Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Detektivní příběh, v němž inspektor Klubíčko pátrá po vrahovi staré lichvářky. Emil Vachek. Dramatizace Jindřich Černý. Hudba Petr Doubravský. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Pavel Michal.

Osoby a obsazení: Volfová (Věra Krpálková), Zachar (Karel Roden st.), komisař (Antonín Hardt), detektiv (Karel Soukup), Trampus (Milan Klásek st.), Klubíčko (Josef Bulík), Malvína (Hana Bauerová), vyšetřující (Milan Jedlička a Jan Trnka), Mozol (Zdeněk Jarolímek), písařka (Bibiana Šimonová), pokladní (Vlasta Vilská), soudce (Josef Kaňkovský), Mahler (Vladimír Janura), Friedman (Otto Hradecký), Cynybulk (Ladislav Huml), příručí (Antonín Bašta).

Nastudovaly České Budějovice v roce 1968. Uvedeno 26. 7. 1969 (10:00-11:00, Praha). Repríza 12. 10. 2008 (ČRo 2 Dvojka, 20:05 h.) v cyklu Říjen s detektivkou Emila Vachka; 8. 7. 2012 (ČRo 2 Dvojka, 20:00 h,) v cyklu Stopy vedou k české detektivce; 12. 12. 2021 (ČRo Rádio Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 12. 2. 2023 (ČRo Rádio Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 21. 5. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Pozn.: Soupis dramaturgických prací J. Ptáčka uvádí rok 1969.

Emil Vachek. Dramatizace Jindřich Černý. Rozhlasová úprava Lya Říhová. Zvuk Zdeněk Škopán. Záznam a střih Anna Halbichová. Hudební a zvuková spolupráce Radislav Nikodém. Asistent režie Ivan Holeček.  Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: inspektor Klubíčko (Bohumil Záhorský), Maxant, student medicíny (Jaroslav Kepka), komisař Březina (Zdeněk Řehoř), domovník Koníček (Ferdinand Krůta), doktor Ďáblic (Martin Růžek), domovnice (Lída Roubíková), řidič (Jaroslav Moučka) a paní (Jaroslava Drmlová).

Natočeno 1973 (59 min.). Repríza 5. 10. 2008 (ČRo 2 Dvojka, 20:05 h) v cyklu Říjen s detektivkou Emila Vachka, 15. 5. 2011 (ČRo 2 Dvojka, 20:00 h) v rámci pořadu Milý pane Bohuši Záhorský; 6. 7. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h) v cyklu Vražedné léto a Hra na sobotu; 19. 12. 2021 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli; 26. 2. 2023 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 27. 7. 2025 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 13. 12. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Lya Říhová „kryla“ teatrologa Jindřicha Černého, který v těch letech nesměl.

Pozn. 2: Bohuš Záhorský hrál detektiva Klubíčka i v televizním zpracování z roku 1965 (režie Jiří Bělka, dále účinkují Luděk Munzar, Irena Kačírková, Jiří Holý, Jan Tříska, Zdenka Hadrbolcová, Pavla Maršálková, Vladimír Hlavatý).

Lit.: anonym: Emil Vachek: Zlá minuta. In web ČRo 2 Praha, 6. červenec 2019 (článek). – Cit.: Český Maigret, inspektor Klubíčko, vyšetřuje vraždu mladé služky. Krimi z první republiky s Bohušem Záhorským v hlavní roli (…).

Zlá minuta vyšetřuje během zdánlivě poklidné štědrovečerní noci vraždu krásné mladé služky. Rozhlasové zpracování Jiřího Horčičky vyniká zvukově působivou atmosférou i noblesním nadhledem hlavního hrdiny v podání Bohuše Záhorského. A právem se řadí k titulům rozhlasového zlatého fondu.

Vyšetřování, které je založené na přesné a psychologicky podložené dedukci, vede inspektor Klubíčko (Bohuš Záhorský). V něm prozaik a novinář Emil Vachek, který je spolu s Eduardem Fikerem považovaný za zakladatele české detektivky, stvořil vlastně prvního ryze původního českého kriminalistu, jakousi obdobu slavného a důmyslného komisaře Maigreta. (…)

Nikolaj Vasiljevič Gogol. Překlad Jan Rey. Dramatizace Ivan Hejna. Hudba Petr Mandel. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: Choma (Ivan Trojan), Chaljava (Ivan Gübel), čarodějnice (Hana Doulová-Krobotová), anděl (Yvetta Blanarovičová). Dále účinkují Petr Pelzer, Jaroslav Kepka, Jiří Schwarz, Jiří Holý, Antonín Hardt, Jarmila Kasalá, Karel Weinlich a Lenka Vintrová.

Natočeno 1995. Repríza 22. 4. 2006 (Praha, 13:04 h); 11. 6. 2016 (ČRo 2 Praha, 13:00 h.; 60 min.); 1. 11. 2025 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).

Lit.: anonym: Nikolaj Vasiljevič Gogol: Vij. In web ČRo 2 Praha, červen 2016 (článek). – Cit.: Podle východoslovanské mytologie je Vij trpasličí král s ničivým pohledem, nejmocnější ze všech přízraků. Hororový příběh podle východoslovanské mytologie. S Ivanem Trojanem, Yvettou Blanarovičovou nebo Jaroslavem Kepkou.

Zvláštní souboj spolu svedou ukrajinský student bohoslovectví Choma (Ivan Trojan) a čarodějnice převtělená do mrtvé dcery bohatého statkáře (Hana Doulová-Krobotová)…

Choma Brut putuje na konci školního roku spolu s dalšími dvěma druhy do domovské vsi na prázdniny. Cestou přenocují v ovčím chlívě u stařeny, která nebohého Chomu očaruje a přinutí ho, aby ji nosil vzduchem.

Při dopadu na zem se však stařena promění v krásnou mladou dívku. Vrátí se pak raději do Kyjeva, ale odtud ho povolá na venkov jakýsi šlechtic s tím, že jeho dcera umírá a přeje si, aby se u ní modlil právě on. Kdo je ta tajemná dívka?

Alexandr Stěpanovič Grin. Překlad a dramatizace Zdeňka Psůtková. Hudba Štěpán Rak, řídil Petr Kaňka. Režie Jan Lorman.

Účinkují Oldřich Vízner, Svatopluk Beneš, Zdeněk Hradilák, Stanislav Fišer, Stanislav Oubram, Jana Šulcová, Petr Pelzer, Pavel Rímský, Drahoslava Landsmanová, Blanka Lormanová, Zora Jandová, Ota Sklenčka, Antonín Molčík, Jana Leichtová, Carmen Mayerová, Daniela Bakerová, Vladimír Míka, Pavel Pípal, Jaroslav Kašpar, Eva Pilarová, Lucie Němečková, Zdeňka Sajfertová a Ludmila Molínová.

Natočeno 1985 (47 min.).

Karel Steigerwald. Groteskní sociologická science-fiction se odehrává v pochybné nemocnici uprostřed přebujelého lesa. Sem přichází Komoří léčit svoje banální potíže, které ale sám diagnostikuje jako interesantní pohlavní chorobu. Rozhlasová úprava autor. Kytara Rudolf Dašek, zpívá Jana Durczaková. Dramaturgie Jana Weberová. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: komoří (Pavel Landovský), Werner (Karel Pospíšil), Knappe (Jiří Ornest), Schlizout (Jan Novotný), představitel (Jiří Kodet), zdravý (Rudolf Hrušínský II.), zdravá (Zdenka Hadrbolcová), Laura (Zuzana Bydžovská) a činoherní sbor J. Binka.

Natočeno 1992 (89 min.). Repríza 7. 6. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 24. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 3. 12. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 16. 8. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: anonym: Karel Steigerwald: Neapolská choroba. In web ČRo 3 Vltava, 7. červen 2014 (článek). – Cit.:  Groteskní sociologická science-fiction se odehrává v pochybné nemocnici uprostřed přebujelého lesa. Sem přichází Komoří léčit svoje banální potíže, které ale sám diagnostikuje jako interesantní pohlavní chorobu.

Neapolská choroba Karla Steigerwalda je jakýmsi zakončením volné „tetralogie“ – předchozí Tatarská pouť, Dobové tance a Foxtrot se vázaly ke konkrétním historickým událostem, Neapolská choroba je naproti tomu neuvěřitelnou fikcí budoucnosti, po velké katastrofě, která není časově ani prostorově určena.

Autor sám původní divadelní hru přepracoval do rozhlasové podoby a v hlavní roli Komořího září skvělý Pavel Landovský.

Martin Andersen Nexö. Překlad Jan Rak. Dramatizace Dalibor Chalupa. Zvukové efekty Artur Šviha. Dramaturg Miroslav Stuchl. Režie Miroslav Jareš.

Osoby a obsazení: paní Bohnová, vdova po statkáři na Dangaardu (Marie Glázrová), Albert Bohn, její syn (Bořivoj Navrátil), Marie Olsenová, děvečka (Drahomíra Fialková), Petr, šafář na Dangaardu (Miroslav Doležal), Mons a Andres, čeledíni (Vladimír Čech I., Karel Fořt), Holm, honák (Artuš Kalous), Gjarta, děvečka (Viola Zinková), Sine, kuchařka (Jaroslava Drmlová), slečna Köllerová (Julie Charvátová), Sviza, žebračka (Ilona Kubásková),  Erik (Rudolf Široký), ředitel spořitelny (Zdeněk Hodr).

Natočeno 1971. Premiéra 18. 4. 1971 (Praha, 20.00-21.15 h.;  73 min.). Repríza 10. 8. 1980 (Praha, 19:15 h.); 27. 11. 1994 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové činohry ke Dnům dánské kultury; 21. 5. 1995 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery; 14. 12. 1996 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.) v cyklu Velké divadlo světa; 19. 10. 1997 (ČRo 2 Praha, 20:30 h.).

Lit.: -jw-: Páni na Dangaardu. In Týdeník Rozhlas 48/1994 (14. 11. 1994), s. 19 (článek). – Cit.: Martin Andersen Nexö se narodil v Kodani v roce 1869. Tehdy ovšem ještě pouze jako Martin Andersen. Nexö bylo město jeho dětství, a proto si název bornholmského přístavu zvolil jako součást svého jména. Pasáček dobytka a ševcovský tovaryš se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů dánské literatury konce 19. a první poloviny 20. století. K jeho nejznámějším dílům patří autobiografický román Pelle Dobyvatel a Ditta, dcera člověka. Známé jsou i jeho reportáže z cest po jižní Evropě, především ze Španělska. Jako levicově zaměřený intelektuál navštívil několikrát Sovětský svaz a po roce 1945 i naši republiku. Z této cesty jsou reportáže o Lidicích a Terezíně.

V roce 1915 napsal hru Páni na Dangaardu, drama ženy, která není ochotna přiznat svou porážku a pro kterou společenské konvence, postavení a majetek jsou důležitější než vlastní život i život syna. Svou vypjatou temnou dramatičností a zajímavými charaktery zaujala hra dramaturga Dalibora Chalupu, který připravil její rozhlasovou podobu. V Klubu rozhlasové činohry a jako příspěvek ke Dnům dánské kultury nám Český rozhlas nabízí zajímavou nahrávku režiséra Miloslava Jareše z roku 1971 s Marií Glázrovou v hlavní roli.

Lit.: anonym: Artur Šviha. In web Český rozhlas, b. d. (článek). – Cit.: (…) Připojme k tomuto zjištění i vlastní Švihovu vzpomínku na jeden z jeho dalších počinů. Pochází z knihy Neviditelné herectví: „Se zasloužilým umělcem Miloslavem Jarešem jsme dělali dramatizaci Pánů na Dangaardu. To je taková pochmurná záležitost, která končí obrovským požárem toho pyšného statku. Gramomixéři (předchůdci dnešních režisérů ozvučení – pozn. aut) měli v archivu nějaké zvuky ohně, ale to se režisérovi nelíbilo. Co teď s tím? Je to závěrečná scéna, to by mělo vyznít – říkal režisér. A tak jsem pozval hasiče, ve studiu jsme rozestavěli kbelíky s vodou. Připravili jsme si spoustu celofánových kornoutů, z novin jsme si udělali fakule a napustili jsme je benzínem. Hasič se svými přístroji byl v pohotovosti. Mačkali jsme celofánové kornouty, abychom znázornili praskot dřeva, do toho jsme točili kolem mikrofonu hořícími novinovými fakulemi. Nahrávky se dodnes používá. Když jsem tenkrát odcházel ze studia, čekal mě režisér Jareš. Chci vám poděkovat, řekl mi. – Ale to byla moje povinnost, odpověděl jsem. – Kdepak. Dneska jste udělal víc, než je vaše povinnost, řekl režisér Jareš. – Moc mě to uznání tenkrát potěšilo.“ (…)

Ilja Hurník. Dokud člověk dýchá, na umírání je vždycky dost času. Hudba Emil Viklický. Dramaturgie Marie Říhová. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: Šváb (Jan Novotný), Jasněnka (Johanna Tesařová), Rohlík (Jiří Ornest) a telefonistka (Pavla Šindelářová).

Natočeno v roce 1994. Repríza 4. 8. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) společně se hrou Ruce pod názvem 2 x Ilja Hurník; 17. 7. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet.

Lit.: anonym: 2 x Ilja Hurník. In web ČRo, červenec 2009 (anotace). – Cit.: Skladatel Ilja Hurník je rozhlasovým posluchačům dobře znám jako vtipný autor většinou aforistických příběhů a rozhlasových her. Český rozhlas 3 – Vltava připravil z rozhlasové tvorby tohoto autora dvě hry a nabídne vám je k poslechu v úterý 4. srpna ve 21.30 hodin. Jako první uslyšíte hru Příliš mnoho života, která je podobenstvím o vztahu člověka k majetku a k přírodě, ke svobodě a k násilí, k bližnímu i k sobě samému. Hlavní role ztvárnili herci: Jan Novotný, Johanna Tesařová a Jiří Ornest. Následuje pozoruhodná mikrohra Ruce. V aforistické ztvárnění jedné klavírní lekce uvedl Ilja Hurník jakko jednající postavy klavíristovy ruce. V režii Jiřího Horčičky je ztvárnily Jaroslava Adamová a Zora Jandová. Hry byly natočeny v letech 1993 – 1994.

Ilja Hurník (nar. 1922 v slezské vsi Porubě, dnes ostravské čtvrti), Pro svou mnohostrannost bývá označován jako typ renesanční. Již v roce 1933 vyšly jeho první klavírní skladby a dodnes platí jako klasická instruktivní literatura. Od té doby pokračoval jeho vývoj plynule, bez slohových zlomů. V roce 1938 musela jeho rodina prchnout před sudetským záborem do Prahy. Ztrátu domova kompenzovalo to, že se stal žákem legendárních učitelů, Vítězslava Nováka v kompozici a prof. Viléma Kurze (později na AMU jeho dcery Ilony Štěpánové) v klavírní hře. Jeho práce všech oborů se vyznačují vytříbenou formou, sdělností, šarmem, noblesním humorem, životním kladem. Vrcholem kompoziční tvorby jsou jeho opery na vlastní libreto, kde spojil svou invenci hudební s literární, Symfonie in C, oratorium Noé a kantáty Esop a Maryka na slezské lidové texty. Jako pianista vynikl v interpretaci skladeb Debussyho (v nichž vedle impresionistické barevnosti vyzvedl jeho kresebnost, upevnil rytmus a formu) a Janáčka, jemuž věnoval i teoretické práce, upozorniv na shodu jeho hudebního jazyka se slezským nářečím. Koncertoval spolu s Pavlem Štěpánem, pak se svou ženou Janou v klavírním duu. Jeho „Čtyřruční hra“, obsahující techniku, estetiku a psychologii tohoto oboru, speciální cvičení a etudy, je prvním dílem toho druhu vůbec. Spolu s Petrem Ebenem sepsal českou verzi Orffovy školy, která se stala vzorem obdobných adaptací v dalších zemích. (zdroj www.hurnik.cz) Ilja Hurník je činný i jako spisovatel a libretista. Pro rozhlas napsal řadu rozhlasových her, které se námětově a často i formálně přibližují světu hudby.

Lit.: anonym: Ilja Hurník: Příliš mnoho života. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2015 (článek). – Cit.:  Rozhlasové hry a povídky skladatele Ilji Hurníka, ve kterých s ironií a humorem přibližoval rozmanitý svět hudby a hudebníků, si získaly u posluchačů Českého rozhlasu velkou oblibu. V několika hrách z pozdního období tvorby však Hurník opustil „hájemství paní hudby“ a vybíral si témata z obyčejného života. Jedním z jeho oblíbených byl ryze národní úkaz v evropském i světovém měřítku zcela ojedinělý – chalupaření. 

V rekreační chalupě, která by především potřebovala zásadní rekonstrukci, se odehrává i mikrohra Příliš mnoho života. V ironickém příběhu o muži, který se chystal odejít ze života na místě, kde se narodil, se Hurník vyzpovídal ze své lásky k chalupaření a odpočinku v přírodě. 

Ilja Hurník (1922-2013) byl skladatel, klavírista, spisovatel a scénárista, pedagog a popularizátor umění. Všem těmto oborům se věnoval s rovnocenným zaujetím. Na AMU vystudoval klavír ve třídě Prof. Kurzové a kompozici u Vítězslava Nováka. Jako klavírista se stal zasvěceným interpretem díla Leoše Janáčka a francouzského impresionismu. Jako pedagog působil od r. 1970 na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu klavíristů a skladatelů. 

Těžištěm Hurníkovy tvůrčí práce byla však kompozice, ve které se rád vracel ke starým formám. Po r. 1966, kdy byla uvedena jeho první opera Dáma a lupiči, přesunul svůj zájem do značné míry na dramatický obor. Početná byla Hurníkova tvorba pro děti nebo inspirovaná dětským světem. Ilja Hurník byl i plodným rozhlasovým autorem a Český rozhlas nastudoval řadu jeho povídek a rozhlasových her, které s ironií a humorem přibližuje rozmanitý svět hudby a hudebníků, ale i rázovitých „obyčejných lidí“ z města i venkova. 

Anders Bodelsen. Překlad (z anglické verze s přihlédnutím k dánskému originálu) Josef Hlavnička. Stereoscénář Hana Kofránková a Libuše Podlešáková. Dramaturgie Jana Weberová. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Hammer (Josef Kemr), Paní Jakobsenová (Marie Marešová), Dorthe (Jana Drbohlavová), Richard (Alfréd Strejček), Ušní lékař (Martin Kolár), Host (Soběslav Sejk), Licitátor (Vladimír Fišer), Mladý muž (Petr Vacek), Dabelsten (Stanislav Zindulka), Starší pán (Radúz Chmelík), stěhováci (Karel Pospíšil a Mirko Musil) a další.

Natočeno v roce 1994. Premiéra 4. 12. 1994 (Vltava, 14.30 – 15.37 h.; 63 min.).

Pozn.: Hra byla oceněna r. 1993 2. cenou Prix Italia. Nejlepší severská hra roku 1992.