Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jicchok Lejb Perec. Četba na pokračování. Připravila Alena Blažejovská. Režie Petr Pleva.

Účinkují Jan Kučera, Maxmilián Hornyš a Karel Bartoň.

Nastudovalo Brno 8. 12. 1994.

Vladimír Macura. Četba na pokračování. Připravila Alena Blažejovská. Režie Jaromír Ostrý.

Účinkují František Derfler, Igor Bareš, Věra Zástěrová, Vladimír Krátký, Daniel Giač, Leopold Franc, Miloš Černoušek, Zora Böserlová, Monika Kobrová, Světlana Sedláčková, Jana Štvrtecká, Karel Bartoň, Jan Zvoník a Karel Mišurec.

Nastudovalo Brno 3. – 26. 1. 1996.

Nathaniel Hawthorne. Četba na pokračování. Překlad Jarmila Fastrová. Připravila Alena Blažejovská. Režie Jaromír Ostrý.

Účinkují Ladislav Lakomý, Drahomíra Hofmanová, Libuše Billová, Jana Štvrtecká, Karel Mišurec, František Derfler, Rudolf Krátký, Igor Bareš, Radmila Merlíčková, Irena Černínová, Ivana Valešová, Marie Derflerová, Ladislav Kolář a Jiří Papež.

Nastudovalo Brno 24. 2. 1998. Repríza 10. dílu 21. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); 1. dílu 10. 1. 2026 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Vydala Radiotéka, červen 2015 (MP3).

Pozn.: Slavný román Šarlatové písmeno vyšel poprvé v roce 1850. Jeho autor americký spisovatel Nathaniel Hawthorne v něm své čtenáře zavádí do Nové Anglie 17. století a vypráví příběh ženy, která odmítá říct jméno otce svého nemanželského dítěte a je veřejně odsouzena. (anotace)

Blažejovská, Alena: Šarlatové „A“ pro cizoložnici. In Týdeník Rozhlas, červenec 2016 (článek). – Cit.:

Lit.: Blažejovská, Alena: Nathaniel Hawthorne: Šarlatové písmeno (3/10). In web ČRo 3 Vltava, červenec 2016 (článek). – Cit.: Dramatizovaná četba na pokračování z prvního klasického románu americké literatury.

První klasický román americké literatury, Šarlatové písmeno Nathaniela Hawthorna, vyšel v roce 1850, ale pojednává o 17. století – období nejpřísnějšího puritánství v prvních amerických koloniích. V českém prostředí psal studie o Hawthornovi a Šarlatovém písmenu Zdeněk Vančura – první profesor americké literatury v Československu. Ve vydání z roku 1946 (v překladu Jaroslava Skalického) píše, že „Nathaniel Hawthorne postavil svým dílem literární památník Nové Anglii“.

Hawthorne se narodil roku 1804 v přístavním městě Salemu nedaleko Bostonu, přičemž v obou případech jde o nejstarší anglické osady na severním pobřeží Ameriky. Děj románu Šarlatové písmeno je situován do prostředí starého Bostonu. „Problém viny a odpykání, které si tu hlavní postavy řeší po svém, vyrůstá sice z puritánské situace,“ píše Vančura, „ale vede k závěrům, které patrně neodpovídají názorům věku sedmnáctého…“ Hawthorne podle něj nebyl intelektuál, ale především psycholog a moralista. Ne však kazatel a karatel. Jeden z jeho předků byl sice jedním z neúprosných soudců v čarodějnických procesech, jeho otec však byl námořní kapitán, který se svou lodí utonul. Vdova se pak ze žalu uzavřela ve svém pokoji a nestýkala se ani s členy rodiny.

Nathaniel strávil rok u strýce v hlubokých lesích Maine, kde prý „nabyl svého prokletého zvyku samotářství“. Po roce nastoupil do Bowdoin College, kde byli jeho spolužáky básník H. W. Longfellow a pozdější prezident USA Franklin Pierce. Po návratu z koleje pokračoval v samotářském životě. Z domu prý vycházel jen za šera na toulky po pobřeží. Tak strávil 12 let a ve městě o jeho existenci vědělo sotva dvacet lidí. Až po roce 1839 ho nutnost obživy přivedla k různým zaměstnáním – od redaktorské práce po funkci měřiče soli a uhlí. Po sňatku se Sophií žil ve staré faře v Concordu, pak opět v Salemu, kde se stal přednostou celnice. Novou éru pro něj znamenalo vydání Šarlatového písmena.

Příběh staví do hlavní role Hester Prynnovou, její dceru Perlu, reverenda Arthura Dimmesdalea a Hesteřina manžela Rogera Chillingwortha. Hester je odsouzena nosit jako odznak hanby šarlatové písmeno „A“ (v angličtině první písmeno slova pro cizoložnici). Máme tedy před sebou ženu, nemanželské dítě, svůdce a mstícího se manžela. Vančura shrnuje: „Zoufalství je údělem Dimmensdaleovým, který ani závěrečným gestem života neodpykal své viny. Tou neodpustitelnou vinou však není, že kdysi podlehl pokušení, nýbrž že nechal ženu snášet veškerou tíži hanby a trestu. Je to vlastně vina, které se dopustil sám na sobě, je to zničení vlastní osobnosti… Naproti tomu Hester odpyká všechno strastným životem a službou bližnímu.“

Vančura soudí, že po Šarlatovém písmenu jako by Hawthornovo pero nabylo zručného mistrovství. Vycházejí mu povídky i romány Dům o sedmi štítech a Blithedalská romance. Pro děti zpracoval řecké mýty (Knížka divů a Tanglewoodské povídky). Publikoval i životopis Franklina Pierce, který jej po svém zvolení prezidentem USA z vděčnosti jmenoval konzulem v Anglii, v Liverpoolu. Hawthornovy deníky z té doby vyšly pod názvem Náš starý domov (1862). Vyvolaly však nevoli jak v Angličanech, tak v Američanech. Poté, co se vzdal úřadu, získal Hawthorne dostatek času na toulky po Anglii a Itálii. Plodem italského pobytu je oceňovaný román Mramorový faun. Přesto všechno o něm R. W. Emmerson, který se roku 1864 zúčastnil jeho pohřbu, napsal: „Bylo cos bolestného v samotě toho člověka. Nemohl ji už asi déle snášet a zemřel na ni.“

Kateřina Tučková. Četba na pokračování. Rozhlasová úprava autorka. Režie Zdeněk Kozák.

Čte Drahomíra Hofmanová a Vladimír Hauser.

Nastudovalo Brno, srpen 2012. Premiéra 3. 9. – 12. 9. 2012. Repríza 22. 6. – 3. 7. 2020 (ČRo České Budějovice, 18.05 h.) každý všední den v cyklu „Podvečerní čtení“; 20. – 29. 1. 2024 (ČR 2 Praha, 22:00 h.).

Lit.: Tučková, Kateřina: Bohyně ze Žítkové jako četba. In Týdeník Rozhlas 36/2012, s. 8 (článek). – Cit.: Jsou to už více než tři roky, co se moje životní cesta protnula s bohyněmi. Se ženami, o nichž se v Bílých Karpatech věřilo, že mají nejen moc léčit tělo a duši návštěvníků, kteří je po staletí vyhledávali, ale že mají i dar vidět budoucnost. A že ji mohou ovlivnit – buď moudrou radou, která byla založena na hluboké znalosti bylin, s jejichž pomocí léčily, nebo také ouroky a černou magií, která se v některých rodinách bohyní pěstovala.

Abych nalezla konkrétnější obrysy historie těchto zvláštních žen, jež si své umění po generace předávaly z matky na dceru, zavřela jsem se na dlouhé měsíce do archivů a pátrala a pátrala. Zpočátku se neobjevovalo nic zajímavějšího než drobné záznamy v kronice horské obce Žítková, na jejíchž nepřístupných svazích bohyně žily, v tamních četnických knihách, ve zprávách prvních národopisců… Až na konci roku 2010 se mi do rukou dostala zpráva z bratislavského archivu, v níž četníci Slovenského štátu informují své protektorátní kolegy o působení jedné z bohyní angažované do procesu „zaříkání“, kvůli němuž údajně zemřela mladá dívka.
Tady se kola pomalu vznikajícího příběhu roztočila na plné obrátky. Najednou se přede mnou otevřela hloubka a šíře zapomenutého příběhu, který už žádná z bohyní nemohla předat dál. Během normalizace totiž jedna z posledních skončila v psychiatrické léčebně, protože provozováním neoprávněné lékařské praxe a rozvíjením nebezpečné klientské sítě, kterou kolem sebe soustředila (nahlíženo očima agentů StB), se stala pro tehdejší režim nebezpečnou natolik, že bylo lépe ji tiše odstranit. Každá z dalších možných nositelek staletého učení se pak bála převzít vědomosti svých matek a babiček a raději se z horských svahů odstěhovala do údolí, kde ostatně v sedmdesátých letech minulého století probíhal úplně jiný, mnohem modernější život. Za věděním, které prý pramenilo až ze staroslovanských dob, se hladina definitivně uzavřela v roce 2001, kdy zemřela poslední z velkých vědem, Irma Gabrhelová.
Škoda. Dnes by umění těchto mimořádných žen jistě patřilo k duchovnímu kulturnímu dědictví, jež chrání Unesco. Nicméně jejich příběh snad neupadne v zapomnění úplně. Kromě knih žurnalisty Jiřího Jilíka, který ještě zažil poslední z bohyní, k uctění jejich památky vznikla i další kniha. Ta má. Jmenuje se Žítkovské bohyně a nahlíží osud Surmeny, která byla v regionu proslulá svým uměním milostné magie a zaklínáním počasí. Její příběh je i příběhem o několikerém bezpráví. O tom, jak za minulého režimu končili lidé zaobírající se alternativními cestami žití a léčení, o tom, jak bezohledně bylo nakládáno s jejich rodinami. Surmenina neteř Dora Idesová o tom vypráví v deseti kapitolách, vyjmutých ze zmíněného románu a přepracovaných do podoby rozhlasového scénáře. Doufám, že stejně jako mě příběh bohyní pohltil, zaujme jeho drobná část, která na vlnách Vltavy zazní od pondělí 3. září jako četba na pokračování, i posluchače Českého rozhlasu.

Jean de La Fontaine. Četba na pokračování pro děti. Rozhlasová úprava a režie Vladimír Gromov.

Vypráví Michal Pavlata.

Připravil Český rozhlas v roce 2012? (5 x 2 min.). Premiéra (?) 25.-29. 6. 2012 v pořadu Klub Rádia Junior (ČRo 2 Praha). Repríza 23.-27. 12. 2013 v pořadu Klub Rádia Junior (ČRo 2 Praha).

Díly: 1. O psu, jemuž zastřihli uši, 2. Havran a lišák, 3. Kohout a lišák, 4. Lev a komár, 5. Lišák a krocani.

Lit.: Herget, Jan: Bajky. In web ČRo 25. 6. 2012 (anotace). – Cit.: Krátká povídka o vráně a sýru je snad nejznámější bajkou. Ve starověkém Řecku ji napsal Ezop, a to už v 6. století před naším letopočtem.

Bajky jsou krátké příběhy, ve kterých zvířata jednají jako lidé. Často mají jednu základní vlastnost, která je v bajce zdůrazněna. Z každé bajky by mělo pro čtenáře nebo posluchače plynout nějaké poučení a nebo kritika lidského chování.

Tento specifický literární útvar slavil úspěch zejména v dobách, kdy nebylo možné vyslovit kritiku otevřeně, a tak spisovatelé sáhli po příkladech ze zvířecí říše.

Jedním z nejvýznamnějších autorů bajek byl Francouz Jean De La Fontaine. Byl velmi vzdělaný, nějaký čas pobýval v klášteře, vystudoval práva a ve zralém věku se stal členem Francouzské akademie.

Miloval literaturu a proto začal také psát. Věnoval se převážně poezii a dnes je považován za nejvýraznějšího francouzského básníka období klasicismu. Vedle poezie psal také bajky a tyto dva literární útvary propojoval, protože jeho bajky jsou často veršované.

Kritizuje v nich lidské slabosti a špatné vlastnosti, ale zachovává si při tom humorný nadhled a často používá ironii a satiru. Nejen Ezopovy, ale i La Fontainovy bajky jsou poučné dodnes.

La Fontaineovy bajky, které si v tomto týdnu můžete poslechnout, pro rozhlas upravil a zrežíroval Vladimír Gromov. Vypráví Michal Pavlata.

Markéta Zinnerová. Četba na pokračování pro děti. Režie Miroslav Šváb.

Účinkuje Vlastimil Brodský.

Připravil Československý rozhlas v roce 1980 (12 x 15 min.). Repríza 31. 7. – 4. 8., 7.-11., 14.-15. 8. 2017 (ČRo Rádio Junior).

Pozn.: Četba byla vysílána také jako šestidílný seriál (6 x 30 min.).

Lit.: Coufalová, Kateřina: Indiáni z Větrova. In web ČRo 2. 7. 2012 (anotace). – Cit.: V druhém prázdninovém týdnu nás čeká setkání s dětmi z pohraničního dětského domova Větrov. Poutavý příběh Markéty Zinnerové bude vyprávět Vlastimil Brodský.

V první části poznáme hlavní hrdiny Přemka a Fandu, kteří založí indiánský kmen, proti kterému budou stát místní „Šímáci“. Skupinka pojmenovaná podle jejich vůdce Lojzka Šímy.

V úterý se hlavní hrdinové příběhu seznámí s pohraničním psem Danem, se kterým se skamarádí. Samozřejmě coby indiánský kmen je opět čekají bitvy s místními „Šímáky“.

I ve středu se potkáme se všemi hrdiny příběhu Markéty Zinnerové. Jejich největší starostí tentokráte bude vlčák Dan, který pomalu dosluhuje u pohraniční stráže a kluci si ho chtějí vzít do dětského domova na Větrov. Dokonce napíšou i samotnému ministrovi obrany. Ani tentokráte se nevyhnou bitce s „Šímáky“.

Ve čtvrtečním příběhu si poslechneme, jak pokračuje osud pohraniční psa Dana, jak se sžívá nejen s dětmi, ale taky se zahradníkem z dětského domova, seznámíme se s první Přemkovou láskou a dozvíme se, co zase na indiány připravili „Šímáci“.

V pátek nás příběh zanese nejen do světa dobrodružných her větrovských indiánů, ale i do světa duší holek a kluků toužících po upřímném přátelství a po mamince a tatínkovi.

V pondělí se v 6. části naší četby s hrdiny knihy rozloučíme.