Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Karel Pecka. Osobní drama politického vězně, který jako oběť komunistického teroru usiluje o vlastní morální integritu. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: Filip Kovář (Jan Novotný), Rudolf Doležal (Jan Přeučil), Přemysl Koša (Svatopluk Skopal), předseda soudu (Viktor Vrabec), prokurátor (Václav Mareš), Vavruška (Ivan Gübel), Černý (Petr Pelzer), hlasy (Marek Libert, Milan Neděla a Martin Kolár), vězňové (Eduard Pavlíček, Milan Slabihoud a Oldřich Hrůza) a další.

Natočeno 1996. Premiéra 25. 2. 1997 (Vltava, 21.30 – 22.20 h.; 46 min.) v cyklu Klub rozhlasové činohry. Repríza 20. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 19:01 h) v cyklu Současná hra.

Pozn.: Původní nahrávka pocházela z roku 1968 – byla smazána.

Lit.: Velíšek, Martin: Karel Pecka: Konfrontace. In web ČRo 3 Vltava, 20. únor 2018 (článek). – Cit.: Ve hře Konfrontace využívá Karel Pecka své životní zkušenosti, když věrně popisuje prostředí komunistického kriminálu a také nelidskou soudní mašinérii. Původní inscenace natočená v roce 1968 byla během normalizace smazána. Její novou verzi natočil v roce 1996 režisér Petr Adler.

Spisovatel a scenárista Karel Pecka se narodil 6. 12. 1928 v Kližské Nemé u Komárna. Maturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích, V roce 1949 jako jednadvacetiletý byl zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen na jedenáct let. Prošel všemi komunistickými koncentráky jáchymovska, odkud se vrátil v roce 1959. Nejprve pracoval jako jevištní technik v Národním divadle. Potom se několik 1et mohl věnovat výhradně literární práci. Publikoval v časopisech Host do domu, Plamen, Nové knihy, Literární noviny, Tvář, Sešity pro mladou literaturu. Časopisecky debutoval v roce 1965 povídkou z prostředí uranových dolů. Témata vycházející z těchto krutých a dramatických osobních zkušeností zpracoval v povídkových knihách Úniky (1966), Na co umírají muži (1968), v novele Hra na bratrství (1968) nebo v románech Horečka (1967) a Veliký slunovrat (1968). V osmašedesátém roce vysílal Československý rozhlas jeho hru Konfrontace. Po roce 1968 se Karel Pecka ocitl opět na indexu a pracoval jako čerpač. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a mohl publikovat pouze v samizdatu, v zahraničních časopisech a exilových vydavatelstvích.

Po celá osmdesátá léta psal Karel Pecka povídkové cykly, které poprvé vydal v Torontu pod názvem Malostranské humoresky, a v jejich psaní pokračoval až do roku 1990. Na jedné straně tudíž rezignoval na tvorbu velkých románových či epických celků, k nimž v jeho samizdatové produkci náleží Motáky nezvěstnému a polohistorická próza Štěpení. Na druhé straně se nebál riskovat, že bude mechanicky, ale i naprosto přirozeně srovnáván kritikou a čtenáři s klasickými malostranskými obrázky Jana Nerudy. Na nerudovskou tradici ostatně Pecka zjevně navazuje: také on hodlá ve svých povídkách zachytit nejen staropražský genius loci, ale i vnitřní nerv a tep doby, její každodenní projevy i její dějinný charakter. Právě zmíněná nerudovská tradice a potěšitelná autorova snaha zachytit tímto způsobem totalitní časy jsou pravděpodobně největší hodnotou jeho malostranských povídkových cyklů.

Lit.: Bojda, Tomáš: Svědectví z kriminálu. In web RadioDock, 16. 2. 2018 (článek). – Cit.:  „Mnoho věcí ztratilo časem smysl, ale zůstal mi ten můj svět. Ten malý svět, který mám sám pro sebe. A na tom jsem nic nezměnil.“ Trpké konstatování ústřední postavy hry Konfrontace, je výpovědí autorova alter ega, vězně Filipa Kováře. Režimem pronásledovaný spisovatel Karel Pecka by se letos v prosinci dožil devadesáti let. O trvalosti jeho odkazu svědčí skutečnost, že Vltava Konfrontaci reprízuje v rámci cyklu Současná hra. Pecka strávil v komunistických lágrech a kriminálech od roku 1949 deset a půl roku. Tematika a prostředí vězení, se staly východiskem většiny jeho literárního díla.

Konfrontace vznikla na základě jedné z povídek triptychu Úniky, které Pecka jako svou prozaickou prvotinu publikoval v roce 1966. Rozhlasové nastudování z roku 1968 bylo za normalizace smazáno, autorově tvůrčí perzekuci přispěl brzký podpis Charty 77 a disidentská činnost. Až o takřka třicet let později (1996) dramaturg Josef Hlavnička hru pro rozhlas upravil podruhé, režisérem pětačtyřicetiminutové inscenace byl Petr Adler. Kromě Konfrontace přitom v devadesátých letech v rozhlase vzniklo i několik dalších nastudování Peckových textů – v režii Jiřího Rolla například trojdílná četba Mafie velká a malá s Rudolfem Pellarem či Doktor Faust na Malé Straně s Radoslavem Brzobohatým (obě podle Peckovy sbírky povídek Malostranské humoresky). V roce 2008 natočila Hana Kofránková ze stejné sbírky povídku Pohořelý básník v kongeniální interpretaci Josefa Somra.

Atmosféra strachu, udavačství, nedůvěry, všudypřítomné podezíravosti, je pro rozhlas nosná důrazem na lidský konflikt mezi vězni i duševní konflikt jedince se systémem. Představa stísněné uzavřené cely dovedně pracuje s posluchačovou imaginací. Izolovaný prostor Konfrontace, budovaný promyšleně rezonujícími hlasy, vstřebáváme z každé repliky. Klíčem dusného dramatu je zejména přesně vystižená základní situace. Spoluvězni ve vášnivých debatách hledají každou naději, výsledkem jsou však jen zvyšující se podezření mezi sebou navzájem.

Adlerovo nastudování stojí na pevných dialozích, existenciálním ladění, celkové autenticitě světa muklů, kteří nemohou věřit nikomu kromě sebe. Autobiografickou postavu Filipa Kováře vytvořil Jan Novotný bez hlasových příkras. Syrovost reality je prohlubována stupňujícím se napětím v dialozích Kováře s dalšími vězni. Režijní záměr obsadit vedle sebe zcela rozdílně modulované hlasy Jana Novotného, Jana Přeučila (Rudolf Doležal) či Svatopluka Skopala (Přemysl Koša) se ukázal jako citlivě zvolený princip, který minimalistickým uchopením hlasového vyjádření charakterizuje odlišné lidské i morální kapacity jednotlivých odsouzenců. Zatímco Přeučilův ostře řezaný témbr autoritativně kalkuluje s pozicí vězňů, Skopal svému Košovi přidává na expresivitě dechovou frekvencí. Novotného Kovář v introspektivních obrazech naléhá na nutnost uchovat si morální sílu, nepoddat se tragice bezvýchodného osudu.

Mrazivá závěrečná scéna soudu krutě obnažuje morální cenu, kterou je za své propuštění člověk ochoten zaplatit. Memento komunistických zločinů je výstrahou s trvalou působností.

Oldřich Daněk. Hra o sváru antických bohů, ke kterému dochází po pádu Tróje. Dramaturg Pavel Minks. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Apollón (Pavel Soukup), Dionýsos (Ilja Racek), Eris (Valérie Zawadská) a hlasatel (Michal Pavlata).

Natočeno 1997 (47 min.). Premiéra 5. 7. 1997 (Vltava, 14:30 h.). Repríza 2. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 19:00 h.) k úmrtí herce I. Racka.

Pozn.: Hra získala cenu v autorské vyzývací soutěži 1996.

Lit.: Minks, Pavel: Rozhovor v Delfách. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/1997, s. 7 (anotace).

Lit.: Novotný, Vladimír: Rozhlasový apokryf Oldřicha Daňka. In Týdeník Rozhlas 32/1997 (28. 7. 1997), s. 4 (článek).

Lit.: anonym: Oldřich Daněk: Rozhovor v Delfách. In web ČRo 3 Vltava, 2. srpen 2018 (článek). – Cit.:  Ve věku 88 let zemřel herec Ilja Racek. Významného člena pražského Divadla na Vinohradech si připomeneme v rozhlasové hře Rozhovor v Delfách, kde ztvárnil roli boha Dionýsa.

Autorem hry je významný český dramatik, prozaik, scénárista a režisér Oldřich Daněk. Přestože jeho umělecká dráha byla od počátku spojena především s divadlem, už od poloviny šedesátých let se řadil také mezi nejvýznamnější rozhlasové autory. Pro svá díla často využíval podobu dramatického apokryfu, kde prostřednictvím příběhů historie a mýtů poukazoval na problémy současnosti a skrze poklesky dávných hrdinů přibližoval nedostatky nás samotných. Do této oblasti tvorby Oldřicha Daňka patří i Rozhovor v Delfách. Už samotný název napovídá, že dramatikovi byl stavební látkou svět antiky.

Alan Sharp. Rozhlasové podobenství. Překlad Antonín Přidal. Improvizace na klavír Jaromír Dlouhý. Použité skladby: Ramona, I Can“t Give You Anything But Love, Paper Moon, Night And Day a jiné. Zvuk Jaromír Pěnčík. Natáčecí technik Jana Kuchovská. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Olga Zezulová.

Osoby a obsazení: vypravěč (Ladislav Lakomý), klavírista (Josef Štefl), manažer (Josef Karlík), George (Jiří Brož), reportér (Rudolf Krátký), holič (Karel Adam), první žena (Dagmar Pistorová), druhá žena (Alena Růžičková), muž (Miloš Chmelař), první mladík (Jaroslav Kuneš), druhý mladík (Jiří Olijnyk), první stařec (Vilém Pfeiffer), druhý stařec (Arnošt Navrátil), první opilec (Karel Fajt), druhý opilec (Vilém Lamparter), kompars (Vladimír Fujerík, Josef Hladký, Josef Nečas, Josef Fančík, Jiří Chlubný, Jiří Klemensevič, Petr Řezníček, Jiřina Hanušová).

Nastudovalo Brno v roce 1968 (41 min.). Natočeno 29. 11. 1968 (9:00 – 13:00 h., studio 7).  Premiéra 25. 2. 1969 (Praha, 19:00 h.) v cyklu Týden britské rozhlasové hry. Repríza 13. 9. 1989 (Praha, 19:15 h.); 25. 7. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Lit.: Hlavnička, Josef: Týden britské kultury. In Československý rozhlas 8/1969, s. 12 – 13 (článek).

Lit.: Ochová, Sheila: Týden britské rozhlasové hry. In Rudé právo, 26. 2. 1969, s. 5 (recenze).

Lit.: Hnilička, Přemysl:  Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LIX. – Dlouhohrající klavírista ve světě bez hudby. In Týdeník Rozhlas 44/2013 (článek).

Lit.: Venclová, Renata: Alan Sharp: Dlouhohrající klavírista. Působivá hra o zničující posedlosti slávou. In web ČRo 3 Vltava, 25. červenec 2021 (článek). – Cit.: Jedno piano, dvě ruce a vůle překonat nelidskou únavu. Mladý klavírista musí vydržet hrát nepřetržitě déle než 160 hodin, aby pokořil stávající světový rekord. (…)

Kdo by aspoň jednou v životě nechtěl být v něčem nejlepší a podat výkon, který nikdo nedokáže zopakovat? I kdyby při tom měl dojít až na samu mez svých fyzických možností. Vždyť touha posouvat hranice v nejrůznějších oborech lidské činnosti a překonat přitom sám sebe bývá často považována za nezbytný motor vývoje lidstva.

V britské rozhlasové hře Dlouhohrající klavírista musí mladý muž vydržet hrát nepřetržitě více než 160 hodin, aby se stal držitelem světového rekordu. Pod stálým dozorem komisaře, s agentem, který k hrajícímu svolává nepříliš zaujaté publikum a nabízí nejen skladby na přání, ale také průběžné informace o ubíhajícím čase i tělesných funkcích svého rekordmana, se piano mění spíš v mučící než v hudební nástroj. Je údělem každé lidské snahy, aby se proměnila v nesmyslnou show pro diváky, které konec podívané vlastně ani nezajímá?

Šíleně jako cáry prádla poletují městem tóny tak špatně slyšitelné, že lidé musejí nahlížet dovnitř, aby se přesvědčili, že klavírista ještě hraje. Sedí tam s posledními zbytky vůle, oči obrácené v popel, ruce – dva omámení hlodavci v kleci, kterým už příliš nevadí, že do sebe vrážejí…

Autorem rozhlasové hry z produkce BBC, která v roce 1962 získala ocenění na mezinárodním festivalu Prix Italia, byl budoucí úspěšný filmový a televizní scenárista Alan Sharp (1934-2013). Jak přiznal, inspirací mu byla výchozí situace slavné americké povídky Horace McCoye Koně se přece střílejí, v níž se mladé páry účastní soutěžního tanečního maratonu. Scénář Sharpovy poetické rozhlasové hry do češtiny přeložil Antonín Přidal a natáčení se ujal tým brněnského studia v čele s režisérkou Olgou Zezulovou. Základem dodnes působivé rozhlasové realizace je především klavírní improvizace Jaromíra Dlouhého, s níž dál v hudebně-zvukových kolážích pracoval mistr zvuku Jaromír Pěnčík.  (…)

Elisabeth Wägnerová.
Monolog ženy, jejíž syn propadl drogám. Překlad Evžen Turnovský. Hudba Miloš Petr. Režie Jan Fuchs. (more…)

William Shakespeare. Komedie slavného dramatika o konfliktu tvrdohlavé a chytré Kateřiny s neméně ostrovtipným Petrucchiem. Překlad Emil Alois Saudek. Úprava Josef Bezdíček. Hudba Miroslav Ponc, hraje orchestr činohry Národního divadla v Praze. Asistent režie Karel Weinlich. Dramaturg Karel Tachovský. Režie Josef Bezdíček.

Osoby a obsazení: vypravěč (Antonín Zíb), Petruccio (Jiří Dohnal), Kateřina (Marie Glázrová), Petrucciův sluha (Rudolf Deyl ml.), Hortensio (Miroslav Doležal), Gremio (František Filipovský), Lucenzio (Emil Konečný), Franiio, sluha Lucenziův (Václav Voska), Vicenzio z Pizzy, Lucenziův otec (František Kreuzmann), Baptista Minollo (Bohumil Machník), Blanka, sestra Kateřinina (Luba Skořepová), sluha v domě Petrucciově (Josef Pehr), Grumio (Rudolf Deyl ml.), vdovička (Jiřine Steimarová),  Curzio (Václav Švorc), starý slušný pán z Mantovy (Emil Bolek), krejčí (Josef Gruss), modista (Karel Weinlich).

Natočeno 1952. Premiéra 25. 3. 1952 (Praha, 20,30 – 22,30 h.). Repríza 7. 9. 1964 (Československo II – VKV, 18:20 h.); 11. 6. 1978 (Praha, 19:20 h.).

Pozn.: Jiné zdroje uvádějí jako jméno dramatuga Miroslav Stuchl nebo Josef Hlavnička.

Michail Jurjevič Lermontov. Drama ruského klasika – tragédie muže, kterého společnost zbaví poslední víry v čest, poctivost a upřímnost člověka. Překlad Emanuel Frynta. Dramatizace Jarmila Hrubešová. Hudba Oldřich Letfus, řídí autor. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: Osoby a obsazení: Jevgenij Alexandrovič Arbenin (Vladimír Šmeral), Nina, jeho žena (Jarmila Smejkalová), kníže Zvjozdič (Václav Voska), baronesa Štralová (Vlasta Chramostová), Afanasij Pavlovič Kazarin (František Hanus), Adam Petrovič Šprich (Karel Houska), neznámý (Miroslav Doležal), doktor (Bedřich Bobek), starý pán (Václav Piskáček), Ivan, sluha knížete Zvjozdiče (Artuš Kalous), sluha Arneninův (Eduard Kašpar), komorná (Štěpánka Holečková), paní domu (Jindra Hollmanová), bankéř (Bohuš Hradil), hráči (Karel Kastner, Karel Fořt a Vladimír Salač).

Natočeno 1954 (117 min). Repríza 13. 4. 1958 v cyklu Nedělní divadelní večery; 5. 1. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Lit.: Ptáček, Jaromír (ed.): Nedělní divadelní večery. Cyklus slavných činoher a oper 1957-1958. Praha: Československý rozhlas, 189 s.

Jan Neruda. Úprava Jaroslav Vostrý. Hudbu složil a řídí Jiří Váchal. Dramaturg Jan Vedral. Režie Alena Adamcová.

Osoby a obsazení: Malatesta di Rimini (Zdeněk Ornest), Gianciotto, jeho prvorozený syn (Viktor Preiss), Paolo, jeho druhorozený (Petr Štěpánek), Guido da Polenta, pán na Raveně (Antonín Molčík), Francesca, jeho dcera (Hana Maciuchová), Campagni, Gianciottův učitel (Jiří Holý), Cerchi, měšťan (Jiří Adamíra), Filippo, Malatestův sluha (Jaroslav Kepka), Matteo, Malatestův sluha (Vladimír Krška), Antonio, Malatestův sluha (Miroslav Táborský), Beatrice, Malatestova služka (Dagmar Čárová) a Aldruda, služka Francescy (Bohumila Dolejšová).

Natočeno 1987 (58 min.. mono). Repríza 4. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 28. 1. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Dramatické dílo Jana Nerudy není rozsáhlé a upadlo v zapomenutí. Jedinečnou příležitost poznat Nerudu jako dramatika nabízí Český rozhlas. Děj své jediné tragédie Francesca di Rimini zasadil Neruda do renesanční Itálie. Příběh nešťastné Francescy provdané z politických důvodů za znetvořeného šlechtice dojímá dodnes tragickým osudem ženy, které bylo zapovězeno naplnit své skutečné city, za něž nakonec zaplatila životem. Tragédie inspirovaná Dantem byla napsána uvedena v roce 1860 a do jisté míry vyšla ze snah českých divadelníků o původní reprezentativní drama ve velkém stylu. (anotace)

Lit.: Hrouda, Vladimír: Setkání plná poezie. Rozhlasové počiny mladé režisérské generace. In Rudé právo, 29. 12. 1987, s. 5 (recenze).

Václav Štech.  Dramatizace Jan Procházka. Hudba Jan Tomšíček. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Věra Pražáková.

Osoby a obsazení: Jordán (Karel Vochoč), Žitný (Přemysl Matoušek), Tuzarová (Milena Asmanová), Boháček (Stanislav Malý), Honyšová (Miluše Dreiseitlová), Habada (Miloslav Holub), Dlouhá (Vlasta Vlasáková), Slabihoudek (Zdeněk Dřevojánek), Blažej (Zdeněk Hradilák), inspektor (František Šec), školní dozorce (Miroslav Horák).

Nastudovala Ostrava v roce 1971. Repríza 27. 4. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 7. 6. 2025 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 14. 12. 2025 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).