byla nahrávka poslána do Prahy. Obavy z tohoto zájmu se ukázaly jako liché, jelikož tento přední představitel tehdejší vládnoucí garnitury našel v tomto díle zalíbení a dal pokyn, ať se inscenace Balady pro banditu v brněnském studiu natočí jako stereo nahrávka. Tak se stalo, že Balada pro banditu byla oficiálně první rozhlasovou hrou natočenou stereofonně v brněnském studiu. Oficiálně pak byla zahrnuta jako jeden z úkolů komplexní racionalizační brigády ustavené na počest XV. sjezdu KSČ (Rovnost, Brno, 3. 6. 1976).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Zabili, zabili chlapa z Koločavy… Balada pro banditu ke sto letům od smrti Nikoly Šuhaje. In web Týdeník Rozhlas, 2. srpen 2021 (článek). – Cit.: Právě před sto lety, 16. srpna 1921, ukončily rány sekerou život Nikoly Šuhaje. Příběh koločavského loupežníka ožívá ve slavné Baladě pro banditu, kterou v sobotu 14. srpna uvádí stanice Vltava.

Některé příběhy jsou tak neuvěřitelné, že se musely skutečně stát. Tohle je jeden z nich. Začíná se v brněnském Divadle Husa na provázku. V půlce sedmdesátých let začne jindy tak nepořádný režisér Zdeněk Pospíšil nosit na zkoušky úhledné hromádky papírů a na nich – Baladu pro banditu. Poetická hra plná lidových a kvazilidových písní a příběhů z Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka (1933) se začala okamžitě zkoušet a po premiéře se ukázalo, že Provázek zrodil divácký hit. V roli Nikoly Šuhaje vystoupil Miroslav Donutil a stal se z něj idol dívčích srdcí, krčmáře Mageryho vybavil úlisnou zdvořilostí Boleslav Polívka, urputného velitele četníků hrál Jiří Pecha. Vemlouvavou, ale nepodbízivou hudbu složil Miloš Štědroň.

Nikdo kromě Zdeňka Pospíšila nevěděl, že text Balady nenapsal on, ale Milan Uhde. Ten na spolupráci s Pospíšilem vzpomíná ve svých Rozpomínkách takto: „Zdeněk Pospíšil byl přesvědčen, že máme v rukou westernovou látku. Nazýval ji sice easternem, ale trval na tom, že bude spočívat na písničkách. Slovo bandita se Zdeňkovi zalíbilo tím, že nebylo folklorní, a trval na něm, i když mně se nezdálo výstižné. Zato přijal můj výklad, proč má být Balada adresována banditovi: je určena banditovi v nás, má zpochybnit iluzorní představy, že člověk může rozhodovat o svém životě bez ohledu na cokoli a kohokoli, nýbrž že je vždy součástí společnosti, byť se z ní a z jejích neúprosných vazeb pokouší vyčlenit.“

Úspěšná inscenace brzy zaujala i média. První se ozval rozhlas, konkrétně Jaromír Nečas – v roce 1975 v brněnském studiu Dukla natočil Baladu v původním divadelním obsazení. Rozhlasový záznam byl sice ochuzen o vizuální kouzlo divadelní inscenace, zato zaujal skvělým tempem a montáží. Scény se tu střídají nesentimentálně a v rychlém sledu, lyrická vyznání i mrazivé scény jsou zakončovány písněmi, které Milan Uhde buď vybral z lidových zdrojů a upravil, nebo rovnou sám napsal (to se týká především úvodní písně Zabili, zabili chlapa z Koločavy).

Tady však podivuhodný osud inscenace teprve začíná. Jak píše Martin Janoušek ve své diplomové práci Divadlo v rozhlase – Transkripce divadelní inscenace do rozhlasové podoby, „monofonní nahrávku Balady pro banditu slyšel i soudruh Alois Indra, který si vyžádal, aby byla nahrávka poslána do Prahy. Obavy z tohoto zájmu se ukázaly jako liché, jelikož tento přední představitel tehdejší vládnoucí garnitury našel v tomto díle zalíbení a dal pokyn, ať se inscenace Balady pro banditu v brněnském studiu natočí jako stereo nahrávka. Tak se stalo, že Balada pro banditu byla oficiálně první rozhlasovou hrou natočenou stereofonně v brněnském studiu.“ Kdyby jen soudruh Indra tušil, kdo se skrývá za libretem…

Lit.: Hložková, Hana: Milan Uhde, Miloš Štědroň: Balada pro banditu. Trampský muzikál s legendami opředenou postavou Nikoly Šuhaje. In web ČRo 3 Vltava, 14. srpen 2021 (článek). – Cit.: Před 100 lety zemřel zbojník Nikola Šuhaj, pro jedny podkarpatský lidový hrdina, pro druhé zločinec a vrah. V českém povědomí žije především díky románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. V polovině 70. let podle něj napsali Milan Uhde a Miloš Štědroň muzikál Balada pro banditu pro brněnské Divadlo na provázku. (…)

Milan Uhde ve svém scénáři vycházel z motivů románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník, odehrávajícího se na Podkarpatské Rusi v období končící první světové války a krátce po ní. Vojenský dezertér Šuhaj, očarovaný starou vědmou tak, aby se mu vyhnula každá střelná rána, se protlouká jako bandita. Okrádá lidi, aby měl z čeho žít, a musí se mít stále na pozoru před vojenským aparátem. Ke konci války se vrátí ke svým blízkým do rodné Koločavy. Na předchozí „způsob obživy“ si však zvykl natolik, že v něm nadále pokračuje, proto se musí nadále ukrývat, tentokrát před českými četníky. Rodinný život s Eržikou je v důsledku jeho loupení a neustále hrozícímu nebezpečí neudržitelný. Trnem v oku začíná být i několika místním obyvatelům, kteří se ho rozhodnou zradit.

Muzikál Balada pro banditu se inscenoval v Divadle na provázku (dnes Divadlo Husa na provázku) v roce 1975. Dějová zápletka Šuhajova příběhu byla vložena do netypického vyprávěcího rámce, který zůstal zachován i ve  filmové podobě tohoto díla z roku 1978 v režii Vladimíra Síse. Příběh je vyprávěn u táborového ohně skupinou trampů, která dostupnými prostředky, jež jsou v lese nebo je mají v batozích, předvádí „hru na Nikolu Šuhaje“. Právě tento inscenační posun a vůbec nápadité režijní provedení přispělo k tomu, že příběh nebyl ukotven dobově (do dvacátých let 20. století), ani místně (Podkarpatská Rus). Nejvíce se to projevilo ve vizuální stránce inscenace, avšak zásadní vliv se ukázal i v té hudební. Miloš Štědroň záměrně nerekonstruoval soudobý místní folklór a složil původní písně tak, aby byly hratelné u táborového ohně. Tím hudbě vdechl životodárnost, překračující rámec „pouhého“ divadelního představení. Písně z Balady pro banditu se rychle staly jakoby přirozenou součástí nejen trampské komunity a nejen doby, ve které vznikly. Začaly žít a dodnes žijí vlastním životem, nehledě na jeviště.

Při převedení provázkovského muzikálu do rozhlasové podoby zákonitě odpadl zmíněný vnějškový posun trampského vyprávění. Zůstal zde pouze příběh Nikoly Šuhaje, sdělovaný prostřednictvím postavy vypravěče. Dalším rozdílem oproti divadelní verzi je obsazení. V původní verzi se herci střídali kromě hlavních postav i v dalších epizodních rolích, což bylo pro audiální pojetí nepraktické. Z tohoto důvodu v rozhlasové inscenaci účinkují umělci, kteří nepůsobili v souboru Divadla na provázku. Rozhlasová inscenace v režii Zdeňka Pospíšila je pozoruhodná tím, že byla natočena dvakrát. Hned v roce 1975 totiž vznikla mono nahrávka, na základě které tehdejší politická garnitura dala pokyn, aby se zmíněný titul natočil stereofonně. Balada pro banditu je tudíž první stereofonní nahrávkou brněnského rozhlasu.  (…)

 

Jiří Kratochvil. Rozhlasová hra. Použitá hudba Leoš Janáček (Z mrtvého domu). Dramaturg Pavel Minks. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Babička (Barbora Hrzánová), Janek (Ivan Řezáč), Smrt (Přemysl Rut), Martin (Václav Postránecký), Lukáš (Stanislav Fišer), Grúňa (Alena Vránová), Mahulena (Martina Hudečková), Lída (Simona Stašová). Dále účinkují Eduard Pavlíček, Květoslava Straková, Miluše Vondráčková, Magda Karbusická, Pavel Karbusický, Kateřina Horáková, Milan Slabihoud a Oldřich Hrůza.

Natočeno v roce 1997. Premiéra 24. 6. 1997 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové činohry. Repríza 18. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 71 min.) v cyklu Současná hra; 12. 10. 2024 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Hra oceněná v rozhlasové autorské soutěži.

Pozn.: Zdánlivě nezávazná a komická historka o dvojnících přerůstá v metaforický příběh o střetu se světem, v němž lidé ztrácejí svou autentickou hodnotu. Hra byla oceněna na vyzývací soutěži na rozhlasovou hru v roce 1996. – Jiří Kratochvil později (pod vedením dramaturga Městského divadla Brno Tomáše Steinera) tuto hru přepracoval pro jevištní provedení pod názvem A babička slaví 99. narozeniny; v roce 2009 toto přepracování vyšlo v souboru Kratochvilových jevištních a rozhlasových textů pod názvem Herci.

Lit.: Mareček, Luboš: O slovo se v Brně hlásí dvě grotesky: možné divadelní události. In MF Dnes, 28. 1. 1999 (anotace divadelní premiéry Městského divadla Brno).

Text in: Kratochvil, Jiří: Hry a sny. Brno, Větrné mlýny 2009 (obsahuje rozhlasovou hru i divadelní text Herci).

Lit.: Faltýnek, Vilém: Kratochvilova Černá skříňka o nemožnosti návratu. In web ČRo, 6. 9. 2009 (článek + rozhovor). – Cit.: Oslava narozenin devětadevadesátileté dámy, návrat emigranta inkognito do vlasti k rodině, jazyková škola, kde se vyučuje nebeský jazyk – to jsou některé náměty, které ve svých groteskních divadelních a rozhlasových hrách rozvíjí spisovatel Jiří Kratochvil. Tento přední současný prozaik se také s oblibou věnuje dramatickému žánru. Některá jeho dosud nepublikovaná díla vydalo nyní nakladatelství Větrné mlýny.

Publikace Hry a sny vyšla ve Větrných mlýnech v edici Dramatické texty, svazek má číslo 48. Předcházely například hry Pavla Kohouta Pět a Pat, komedie Ivana Krause, zahraniční drama slovinské, kanadské a podobně. Nakladatelství zaměřené na dramatické texty zřídilo i informaticní sešitkovou edici Současná česká hra a edici klasických textů Repertoár.

Těžiště tvorby Jiřího Kratochvila leží v jeho románovém díle. Hry psané pro divadlo a pro rozhlas prózu doplňují, to ale neznamená, že jsou okrajové. V jistém smyslu by se dalo říct, že rozvíjejí některá autorova témata způsobem, jakým to román nedokáže. Otázky totožnosti postav, hraní rolí, sociální i psychodramatická rovina divadla, divadelnosti a dramatičnosti jsou totiž častými náměty i pro Kratochvila romanopisce a povídkáře.

V rozhlasové hře Babička slaví devětadevadesáté narozeniny, kterou natočila režisérka Hana Kofránková, se schází rozvětvené příbuzenstvo do babiččina rodového sídla. Autor ji později přepracoval pro jeviště.

„Tu divadelní podobu Babičky jsem přejmenoval na Herci, protože to je vlastně to základní téma, je to o hercích. Román Herec taky vychází z této hry, citoval jsem v něm pasáže z ní. Protože ta hra se nehraje, tak mi přišlo líto věcí, co se povedly a jsou zajímavé, proto jsem je dal znovu do románu. I když to není jeho podstatná část. Takže je to přejmenováno na Herci. Pak jsou v knize mikrohry, které jsem psal předloni pro Alenu Blažejovskou, pro rozhlas, a je tam výběr mých nejlepších rozhlasových her, napsal jsem jich osm a tady je jich pět.“

Co je podle vás pro rozhlasovou hru nejdůležitější?

„Co dnes, nevím. Myslel jsem si o tom cosi počátkem 90. let, kdy jsem je sám psal, ale to se stále rychle vyvíjí. Sám mám tu zkušenost, že rozhlasová hra je blíž literatuře než hra divadelní. To jsem viděl na tom rozdílu, když jsem napsal Babičku jako rozhlasovou hru a pak jsem ji přepracoval na divadelní. ta rozhlasová uspěla velice, byla hrána v Německu ve třech stanicích – nezávisle na sobě v Berlíně, v Brehmách, v Kolíně nad Rýnem, a pak ještě v Chorvatsku a ve Slovinsku. A ta divadelní dopadla, jak dopadla. Než se člověk tu divadelní poetiku naučí, tak to chvíli trvá. Ten přechod je velmi komplikovaný.“

Jsou to hodně odlišné disciplíny?

„Ano, velice odlišné žánry. Prostě rozhlasová hra je víc literatura. Já myslím, že Černá skříňka je už divadelní hra se vším všudy, že už jsem pochopil, v čem spočívá poetika divadelní hry.“

Svazek Kratochvilových her otevírají oba texty divadelní, tedy Herci a Černá skříňka. Obě se zatím dočkaly pouze jednoho nastudování. Herce uvedlo městské divadlo Brno v režii Břetislava Rychlíka v roce 1999. Oproti ní novější Černá skříňka se dočkala nastudování v Opavě, premiéru měla v lednu 2008, režisérem byl Zdeněk Kaloč. Do roka ale zmizela z repertoáru.

„Černou skříňku jsem dopsal více méně z iniciativy Větrných mlýnů. Chtěli, abych napsal hru, kterou oni rozšíří, a že pro ni najdou divadlo. Oni ji pak v roce 2002 vydali v sešitovém vydání, poslal jsem ji Milanu Kunderovi a jelikož je to hra o návratu emigrantů začátkem 90. let, jeho to velice zaujalo a telefonoval mi. Taky je to hra vycházející z Nedorozumění od Alberta Camuse, které se jemu stejně jako mě nelíbilo, oba si myslíme, že je to špatně zvolený způsob zpracování tématu, že to měla být absurdní komedie, kdežto Camus to napsal jako antickou tragédii a tím to pokazil. Já jsem se pokusil to napravit… napravit Camuse, to je strašné, že? Prostě, přemýšlel jsem léta o tom, že by to bylo dobré jako absurdní komedie. Tak jsem to přemístil do současnosti a udělal jsem z toho komedii, tedy velice zlou, jsou tam nekrofilové a tak dále.“

Jak dopadla ta realizace v Opavě?

„To mi taky říkal okamžitě Kundera, nepište divadelní hry, protože o definitivní podobě rozhoduje režisér, ne vy. To jsem nevěděl, když jsem tu hru dával z ruky, že to bude interpretace, že to musím takhle přijmout. Tak jsem to přijal, ale říkám si, že bych ještě uvítal další interpretaci nějakého mladšího režiséra. Interpretace jsou zajímavé, jakým způsobem to vnímá někdo jiný, ale chtěl bych vidět ještě další interpretaci.“

Jaký je námět Černé skříňky?

„Je to variace na Camusovu hru Nedorozumění. To je hra o Čechoslovákovi, zmíněném taky v Camusově románu Cizinec, emigrantovi, který se vrací po dvaceti letech, a jeho matka a sestra si mezitím pořídily hostinec. On se tam ubytuje inkognito, čili v roli bohatého cizince. Ony ho zabijí, domnívajíce se, že tak přijdou k obrovskému majetku, k tomu sice přijdou, ale zjistí, že zavraždily vlastního syna, vlastního bratra. Spáchají pak obě sebevraždu, skočí do studně. To je ten styl antické tragédie. Já jsem to přemístil do počátku 90. let, vrací se emigrant, který emigroval v roce 1968, vrací se se svým kamarádem a zahrají si tu roli bohatého cizince. tam je ten oprvek psychodramatu. Jenomže dávno před tím, než se tento syn vrátí, do hotelu, který jeho matka restituovala, ony už přišly na to, že by tam mohly zabíjet bohaté cizince. Ale nedělají to samy, jako to dělají matka se sestrou v Camusově Nedorozumění, ale dělá to najatý vrah, nekrofil, kterého zachránily před nějakými nepříjemnostmi. On si zabije oběť a zároveň si ji zneužije, prostě taková příšerná scéna. A je to samozřejmě komické, není to tragické.

Ta hra má podtitul Hry a sny a každý ten návrat má jinou variantu. To znamená oni hrají něco jiného a ještě naopak se ta hra protáhne v tom, že tam při nějaké rodinné večeři ten syn Petr přesvědčí všechny ostatní, aby přijali různé role z minuklosti a odhalí se obludnost těch časů před emigrací. Proč vlastně odešel, kdo byla ta jeho matka, kdo byl otec, jak se k němu chovali. Takže je to celé vlastně postavené na psychodramatu. A končí to jejich smrtí, když se vrací naposledy, tak s nimi spadne letadlo. Je tam řečeno, že návrat není možný. Dokážeme se vůbec vrátit? Je možný návrat z emigrace? A to je asi věc, která na tom taky zaujala Milana Kunderu.“

Jakým způsobem jste se dostal k psychodramatu? Kde jste získal praktickou zkušenost?

„Jednak jsem si o tom kdysi povídal s Ivanem Vyskočilem a v tom textu, co jsem o Ivanu Vyskočilovi psal, jsem připomínal Jakuba Morena a to má velice blízko k psychodramatu. A dále jsem se znal s psychiatrem prof. Bouchalem, který se pokoušel o psychodrama tady na psychiatrické klinice. Moc to neuspělo. Pozval mě v roce 1968, abych se na to podíval, já jsem plánoval objet všechny psychiatrické kliniky, podívat se, jak se to dělá třeba v Kroměříži. Tam to bylo zajímavé. A měl jsem domluveno s měsíčníkem Index, že tam otisknu ty reportáže z jednotlivých klinik. Ale mezi tím byla srpnová okupace, Index zanikl a z toho projektu sešlo. Ale zůstal ve mě zájem o psychodrama. Ledacos se tím objeví, člověk zjistí něco o sobě i o těch druhých. To je celý půdorys hry Černá skříňka, že oni zjistí ledacos o své minulosti. Že si prohodí role, sehrají to znovu, a to, co jim bylo nepochopitelné, když byli sami sebou, se najednou v jiné roli obludně vynořuje. Psychodrama je fantastická věc.“

Lit.: Blažejovská, Alena: Jiří Kratochvil: Rozhlasové vzpomínky. In web ČRo Brno, 8. leden 2024 (článek). – Cit.:  (…) Napsal jsem jich hned několik (sedm) a všechny se v brněnském rozhlase realizovaly a některé z nich převzaly zahraniční rozhlasové stanice, od Berlína po Lublaň. Nejúspěšnější byla hra Babička slaví devětadevadesáté narozeniny. Tu přijela natočit v brněnském studiu pražská rozhlasová režisérka, jejíž jméno jsem už zapomněl. Ale nezapomněl jsem, jak se natáčelo celý den (a vlastně do noci) a celý rozhlasový štáb měl přitom z toho natáčení radost, což bylo zásluhou podmanivého kouzla té pražské režisérky. Potom se z Městského divadla ozval režisér Stanislav Moša, jistý si tím, že se z rozhlasové podoby Babičky může vyklubat divadelní hra. Což se taky stalo. S režisérem Břetislavem Rychlíkem jsme hru dotáhli do realizovatelné divadelní podoby. A ta hra taky zaujala režiséra Petera Scherhaufera, a kdyby do toho nezasáhla jeho smrtelná nemoc, tak bych možná další divadelní hry psal pro něho. Ale bez Scherhaufera  to pak skončilo divadelní hrou Černá skřínka, po jejíž opavské inscenaci jsem se už vrátil zase k románům. Takže vlastně zásluhou rozhlasu jsem se dostal až k divadlu, ke své divadelní epizodě. (…)

Lit.: anonym: Jiří Kratochvil: Babička slaví devětadevadesáté narozeniny aneb Rozhlasová balada o smrti a o Jankovi. In web ČRo 2 Praha, 12. říjen 2024 (článek). – Cit.:  Titulní hrdinku Kratochvilovy hry osud obdařil nejen dlouhým životem, ale také početným potomstvem a příbuzenstvem. A tak, když se rozhodne oslavit své devětadevadesáté narozeniny, je z toho rodinná sešlost, pro kterou dům hostitelky málem nestačí. Mnozí příchozí se neviděli několik let, během nichž se navíc dost událo nejen v rodinných, ale i společenských poměrech.

Pro snazší orientaci na cizí a čím dál podivnější oslavě dal autor ve hře posluchačům zvláštního ale dobře informovaného průvodce. S ním jistě nebude problém poznat, kdo je kdo. Nebo snad ano? (…)

Claude Ollier. Variace podle skutečné události – atentátu na JFK. Překlad Eva Bezděková.  Dramaturgie Jaroslava Strejčková Režie Jan Fuchs.

Osoby a obsazení: Jaroslav Kepka (Fuller), Vladimír Šmeral (Jobber), Josef Gruss (plk. Kasuki), Milan Mach (dr. Hobby), Svatopluk Skládal (Flaherty), Bohumil Bezouška (Grimm), Bohumil Švarc (Ford), Jiří Holý (prof. Itch), Jaroslav Satoranský (rozhlasový technik) a jiní.

Natočeno 1970 (57 min.). Repríza 23. 2. 2005 (ČRo 2 Praha, 20:03 h.).

Hra získala Cenu RAI v roce 1969.

Lit.: anonym: Atentát přímým přenosem. In Čs. rozhlas a televize 13/1970 (16. 3. 1970), s. 15 (článek).

William Trevor. Komedie o tom, že nejvíce biti bývají pravidelně ti nejslušnější a nejbezbrannější, které vesele terorizují bezohlední demagogičtí primitivové stejně jako je opovržlivě přezírají nafoukaní zbohatlíci. Dramatizace Michael Bakewell. Překlad František Fröhlich. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: slečna Wintonová (Blanka Waleská), Morgan (Josef Somr), Bianca, italská služebná Runcových (Helga Čočková), paní Runcová (Milena Dvorská), pan Runca (Jiří Pleskot), paní Horderová (Jana Hlaváčová), 1. fotograf (Pavel Jiras), 2. fotograf (Artur Šviha).

Natočeno 1969. Premiéra 25. 4. 1969 (Praha, 19:10 h.). Repríza 5.7. 1969 (Československo, 21:00-21:50 h.; 48 min.); 22. 10. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra.

Lit.: Čípek, Martin: Strašně zajímavá hra. In Facebook, 29. 9. 2016 (úvaha). – Cit.: Strašně zajímavá hra. Zpočátku to vypadá na lehce bláznivou, rozvolněnou grotesku, ale od chvíle, kdy se Morgan začne chovat jako dobytek, je po legraci. A to navzdory tomu, že Morgana dobrá nálada nepřejde ani v úplném závěru, když odchází po schodech dolů od slečny Wintonové. Srozumitelná lež je snadnější než komplikovaná pravda.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LIII. – „Co si vo takovejch lidech myslet?“ In Týdeník Rozhlas 30/2013 (článek). – Dostupné také na Panáčkovi.

Režisérka. Absolvovala FF UK a DAMU. V rozhlase od roku 1972.Kmenová režisérka her Daniely Fischerové (Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži, Micura nežere, Neděle, Dívka se zázračnou pamětí, Král omylů, Andělský smích, Anděl a kniha rekordů, Velká vteřina). Za rozhlasovou režijní práci obdržela řadu ocenění, mj. cenu Prix Bohemia Radio 2000 za režii pořadu Papírové děti, v roce 2002 cenu za realizaci Ibsenova dramatu Heda Gablerová. Jako režisérka a recitátorka trvale spolupracuje s Lyrou Pragensis, Violou a amatérskými recitátory. Externě působí také pedagogicky. V současnosti se věnuje především inscenacím klasických divadelních her.