Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

20. 2. 2011

Zapomeň, řeko, téci 1/12 (2001)

Filed under: Četba na pokračování — Martin @ 19:37

Věra Stiborová. Četba na pokračování z autobiograficky laděného románu spisovatelky a novinářky. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Zdena Hadrbolcová.

Připravil Český rozhlas v roce 2001 (12 x 30 min.). Repríza 12. – 27. 1. 2026 (ČRo České Budějovice, 18:04 h., každý všední den) v cyklu Podvečerní čtení.

Lit.: Toušková, Martina: Zapomeň, řeko, téci. Příběh jedné rodiny žijící v první polovině 20. století v Praze čte Zdena Hadrbolcová. In web ČRo České Budějovice, 27. 1. 2026 (článek). – Cit.: Agnes byla mladá švadlenka z jihočeského Písku. A vášnivě se zamilovala. Do Prahy! Jejím vyvoleným, který z ní měl udělat vdanou pražskou paničku na úrovni, se stal poctivý a pracovitý úředník Franz. „Lidi se k sobě nikdy nehoděj, když se berou, záleží na tom, jak si to zaříděj potom,“ říkávala praktická a činorodá tchyně mladé Agnes. Jak si to tihle dva, kteří k sobě vůbec nepasovali, zařídili? Měli dvě děti a šťastní nebyli…

Román Zapomeň, řeko, téci je příběhem jedné rodiny žijící v první polovině 20. století v Praze. Napsala ho Věra Stiborová, která se narodila před sto lety v jihočeském Písku. (…)

Věra Stiborová se narodila 15. ledna 1926 v jihočeském Písku do rodiny textilního výtvarníka. V rodném městě vychodila obecnou školu i reálné gymnázium. Poté odjela do Prahy studovat užité umění na Škole dekorativního umění.

Po ukončení studií působila například v literární a kulturní rubrice Lidových novin nebo v deníku Práce. Krátce pracovala také v Československém rozhlase. Od začátku 60. let byla ve svobodném povolání.

Po roce 1968 Věra Stiborová – stejně jako její manžel Jaroslav Putík – vrátila legitimaci KSČ a přišel publikační zákaz. A s ním i zákaz jakékoliv práce v kulturních institucích. Autorka se živila například jako pomocná dělnice v podniku Sady, lesy, zahradnictví nebo později jako prodavačka gramofonových desek.

V roce 1986 odešla do důchodu a věnovala se literární činnosti. Spisovatelka a překladatelka Věra Stiborová zemřela v roce 2018.

V lyrizované novele Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (1991) autorka vylíčila pokřivené osudy lidí, poznamenaných posrpnovými společenskými traumaty. Román Zapomeň, řeko, téci (2000) sleduje od konce dvacátých do začátku padesátých let 20. století vztahy v rodině, kterou založili partneři vybavení nejen odlišnou mentalitou, ale také velmi odlišným původním rodinným zázemím.

V povídkovém souboru Otavín (2012) se Věra Stiborová vrací do rodného Písku, píše o stárnutí, stáří a postupném mizení světa, do kterého jsme kdysi patřili a který nezadržitelně zaniká.

Viděno zdola 1/8 (2010)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 18:21

Felix Hartlaub. Četba na pokračování z válečných deníků německého prozaika a historika. Z vlastního překladu připravil a úvodním slovem doprovodil Miroslav Stuchl. Dramaturg Petr Turek. Režie Jaroslav Kodeš.

Účinkuje Lukáš Hlavica.

Natočeno 2010. Premiéra 9. – 16. 2. 2011 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min.). Repríza 1. dílu 2. 5. 2024 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Lit.: anonym: Viděno zdola. In web ČRo, únor 2011 (anotace). – Cit.:  Tři neděle před koncem druhé světové války zemřel Felix Hartlaub a nikdo nevěděl, že v něm německá literatura ztratila snad nejslibnější prozaický talent, jaký měla v té době. Veškeré dílo tohoto dvaatřicetiletého autora obsáhl ani ne pětisetstránkový svazek, jehož těžiště je třeba vidět ani ne tak v řadě stylově vybroušených povídek, ale především ve dvou stech stranách jeho deníků.

Hartlaub byl vzděláním historik a jako takový byl časem přidělen jako archivář do Zahraniční kanceláře v Paříži a později (1942) se náhodou dostal do funkce písaře válečného deníku Hitlerova hlavního stanu. To byla výjimečná, vyhrocená, ba přímo děsivá situace: člověk Hartlaubovy kultury, nesmírně senzitivní, intelektuálně vyspělý, meditativní typ, plod skleníkového ovzduší německého měšťanského humanismu stojí oděn v uniformu v samém centru válečné mašinérie, je sice jaksi na periferii vlastního válčení, ale přece dokonale „při tom“. A k tomu je ten člověk nadán výjimečně pozorným zrakem a podivuhodnou schopností slovem vyjádřit viděné.

S nechápající hrůzou zírá Felix Hartlaub na skutečností války („Na skutečnosti světové války jsem i přes veškeré politizování jednoduše nebyl připraven, jsem zcela zaskočen,“ píše v dopise). Jeho korespondence a deníky nejsou cenné jen jako dokument (vysoké umělecké úrovně) z prostředí až senzačně zajímavého. Od válečné literatury, jak ji známe, se liší tím, že tu jde o aktuální obraz dění zevnitř a zároveň o symbolický obraz typické situace německého člověka – mladého vzdělance. Hartlaubovy záznamy „kolísající mezi básní v próze a satirickou reportáží“ (jeho charakteristika) jsou přesvědčivým svědectvím vnitřní situace člověka „v obklíčení“.
Intenzívní pocit osamělosti, patrný jasně už u mladého Hartlauba, má být překonán exaktním záznamem, přepisem reality, a skutečně, zejména v závěru, ústí jeho zážitky v komplexní zobrazení obecné válečné situace jakožto podobenství s obecnou platností.

19. 2. 2011

Nechte být, paní Smrti 1/8 (2011)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 18:38

Erica Pedretti. Připravila Andrea Hanáčková. Překlad Lucy Topoľská. Hudba Richard Mlynář, hraje Milan Břečka (flétna). Dramaturgie a režie Michal Bureš. Redakce Petr Turek. Zvukový mistr Zdeněk Prchlík.

Osoby a obsazení: Anna (Ivana Plíhalová), dědeček (Radko Choc).

Natočeno 28. 1. – 18. 2. 2011 (ČRo Olomouc, R 2 + P 1). Premiéra 11. – 18. 3. 2011 (ČRo 3 Vltava, 18:30 – 19:00 h.).

Pozn.:  Příběh o vyrovnávání se s vyhnáním z rodného města. Četba na pokračování z románu (originální název „Engste Heimat“) z pera autorky, která se v roce 1930 narodila ve Šternberku u Olomouce.

Obsah: 1. Babička – 2. Strýček – 4. Rudi Hobinka – 5. Na hradě a v podhradí – 6. Pohlavky – 7. Musilovi – 8. Anna.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Nechte být, paní Smrti (promo text). – Cit.: Švýcarskou výtvarnici a spisovatelku Ericu Pedretti (1930) zná celý svět a podle množství ocenění si ji taky svět považuje. Českou rodačku Ericu Pedretti zná jen hrstka lidí, která se pohybuje kolem výtvarného umění nebo která si přečetla její knihy. Přestože byly do češtiny částečně přeloženy, rozhlasového zpracování se její nejznámější novela dočkala až nyní u příležitosti Roku německého jazyka na Vltavě, a to v úpravě Andrey Hanáčkové.

V útlé knížce Engste Heimat, jejíž název lze nejdoslovněji přeložit jako „nejužší vlast“ sleduje Pedretti několik vyprávěcích linek. Ve zcela se prostupujících časových rovinách vzpomíná na tu část dětství, kterou prožila u prarodičů ve Šternberku, bohatých, vzdělaných průmyslníků, majitelů zdejší továrny. Jiná část vzpomínek patří období kolem května 1945, kdy se jako německá mladá dívka skrývala v okolí rodného Zábřehu před Rusy i před Čechy – před jedněmi v obavách ze znásilnění, před druhými ve strachu z vysídlení. Další osudy rozvětvené německé, v Čechách hluboce zakořeněné rodiny jsou doslova rozsypány v drobných vzpomínkách – osmdesátiletí prarodiče belhající se po vyhnání z domu pěšky celou Moravou, otec, uvězněný po návratu z německého koncentráku do ruského tábora, teta celoživotně poznamenaná znásilněním ruskými vojáky, strýc, československý legionář, jemuž nebylo umožněno pomoci rodičům, děti transportované Červeným křížem přes půl Evropy k příbuzným do Švýcarska. Roztržená rodina, sebevražda, doživotní smutek, doživotní samota, vykořenění. Tyto pocity vedou Annu, alter ego Eriky Pedretti k návštěvě rodné země uprostřed depresivního období socialismu, tatáž zvědavost a síla kořenů ji vrací do Čech po roce 1990 a od té doby již pravidelně.
Až projde všechna místa, kde zakusila tolik strachu, bolesti a ponížení, až vzpomene a pojmenuje všechny chvíle zatlačené do nevědomí, až se pospojují všechny střípky léta schraňované, bude obraz jednoho osudu téměř úplný. Obraz jednoho z mnoha příběhů německých spoluobčanů, v tomto případě německé středostavovské elity, kterou Češi po válce vyhnali ze země.
Naprosto nesentimentálně, věcně, strohým až úsečným jazykem, ostrým jako hrany rozbitého skleněného džbánu dokládá Pedretti konkrétní detaily těch několika poválečných měsíců, které shrnujeme do slov „odsun německého obyvatelstva“. Síla její výpovědi je mimo jiné v tom, že nikoho neobviňuje.
„Češi nejsou jediný národ, který svou minulost zapírá, to dělají i Holanďani, Francouzi, a další,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas Olomouc před několika lety. „Bohužel v každé generaci jsou lidé dobří i zlí, vždycky se najdou takoví, kteří budou páchat zlo, když dostanou příležitost.“
Pedretti protkala své vzpomínky spoustou citací, aluzí a parafrází slavných německých literárních autorů, které miloval její dědeček a z nichž také uměl zpaměti citovat. Zazní úryvky z Fausta, Christiana Morgensterna a také z renesanční prózy Oráč a smrt, která poskytla i název knize v českém vydání Nechte být, paní Smrti.
Náročný herecký úkol zvládnout tak mnohovrstevnatý text připadl v olomouckém rozhlasovém studiu herečce Ivaně Plíhalové, jíž sekundoval v druhém hlase Radko Choc. Původní hudbu pro četbu na pokračování složil Richard Mlynář. Pod režijním vedením Michala Bureše tak vznikl osmidílný příběh, jehož reálie sahají od nejmenších, dnes již zaniklých moravských vesniček v sudetském pásu až do Paříže, až do Vídně a za oceán.

Lit.: anonym: Erica Pedretti: Nechte být, paní Smrti. In web ČRo 3 Vltava, březen 2011 (článek). – Cit.: Švýcarskou výtvarnici a spisovatelku Ericu Pedretti (1930) zná celý svět a podle množství ocenění si ji taky svět považuje. Českou rodačku Ericu Pedretti zná jen hrstka lidí, která se pohybuje kolem výtvarného umění nebo která si přečetla její knihy. V rámci Roku německého jazyka na Vltavě se rozhlasového zpracování dočkala autorčina nejznámější kniha s názvem Nechte být, paní Smrti.

V útlé knížce Engste Heimat, jejíž název lze nejdoslovněji přeložit jako „nejužší vlast“ sleduje Pedretti několik vyprávěcích linek. Ve zcela se prostupujících časových rovinách vzpomíná na tu část dětství, kterou prožila u prarodičů ve Šternberku, bohatých, vzdělaných průmyslníků, majitelů zdejší továrny. Jiná část vzpomínek patří období kolem května 1945, kdy se jako německá mladá dívka skrývala v okolí rodného Zábřehu před Rusy i před Čechy – před jedněmi v obavách ze znásilnění, před druhými ve strachu z vysídlení.

Další osudy rozvětvené německé, v Čechách hluboce zakořeněné rodiny jsou doslova rozsypány v drobných vzpomínkách – osmdesátiletí prarodiče belhající se po vyhnání z domu pěšky celou Moravou, otec, uvězněný po návratu z německého koncentráku do ruského tábora, teta celoživotně poznamenaná znásilněním ruskými vojáky, strýc, československý legionář, jemuž nebylo umožněno pomoci rodičům, děti transportované Červeným křížem přes půl Evropy k příbuzným do Švýcarska. Roztržená rodina, sebevražda, doživotní smutek, doživotní samota, vykořenění. Tyto pocity vedou Annu, alter ego Eriky Pedretti k návštěvě rodné země uprostřed depresivního období socialismu, tatáž zvědavost a síla kořenů ji vrací do Čech po roce 1990 a od té doby již pravidelně.

Naprosto nesentimentálně, věcně, strohým až úsečným jazykem, ostrým jako hrany rozbitého skleněného džbánu dokládá Pedretti konkrétní detaily těch několika poválečných měsíců, které shrnujeme do slov „odsun německého obyvatelstva“. Síla její výpovědi je mimo jiné v tom, že nikoho neobviňuje.

„Češi nejsou jediný národ, který svou minulost zapírá, to dělají i Holanďani, Francouzi, a další,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas Olomouc před několika lety. „Bohužel v každé generaci jsou lidé dobří i zlí, vždycky se najdou takoví, kteří budou páchat zlo, když dostanou příležitost.“

Pedretti protkala své vzpomínky spoustou citací, aluzí a parafrází slavných německých literárních autorů, které miloval její dědeček a z nichž také uměl zpaměti citovat. Zazní úryvky z Fausta, Christiana Morgensterna a také z renesanční prózy Oráč a smrt, která poskytla i název knize v českém vydání Nechte být, paní Smrti.

Náročným mnohovrstevnatým textem provází posluchače herečka Ivana Plíhalová, jíž sekunduje Radko Choc. Původní hudbu pro četbu na pokračování složil Richard Mlynář. Pod režijním vedením Michala Bureše tak vznikl osmidílný příběh, jehož reálie sahají od nejmenších, dnes již zaniklých moravských vesniček v sudetském pásu až do Paříže, až do Vídně a za oceán.

Četbu na pokračování odvysílá v premiéře Český rozhlas 3-Vltava od pátku 11. března do pátku 18. března 2011 vždy v 18,30 hodin.

Lit.: Halamová, Zuzana – Bureš, Michal: Erica Pedretti . In web ČRo 3 Vltava, 16. 3. 2011 (názor + odpověď režiséra) – Cit.: Dobrý večer, jsem vcelku mladý posluchač.Je mi 38 let a vaši stanici si troufám uvést, jako nejlepší na českém trhu radií tady u nás v České republice.S oblibou poslouchám radiové hry v čASE 18.30. sKORO VYŽDY MÁTE DOBRÝ VKUS PRO VÝBĚR, JSEM VŽDY NADŠENÁ. Jenže poslední vaše hra, kterou nyní uvádíte, mne přivádí do rozpaků. zažila jsem své prarodiče, jako hodně mladí prožili válku. Těsně po válce se vzali a nastěhovali se do opuštěnného domu, po Němcích v městě Bruntál.Byli to slušní lidé a byli oběti války, kterou rozpoutal německý národ a my, jako válečnou kořist, jelikož Němci prohráli, jsme mohli jí využít. Spisovatelka se hrabe ve svých pocitech, jak jí ublíženo atd.Taky měla slušnéou rodinu a dědečka atd.Museli pryč. Ale byli Němci a tohle se nedalo v té době smazat a vždy bychom měli mít vztyčený prst nad něma.I v dnešní době. Nelíbí se mi vaše propaganda tzv. Nemeckého roku. Asi spoléháte na to, že lidé, kteří prožili válku pomalu defacta vymírají a nenajde se nikdo, kdo by odporoval, nebo řekl rovnou, běže s takovými kecy někam. já to říkám a věřte, jestli ještě jednou uslyší obdobnou poslechovou hru na téma, ,,Já chudák němec““, tak vaši prýma stanici ruším raději budu poslouchat čr 1.Třeba…

RE: Erica Pedretti
Pěkné pozdravení, paní Halamová, děkuji Vám za Váš názor na četbu na pokračování z románu Švýcarky Eriky Pedretti NECHTE BÝT, PANÍ SMRTI. Pod tímto titulem jsem podepsán jako režisér (35 let) a rodák z Hané, který měl Sudety vždy za humny a od malička tam jezdil. Nemyslím, že Pedretti skuhrá nad svým osudem a odsunem, spíš se pokouší (neb je to dáma velmi vzdělaná a zároveň senzitivní) vyrovnat se se svým vnitřním rozpoložením. Chápu, že to není stav nijak radostný a k optimismu vybízející, ale je to tak. – Tento myšlenkový koncept se samozřejmě v díle plně odráží, ale vězte, že to není pouhý psychoterapeutický artefakt, ale dílo oplývající obecnou sdělností. To, že bude vyhnán ze svého domova, se může stát každému z nás. A nemusí v tom mít prsty ani Češi, ani Němci… Srdečně Vás zdravím a přeji Vám jen to pěkné a radostné.

Něžná je noc 1/10 (1993)

Francis Scott Fitzgerald. Dramatizovaná četba na pokračování. Rozhlasová úprava Maria Křepelková. Překlad Lubomír Dorůžka. Redakce Yveta Labská. Hudba Petr Mandel. Hudební a kompoziční spolupráce Iva Valentová. Zvukový mistr Roman Špála. Záznam a střih Dana Vondrková. Produkce Eva Texelová. Režie Maria Křepelková.

Osoby a obsazení: vypravěč (Eduard Cupák), recitátor (Pavel Pípal), Dick Diver (Alois Švehlík), Nicole Warrenová (Zlata Adamovská), Devereaux Warren, otec Nicoliin (Vladimír Brabec), doktor Franz Gregory (Ladislav Mrkvička), doktor Dohmler (Otakar Brousek I.), Bejby, Nicolina sestra (Hana Maciuchová),  Rosemary (Magdalena Reifová), její matka (Blanka Bohdanová),  Helena Friedrichová, Ladislav Trojan, Rudolf Jelínek, Petr Štěpánek, Ivan Gübel, Jiří Zahajský, Ivanka Devátá, Martin Zahálka, Luděk Nešleha, Bronislav Kotiš, Hana Středová, Jan Čenský, Oldřich Vlach.

Natočeno 1993 (konec natáčení 17. 2. 1993; R-40). Premiéry 9. – 18. 10. 1993 (ČRo 3 Vltava, 18:00 – 18:30 h.). Reprízy 1995, 2000; 27. 2. – 3. 3. 2017 a 6. 3. – 10. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 9. dílu 29. 9. 2021 (ČRo České Budějovice, 18:05 h.) v cyklu Podvečerní čtení.

Vydal Radioservis v roce 2011 (1 CD mp3).

Obsah: 1. Šťastný Dick – 2. Nicole – 3. Rosemary – 4. Domov – 5. Vzplanutí – 6. Doteky – 7. Krize – 8. Útěk – 9. Roztržka – 10. Hledání.

Lit: Hnilička, Přemysl: Něžná je noc. Radioservis, 2011 (booklet). – Cit.: S hlavním hrdinou románu „Něžná je noc“ se setkáváme po jeho šťastném návratu z fronty první světové války, o níž si všichni mysleli, že bude i poslední. Ten mu ostatně „zařídil“ i přezdívku – „šťastný Dick“. Skutečně – Dick Diver má všechno před sebou, přinejmenším slibnou kariéru psychiatra, snad i vědce a teoretika… Do jeho života však vstoupí Nicole Warrenová, milionářova dcera, léčící se v nervovém sanatoriu Dickova přítele, doktora Franze Gregoryho. Dívka se na Dicka upne, již během války mu píše desítky dopisů a po jeho návratu do poválečně rozjásaných Států se jejich vztah ještě více prohloubí. To se ovšem nelíbí Nicoliině sestře, která má o snoubenci Warrenovy dědičky jiné představy. Nicole si však Dicka vybojuje a on – z lásky i ješitnosti – se stává jejím manželem. To ještě netuší, že před ním je zlatý věk Ameriky a jeho osobní i profesní sestup. Slibnou kariéru nerozvíjí, protože se stará o nemocnou manželku a její bohatí příbuzní mu dávají až příliš jasně znát, že pro ně zůstane jen přiženěným opatrovníkem nemocné dědičky. Jeho pokus vést s přítelem Gregorym sanatorium žalostně troskotá, stejně jako jejich přátelství. Ani pokus o milostný románek s vycházející filmovou hvězdičkou, ani lesk a horký písek pláže francouzské Riviéry nemohou zastavit jeho pád k alkoholu, vzteku a rezignaci.

Literární vědci a kritici se již drahná léta přou, zda je správné promítat do románů, her, novel či poezie osudy jejich tvůrců. U románu Francise Scotta Fitzgeralda (1896-1940) však není možné nepovšimnout si některých souvislostí mezi jeho osobním životem a osudem „šťastného Dicka“ Divera. V roce 1920 se totiž oženil se spisovatelkou Zeldou Layorovou, která – podobně jako Nicole – trpěla schizofrenií a jejich život tak nebyl zcela standardním. Dvacátá a třicátá léta prožil v Evropě, mnoho let strávil v Paříži. Zatímco kolem něj vířil a jásal tzv. jazzový věk, plný radosti, lesku a hudby, věk, který už zapomněl na hrůzy první a nic netušil o hrůzách druhé světové války, on a jeho spisovatelští souputníci – tzv. „ztracená generace“ – psali společensky kritické romány a novely. Kritický je Fitzgerald především ke společnosti, která redukuje úspěch pouze na úspěch finanční a která si neuvědomuje, že tento jednostranný pohled na život v ní ubíjí touhu po kráse či skutečně hlubokých citech. Ani hlavní hrdina jeho nejslavnějšího románu „Velký Gatsby“ (1925) se ve zdech svého bohatého paláce nedočká štěstí: dívka, kterou považuje za lásku svého života, je jen povrchní a kromě jeho peněz nevidí nic dalšího. Možná nám to může připadat jako povrchní odsudek, ale právě dnes je dobré si včas uvědomit, že po člověku nezůstanou jen peníze a skvěle vystavěné domy, ale také jeho obraz ve vzpomínkách svých blízkých.

Lit.: -payka-: Něžná je noc, napsal Francis Scott Fitzgerald. In web Audioknihy, 8. 7. 2011 (anotace + cit. článek P. Hniličky).

Lit.: Toušková, Martina: Francis Scott Fitzgerald: Něžná je noc. Příběh o vášnivém a dramatickém vztahu psychiatra a ženy trpící schizofrenií. In web ČRo České Budějovice, 28. září 2021 (článek). – Cit.: Psychologický román o lásce, vášni, penězích, konzumu, psychických problémech, alkoholu i nevěře. Klasické dílo amerického spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda vyšlo poprvé v roce 1934, nejdříve na pokračování v časopise Scribner’s Magazine, poté knižně. (…)

Hlavním hrdinou příběhu je americký psychiatr Dick Diver. Při návštěvě sanatoria ve švýcarském Curychu se zamiluje do krásné Nicole, prominentní pacientky, která trpí schizofrenií. Do jejich nejednoduchého vztahu zasáhne ale i mladičká herečka Rosemary.

Něžná je noc je čtvrtým a zároveň posledním románem, který vyšel ještě za autorova života. Objevuje se v něm řada autobiografických prvků – spisovatelova žena Zelda trpěla schizofrenií, on sám měl stejně jako jeho románový hrdina problémy s alkoholem.

Francis Scott Fitzgerald se narodil 24. září 1896. Za svého života dokončil čtyři romány – Na prahu ráje, Krásní a prokletí, Velký Gatsby a Něžná je noc. Pátý, nedokončený román Poslední magnát byl vydán posmrtně.

Je také autorem mnoha povídek. Dost často je psal na objednávku, aby finančně zvládl svůj poměrně výstřední život s poměrně výstřední manželkou Zeldou. Byli mladí, krásní a bohatí a samotnému spisovateli sloužili jako inspirace při psaní. Francis Scott Fitzgerald zemřel 20. prosince 1940 na selhání srdce, bylo mu 44 let.

„… ačkoliv pro dobu následující bezprostředně po okouzlení dvacátých let byl Fitzgerald mrtev a zapomenut, z odstupu času vyrůstá dnes jeho dílo, byť v mnohém smyslu nedokončené a fragmentární v odkaz jednoho z nejcitlivějších a nejvnímavějších komentátorů americké společnosti mezi oběma válkami.” (Lubomír Dorůžka, překladatel románu Něžná je noc)

Cesty generace – Mnichov 1/? (1968)

Filed under: Četba na pokračování,Radiodokument — Přemek @ 11:39

František Kubka. Vybrané kapitoly ze stejnojmenného románu připravila Květa Janoušková.

Čte Zdeněk Kryzánek.

Nastudovaly Karlovy Vary v roce 1968. Premiéra (?) druhého dílu 16. 6. 1968 (Praha, 11:00 – 11:30 h.), pátého dílu 14. 7. 1968 (Praha, 11:00 – 11:30 h.).

Sejdžo a její bobříci 1/? (1968)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 11:38

Grey Owl. Četba na pokračování ze stejnojmenné knihy. Překlad Jakub Markovič. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Josef Svátek.

Vypráví Milan Mach.

Natočeno 1968. Premiéra 2. dílu 14. 7. 1968 (Praha, 8:30 – 9:05 h.);  6. dílu 11. 8. 1968 (Praha – RPD, 8:30 – 8:50 h.; 20 min.).

11. 2. 2011

Babylón ve Zvonokosích 1/? (1968?)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 22:33

Gabriel Chevalier. Četba na pokračování. Dalších osm kapitol, doposud neznámých české veřejnosti, z městské kroniky pro P.T. posluchačstvo vybrala paní Věra Dvořáková. Úlohy předčítatele se laskavě zhostil pan Miloš Bílek.

Nastudoval Liberec v roce 1968 (?). Premiéra (?) prvního dílu 9. 7. 1968 (Praha, 21:15 – 21:45 h.).

Alternativní název: Babylon ve Zvonokosech.

Obsah: 5. Sociální případ.

Sylva aneb Příběh podivuhodného převtělení 1/? (1967?)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 22:23

Vercors. Připravila Dagmar Hubená. Překlad Jiří Pechar.

Čte Václav Voska.

Natočeno 1967 (?). Premiéra (?) druhého dílu 6. 3. 1967 (Československo I, 9:30 – 10:00  h.).

Mandaríni 1/? (1968?)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 22:15

Simon de Beauvoir. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1968 (?). Premiéra (?) prvního dílu 7. 7. 1968 (ČS II., 12:00 – 12:25 h.).

10. 2. 2011

Marie Stuartovna 1/? (1968)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 17:57

Stefan Zweig. Četba na pokračování. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1968 (?). Premiéra (?) 6. dílu 2. 7. 1968 (Československo, 8:05 – 8:20 h.).

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress