Heinrich Heine. Překlad Dr. B. Mencák. Hudba Hector Berlioz. Režie Jindřich Honzl.
Osoby a obsazení: Almansor (Jan Pivec), Jiří Vasmut, Jiřina Šejbalová, František Smolík a jiní.
Vysíláno leden 1937. Záznam neexistuje.
Pozn.: První rozhlasová role Jana Pivce.
Lit.: J. Va.: K programu Radiojournalu. In Svět mluví, roč 6/1937, č. 1-2.
Tankred Dorst – Ursula Ehleová. Velký spisovatel v nelichotivém pohledu vlastního syna. Překlad, rozhlasová úprava a režie Vladimír Tomeš. Dramaturgie Jana Paterová.
Osoby a obsazení: ředitel cirkusu (Josef Somr), Ljova (Jan Vlasák), akrobat Bobbo (Jaroslav Kepka), hlas (Radovan Lukavský) a zpěvák (Aleš Stekláč).
Natočeno v roce 1998 (45 min). Premiéra 19. 12. 1998 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.). Repríza 25. 4. 2000 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové činohry; 15. 2. 2005 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry; 21. 5. 2006 (ČRo 2 Praha, 20:30 h.); 11. 9. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry; 16. 12. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Varianty jména autorky: Ursula Ehle – Ursula Ehler
Kressmann Taylor. Hra v dopisech o přátelství, zradě a pomstě. Přeložila Dagmar Steinová. Rozhlasová úprava Jaroslav Someš. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Lída Engelová.
Osoby a obsazení: Max Eisenstein (Jan Hartl), Martin Schulze (Jiří Dvořák) a Burton, listonoš (Josef Somr).
Natočeno 2003. Premiéra 29. 4. 2004 (Vltava 20:00 – 21:00 h., 55 min). Repríza 17. 5. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h); 15. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 20:00 h) v cyklu Hra na neděli.
Lit: -pk-: Rozhlasová adaptace prózy „Adresát neznámý“ na ČRo 3 – Vltava. 15.04 2004 (tisková zpráva ČRo). – Cit.: Američanka Kressmann Taylor napsala prózu v dopisech nazvanou Adresát neznámý už v roce 1938, ale s udivující jasnozřivostí zde předpověděla další vývoj v nacistickém Německu. Na svou světovou slávu ovšem tato drobná knížka čekala až do devadesátých let minulého století, kdy se stala bestsellerem.
Tento titul zároveň také otevřel dramaturgickou řadu „Rozhlasová hra na jevišti“, společný projekt Divadla Viola a stanice Vltava. Adresát neznámý měl premiéru ve Viole 3. května 2004, kdy se zde v režii Lídy Engelové stejně jako v rozhlasové verzi představili oba protagonisté tohoto příběhu přátelství, zrady a originální pomsty, Jan Hartl a Jiří Dvořák.
Lit.: Pražan, Bronislav: Jak Adresát neznámý doputoval do rozhlasu a Violy. In web ČRo 24. 5. 2004 (anotace). – Cit.: Stanice ČRo 3 – Vltava uvedla 29. dubna dramatizaci novely americké autorky Kathrine Kressmann Taylor (1903-1996) Adresát neznámý. Přinášíme vám “příběh o příběhu” – zajímavosti o tom, jak se příběh o “smrtící síle slova” dostával k rozhlasovým posluchačům a na scénu pražského Divadla Viola.
Vše začalo loňského léta v Londýně, kde byla režisérka Lída Engelová na návštěvě u svých přátel. “Víme, že na téma Německo a nacismus u vás asi nejste příliš zvědaví. Dostávali jste je v nestravitelných porcích,” omlouvali se, když jí jako dárek dali knížku, jejíž titul zněl Adress unknown. “Ale určitě si ji přečti, stojí za to.” Lída Engelová z důvodů, jež její přátelé poměrně přesně vystihli, nejdříve ten útlý svazeček odložila. Když ho pak začátkem podzimu přece jen otevřela, neodtrhla se od něho dřív, dokud nedospěla k poslední stránce. A okamžitě s ním zašla za vedoucí redakce rozhlasových her a dokumentu s přáním natočit jej pro rozhlas. I Janě Paterové se příběh zalíbil, začala vyjednávat práva k jeho uvedení a přemýšlet, kdo by jej mohl přeložit. Ve stejný den, kdy dostala fax s uzavřenou smlouvou, se od Angličanů dozvěděla, že Adresát neznámý právě vyšel česky. Vydalo jej nakladatelství Academia v překladu Dagmar Steinové.
“Ten příběh je bestseller v nejlepším slova smyslu,” vysvětluje Alexandr Tomský, proč jej nakladatelství, jemuž šéfuje, vydalo. “Ovšem opožděný bestseller. Když vyšel poprvé roku 1938, získal v USA poměrně velkou reputaci za to, jak přesně dokázal evokovat psychologii přerodu mnoha Němců v obdivovatele Hitlera a aktivní nacisty. Po válce však zapadl. Protože je krátký, vycházel jen v antologiích povídek. Do světa se rozběhl, až když ho po autorčině smrti roku 1996 vydali ve Francii samostatně. V současnosti je, tuším, přeložen do šestnácti jazyků.”
Český překlad tedy existoval, bylo však třeba ještě vyřešit adaptaci knížky pro rozhlas. Oříškem byla její epistolární forma. Ač je příběh neobyčejně dramatický, před čtenářem se vynořuje nepřímo – prostřednictvím dopisů, které si vyměňují dva přátelé. Dialog, jejž na dálku vedou, sice přímo nabízí střídání dvou hlasů, jenže v příběhu hraje značnou roli také grafické řešení dopisů. A to hlasy zprostředkovat nelze. Nebo lze? – Zkušený rozhlasový autor Jaroslav Someš, jemuž Jana Paterová tento hlavolam předložila, jej vyřešil jednoduše: připsal do příběhu třetí postavu – amerického listonoše.
Lída Engelová často spolupracuje s Violou, takže ji po natočení hry napadlo, že by se dala na jejím malém jevišťátku uvádět “živě”. Svým návrhem potěšila Miluši Viklickou, která Violu vede a již v první polovině devadesátých let zde umožnila jiné rozhlasové režisérce, Haně Kofránkové, uvádět rovněž původně rozhlasový pořad – Konec Casanovy z tvorby Mariny Cvetajevové. Při dalším jednání vznikl projekt trvalejší spolupráce s Českým rozhlasem. “Viola cílevědomě pěstuje kulturu mluveného slova stejně jako Vltava a většina umělců, kteří v ní vystupují, pracují i pro tuto stanici,” vysvětlila Miluše Viklická motivaci projektu Rozhlasová hra na jevišti, jenž každoročně na scénu Violy přivede jednu z nově natočených rozhlasových inscenací.
Ve scénické podobě Adresáta neznámého vystupují představitelé obou hlavních rolí – Jiří Dvořák a Jan Hartl, part pošťáka je reprodukován ze záznamu. Jejich výkon je oproštěn od jakýchkoli popisných akcí: stojí podobně jako v rozhlasovém studiu u pultíku a kromě hlasu používají jen mimiky a nečetných, leč promyšlených a působivých gest. Přesto tato koláž, vynalézavě kloubící “konzervovanou” a živou interpretaci a jinak využívající jen světla a hudby, ještě více příběh dynamizuje a dramatizuje.
Pro zajímavost uveďme, že v květnu bude mít v New Yorku premiéru divadelní podoba příběhu (nejspíš o něco opulentnější než ta pražská) a že o zfilmování látky má zájem Jan Hřebejk. “Je to složité, zjistili jsme, že příběh už byl v roce 1944 v USA natočen, scénář napsala sama autorka a film dokonce získal Oscara,” řekl režisér zpravodaji ČTK Jiřímu Borovičkovi.
Lit.: Hrdinová, Radmila: Hra o smrtící síle slova. In web Novinky.cz, 11. 6. 2004 (článek). – Cit.: Inscenace Adresát neznámý zahájila v pražském Divadle Viola projekt Rozhlasová hra na jevišti, na němž se Viola podílí společně s Českým rozhlasem 3 – Vltavou. Jeho podstatou je uvedení nového titulu nejprve formou rozhlasové hry a poté v jevištní verzi ve Viole.
Volba prózy americké autorky Katherine Kressmann Taylorové Adresát ve své stručnosti neznámý se ukázala jako mimořádně šťastná, protože jde o působivé a precizně napsané (a Dagmar Steinovou výborně přeložené) dílo.
Autorka v něm oživila dopisovou formu. Listy si vyměňují přes oceán dva muži kolem čtyřicítky, Němci, kteří před první světovou válkou odešli do USA. V roce 1932–33, kdy se příběh odehrává, provozují společně slušně výnosnou galerii v San Francisku. Martin se přesto vrací do Mnichova, protože chce, aby jeho synové vyrůstali v původní vlasti.
Je překvapivé, jak již v roce 1938, kdy knížka vznikla, Taylorová s jasnozřivostí popsala obludné působení nacistické ideologie, která kdysi nerozlučné přátele, rasově čistého Martina Schulseho a Žida Maxe Eisensteina, rozdělí na život a na smrt. A co víc, ukazuje i prostý způsob, jak skrze sílu psaného slova lze doslova fyzicky zlikvidovat někdejšího přítele.
Text obohatila postava listonoše
Autor dramatizace Jaroslav Someš citlivě respektoval text a doplnil ho jen o postavu listonoše. Ve skvělém podání Josefa Somra (v divadelní verzi z nahrávky) komentáře bodrého Američana, který absolutně nechápe, co se mezi oběma přáteli děje a jen tuší, že to není nic pěkného, jen prohlubují absurditu z norem lidského chování vykolejené reality.
Úsporná jevištní verze
Režisérka rozhlasové nahrávky i divadelní inscenace Lída Engelová ku prospěchu díla, založeného na slově, ani v jevištní verzi neusilovala o jakkoli násilné rozehrání děje, ale zachovala v podstatě formu scénického čtení, jen s minimem vzájemných pohledových či gestických kontaktů obou protagonistů.
Místo scény postačí fotografie nekonečné plochy oceánu, po níž se rozbíhá sluneční paprsek, jako výmluvný znak odcizení. V obou verzích vytvořili dvojici přátel Jiří Dvořák a Jan Hartl.
Dvořákovi připadl dynamičtější Martin, jehož rasové „uvědomění“ i závěrečné zoufalé volání o pomoc se prolíná do hercova tvárného hlasu i mimiky; Hartlův Max se od počáteční žoviální mluvnosti propadá do věcné stručnosti a jeho hlas kamení stejně s jeho srdcem. Adresát neznámý, jehož poslední repríza v této sezóně se koná v pondělí 14. 6., patří ke skvostům jubilejní 40. sezóny Divadla Viola.
Kressmann Taylorová: Adresát neznámý. Překlad Dagmar Steinová, dramatizace Jaroslav Someš, režie Lída Engelová, dramaturg Jana Paterová, scéna Ivo Žídek. Premiéra rozhlasové verze 29. 4. na stanici Český rozhlas 3 — Vltava, divadelní verze 3. 5. v Divadle Viola.
Lit.: Přidal, Antonín: Známý Adresát neznámý. In Týdeník Rozhlas 26/2004 (14. 6. 2004), s. 2 (ohlas posluchače). – Cit.: Jsem rád, že Adresát neznámý americké autorky Kresmann Taylor v rozhlasovém provedem Jaroslava Someše a Lídy Engelové má tak výborný, zasloužený ohlas a že dostal scénickou podobu, jak o tom Týdeník Rozhlas nedávno psal (č. 22/2004). Pro úplnost chci připomenout, že adaptaci této prózy vysílal Československý rozhlas také v druhé polovině 60. let. Novelu jsem přeložil a upravil pro literámě-dramatickou redakci, ve které jsem tehdy v Brně pracoval, a byla natočena v brněnském studiu. Mohu přispět jen svým svědectvím, protože v archivu, po roce 1970 pročišťovaném, o tom zřejmě nic není. (Nedávno se tam nepodařilo najít ani údaje o prvním kaplanovském seriálu natočeném rovněž v 60. letech v Brně s Jiřím Štuchalem.) Vzhledem k tomu, že jsem Adresáta neznámého překládal z antologie The Modem Short Story in the Making vydané v říjnu 1964, předpokládám, že se vysílal v letech 1966-68. To v ničem nezmenšuje potřebnost a záslužnost nového překladu a nového uvedem. Bylo by ostatně jednodušší přejít ten dávný pořad mlčením. Ale přece jen – chce-li mít rozhlas svou paměť, patří do ní snad i tato drobnost.
František Pavlíček. Původní rozhlasová hra na antické motivy. Zvuk Jan Kozelka. Zázna a střih Adriana Medveďová. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Josef Melč.
Osoby a obsazení: Adónis, syn kyperského krále (Pavel Soukup), Viola, víla (Marta Vančurová), Afrodíta, bohyně krásy (Gabriela Vránová), Artemis (Věra Galatíková), Persefona, vládkyně podsvětí (Jana Štěpánková), straka (Luba Skořepová), stařec, vypravěč (Ota Sklenčka) a průvodce starce (Martin Velda).
Natočeno v roce 1989 (39 min.). Repríza 24. 4. 2005 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 17. 5. 2018 (ČRo Rádio Junior, 13:00 h.).
Pozn.: Prix Bohemia Radio 1992 za zvukovou realizaci.
Lit.: Ledvinková, Václava: Sobotní hra 23. 4. a nedělní pohádka 24. 4. 2005. In web ČRo 2 Praha, 22. 5. 2005 (článek). – Cit.: Pro ty, kdo rádi poslouchají sobotní hry a nedělní pohádky, máme upoutávku na tento víkend, z které se dozvíte, jaké pořady jsme pro vás nachystali a kdo v nich bude účinkovat. Takže pak již bude jen na vás pohodlně se posadit a naladit si v sobotu i v neděli ve 13 hodin Český rozhlas 2 – PRAHA, vysílání pro děti… (…)
Adonisův návrat
Mytický svět starořeckých bájí se před námi otevře v neděli 24. dubna. Jeho hlavní postavou bude překrásný Adonis, o něhož se přou bohyně krásy a lásky Afrodita a královna podsvětní říše Persefona. Zasáhne však i další z bohyň – Artemis, bohyně lovu, ochranitelka lesů a divoké zvěře.
Bájný příběh s Gabrielou Vránovou, Věrou Galatíkovou, Janou Štěpánkovou, Martou Vančurovou, Pavlem Soukupem a dalšími je připraven na poslední dubnovou neděli.
Jan Drda. Rozhlasová pohádka. Dramatizace Václava Ledvinková. Hudba Tomáš Vránek. Zvuk Tomáš Gsöllhofer. Zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Karel Weinlich.
Osoby a obsazení: Tonda (Michal Dlouhý), Lojza (Jiří Langmajer ml.), děda Kabrnáč (Vlastimil Brodský), Kapinus (František Němec), Andulka (Sylva Sequensová), Pojsl (Alois Švehlík), Šmikoranda (Antonín Molčík), Matěj (Pavel Pípal), muž (Ladislav Mrkvička), Stázka (Tereza Duchková), Jouza (Václav Neckář), Kuba (Mirko Musil), hrnčíř (Antonín Hardt), vyvolávač (Gaston Šubert), Pavel Karbusický a Jiřina Inka Šecová.
Natočeno v roce 1993 (45 min.). Repríza 6. 6. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).
Pozn.: Někdy uvedeno s variantou názvu A pak že nejsou hastrmani!
Lit.: Ledvinková, Václava: A pak že nejsou hastrmani. Humorná pohádka Jana Drdy o vodnickém čarování a vodnících všeho druhu. In web ČRo 2 Praha, 6. červen 2021 (článek). – Cit.: Když už je Toník Andulce na dosah, zase se něco pokazí. Půvabná knížka Hastrmani známého autora se stala předlohou pro veselou rozhlasovou pohádku, v níž se vše točí kolem vody a jedné téměř již ztracené lásky. (…)
127 let není pro hastrmana žádný vysoký věk. Jenže děda Kabrnáč se už cítí být unavený. Pokud se ale vypráví, ožije jako rybička. Zvlášť, když se vzpomíná na příběh Toníka a Andulky. Vodník Toník z Purkarce byl silný, chytrý a Vltavu měl v malíku. Táta se jej proto rozhodl vyslat do světa na zkušenou a taky, aby si našel nevěstu. Nemusí to být přímo vodníkova dcera, ale musí mít k vodě hodně blizoučko.
Tonda se brzy zakouká do Andulky, která u řeky máchá prádlo. Jenže pantáta švec nechce o vodnické partii ani slyšet a raději pošle Andulku do služby do Prahy. Praha však není Purkarec a najít dívku schovanou ve velkém městě je téměř beznadějné. Když už je Toník Andulce na dosah, zase se něco pokazí. Musí tedy hledat dál. Co všechno při hledání zažije a koho na svých cestách potká? (…)
Friedrich Dürrenmatt. Rozhlasová hra o muži, kterému se stalo bezpráví. Překlad Bohumil Černík. Scénická hudba Emil Viklický. Dramaturg Pavel Minks. Hudební režie Jiří Váchal. Mistr zvuku Miloš Kot. Záznam a střih Anna Suchánková. Asistentka režie Dana Reichová. Režie Josef Henke.
Osoby a obsazení: režisér (Josef Somr), spisovatel a muž – Pedro (Jaroslav Kepka), dvojník – Diego (Jiří Zahajský) a žena – Inéz (Dana Syslová).
Premiéra 23. 9. 1990 (58 min.). První Henkeho režie po vynucené pauze.
Lit.: Matějů, Pavla: Pyramida „zvuků“. Mladá fronta, 26. 9. 1990.
–jkš-: Dürrenmatův návrat. Práce, 28. 9. 1990.
-mv-: Dvojí zeptání. Lidové noviny, 19. 9. 1990 (rozhovor s J. Henkem).
Vadlejchová, Ivana – Štěrbová, Alena: Dvakrát rozhlasový dvojník. Scéna 25/1990, 12. 12. 1990, s 6 (recenze).
Lit.: Bojda, Tomáš: Henkeho režie Friedricha Dürrenmatta. In web RadioDock, 28. 11 2017 (recenze). – Cit.: V tomto textu si připomeneme návrat dramatiky Friedricha Dürrenmatta na auditivní jeviště českého rozhlasu po roce 1989. Tento návrat byl šťastným okamžikem pro obě strany. Zvláště, když při jednotlivých posleších zjišťujeme, že režisér Josef Henke švýcarského autora skutečně auditivně „nalezl“. Inscenování děl rodáka z Konofilgenu mělo v dřívějších dobách tradici zejména v tuzemské činohře. Dürrenmattovy texty byly uváděny na předních českých scénách, dnes již legendární je nastudování variace Tance smrti Augusta Strindberga Play Strindberg z roku 1970, kdy v Komorním divadle zazářili Václav Voska jako Edgar a Jaroslava Adamová jako Alice.
Nucená přestávka v uvádění Dürrenmattových děl skončila po sametové revoluci, o jeho znovuobjevení se v rozhlase posléze zasloužil zmiňovaný Josef Henke. Ten nejprve v roce 1990 natočil Dvojníka, o čtyři roky později pak také další z vrcholných Dürrenmattových her Soudce a jeho kat.
Dvojník je kompozičně pečlivě vystavěné drama, které navozuje principy absurdního divadla, kromě toho v lecčems připomíná Kafku i Dostojevského. Tematika odcizení, ztráty a záměny identity, následky za zločin versus bezpráví, to vše v rozhlasovém nastudování získává zvláštně mrazivý charakter naléhavosti. Režisér Henke předurčil interpretační kvalitu již hereckým obsazením, když do hlavních rolí hodinové inscenace obsadil Josefa Somra s Jaroslavem Kepkou. Jejich tak odlišné, výrazově tvárné, vrstevnaté hlasy doplňuje ještě Jiří Zahajský a Dana Syslová.
Jaroslav Kepka s Josefem Henkem spolupracovali již roku 1966 na adaptaci Dostojevského Bílých nocí a je zde patrné, že režisér našel „svého“ herce. Kepka je maximálně citlivý umělec, dokáže svou postavu prožít do detailu, hlasově akcentuje i jemné změny nálad, intonačně a dechově ovládá emoční pole postavy. Moduluje svůj témbr do prudkých citových chvění – tuto metodu si ostatně vyzkoušel už v Dostojevském. Na počátku devadesátých let byl Kepka již zkušený pětapadesátiletý herec, technicky perfektně vybavený. Jeho neokázalá melancholičnost projevu se hodila k Henkeho lyrickému, někdy experimentálnímu režijnímu tónu.
Herecké nastudování Dürrenmattova detektivního románu Soudce a jeho kat oproti Dvojníkovi vsadilo na odlišnou metodu interpretace. Není bez zajímavosti, že se jednalo o vůbec poslední rozhlasovou roli Rudolfa Hrušínského, kromě něj se v další stěžejní úloze v netradiční roli vraha Gastmanna objevil Otomar Krejča.
Hrušínského příklon k civilnímu, minimalistickému herectví znají diváci z filmových a televizních pláten, v rozhlase jej pamatujeme nejméně od sedmdesátých let, kdy Hrušínský vynikl v roli Oblomova v režii Josefa Melče. Také v Dürrenmattově Soudci sází Hrušínský na pomalou dikci, mírné kadence, střídmost projevu i řečených slov. Je známo, že síla nevyřčeného je mnohdy vyšší než přímo řečené. Hrušínský je toho dokladem. Jeho unavený chraptivý témbr sugeruje stárnoucího muže, který však ještě neztratil sebejistotu a kuráž. Nebezpečného Gastmanna Krejča charakterizuje hluboko posazeným témbrem a obhroublou dikcí. Dialogy oboru herců patří bezesporu k vrcholům inscenace. Jiskřivé napětí není při dialozích zkrášlováno přílišnými vnějšími zvukovými efekty, Henke se omezuje například na opakované ztvárnění jízdy autem, jinak ovšem zkušeně nechává vyniknout síle textu a hlasové sugesci interpretů.
Dnes už víme, že také díky dürrenmattovským inscenacím se Josef Henke na počátku devadesátých let po normalizační perzekuci vrátil do nejvyšších pater tuzemské rozhlasové režie.
Powered by WordPress