Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

18. 4. 2011

Príbehy z Ohňovej zeme 1/5 (Příběh z Ohňové země, 2002)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 21:07

Francisco Coloane. Překlad Vladimír Oleríni. Režie Milena Lukáčová. Hudební spolupráce Katarína Bielčíková. Redakce Peter Holka.

Účinkuje Peter Bzdúch.

Natočeno 2002 (celkem 137 min.). Repríza 1. dílu 29. 8. 2017 (Rádio Litera, 6:00 h).

Pozn.: 01 Päť námorníkov a zelená rakva – 02 Austrálčan – 03 Staviteľ majáka – 04 Hornov mys – 05 Prízrak z Kanasaki.

16. 4. 2011

Když jsem byla maličká 1/? (1960?)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 11:19

Věra Inberová. Na dobré chvilce. Četba ze stejnojmenné knihy.  Překlad H. Kubová.

Natočeno 1960 (?). Premiéra neurčeného dílu 5. 1. 1961 (Praha II, 15:00 – 15:20 h.) v cyklu Besídka pro děti.

15. 4. 2011

Osmý čili nedokončený životopis 1/15 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Martin @ 14:27

Ota Filip. Četba na pokračování. Připravila Johana Zelinská. Mistr zvuku Aleš Huber. Dramaturg Vladimír Gromov. Režie Miroslav Zelinský.

Čte Miroslav Rataj.

Nastudoval Český rozhlas Ostrava v roce 2008 (15 x 25 min.). Premiéra 16.-20., 23.-27. 3., 30. 3. – 3. 4. 2009 (ČRo 2 Praha). Repríza 8.-22. 11. 2017 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Pozn.: Román Oty Filipa není zdaleka jen soukromou historií jednoho konkrétního lidského života, ale i svědectvím o osudu nedávnými dějinami těžce zkoušeného národa, a tedy i každého z nás.

Osmý čili nedokončený životopis – román českého prozaika Oty Filipa, který od roku 1974 žije v Německu – začíná tam, kde končí jeho předchozí kniha Sedmý životopis. Tedy v roce 1952. Tehdy sloužil Filip u černých baronů. Autor nás provází následujícími padesáti lety svého pohnutého života, v němž velké dějiny sehrály neblahou roli. Na ploše půlstoletí sledujeme mnohé stěží uvěřitelné příhody z děsivě bizarních padesátých let, období tání i tuhé normalizace, kdy byl Filip neustále sledován tajnou policií a v roce 1970 uvězněn za podvracení republiky.

Druhou část knihy, již v roce 2007 vydalo nakladatelství Host, vyplňují příběhy z exilu, vzpomínky na přátele i zajímavá setkání. (anotace ČRo)

Most přes Drinu 1/10 (1976)

Filed under: Četba na pokračování — Martin @ 13:50

Ivo Andrič (Andrić). Četba na pokračování. Překlad Vladimír Togner a Jan Spurný. Připravila Nina Kynčlová. Režie Oldřich Hoblík.

Účinkuje Jaromír Spal.

Připravil Český rozhlas v roce 1976 (10 x 30 min.). Premiéra 4. dílu 28. 10. 1976. Repríza 4. dílu 9. 3. 1985 (Vltava, 17:30 – 18:00 h.).

Lit.: Oravová, Dagmar: Most přes Drinu Ivo Andriće. In web ČRo 17. 6. 2006 (anotace). – Cit.: Jeden z nejvýznamnějších srbských prozaiků 20. století Ivo Andrić (1892-1975) se narodil a dětství prožil v Bosně; do dvou jejích měst, rodného Travniku a místa dětských her Višegradu, se po letech vrátil ve svých historických románech.

Jako desetiletý odešel na gymnázium do Sarajeva, univerzitní studia začal v Záhřebu, pokračoval pak ve Vídni a v Krakově. Zde ho zastihl začátek 1. světové války. To již měl za sebou svůj literární debut v záhřebském sborníku Mladá chorvatská lyrika. Po skončení první světové války odešel do hlavního města právě vzniklého jihoslovanského státu a dal se do služeb diplomacie. Jako diplomat poznal řadu evropských měst: Bukurešť, Terst, Marseille, Paříž, Madrid, Brusel, Ženevu, Berlín.

Zároveň pokračoval v psaní, zpočátku povídek, inspirovaných převážně krajem a lidmi jeho dětství. Druhou světovou válku prožil v Bělehradě, stranou veřejného života, v horlivé práci na svých nejslavnějších dílech. Právě tehdy vznikly tři jeho nejvýznamnější romány: Travnická kronika, Most přes Drinu a Slečna dělá peníze. Po roce 1945 se Andrić znovu zapojil do veřejného života – pět let působil jako poslanec v Bosně a Hercegovině – a nadále horlivě psal. Kromě dalších povídek a jedné novely vzniklo několik studií, esejů, cestopisných črt; některé z těchto prací vyšly až posmrtně, v desetisvazkových sebraných spisech. V roce 1961 byla Andrićovi udělena Nobelova cena za literaturu.

Most přes Drinu je kronikou města Andrićova dětství – Višegradu. Zachycuje čtyři století existence tohoto města na Drině, hranici mezi Bosnou a Srbskem, jehož středobodem je kamenný most postavený na začátku 16. století. K němu se sbíhají silokřivky lidských osudů, kolem něj se soustřeďují všechny historické události, jak doléhaly do tohoto kdysi zapadlého koutu světa. Románový čas je ohraničen dvěma konkrétními letopočty. Začíná rokem 1516, kdy spolu s jinými byl jako „daň z krve“ odvlečen do Turecka jistý bosenský chlapec; je to právě on, kdo po letech, již jako mocný vezír Mehmedpaša Sokolovič, dal legendární most postavit. Konec románu je datován rokem 1914, tedy začátkem 1. světové války. Za ta čtyři století se most na Drině stal němým svědkem a svým způsobem i účastníkem dvou srbských povstání, vypuzení Turků ze země, rakouské okupace a anexe a konečně prvních bojů 1. světové války. Osud stavitele mostu je jen jedním z lidských příběhů Andrićovy „travnické kroniky“. Všechny – ať jde o příběh vzpurného srbského venkovana Radisava z Unište, Haličana Gregora Ferina, nešťastné Faty Avdagovy, bohaté židovské hoteliérky Lotiky či podivínského obchodníka Alihodži – opřádají most legendami a přispívají k jeho posvátnému významu. Most je tak zároveň – řečeno s Dušanem Karpatským – „podobenstvím, kterým Andrić hledal odpovědi na mnohé noetické, společenské, etické i metafyzické otázky, jimiž se trápil po celý život“.

14. 4. 2011

Dobrodružství Marca Pola 1/5 (1958, 2015)

Marco Polo. Z cestopisné knihy benátského kupce „Milión (Milion)“ připravil Zdeněk Vavřík. Natáčecí technik František Srp (1), Zdeněk Škopán (2, 3) a Marie Velebová (5). Režie Karel Weinlich.

Čte Zdeněk Štěpánek. Průvodní slovo Jiří Valenta.

Natočeno 1958.  Vysíláno 1958 (5. díl – 31. 12. 1958, Praha I, 10:00 – 10:30 h.).

Vydala Radiotéka, duben 2015 (MP3; CR.ES.2015.51, celková délka 126 min.).

11. 4. 2011

Tunel 1/? (1960?)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 22:39

Bernhard Kellermann. Četba z utopického románu německého spisovatele. Překlad M. Jirek. Připravil R. Toman. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1960 (?). Premiéra (?) prvního dílu 3. 1. 1961 (Praha I, 9:30 – 10:00 h.).

10. 4. 2011

Vnukovia našich vnukov 1/? (Vnukové našich vnuků, 1960?)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 22:50

I. a S. Safronovovi. Četba na pokračování ze sci-fi románu. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovala Bratislava v roce 1960 (?). Premiéra (?) prvního dílu 2. 1. 1961 (Praha II, 17:00 – 17:30 h.).

Lístky z alba 1/5 (2011)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 22:36

Jan Čep. Pětice drobných próz z hanácké roviny, kde se autor v roce 1902 narodil. Připravil Michal Bureš. Redaktor Miloš Doležal. Zvukový mistr Jiří Pochvalovský. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Jaroslav Krček (Clarinet in b-flat), Alex Tschallener (Lonesome clarinet).  Režie Michal Bureš.

Čte Vladimír Krátký.

Nastudoval ČRo Olomouc 8. – 10. 4. 2011. Premiéra  21. – 25. 4. 2011 (ČRo 3 Vltava, 23:00 – 23:12 h.). Repríza 1. dílu 21. 1. 2014.

Díly: 1. Stínohra, 2. Stará zahrada, 3. Komůrka, 4. Nedělní odpoledne, 5. Rodokmen.

Lit.: (anonym): Jan Čep: Lístky z alba. In web ČRo 21. 4. 2011 (anotace). – Cit.: Počínaje letošním Zeleným čtvrtkem (tedy 21. dubnem 2011) vás budeme ve vltavských Stránkách na dobrou noc zvát po pět večerů do světa drobných próz Jana Čepa. Vznikly ve 30. a 40. letech a vyšly v útlém sešitku, který má název „Lístky z alba“.

Lístky z alba Jana Čepa jsou texty evokující staré fotografie. Dojmy a obrazy místy převažují nad dějovou linkou a je z nich znát Čepovo pevné ukotvení v hanácké rovině, kde se roku 1902 narodil a na kterou v méně šťastných dnech pařížského exilu stále vzpomínal. V hlavě se mu komíhaly obrazy: návsi pod sněhem, ospalých oken, bílých střech a náhle zelenající se hrušně, kývající zvolna listnatými haluzemi.

Do Čepových rodných Myslechovic, do míst, kde si svět udržel řád, se na Vltavě vydáme každý večer od 21. dubna do 25. dubna vždy ve 23 hodin. V režii Michala Bureše nám bude číst Vladimír Krátký.

Prútené kreslá 1/? (Proutěná křesla, 1967?)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 11:55

Dominik Tatarka. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovala Bratislava v roce 1967 (?). Premiéra (?) druhého dílu 12. 3. 1967 (Československo II, 11:30 – 11:55 h.).

Člověk musí hořeti 1/10 (2002)

Filed under: Četba na pokračování — Martin @ 9:47

Bohumil Vít Tajovský. Četba na pokračování z knihy rozhovorů, které s opatem želivského kláštera vedli Aleš Palán a Jan Paulas. Připravila Šárka Grauová. Režie Markéta Jahodová.

Účinkuje Petr Pelzer.

Připravil Český rozhlas v roce 2002. Premiéra 18. – 27. 3. 2002 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 10 x 30 min.). Repríza od 31. 3. 2011 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); od 8. 8. 2016 (ČRo Plus, 23:33 h.) – programová řada Radiokniha.

Díly: 1. Mládí, 2. Želiv, 3. Válka, 4. Opatem, 5. Zatčení, 6. Soud a uvěznění, 7. Vatikánská směna, 8. Šedesátá léta, 9. Normalizace, 10. Obnova kláštera.

Lit.: (anonym): Bohumil Vít Tajovský: Člověk musí hořeti. In web ČRo 31. 3. 2011 (anotace). – Cit.: Vzpomínky želivského opata Bohumila Víta Tajovského vznikaly od dubna 1998 do srpna 1999 formou rozhovorů, které s opatem želivského kláštera vedli Aleš Palán a Jan Paulas. Text byl zaznamenáván na diktafon, průběžně přepisován, a upravován a na závěr opatem Tajovským autorizován.

Bohumil Vít Tajovský se narodil 3. 3. 1912 v Klanečné u Německého Brodu. Po maturitě na gymnáziu v Havlíčkově Brodě (1931) nastoupil do semináře v Hradci Králové. V roce 1934 vstoupil do noviciátu u želivských premonstrátů, v roce 1937 byl v Hradci Králové vysvěcen na kněze, 4. 7. 1937 měl primici v Želivě. V letech 1939-41 dálkově studoval a složil profesorské zkoušky. Potom až do roku 1948 vyučoval jako profesor náboženství, filozofii, dějiny a latinu na gymnáziu v Humpolci.

V únoru roku 1948 byl akčním výborem v Humpolci veřejně označen za nepřítele lidu a byl mu zakázán vstup do humpoleckého gymnázia. Počátkem roku 1950 byl v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem zatčen neprávem odsouzen za velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu na 20 let vězení. Byl vězněn na Pankráci, Mírově, Valdicích a Leopoldově, v roce byl propuštěn na amnestii. V letech 1960-71 pracoval jako lesní dělník, topič a podnikový archivář. V roce 1969 mu byl odebrán státní souhlas k výkonu veřejné duchovní služby, v roce 1971 odešel do invalidního důchodu.

V roce 1993 se vrátil s řádovou komunitou na Želiv a pomáhal zde obnovovat klášterní život. Na jaře roku 1999 postoupil část svých opatských pravomocí nově zvolenému opatukoadjuktorovi želivského kláštera. V prosinci 1999 v želivském klášteře zemřel.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress