Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Peter Handke. Rozhlasová hra na téma zneužívání moci. Krutý výslech, během kterého je trýzněna i samotná řeč a jehož tématem jsou nejrůznější podoby manipulace. Přeložil Miloš Kadlec. Scénická hudba Petr Mandel. Dramaturg Pavel Minks. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: Tazatel (Petr Pelzer), Tázaný (Jiří Ornest), Dotazovatel A (Ilja Prachař), Dotazovatel B (Josef Vinklář), Dotazovatel C (Jaroslav Kepka), Dotazovatel D (Petr Čepek) a Dotazovatel E (František Švihlík).

Natočeno v roce 1991 (43 min). Repríza 14. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h).

Lit.: anonym: Peter Handke: Rozhlasová hra. In web ČRo 3 Vltava, březen 2017 (článek). – Cit.:  Krutý výslech, během kterého je trýzněna i samotná řeč a jehož tématem jsou nejrůznější podoby manipulace. Rakouský rok na Vltavě pokračuje experimentální hrou s výtečným hereckým obsazením.

Jak vynalézavá dokáže být byrokratická moc v trýznění člověka, když ho předtím zbavila jeho individuality a práv, ukazuje experimentální Rozhlasová hra rakouského dramatika Petera Handkeho. Autor ji napsal v roce 1968, v Českém rozhlase však mohla být natočena až v roce 1991. Není divu, krutý výslech hlavního hrdiny, který netuší, čeho se vlastně dopustil a co chtějí jeho trýznitelé slyšet, mohl nežádoucím způsobem připomínat praktiky, které proti neposlušným občanům uplatňoval komunistický režim.

Peter Handke (*1942), rakouský spisovatel, básník, dramatik a překladatel se proslavil už svou ranou novelou Úzkost brankáře při penaltě (Die Angst des Tormanns beim Elfmeter, 1970). Z jeho dalších četných próz patří k nejoceňovanějším Nežádané neštěstí (Wunschloses Unglück, 1972) a Zvláštní žena (Die linkshändige Frau, 1976). Jako dramatik proslul dnes už klasickým textem s názvem Spílání publiku (Publikumsbeschimpfung, 1966), do filmové historie se zapsal spoluprací s režisérem Wimem Wendersem, zejména jako spoluscenárista snímku Nebe nad berlínem. Do českého prostředí začalo jeho dílo významně pronikat až po roce 1989. Peter Handke byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, je nositelem prestižní Ceny Franze Kafky (2009) a Mezinárodní Ibsenovy ceny (2014).

Vedle fyzického násilí se skupina vyslýchajících snaží zlomit psychiku vyslýchaného pomocí nepřetržitého verbálního tlaku. Řeč se z prostředku dorozumění stává mučícím nástrojem, slouží k zastrašování, zmatení a naprostému vyčerpání oběti. I proto nejspíš vyšetřovatelé vystupují jako mnohohlasá skupina, která se nikdy neunaví, zatímco vyslýchaný proti nim stojí sám a po celou dobu vazby je držen v izolaci.

Rozhlasová hra (Das Hörspiel) je prvním Handkeho dramatickým textem napsaným pro rozhlas. Východisko pro ni našel Handke v jedné pasáži svého románu Der Hausierer z roku 1967. Rozhlasová hra tak spadá do období Handkeho experimentování s jazykem, autor sám ji charakterizoval jako „hru otázky a odpovědi“. Z nich Handke vytváří zdánlivé dialogy, které nevedou k vzájemnému porozumění.

Josef Knap. Baladický příběh o lidských vztazích. Dramatizace Miloň Čepelka. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: vypravěč (Petr Pelzer), Kašpar (Josef Vinklář), Kašparová (Antonie Hegerlíková), Josef (Lukáš Hlavica), Lída (Iveta Dušková), Hron (Aleš Procházka), Chrtek (Bořivoj Navrátil), lékař (Otakar Brousek), starosta (Antonín Molčík), Dvořáková (Věra Kubánková) a hlas (Marie Poláková).

Natočeno v roce 2001. Premiéra 28. 10. 2001 (ČRo 3 Vltava, 13.59 h.; 53 min). Repríza 30. 7. 2022 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Pozn.: Josef Knap patří k autorům, kteří věnovali převážnou část svého díla venkovské tematice. Jeho román Réva na zdi, příběh o složitém vztahu otce a syna, který neposlechne a ožení se proti otcově vůli, pro rozhlas zdramatizoval Miloň Čepelka. (anotace)

Viktor Dyk. Adaptace divadelní hry o jednom dějství. Rozhlasová úprava Jarmila Konrádová. Dramaturg Oldřich Knitl. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: De Breteuil (Martin Růžek), De Chauvelin (Jiří Adamíra), Král Ludvík XV. (Ladislav Frej), první dvořan (Pavel Rímský), druhý dvořan (Jan Přeučil), sluha (Steva Maršálek) a průvodce (Ladislav Mrkvička).

Natočeno v roce 1990 (19 min, mono). Repríza 28. 4. 2007 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Mikrohra; 18. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet.

Lit.: Pavlovský, Petr: Jak to slyší –  Ropucha aneb Útisk v zrcadle dramatu. In Týdeník Rozhlas 26/2007 (recenze). – Cit.: Na rozdíl od opusů předních divadelních režisérů mohou být rozhlasové kreace čas od času reprízovány. Kritik je ale přitom často postaven do „premiérové situace“: dílu se dosud nikdy žádné odborné reflexe nedostalo. A platí to dokonce i pro tvůrce špičkové.

Podobně jako kinematografie má i fonografie své klasiky, tvůrce děl trvalých hodnot. V naší kultuře je určitě jedním z nejpřednějších nedávno zesnulý režisér Jiří Horčička, Alfréd Radok českého rozhlasu. Jeho klíčová díla jsou samozřejmě dlouholetým a pravidelným posluchačům rozhlasu známa, ale co ta ostatní? Nezaslouží si také pozornost? Každá repríza znamená vlastně prověrku hodnot, nové usazení v magnetickém poli okolo pólu neostře ohraničené množiny zvané klasika.

V sobotu 28. dubna před polednem (ČRo 3 – Vltava, cyklus Mikrohra) prošla takovouto zkouškou po sedmnácti letech drobnička Ranní ropucha (1908). Úsloví „ranní ropucha“ je součást bonmotu z předrevoluční Francie: „Každé ráno je třeba nejdřív spolknout ropuchu, aby člověk obstál ve společnosti, aby jej už nic odpornějšího nemohlo během dne potkat.“

Aktovku z Revoluční trilogie (premiéra celku, zakončeného příznačně osobitým Figarem, 1917) Viktora Dyka natočil Horčička v roce 1990 se špičkovým obsazením i menších rolí (první a druhý dvořan – Pavel Rímský a Jan Přeučil). Přečteme-li si poněkud schematický, a la thése napsaný text, můžeme se tázat, proč se za něj dramaturg Oldřich Knitl tehdy vzal. Pravděpodobná odpověď: z téhož aktuálního důvodu, pro který jej Viktor Dyk psal. Teprve když si uvědomíme podobnost konkrétní české historické chvíle, kdy obě díla – literární a rozhlasové – vznikla, je nám jasno: jde o doby převratové, doby s očekáváním či naopak s čerstvým zážitkem svobody, doby, kdy byl silně pociťován dosavadní útlak, ať už byl vyvíjen habsburskou monarchií, nebo komunistickou totalitou.

Dramaturgie se šťastně nepokoušela o radikální úpravu, pro scénické poznámky zřídila komentátorskou roli Průvodce (Ladislav Mrkvička). Ten nás uvádí do dialogu, probíhajícího ve zvukové atmosféře venkovní večerní bouře v útulném sídle jakéhosi drobného šlechtice za vlády Ludvíka XV. Pan De Breteuil (Martin Růžek) hostí svého přítele pana De Chauvelin (Jiří Adamíra), bývalého důstojníka, který v boji přišel o jednu paži. Hostitel, člověk spokojený se životem i s poměry, nalévá víno a chce připíjet na zdraví krále. Růžek jej hraje jako jednorozměrného, jednoduchého člověka, dnes by snad někteří řekli „pohodáře“ v pozitivním i negativním smyslu. Právě proto nemůže pochopit skepsi a zatrpklost svého druha. Byl přece zmrzačen na poli cti a slávy, což jej šlechtí! Jakýpak důvod k nespokojenosti? Spor o přípitek rychle graduje, Adamírův De Chauvelin je sice člověk skleslý, skeptický, leč zarputilý.

Dramatická situace se skokem mění. Ideový spor ústí v hádku, výzva na souboj je na spadnutí, když tu na bránu buší sám objekt sporu: o krátké pohostinství žádá zbloudilý král se svou malou družinou. Hostitel jej přirozeně bouřlivě, až devótně vítá, nabízí vše své. Během krátkého rozhovoru se král (dokonale arogantní Ladislav Frej) dozvídá o De Breteuilově šestnáctileté dceři a zcela bezostyšně se nechá vést přímo do její ložnice, a to s úmysly zcela jednoznačnými. Králův doprovod gratuluje otci k takové „poctě“ a hned se vlichocuje do jeho přízně – na obzoru je skvělá kariéra. Hostitel je otřesen, přítel zažívá hořké zadostiučinění. Tragičnost situace je záhy relativizována: král se vrací s tím, že ačkoli je dcera docela hezká, jemu se prostě nelíbila. Zazní narážka na známý estetický paradox – nezávislost estetického soudu: král je sice absolutním vládcem, ale sám sobě nemůže poručit, co a jak se mu má líbit. „Neumím odůvodnit své záliby.“

Vnějškově vše vyznívá jako zcela obligátní událost. Bouře se utišuje, král se loučí a oba přátelé opět osamí. Komprimát kritiky absolutismu a obecněji nedemokratických režimů vůbec snad nemohl být stručnější a neurvalejší. Totalitní bezpráví může postihnout kdykoli kohokoli bez ohledu na míru jeho lajality či opozičnictví. Kdo v tom chce žít, musí umět polykat ropuchy.

V kontrastu se záměrně konstantním projevem Jiřího Adamíry musel Martin Růžek několikrát radikálně měnit vnitřní rozpoložení i vnější projevy své postavy; střihy jsou mistrovské, znovu a znovu zcela věrohodné. Fonografická adaptace polozapomenutého textu obohatila rozhlasový archiv o vybroušenou, ke klasice se řadící kreaci a natrvalo zachytila mistrovství několika špiček českého herectví.

George Bernard Shaw. Komedie. Překlad Karel Mušek. Úprava Květa Milcová. Režie Jaroslav Hurt.

Osoby a obsazení: Líza Doolitlová (Anna Sedláčková), profesor Higgins (Bedřich Karen), plk. Pickering (Antonín Kandert), Alfréd Doolitle (Jaroslav Hurt), paní Higginsová (Růžena Šlemrová) a jiní.

Premiéra 25. 5. 1938, kompletní záznam pravděpodobně neexistuje. Dochovaná ukázka

Lit.: Havel, M.: Divadelní Pygmalion v rozhlase. In Národní osvobození, 2. 5. 1938.

Karel Šiktanc. Obraz ze života českého herce Františka Krumlovského. Dramaturg Jaromír Ptáček. Scénická hudba Zdeněk Šikola. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: František Krumlovský (Josef Somr), Ema (Zora Jandová), student (Ivan Řezáč), komisař (Jiří Samek),  Meissnerka (Zdenka Hadrbolcová). Dále účinkují Václav Kotva, Miriam Kantorková, Jiří Zahajský a Ladislav Brothánek.

Natočeno v roce 1990. Premiéra 23. 12. 1990 (Vltava, 10:00 h.; 46 min.). Repríza v neděli 6. 2. 2005 (ČRo2 Praha, 20:06 h.).

Pozn.: Obraz ze závěru života českého herce Františka Xavera Krumlovského (*12.11.1817 – † 30.07.1875), někdejšího romantického herce a buřiče, ale také životního hazardéra. V polovině 19. století získával vřelý zájem publika u nás i v zahraničí. Známy jsou i jeho vlastenecké politické postoje.

Šiktance zajímá osud světáka z pohledu zbídačelého starce, který žije na venkově s principálkou Meissnerovou a hraje pimprlové divadlo. Staví ho do konfliktní situace, kdy pro něho přijede student s výzvou, aby se vrátil do Prahy a pozvedl české divadlo živořící pod bachovským absolutismem. Krumlovský váhá, zda se má zase vydat všanc všem těm klevetám, lžím a policejnímu sledování... (anotace)

Lit.: Vadlejchová Ivana: Dramatika v rozhlase: ano! In Tvorba, 4. 1. 1991, roč. 1991, č. 1, s. 23 (recenze rozhlasových her Komedie o hvězdě, Králové v Judei /D. L. Sayersová/, Mistr Jeroným /J. Horák/, Putování za králem /K. Šiktanc/, Pěnkava s loutnou /A. Přidal/, Dávno, dávno již tomu /F. Pavlíček/).

Lit.: Vadlejchová, Ivana: S novými autory do nového roku. In Scéna 4/1991, s. 6 (recenze).

Karel Čapek. Dramatizace František Pavlíček. Hudba Petr Mandel. Dramaturgie Eva Košlerová.  Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: autor (Eduard Cupák), dědeček (Josef Patočka), babička (Jana Dítětová), Voříšek (Věra Kubánková), kočka Minda (Miroslava Hozová) , kobylka Žanka (Jana Andresíková), kůň Ferda (Rudolf Hrušínský st.), psí královna (Stella Zázvorková), psí víla (Milena Steinmasslová), pan doktor (Jaroslav Konečný).

Natočeno 1985. Repríza 7. 3. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.; 46 min.); 28. 10. 2023 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).

Hans Lucke. Komedie o zlodějíčkovi psů a pašování diamantů. Přeložil Vladimír Merhaut. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Anton (Svatopluk Skopal), Ida (Blanka Bohdanová), Elis (Taťjana Medvecká) a Krühm (Vladimír Brabec).

Natočeno v roce 1996. Repríza 12. 12. 2013 (ČRo 2 Praha, 20:00 h);  18. 9. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.; 66 min.); 3. 9. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Pozn.: Režisér Horčička nastudoval tuto hru i v zahraničním rozhlase.

Lit.: anonym: Hans Lucke: Psí komedie. In web ČRo 2 Praha, prosinec 2013 (anotace). – Cit.:  Německou rozhlasovou komedii o jednom nepříliš úspěšném zlodějíčkovi psů, který se připlete do případu pašování diamantů, v roce 1996 natočil režisér Jiří Horčička.

Psí komedie, kterou napsal zkušený rozhlasový dramatik a redaktor Hans Lucke, přinesla výborné herecké příležitosti pro Svatopluka Skopala, Blanku Bohdanovou, Taťjanu Medveckou a Vladimíra Brabce.

Lit.: anonym: Hans Lucke: Psí komedie. In web ČRo 2 Praha, září 2016 (článek). – Cit.: Hra není ani tak o psech, jako o malém zlodějíčkovi, který se krádežemi psů živí. Přitom se však nečekaně zaplete do pašování diamantů.

Hans Lucke původně vystudoval herectví, ale počátkem 50. let zkusil štěstí i jako autor. Nejprve psal rozhlasové a televizní hry, především detektivky a komedie, později i činohry. Do češtiny byly přeloženy jeho hry Sklep a Sluha Jeho Excelence pana tajného rady.

Satirická komedie Náledí se zdála tehdejším politickým špičkám v NDR příliš bujará a tak musela být po několika málo reprízách stažena z repertoáru. Dramatik se naštěstí nedal odradit, psal dál a začal také režírovat. Po poslechu hry jistě pochopíte, proč je Luckeho oblíbeným autorem kromě J. W. Goetha i Jaroslav Hašek, a především jeho nenapodobitelný dobrý voják Švejk.

Jules Verne. Volně na motivy románu Černé Indie (překlad František Serafínský Procházka) napsal Viktorín Šulc. Hudba Vadim Petrov. Dramaturg Ivan Hejna (= Ivan Hubač). Režie Jan Berger.

Osoby a obsazení: vypravěč (René Přibil), Silfax (Jiří Samek), Šimon Ford (Miloslav Včala), Starr (Jaroslav Konečný), Harry Ford (Martin Velda), Magda Fordová (Eva Wimmerová), Nelly (Ilona Vaňková), Jack Ryan (Pavel Kikinčuk), rada (Jan Jánský), purkmistr (Jan Gross), Lord Elphiston (Jaroslav Choc), úředník (Miroslav Rataj). Dále účinkují Jiří Miegl, Ivan Gübel, Josef Nechutný a Ladislav Beneš.

Nastudovala Plzeň v roce 1984. Premiéra 16. 3. 1985 (Praha, 13:45-14:45 h.; 55 min.). Repríza 6. 8. 1988 (Praha, 13:30 h.) v cyklu Hra pro děti; 30. 3. 2013  (ČRo 2 Praha, 13:04 h); 4. 8. 2018 (ČRo 2 Praha, 13:04 h).

Vydala Radiotéka v roce 2014 (MP3).

Pozn.: Francouzský spisovatel Jules Verne je znám jako zakladatel žánru sci-fi, jehož fantazie neznala hranic. Ani v tomto případě nezůstal své pověsti nic dlužen.
Navzdory poněkud zavádějícímu názvu se román Černé Indie odehrává v uhelných dolech Skotska – termín „black indies“ je totiž označením pro velké uhelné revíry na britských ostrovech. V jednom z nich, na hrabství Stirlingshire, se odehrává i děj románu, který se dočkal rozhlasové adaptace pod názvem Přízrak Dochartovy šachty. (anotace)