Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

27. 3. 2009

Osudy – Dušan Jeřábek: Brno – kulturní město předválečné a válečné 1/10 (2008)

Filed under: Četba na pokračování,Radiodokument — Přemek @ 14:43

Z pamětí literárního historika – univerzitního profesora. O divadle, literatuře, výtvarném umění a významných osobnostech brněnské Masarykovy univerzity v letech 1928 – 1948. Pro rozhlas vybral a připravil Ivan Němec. Režie Zdeněk Kozák.

Účinkuje Ladislav Lakomý.

Připravilo Brno v roce 2008. Premiéra prvního dílu 23. 3. 2009. Repríza prvního dílu 21. 1. 2019 (ČRo Plus, 23:33 h) v cyklu Radiokniha; 18. 3. 2022 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha; 2. – 10. 9. 2024 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha ke 100. výročí prvního vysílání brněnské stanice.

Obsah:

1. V prvním díle vyprávění navštěvujeme Brno, které je v dobách rakousko-uherského mocnářství vnímáno jako vídeňská periferie. Metropole prochází během první republiky přerodem a za přispění známých architektů roste v moderní velkoměsto. Jeho mizící křivolaké uličky sledujeme očima malého kluka, který přibližuje tamější atmosféru i s veškerými postavičkami.V pamětech nezapomíná ani na roky hospodářské krize, která Československo postihla v meziválečných letech.

2. Druhý díl vzpomínání začíná v Obřanech, ty dnes patří mezi jednu z městských brněnských částí. Ve 30. letech je to ale vesnice s kulturním zázemím, kde žije například strýc Bohumila Hrabala. Autor v září nastupuje na brněnské gymnázium. Skrze příhodu se spisovatelem Josefem Holečkem poukazuje na národnostní rozpolcenost města. Stranou nezůstávají ani pravidla, která na gymnáziu panují. Mezi nejnesmyslnější patří zákaz chození primánů do divadel. Vzácná česko-německá rovnováha dostává trhlinu s nástupem Adolfa Hitlera, nacistický politik ovlivní situaci i dospívající generaci ve vzdáleném Brně.

3. Třetí epizoda odkrývá kořeny autorovy lásky k divadlu. Při této příležitosti vzpomíná na svého dědečka Viktora Kamila Jeřábka, který pracuje jako venkovský učitel. Po krátkých štacích se dostává na Moravu a získává zaměstnání v Pršticích. Budova místní obecní školy je nevzhledná barabizna, ani studenti nejsou příliš pilní. Prakticky od jara v lavicích chybí, protože pomáhají rodičům na polích. Po pár letech se stěhuje do Obřan, kde zastává funkci ředitele a může se tak naplno věnovat psaní literatury. Autor také vzpomíná na tehdejší divadelní situaci, protože i do ní se promítá národnostní rozdělení. Jako student gymnázia hltá jedno představení za druhým, na prknech vidí také Oldřicha Nového. Navštěvuje i Čapkovu hru Matka, jejíž inscenaci považuje za nejsilnější ve svém životě. O slovo se ale čím dál více hlásí druhá světová válka.

4. Čtvrtým vzpomínáním se přenášíme do období autorových gymnaziálních studií. Podobně jako spolužáci si láme hlavu nad svou budoucností. Práva rychle vymění za filozofickou fakultu, kde přednáší dva oblíbení profesoři – František Trávníček a Arne Novák. Zapálený mladík s oběma přichází do kontaktu, Trávníčkovi posílá trochu drze výtky k jeho slovníku, s Novákem se zná hochův otec. Vzpomíná na první setkání, kdy se ho český literární vědec optal, co zrovna čte. Vedle toho se politická situace vůbec nelepší, zatímco si studenti užívají majálesu, Československo cítí ve vzduchu mobilizaci.

5. Páté vyprávění začíná o prázdninách roku 1938, kdy autor jako student gymnázia odjíždí do tehdejší Jugoslávie. I za hranicemi Československa jsou zřejmé obavy z Hitlera, v dovolenkovém ráji se ale nesmí kritika říkat nahlas. Po návštěvě starobylého Dubrovníku a orientálního Sarajeva se studenti vrací do nervózní vlasti, kterou čeká mobilizace a následná potupa v podobě Mnichovské dohody. Obavy postihují i Brno, jehož hospody zejí prázdnotou. Všechny zasáhne smrt Karla Čapka, jenž je vnímána jako konec jedné éry a začátek nové smutné epochy. Tu ještě více podpoří březnová nacistická okupace, která znamená propouštění neárijských zaměstnanců. Autor popisuje setkání s budoucí básníkem Ivanem Blatným, zároveň však ztrácí svůj idol – Arneho Nováka.

6. V šestém dílu se vracíme do Brna na počátku druhé světové války. Všudypřítomný strach postihuje také gymnázium, které je zprvu jakousi oázou svobodného myšlení. Vlna zatýkání se nevyhýbá ani ředitelovi, s nímž se žáci už nikdy nesetkají. Na denním pořádku jsou návštěvy gestapa. Studenti mají ke kantorům mnohem blíže než dříve. Někoho čeká maturita, poslední pod dohledem české komise. Mladíci se musí také rozhodnou, kam budou směřovat jejich další kroky. Zvládne autor přijímací zkoušky na brněnskou konzervatoř?

7. V sedmém dílu sledujeme válečné Brno skrze studenta konzervatoře. Tu má tehdy pod palcem divadelník Rudolf Walter, jenž pro filmová plátna objevil Ladislava Peška či Karla Högera. Mrazivou protektorátní atmosféru ještě zhorší nástup Heydricha, který okamžitě zavádí stanné právo a nechává uzavřít. Díky tomu vznikají různé pokoutní scény. Skrze vzpomínky se dozvídáme také o situaci v pražském Národním divadle. Zároveň nastává srážka s realitou, protože mnoho studentů musí do fabrik – Jeřábek končí v kuřimské Zbrojovce. Díky svým kontaktům nemusí ukončit studium na konzervatoři. Dozvídáme se také, jak celé období snáší chlapcův otec, kterému se paradoxně literárně daří.

8. Osmá epizoda nás vrací do časů, kdy se Hitlerova říše postupně rozpadala a nad moravskou metropolí pravidelně krouží bombardéry. Tíživou dobu nucených pracích alespoň zčásti narušují pravidelné evakuační pauzy, na které zaměstnanci doslova čekají. Koncem války ale v Brně umírají stovky civilistů, do města míří také ustupující vojáci wehrmachtu. Ti si téměř podávají dveře se sovětskou armádou, kterou občané vítají s otevřenou náručí a dlouho ukrývanou slivovicí. První Jeřábkova cesta vede na Filozofickou fakultu, kde se setkává s tvrdou realitou. Radost nad zachráněnou knihovnou střídá zármutek, několik profesorů totiž válku nepřežilo.

9. Devátá část je věnovaná profesorům z Filozofické fakulty dnešní Masarykovy univerzity. Po druhé světové válce studenti krčí obočí nad větnými rozbory, které na tabuli píše sám František Trávníček. Mezi další důležité pedagogy patří také Frank Wollman, který posluchače zasvěcuje do tajů divadelní vědy. Zároveň se podílí na založení samotné fakulty pro divadelníky. Vzpomíná se také na mladší generaci kantorů, ta však měla smutný osud. Zvláště Antonín Grund patřil mezi nevýrazné vyučující, v rámci slovanského semináře však pořádal výlety do okolí, kde studenti hltali všechna jeho slova. Na učitele ale dopadla tehdejší tíživá atmosféra mrazivých 50. let a spáchal sebevraždu. Nezapomíná se ani na budoucího děkana Bořivoje Nováka.

10. Závěrečný desátý díl se ohlíží za studiem filozofie, které většina žáků absolvuje pod svéráznými profesory. Někteří dokonce vyžadují znalost anglického jazyka, aby posluchači mohli lépe proniknout do zákoutí antického myšlení. Nechybí ani estetika, na jejíž hodinách vyniká vytáhlý blonďák a budoucí literární kritik Oleg Sus. Všudypřítomná euforie po konci války vyprchává, což dokazují časté diskuze mezi marxisty a jejich odpůrci na půdě fakulty. Mezi poslední vzpomínky patří studentská návštěva Slovenska a především ples konaný v lednu 1948. Čestným hostem je Jan Masaryk, který dokonce slibuje, že se do Brna vrátí, jenže?

Lit.: Přinosilová, Jana: Dušan Jeřábek: Brno – kulturní město předválečné a válečné. In web ČRo Plus, 21. leden 2019 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: V Radioknize tentokrát uslyšíte desetidílnou četbu na pokračování z publikace „Brno – kulturní město předválečné a válečné: O divadle, literatuře, výtvarném umění a významných osobnostech univerzity v letech 1928 až 1948“. Napsal ji literární historik Dušan Jeřábek, který v ní zaznamenal obraz lidí, kteří dávali Brnu jeho význam a ráz. Popisuje v ní klidná léta první republiky, těžké přežívání před válkou a v době okupace, ale také to, co se dělo v době do komunistického převratu v roce 1948.

Lit.: Němec, Ivan: Pořiďte si: Brno 20. století očima profesora literatury. In Týdeník Rozhlas 36/2007 (článek). – Cit.: „Rodem byl dědic spisovatelského umu svého děda a otce, profesí pedagog a vědec. (…) Jeho jazyk je lahodný, není přetížen terminologií, která je u mnohých útěkem před jasností, stávajíc se bezobsažnou hantýrkou.“ Tato slova Vladimíra Justla čteme mezi dalšími výstižnými postřehy, jimiž přátelé a spolupracovníci charakterizují univerzitního profesa Dušana Jeřábka v závěru jeho vzpomínkové knihy Brno – kulturní město předválečné a válečné (její podtitul zní O divadle, literatuře, výtvarném umění a významných osobnostech univerzity v letech 1928-1948). Vyšla v nakladatelství Barrister&Principal k autorovým nedožitým pětaosmdesátinám a k vydání ji připravila jeho dcera Olga Jeřábková, redaktorka Českého rozhlasu Brno.

Paměti Dušana Jeřábka se odvíjejí od konce dvacátých let 20. století, kdy se „Brno vymaňovalo z někdejšího podřízeného postavení vídeňské periferie“. Do těchto dětských vzpomínek však již vstupují obrazy a jména mnohých významných osobností, jimž byl od klukovských let nablízku, neboť patřily do okruhu přátel jeho rodičů. Vzpomínky na dědečka – spisovatele Viktora Kamila Jeřábka, který začínal jako venkovský kantor – se neobejdou bez vykreslení učitelské kalvárie ve vesnických jednotřídkách na konci 19. století a bez vděčného připomenutí, že byl prvním, kdo otevřel svému vnukovi dveře do divadla, jemuž Dušan Jeřábek zůstal věrný po celý život. Jeho kritiky byly hlubokými analýzami, na nichž by se mohli učit někteří autoři současných „dojmologií“. Jeřábkovy výklady o meziválečném divadle, jejichž součástí jsou i portrétní miniatury hereckých osobností, mohou sloužit spíše jako čtivý studijní historický materiál než jako pouhé nostalgické ohlédnutí.

Autorovo vypravování se nemůže obejít ani bez vzpomínek na otce, spisovatele Čestmíra Jeřábka. Otcovy debaty s umělci i vědci při vzájemných návštěvách ovlivňovaly cestu budoucího literárního historika, který měl od dětských let kolem sebe pestrou společnost kulturního Brna. Patřili k ní například univerzitní profesoři Otakar Teyschl, Antonín Trýb, František Trávníček, Arne Novák… Neméně poutavé je Jeřábkovo vzpomínání na středoškolská studia, z něhož vane dnes již takřka neznámá atmosféra přísného a náročného předválečného gymnázia. Přes traumatizující zážitky protektorátních let dospívá vypravěč až k válečné maturitě, po níž následovalo studium na konzervatoři, které mu nahradilo zavřené vysoké školy. Znovu se s chutí vrací k líčení divadelního prostředí a přibližuje učitele, kteří své žáky (například V. Doležala, M. Hynšta, J. Sequense, R. Pellara, V. Chramostovou či V. Fialovou) dokázali výborně připravit na budoucí uměleckou dráhu.

S vynikajícími pedagogy a vědci se Dušan Jeřábek setkal rovněž po válce, když začal studovat Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. K jeho učitelům tu patřili Frank Wollman, Antonín Grund nebo Josef Kurz, kteří se nepochybně podíleli na tom, že z něj vyrostl vynikající literární historik, orientující se především na českou literaturu 19. století. „Tato kniha je vyznáním městu Brnu,“ píše Olga Jeřábková v doslovu a připomíná, že Dušan Jeřábek „prožil s tímto městem chvíle krásné i tragické, znal důvěrně jeho duši, měl zde ‚svou‘ univerzitu a fakultu, své studenty, v nichž žije dál“. Přikyvuji těmto slovům, protože jsem patřil k těm šťastným, kteří mohli panu profesorovi v univerzitních lavicích naslouchat.

Jablko se kouše 1/8 (1994)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 12:25

Ivan Jelínek. Četbu na pokračování z knihy vzpomínek připravil Jiří Kamen. Režie Markéta Jahodová.

Účinkuje Radovan Lukavský.

Natočeno 1994 (8 x 30 min.).

Lit.: anonym: Jablko se kouše. In web ČRo, březen 2009 (anotace). – Cit.: Pod názvem Jablko se kouše se skrývají rozsáhlé paměti básníka, žurnalisty a překladatele, který svým dlouhým životem obsáhl největší dramatické zvraty dvacátého století. Narodil se 6. 6. 1909 v Kyjově. Vystudoval gymnázium Brně (maturoval v roce 1928) a Právnickou fakultu (doktorát 1932). Pracoval v Brně jako praktikant u krajského soudu, v letech 1933-1938 byl redaktorem Lidových novin a do roku 1936 zároveň lektorem brněnské činohry. Od konce 20. let spolupracoval s brněnskou literární redakcí Československého rozhlasu (hlavně jako překladatel). V roce 1938 přešel do Prahy a stal se redaktorem programů Československého rozhlasu vysílaných do zahraničí. V červenci 1939 uprchl do Jugoslávie a odtud do Francie, kde připravoval vysílání stanice Svobodné Československo. Po zrušení stanice odešel do Československé armády na jihu Francie, s níž byl přesunut do Velké Británie. V letech 1940-1941 zajišťoval v britském rozhlasu program pro Československo a pak působil jako redaktor československého vojenského deníku Naše noviny. V roce 1944 byl odvelen k 1.československému armádnímu sboru do SSSR, s nímž se v roce 1945 dostal na frontu ve středním Slovensku. Po osvobození organizoval na ministerstvu informací oddělení pro kulturní styky s Velkou Británií a USA. V roce 1947 odešel do Londýna, kde působil jako nezávislý novinář pro československé vysílání BBC. Od roku 1949 pracoval v Kanadě jako přístavní dělník, kovodělník a novinář, 1951 v New Yorku jako novinář, hlavně pro české stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, po roce odešel do Kalifornie, kde učil češtinu na americké armádní škole. Od roku 1956 byl kulturním redaktorem českého vysílání BBC v Londýně, s nímž externě spolupracoval i po odchodu do důchodu v roce 1969. Žil v Londýně, kde zemřel 27.9. 2002 ve věku třiadevadesáti let. Ivan Jelínek je autorem sedmnácti básnických souborů, mnoha článků, studií, úvah věnovaných hlavně důsledkům prudkého vědeckého rozvoje, obecným otázkám historie a modernímu umění. V autobiografickém románu Potápěči (původně měl vyjít v roce 1969) vyvolávají zážitky ze začátku a konce války vypravěčovy vnitřní konflikty a politicky orientované vize, založené na biblických a antických motivech. Rovněž v próze Daleko od brány, jejíž hlavní postavou je básník žijící v emigraci, se vyskytují četné autobiografické prvky, ozvláštňované prolínáním více časových rovin a střídáním vnitřního monologu a dialogu.

Vzpomínky Jablko se kouše (1994) sledují dobové události a druhé lidi v bezprostředním vztahu k osobě autora, která svůj nelehký život zachycuje natolik podrobně, že vytvářejí bohatý obraz lidského osudu i s jeho dobovou atmosférou. Současně se dozvídáme mnoho o české i světové literatuře, zvláště poezii, jsme uchváceni autorovým otevřeným líčením osudových milostných vztahů, jeho širokou klasickou vzdělaností a skvělým a bohatým básnickým jazykem.

Osmý životopis 1/15 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 10:20

Ota Filip. Četba na pokračování. Pro rozhlas v ostravském studiu připravila Johana Zelinská. Mistr zvuku Aleš Huber. Dramaturg Vladimír Gromov. Režie Miroslav Zelinský.

Čte Miroslav Rataj.

Nastudoval ČRo Ostrava v roce 2008. Premiéra prvního dílu 16. 3. 2009 (25 min.).

Lit.: Gromov, Vladimír: Osmý životopis. In web ČRo, březen 2009 (anotace). – Cit.: Autor nás provází následujícími padesáti lety svého pohnutého života, v němž velké dějiny sehrály neblahou roli. Na ploše půlstoletí sledujeme mnohé stěží uvěřitelné příhody z děsivě bizarních padesátých let, období tání i tuhé normalizace, kdy byl Filip neustále sledován tajnou policií a v roce 1970 uvězněn za podvracení republiky.
Druhou část knihy, již v roce 2007 vydalo nakladatelství Host, vyplňují příběhy z exilu, vzpomínky na přátele i zajímavá setkání. Román Oty Filipa není zdaleka jen soukromou historií jednoho konkrétního lidského života, ale i svědectvím o osudu nedávnými dějinami těžce zkoušeného národa, a tedy i každého z nás.

Osudy – Alexander Fried 1/5 (2009)

Filed under: Četba na pokračování,Radiodokument — Přemek @ 10:13

Rozhlasové vzpomínky penzionovaného profesora historie a judaismu na to, co znamená být Židem ve 20. století. Připravila Alena Zemančíková. Technická spolupráce Tomáš Gsöllhofer.

Natočeno 2009. Premiéra prvního dílu 16. 3. 2009.

26. 3. 2009

Bajky 1/10 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 11:37

La Fontaine. Připravil  Tomáš Jirman. Režie Tomáš Jirman.

Účinkují Markéta Haroková a Stanislav Šárský.

Připravila Ostrava v roce 2009. Premiéra prvního dílu 13. 3. 2009 (15 min.).

Pozn.: Svých 245 bajek rozdělených do dvanácti svazků vydával Jeande La Fontaine od roku 1668 celých třicet let. La Fontainovy zvířecí příběhy jsou vystavěny jako malá dramata, jejichž vůdčím poetickým prvkem je alegorie. Právě ta autorovi umožnila dokonalé zrcadlení francouzské společnosti sedmnáctého století.

23. 3. 2009

Bouře 1/10 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 11:01

France Bevk. Četba na pokračování z novely klasika slovinské literatury. Překlad Jan Severin. Připravil Miroslav Staněk. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Miroslav Středa.

Natočeno 2008 (10 x 25 min.).

Pozn.: Příběh lásky z istrijské rybářské osady. Úlohu v něm hrají právě tak moře v celé rozmanitosti svých podob a ti, kdo při něm žijí, jako mnohost a různotvárnost lidských citů, povznášejících i drtících člověka.
Baladický příběh z istrijské rybářské osady je sice postaven na milostné zápletce, ta však je pouze jeho osou. Aktéry děje nejsou jen protagonisté: mladý rybář Mikulče, jeho milá Juca, stárnoucí otec a mladá matka, o jejíž lásku usiluje Mikolčův syn Tonin. V osudovém dramatu tohoto milostného mnohoúhelníku připadá důležitá role i všem obyvatelům osady, kteří svým podílem na nečekaných zvratech děje plní podobnou funkci jako antický chór, s nímž si ostatně nezadají svými nesmlouvavými morálními postoji. Svou roli sehrává i přímořský kraj, do něhož není děj pouze situován, ale z nějž doslova vyrůstá. Moře je pro domorodce především zdrojem obživy, je to však také krutý živel, vzbuzující za všech okolností respekt a bázeň; nedozírná mořská hladina odráží všechny jejich tužby, v hukotu vln zaniká pláč žen, jimž moře vzalo muže a syny. Je to konečně právě rozbouřené moře, kterému vesničané svěří soud nad osudem nešťastného Mikolče.
Jako je snadné umístit náš příběh do konkrétního kraje, tak je nesnadné určit, kdy se odehrává. Podle některých reálií (třeba mořský souboj s Chioggiotti, rybáři od benátského pobřeží, kteří pytlačili ve východojadranských vodách) to ukazuje snad na počátek 19. století – to však vůbec není důležité. Stejně tak není důležité, zda je jeho základem skutečná událost, či zda jde o autorovu čirou fantazii nebo o pověst – jak naznačuje prolog a epilog a také báje, které jsou spolu s písněmi, tanci a místními zvyky integrální součástí děje.
Podstatné je, že svým sevřeným příběhem z jedné zapadlé rybářské osady podal France Bevk působivou výpověď o nejzávažnějších pohnutkách a důsledcích lidského jednání, jejichž platnost není omezena časovými ani geografickými souřadnicemi.
Klasik slovinské literatury France Bevk (1890-1970) byl autorem velmi plodným. Jeho dílo zahrnuje básně, dramata, povídky a novely i romány, celkem asi 80 až 90 titulů. Významnou část z nich tvoří také knihy pro děti (ty české mohou znát jeho Tondu). Bevkova tvorba je vesměs spjata s jeho rodným Přímořím. Sem situoval své historické romány (např. Svatojanská noc, Nebeské znamení, Umírající bůh Triglav) i příběhy ze současnosti (V bludech, Smrt před chalupou, Chudý čert aj.). Po první světové válce působil Bevk v Lublani a Gorici jako novinář a nakladatelský redaktor. Za německé okupace byl krátce vězněn, poté se účastnil partyzánského hnutí. Po osvobození se stal významným politickým činitelem a byl také jmenován členem Slovinské akademie věd.
(anotace)

Lit.: Oravová, Dagmar: Bouře slovinského klasika. In web ČRo (anotace). – Cit.: Baladický příběh z istrijské rybářské osady je sice postaven na milostné zápletce, ta však je pouze jeho osou.

Aktéry děje nejsou jen protagonisté: mladý rybář Mikulče, jeho milá Juca, stárnoucí otec a mladá matka, o jejíž lásku usiluje Mikolčův syn Tonin. V osudovém dramatu tohoto milostného mnohoúhelníku připadá důležitá role i všem obyvatelům osady, kteří svým podílem na nečekaných zvratech děje plní podobnou funkci jako antický chór, s nímž si ostatně nezadají svými nesmlouvavými morálními postoji. Svou roli sehrává i přímořský kraj, do něhož není děj pouze situován, ale z nějž doslova vyrůstá. Moře je pro domorodce především zdrojem obživy, je to však také krutý živel, vzbuzující za všech okolností respekt a bázeň; nedozírná mořská hladina odráží všechny jejich tužby, v hukotu vln zaniká pláč žen, jimž moře vzalo muže a syny. Je to konečně právě rozbouřené moře, kterému vesničané svěří soud nad osudem nešťastného Mikolče.

Jako je snadné umístit náš příběh do konkrétního kraje, tak je nesnadné určit, kdy se odehrává. Podle některých reálií (třeba mořský souboj s Chioggiotti, rybáři od benátského pobřeží, kteří pytlačili ve východojadranských vodách) to ukazuje snad na počátek 19. století – to však vůbec není důležité. Stejně tak není důležité, zda je jeho základem skutečná událost, či zda jde o autorovu čirou fantazii nebo o pověst – jak naznačuje prolog a epilog a také báje, které jsou spolu s písněmi, tanci a místními zvyky integrální součástí děje.

Podstatné je, že svým sevřeným příběhem z jedné zapadlé rybářské osady podal France Bevk působivou výpověď o nejzávažnějších pohnutkách a důsledcích lidského jednání, jejichž platnost není omezena časovými ani geografickými souřadnicemi.

Klasik slovinské literatury France Bevk (1890-1970) byl autorem velmi plodným. Jeho dílo zahrnuje básně, dramata, povídky a novely i romány, celkem asi 80 až 90 titulů. Významnou část z nich tvoří také knihy pro děti (ty české mohou znát jeho Tondu). Bevkova tvorba je vesměs spjata s jeho rodným Přímořím. Sem situoval své historické romány (např. Svatojanská noc, Nebeské znamení, Umírající bůh Triglav) i příběhy ze současnosti (V bludech, Smrt před chalupou, Chudý čert aj.). Po první světové válce působil Bevk v Lublani a Gorici jako novinář a nakladatelský redaktor. Za německé okupace byl krátce vězněn, poté se účastnil partyzánského hnutí. Po osvobození se stal významným politickým činitelem a byl také jmenován členem Slovinské akademie věd.

Četbou na pokračování z Bevkova románu Bouře přispívá literární redakce Vltavy k prezentaci slovinské literatury ve dnech mezinárodního veletrhu Svět knihy, jehož ústředním hostem je letos právě Slovinsko.

19. 3. 2009

Staré pověsti české 1/10 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 18:45

Alois Jirásek. Režie Markéta Jahodová.

Čte Jiří Schwarz.

Natočeno 2008 pro stránky Čtenářský deník (ke stažení zde).

Obsah: O Čechovi – O Krokovi a jeho dcerách –  O Bivoji – O Libuši – O Přemyslovi – O Křesomyslu a Horymírovi – Faustův dům – O Bruncvíkovi – O králi Ječmínkovi – Dívčí válka.

Osudy – Vzpomínání 1/5 (2009)

Filed under: Četba na pokračování,Radiodokument — Přemek @ 14:22

Dagmar Steinová. Četba na pokračování ze stejnojmenné knihy překladatelky a tlumočnice v autorské interpretaci. Připravil Radim Kopáč. Technická spolupráce Jiří Fuhrman.

Natočeno 2009 (?). Premiéra 9. – 13. 3. 2009. (5 x 30 min.).

Pozn.: První roky svého života prožila Dagmar Steinová v Dačicích. Jako středoškolačka (to už bydlela rodina v Praze) se zapojila do levicového hnutí, studentské organizace Mladá kultura. Po německé okupaci v březnu 1939 odešla do Velké Británie. Pracovala v emigrantských organizacích, studovala biologii a chemii. V lednu 1944 přijala nabídku pracovat pro české ministerstvo zahraničí (nejprve v Londýně, pak v Moskvě). Konec války prožila v Moskvě na vyslanectví a zároveň jako zpravodajka ČTK. Po návratu do Prahy vystřídala několik zaměstnání. Pracovala ve Státním filmu, tlumočila a překládala. Změnu přinesl rok 1952 a nástup do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějšího Odeonu, kde setrvala do roku 1968. Dagmar Steinová překládá z především z francouzštiny, ale i z němčiny a ruštiny, v jejím překladu vyšlo na šedesát titulů.

Pětidílné osudy vznikly na základě vybraných pasáží z knihy Vzpomínání, kde autorka odkrývá svůj život do začátku 60. let 20. století.

16. 3. 2009

Tisíc a jeden príbeh sochára Tibora Bartfaya 1/4 (Tisíc a jeden příběh sochaře Tibora Bartfaye, 2009)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 11:23

Ján Čomaj. Redakce Táňa Kusá. Hudební dramaturgie Lýgia Vojtková. Zvuk Dušan Kozák. Režie Laco Kerata.

Účinkuje Martin Kaprálik.

Natočeno 2009.

13. 3. 2009

Povídky z výběru Noc 1/5 (2007)

Filed under: Četba na pokračování,Povídky — Přemek @ 11:21

Luigi Pirandello. Pětidílná četba na pokračování z českého výběru povídek Noc. Přeložili Alena Hartmanová a Václav Čep.

Účinkuje Tomáš Šolc.

Natočilo studio Plzeň ČRo v roce 2007. Premiéra  3. – 7. 9. 2007 (ČRo 5 Plzeň) v cyklu Literární doteky (celkem 44 min.).

Obsah : 1. Odpověď – 2. Naše vzpomínky – 3. Za občanskou statečnost – 4. Pravda – 5. Podvečer pelargonie.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress