Janusz Glowacki. „Novodobá variace na shakespearovské téma je zneklidňující, varovnou, až apokalyptickou vizí světa ovládaného praktikami intrik a násilí.“ Přeložila Vlasta Dvořáčková. Rozhlasová úprava a režie Dimitrij Dudík. Dramaturg Pavel Minks.
Osoby a obsazení: Fortinbras, norský princ (Boris Rösner), Mortinbras, jeho starší bratr (Václav Vydra III.), Polonius, dánský ministr (Ladislav Frej), duch Fortinbrasova otce (Petr Haničinec), Sternborg, norský ministr vnitra (Miroslav Moravec), Osmioký, jeho asistent (Miroslav Středa), Hamlet, princ dánský (Viktor Preiss), Dagny Borgová, Sternborgova neteř (Jitka Ježková), stráže (Miroslav Vladyka a Stanislav Fišer), tlumočník, komentátor, amplion (Michal Pavlata), finský vyslanec (Miloš Rozhoň), sborista (Zdenička Tichá), sborista (Ilona Jirotková), sborista (Eduard Pavlíček), sborista (Jan Okrouhlík), sborista (Petr Klíma), sborista (Roman Klimt), sborista (Oldřich Panovský), sborista (Oldřich Hrůza), sborista, představitel mučeného ducha (Pavel Karbusický), sborista (Jiří Kotouč) a sborista (Milan Slabihoud).
Premiéra 1. 12. 1998 (Vltava, 21:30 – 22:45 h.; 72 min.). Repríza 19. 2. 2011 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h); 27. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 16:30 h) v cyklu Ad libitum k úmrtí J. Glowackého; 19. 1. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Lit.: (pm) = Minks, Pavel: Fortinbras se opil. In Týdeník Rozhlas, listopad 1998 (anotace). – Cit.: „… Autorem hry je polský prozaik, publicista, scénárista a dramatik Janusz Glowacki, který v současné době žije v New Yorku. Děj jeho hry se odehrává na norském královském dvoře v téže době jako události zachycené v Shakespearově Hamletovi. Glowackého hra je vlastně novodobou variací na shakespearovské téma člověk a moc (…), hra prosycená sžíravou ironií a výraznou groteskností. Příběh Fortinbrase – jednoho ze synů zavražděného norského krále – je příběhem člověka, který uniká násilné mašinérii jen díky tomu, že je jejími představiteli vnímán jako lehce manipulovatelná a neškodná lidská troska ovládaná alkoholem. Fortinbras toho také vědomě využívá. Pověst opilce slouží vůči moci jako ochranné mimikry, které ho chrání, ale alkohol je zároveň také ničivou pastí, marným únikem před hrozivou skutečností a útěkem před jakoukoli odpovědností – útěkem, který je stejně ničivý a marný.“
Lit.: anonym: Janusz Glowacki: Fortinbras se opil. In web ČRo 3 Vltava, únor 2011 (anotace) – Cit.: Současný polský spisovatel a dramatik Janusz Glowacki otevírá ve svém díle „Fortinbras se opil“ další z mnoha variací na nejslavnější Shakespearovu tragédii Hamlet.
Hlavním hrdinou učinil norského prince Fortinbrase a na pozadí osudů královského dvora vytvořil zneklidňující obraz novodobého světa ovládaného intrikánskými praktikami. (…)
Lit.: Štern, Ivan: Břímě moci. Norsko, Dánsko, Polsko a princ Hamlet (Co se dělo v Norsku ve chvíli, kdy princ Hamlet řešil svoje životní dilema; Janusz Glowacki – Fortinbras se opil). In web ČRo, školní portál, 24. 10. 2007 (rozbor + ukázka ze hry). – Cit.: Americký dramatik Artur Miller o Fortinbrasovi Glowackiho napsal: Fortinbras je rozpustile veselá hra. Soudím, že pojednává o definitivním konci politiky jako mravní veličiny. Všechno co z ní zůstává, je situace, kterou můžete přirovnat k lodi pro osm lidí a na kterou se jich ale cpe dvanáct. A přece Glowackiho dílo v sobě obsahuje jakýsi druh naděje, tajně kdesi ukryté. Možná jen proto, že vás nutí smát se – když se vám neotevřou rány a nevykrvácíte.
Sám Janusz Glowacki o své hře „Fortinbras se opil“ říká: V druhé aktu Hamleta, v druhé scéně Hamlet říká: „Dánsko je vězením.“ Ten výrok nijak nevzbudil pozornost Goetheho, když se na Hamleta díval v Göttingenu. Když jsem byl ale na Hamletovi já ještě před vznikem Solidarity v Polsku, reakcí na ten výrok byl bouřlivý potlesk. Není žádný objevem, že význam nejen arciděl, ale i výtvorů lepších i horších závisí i na nápadech inscenátora a herců. Možná ještě daleko více na tom, kdo sedí v hledišti. A zas tu máme vazbu na konkrétní zem a historický čas.
Podobné příhody potkávaly i mého Fortinbrase, který se opil. Ony úděsné příběhy, které známe z Hamleta, ale líčeny jsou z norského úhlu pohledu, jsem začal psát ve Varšavě v roce 1981. Tedy před vyhlášením válečného stavu a mé následné emigrace. Hru jsem dokončil v Manhattanu v roce 1983. Vymyslel jsem to tak, že Norsko je totalitní supervelmoc, tedy Sovětský svaz, a Dánsko malá země, jakési Polsko. V Norsku panuje král, který už nežije. Jeho mrtvolu ale usadili na trůn, takže zdánlivě dál panuje a přijímá zahraniční delegace,. Ve skutečnosti zemi vládnou tajné služby, které postupně likvidují příslušníky panující dynastie. Jedním slovem – bylo to strašlivě politické. Když jsem hru psal, mrtvolu měl představovat Brežněv. Například o několik let později, když zinscenovali Fortinbrase v obleženém Sarajevě, náhle se ze hry stala protisrbská záležitost s mrtvolou Miloševiče na trůně. Diváci v Los Angeles se radovali, že v mrtvole krále poznali Ronalda Reagana a Dánsko se pro ně proměnilo v Nikaraguu. V Actors Studio v New Yorku pro mladičkou rumunskou emigrantku to byla jednoduše bezvadná sranda. Na tak zvaných čtených zkouškách v Public Theatre, kterých se účastnili Raul Julia, Derek Jakoby a F. Murray Abraham, se herec, který hrál strážného, strachoval, zda je Norsko opravdu tak mocné, že představuje pro Ameriku hrozbu.
Shakespearův Hamlet má pro Poláky na rozdíl o nás význam politicko-historický. Soudili, že Polonius (latinsky Polák), otec Ofelie je Polák. Hru tak například interpretoval její překladatel Krystian Ostrowski. Jeho překlad spatřil světlo světa v roce 1870. V polském textu o Ofélii stojí doslova: „Ty ubohá Polko, drahá Ofélie…“ Je třeba v této souvislosti poznamenat, že v roce 1870 bylo Polsko rozdělené, značná část pod ruskou nadvládou, která byla k Polákům opravdu neurvalá. O zbytek Polska se dělily Prusko a Rakousko. Hamlet tak Polákům připomínal jejich aktuální situaci. V době, kdy žil Shakespeare a „odehrával“ se Hamlet, byla zas část Polska pod dánskou nadvládou. Nebylo by bývalo tedy nijak neobvyklé, kdyby se na dánském dvoře vyskytovali polští šlechtici stejně, jako se v 19. století objevovali kupříkladu na císařském dvoře ve Vídni a působili v Říšské radě.
V době Shakespearově ve skutečnosti to ale nebyli Norové, kteří představovali sílu na severu. Opravdovou mocností bylo Dánsko – viz Kalmarská unie. Dánsko neovládalo jen část skandinávského poloostrova, kontrolovalo i jižní břeh Baltu – Meklenbursko, Pomořany a východní Prusko.
Lit.: Šmejkal, Ondřej: Hamlet (téměř) bez Hamleta. In Splav 5/2004 (7. 7. 2004) (recenze festivalového poslechu). – Cit.: Jára Cimrman by byl nejspíš překvapen. I Hamlet odehraný z větší části bez postavy Hamleta může velmi dobře pobavit, jak měli návštěvníci Šrámkovy Sobotky včera možnost slyšet v rozhlasovém zpracování divadelní hry Janusze Głowackého Fortinbras se opil.
Dílo balancuje na hranici groteskna a absurdna, humor v něm je převážně černý až cynický, přitom však neurážlivý a rozhodně ne samoúčelný. Głowacki si s původním Shakespearovým kusem zkušeně pohrál, divák (či posluchač) najde v jeho hře jak zjevné, tak skrytější narážky na detaily z Hamleta. Toto pohrávání se shakespearovskými schématy místy připomíná momentálně velmi populárního britského autora, který je také hojně využívá, Terryho Pratchetta. Głowackého styl je však Čechům možná ještě bližší. Hra se sice nevyhnula určitým lacinějším situacím (omšelý vtip o ztracené hlavě, použitý v řadě špatných filmů; zbytečné zdůrazňování nízkého intelektu stráže, taktéž trochu klišé; státní audience ve vaně připomene totožnou scénu z komiksu Asterix). To jsou ale jen drobnosti, na které se v sedmdesátiminutové hře snadno zapomene a člověk se nechá unášet rychlým spádem a brilantními dialogy. Zejména ty, ve kterých Sternborg a Osmioký, dva hlavní strůjci mezinárodních machinací mezi dánským a norským dvorem, kují své pikle, jsou napsané výborně.
Režisér rozhlasové verze Dimitrij Dudík sehnal pro své zpracování známé české herce s výraznými hlasy (Miroslav Moravec, Boris Rössner, Viktor Preiss), kteří své role zvládli suverénně. Jediné, co mě zklamalo, byl fakt, že se ve hře nakonec Hamlet objeví. Jinak bych se nezdráhal říct, že je Głowacki polským Járou Cimrmanem.
